Před Dušičkami...

Den dle mého gusta. Ačkoli trošku moc práce. Ale ta šlechtí člověka :-) Ráno se stromy prohýbají, vítr fučí. Běžím do zahrady bosa - sbírám ořechy. Velké a malé. Malé papírové, velké nedobytné, sladší. Dávám je na lavičku po mamince. Večer je hledám. Vítr! Všechny smetl na zem.

Táhnu kartičky. Od Luisy Hayové: "Záleží jen na tom, jak se rozhodnu reagovat a čemu se o sobě rozhodnu věřit. Jsem v bezpečí: chráněna a vedena shora."

Oživuji si tvrzení v mysli. Vím to. Když mi autorita řekne: To nejde. To nedopadne. To vám nevyřídí. - Věřím. A ono to vyjde. Dopadne. V březnu minulého roku jsem kvalifikovala obrendovaný nutribullet . Těžká kvalifikace. Asi před čtrnácti dny nádobka ve švu povolila. Odmítli mi reklamaci, neb podnikatel má nárok jen na rok. Jo? Na rok? A kde mám prodejku, vážení? Je to dárek. Porušili jste nějaké předpisy. Pokud tedy budu dodržovat roční lhůtu, pak mi dodejte dokumenty. - A jde to :-) 

- Pošlete celý stroj... 

- Ne, nepošlu... 

- My vám ho vyměníme za nový - kus za kus. 

Zítra mi odesílají celý nutribullet domů. Totéž před měsícem s bankou. Porušili smlouvu, strhávali mi měsíčně 250 korun. - Peníze zpět!! - Poradkyně mě přesvědčovala:

- To Vám nevrátí.

Nechci tuto slovní energii slyšet. Vrátili. Nápis na kartičce mě utvrzuje v tom, že vše zvládnu. ZVLÁDNU! Všechny své boje, svá přesvědčení si vyřídím, vykomunikuji, vyargumentuji. Nelžu. Nekradu. Jsem přímá. U mě každý ví, na čem je. :-) To se nenosí. Nutno navlékat masky, škrabošky a závojíčky. Kde je to neprůchodné - vím, že stav je jen DOČASNÝ. Jedna vyhraná bitva není vyhraná válka. :-)

Vedro. Pročpak nebylo takhle na státní svátek? Na terase mám připravený věneček pro tatínka. Zlatý Petroušek. Díík. Sbírám opadané listy citroníku. Ruce mi voní citrónem. Hm, vedle levandule listy vkládám na kraj skříně.

Sýkorky ještě mají co zobkat. Přesto sypu do chytrého krmítka na okně. Přicucnuto ke sklu. Poskytuje možnost pozorovat ptáky. Sýkorky ostražité. Nalétávají na okno. Dělají ve vzduchu malé helikoptéry. Nevyfotím a nevyfotím. Ťapkají po parapetu, kmitají křídly ve vzduchu před krmítkem. Čekají, až kámoška popadne zrníčko. Střídají se ve vzduchu. Posedávají na okapu, na omítce... Zkouším točit. Fotit. Nic moc.

Pošťačka.

- Dárky?

Neví. Nesu nabucanou obálku domů. Cvičím. Zapomněla jsem. Až okolo poledne rozdělávám. Aha, Mutual help. Poslali z Amazonie čaje. I pro jednu známou paní. Sangre de Drago - Dračí krev. Lze používat zevně na jizvičky, rány... Ale i po kapkách vnitřně. Na deformované buňky... Drahocennost. Rudý strom. Vařím čaj. Termoska. Lahodný. Očekávala jsem hořkou chuť.

Klientka. Mám ji ráda. Malá panička. K důchodu dělničí. Směnuje. Cizinka. Sečtělá a moudrá. Shodneme se názorově. No, holčička má všechno dobré, jen útrobní tuky. No jo, byla ve sklípku. Ochutnávala vína, kořalky, domácí becherovku... Ještě nakupovali, znovu ochutnávala... To bylo kalorií. Polepši se. :-)

Cítím v srdci štěstí, lásku, klid, pohodu. Že bych se bosá v zahradě uzemnila? Nevím, slastný pocit. Ještě pracuji na dálku. Na jabloňce sedí hnědá obrovitá koule. Sojka. Nebyla tu od jara. Pozoruje krmítko. Opatrně ji chci vyfotit. Teprve v mrazech a závějích přestane být tak ostražitá. Zmizla. Vstávám. Na trávníku není. Frnkla na ořech. Fotím jeho korunu. Její siluetku najde jen ten, kdo o ní ví.

Stmívá se. Už musím jet. Banka. Známá. Hřbitov. Mamka. Banku zvládám na poslední minutu. Volám známé. Vezu jí nejen Rudý strom, návod, info, ale i černý bez, sedmikrásky, chlapici, třezalku na její chřipajznu. 

Vrátit se na druhý konec města. Rito, proplést se Jaroměří - dnes jsem na Tě myslela. Svou klientku z Broumova vždy ženu před Jaroměří lukami zkratkou.. Ne. Všem poradím. Místo, abych jela zkratkou lukami, tlačím se do zácpy. Mám aspoň čas vyfotit jaroměřské Benátky. Zadní trakty domů se štíty do náměstí jsou opraveny. Nádhera.

Konečně. Kolona se hnula. Hřbitov. Miluji naše jaroměřské hřbitovy. Nejvíc ale pevnostní. Tmí se. Nějak světlo. Ty vorle! Kde jsou stromy? Kdo tady řádil? Dnešní vichr to nebyl. Tady řádila ruka nějakého debila. Aha. Stromy ohrožovaly svým stářím pomníky. Tak to vezmeme bzzzzzz z jedné vody na čisto. Hrůza. Zděšení. Ztrácím se v tom kamenném lese. Možná chtěli navodit dušičkový smutek. Tak to se jim povedlo. Proč v Černožicích zdevastoval pan Skvělý nádherné vistárie? Proč na josefovském hřbitově podřezali všechno. Tady nezbyl jeden jediný strom. Ani túje. Nic. Ježkovy voči. Hledám naši hrobku. Nemám záchytné body. Jdu k dalším hrobům s pravidelnou zastávkou.

Než maminka před víc jak třiceti lety koupila starou hrobku, z hrobu původního vytáhla ostatky tatínka. Zabalila do bílého plátýnka. Já byla mladá, mimo, nemocná... Z vyprávění vím, že švagr, dej mu pánbu věčnou slávu, se mamince a sestře vysmíval, když na ně čekal před hřbitovem.

- Tak jste si to nachystaly?

No. Leží tam jako první. Už dávno. Auto ho porazilo. Na Veliký pátek. Symbolicky.

Posvítila jsem. Vydávám se cestičkou k našemu bývalému hrobu. Tam jsem stála nad dírou s rakví. Byly mi tři a tři měsíce. Na rakev házely dospělé ruce okolo hrobu buxus. Měla jsem bílé rukavičky. Nesměla jsem na nic sahat, abych si je neušpinila. Natáhla jsem ruku po tácu s lístečky. Ucukli. Někdo pošeptal:

- Dejte taky tomu dítěti.

Podstrčili mi podnos pod nos a taky jsem si hodila. Netušila jsem, že tam dole leží tatínek... To dítě bylo sladce nevědomé...

Vedle našeho hrobu stojí pomník prastrejdy. Nikdo mu tam moc nechodí, rodina se odstěhovala mimo město. Nikdy nezapomínám. Je to maminčin švagr. Manžel tatínkovy sestry Stáni. Nemohu to nalézt. Chybí mi stromy. Ploužím se mezi hroby... Tady to je. Zapaluji svíčku. Vítr mi nepomáhá. Křížem má být hrob paní Slezákové. Stařičká paní Josefa. Chodila k nám na nedělní obědy. Vykládala karty. Měla jsem zakázáno to ve škole prozradit. Jednou na ni pokřikovaly pod jejími okny kluci. Maminka se zlobila, že jsem vyžvanila tajemství. Dnes jsem to mamince asi po třetí :-) připomněla:

- Já to nebyla, mami.

Náhrobní sklo bylo už loni prasklé. Hrob prorůstá břečťanem. Ten ale nikomu nevadí. Stromy se dají zpeněžit. Dva tři roky už nemohu pro provazy břečťanu dát svíčku do kamenné přihrádky se stříškou. Fotím sklo. Aha, pan manžel umřel ještě před mým příchodem na svět. Paní Slezáková kouřila. Prý od útlého mládí. Dožila se :-)  Před maturitou mě poslala maminka za paní Slezákovou na návštěvu do nemocnice. Šli jsme s mým nastávajícím. Paní Slezáková ležela na zádech na nemocniční posteli. Maličká. Postel jí byla velká. Oči zavřené. Těžce dýchala. Mluvila jsem k ní. Nějak zvlášť nereagovala. Byla jsem vyplašená.

- Mami, paní Slezáková umře.

Bez zkušeností - odhadla jsem správně. Chodím jí zapalovat na hrob. I dnes. Než obejdu hřbitov, vypálím balíček kahánků. Dnes jsem byla zjančená. Tma, vítr a vymydlený hřbitov. Zapomněla jsem podpálit svíčku mým milovaným paním Matějovským - snaše a tchýni. Milovaly mě a já je. Ještě se tu stavím. Dušičky...

Maminečka po večeři. Schválně volám chodbou. Nevidí mě ještě, ale už vítězně zdvihá ruce. Raduje se. Simonka a Veronika ji ubezpečovaly, že určitě jsem za chvíli tady. Znají mě. Připlazím se i po břiše. Za maminkou. Holčičky poečovatelské se ještě dnes podivují, že v sobotu klíďo bŕŕŕďo moje setra nepřijela. Asi se jí nechtělo... Nechci o tom přemýšlet.

- Mami, byla jsem u tatínka.

Mamka brečí. A pozdravovalas ho?

- Mamko, pozdravovala a představ si. Už jsem odcházela, všimla jsem si na hrobě kuličky. Oříšek. Ještě dva. Pojď, vylousknu ti je. Pozdrav ze záhrobí.

- Od táty.

- No, stromy ze hřbitova zmizely, nějaký zloun je všechny podřezal. Vyhrožovali dlouho, jak jsou staré a nebezpečné. Za hřbitovní zdí vyrostl ořech. Představ si.

Jedeme do pokoje. Vyprávím, líčím, louskám ořechy, škrabu tuhu tužky v ořezávátku... Hladím maminku. Ukazuji fotky ze hřbitova, sojku v koruně stromů. Včera jsem byla okouzlená rozhovorem se stoletou. Narodila se 28.10.1918!!! Plnou mysl, úsudek, vzpomínky na tatíčka... Paní i chodila.

- Mami, tady v koruně sedí sojka Není vidět.

- Vidím její ocas.

- Mamko, dnes vítr shodil švestičky. Asi tři scvrklé jsem snědla. Držím na stromě asi deset dvacet. A ty budou letos poslední. Pro tebe.

Pečovatelka přichází... (Původně jsem tu měla její jméno. Kvůli zmatení identifikace pro paní Malíkovou anonymizuji. Ale jinak, paní vedoucí, díky! Zdviháte mi statistiku čtenářů :-) Tak příjemné počteníčko. Ze srdce!)

- Můžu si vzít maminku?

- Ještě ne! (Maminečka je jak malé dítě. Užívá si mě.)

- Mami, já zas přijdu. Hlavně zkus před spaním dýchat zhluboka, do hlavy, rozšíříš mysl... Třeba někdo přijde..

- Maminka.

- No, nebo taťka...

Loučím se. Mám slaďoučce na duši. Zapomněla jsem na pokácený hřbitov. Vévodí mi v mysli maminka.

Doma - druhý poklad. Peťulka. Rychle mu naplnit krabičku se svačinkou na zítra. Užívám dům. Netopíme. Máme tu teplíčko od včera. A lásku.

A Micicinda se přišla - světe div se! - pomazlit. 

Jé, a na WhatsApp mám pozdrav z večera: Babička Irenka staví sněhuláka. A jaké má krásné náušnice... 

Dobrou noc!