Před třemi lety
Včera jsem sdílela nádherný obrázek slovenských dětí v krojích. Fotografovali je v jedné slovenské školce, aby znaly své kořeny. Aby nezapomněly, odkud pocházejí. Některé holčičky drží v rukou svázanou kytičku pampelišek. Ogárci vestičky, klouboučky. Holčičky věnečky na hlavách. Pro radost sdílím i sem.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-21-maminecka
Dnes nad ránem to byly tři roky co maminka vydechla naposledy. Neslyšela jsem nad ránem volání z nemocnice. Až ráno jsem se dozvěděla zprávu, kvůli které nás den před tím volali do nemocnice. Mami, už tři roky jsi vysvobozena. Ale mami, není to tu tak strašné. Až vypadnou ty figury od koryt, bude tu ráj na zemi. Vzpomínám. Nezapomenu. Už tě nikdy nenajdu. Ačkoli, věřím na zázraky. Kdo ví…
Budík na osm deset – plus mínus, když nevím, o kolik jde vlastně napřed. Budím se před ním. Zhruba v osm. Na zahradě už slyším tichý pracovní ruch. Rychle vstávat! Kočky jsou venku. Otevírám dveře do zahrady. Za chvíli Žofie zdraví do nového dne.
- Mňau! Mňau!!
Jdeme do dne.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-21-chlebicek
Kvásek z noci mi krásně vykynul. Zadělávám na chleba. Recept celý předělávám. Místo vody kvásek. Pak musím odhadnout množství mouky. Méně. Nechávám bochníček kynout na ošatce na teplé dlažbě. Aby mi neofouknul, přikrývám ho utěrkou. Vykynul hezky. Ošem v troubě mi dnes nějak zvlčil. Škoda. Nebude tak vysoký. Ale dobrý, to jo, to je. Nesu do zahrady občerstvení.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-21-pracujeme
Žofinka miluje, když pracuji, vyskočit na stůl. Odpočívá zočivoči. I dnes.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-21-zahradni-domecek
Jdu okouknout, co už udělali v zahradě. Tati, tvé dílo se mění. Kdybych nezavelela, chata by nám spadla na hlavu. Mám rozhodnout,
jestli roletu z jednoho okna opravit, uchovat nefunkční, vyhodit. Tatínek
– jak jsem se dozvěděla minulý týden od starého bratrance, kterého znám
v únoru teprve rok, byl geniální strojník. Přečetla jsem si
v rodokmenu poznámku, že Koneční byli vyhlášení strojníci.
- Olda, ten byl šikovnej. Moc šikovnej!
To byl můj tatínek. Mám z něj jen podobu. Šikovnost získala Iva. Ta je zručná na všechno. Po kom měla um mamka, to nevím. Měla jsem oba rodiče nesmírně zručné. Po kom jsem já takový lempl na ruce, to nevím. To bude nějaká předpředpředchozí generace.
Dnes už šikovní Koneční ani strojníci nejsou. Vymřeli. Roletu, vzácný kousek, dnes likvidujeme.
Celou zimu myslím, že mě Lindin Petr bude zas vnucovat fotobuňku přede dveře.
- Ne, ne, nechci. Chci tu světlo. Fotobuňka stačí na straně do zahrady.
Odpoledne mi Péťa hlásí, že bude možnost buď fotobuňka nebo vypínač. Tak jo.
- Jedu do Polska. Na otočku. Za hoďku jsme zpátky.
- Takže za dvě?
- Ne, to dám.
V poledne vyjíždím. Pro jahody. Ireno, jedeš pozdě.
Cesta volná. Jedu ku hranici úplně sama. Dokonce i Náchod projíždím průtahem zcela bez průtahů. Tak to se mi ještě nestalo. Zato v protisměru – kamiony, kamiony, osobní auta, kamiony… Děs. Zpátky nezapomenout odbočit u staré celnice vpravo. Objet Náchod, abych se vyhnula koloně.
První stánek u dědka. Ty vorle! Odchází. Stahuji okýnko.
- Jahody do půl desáté.
Aha. OK. Minule od Eriky byly ještě v půl jedné. Za devadesát. Jedu dál. U stánku, kam jsem monoho let jezdívala, byla tam taková bezva Polka, tak tam mají taky jen prázdné palety. A u toho nápisy JAHODY. JAHODY. Snad mě zachrání stánek, kam se ta Polka pak uchýlila. Jé, má vyložené zboží. Blinkr. Otáčím se po směru domů. Ať nemusím přecházet nebezpečnou cestu. Nakukuji. Mají. Mají hodně. Otevírám kufr. Beru koš.
- Dobrý den. Osm kilo.
- Sype mi to do koše. Jeden, druhý… Košíčky má po dvou kilech.
- Kolik toho mám?
- Deset.
- Já chtěla osm. Nevadí. Nechejte to.
Výhoda u polských stánků – koupíš tu všechno. Jako před padesáti lety v Maďarsku. Přejel jsi hranici. První stánek. Melouny. Půlené. Hned vodovod na umytí rukou. Brambory, rajčata, papriky, meruňky, broskve… Co člověk chtěl i nechtěl. Tak tak se mezitím vyšvihli Poláci. V té době tady měli prd a suchý ořech. Ani v hospodě jídlo. Nic. Něco jako v bulharském hotelu na pláži. Velmi omezená nabídka. Svět se mění. Jedu domů. Hurá!! Ulovila.
Tak, jako cestou sem jsem nezažila prázdnou silnici, tak nikdy jsem nezažila ucpávku směrem na Hronov a dál do centra po souběžné od hranic. Ó, co to je? Provoz se zpomaluje. Některá auta otáčejí. Ne, to ne. To se uvolní. Popojíždíme. Nakukuji, co se tam vpředu děje. Když už mám asi deset minut poskakování za sebou, obracím se a jedu taky asi dva tři kilometry zpět. Odbočuji na cestu od hranice do centra. Ireno!! Cos to udělala! Ježiš! Kamiony… Na kruhovém objezdu trošku riskuji. Asi metr dva couvnout; opatrně. Napadlo mě okamžité řešení. Jedu na Běloves. Někdy tudy jedu cestou ku hranici. Fajn. Bezva. Super, skvělé. Jedu. Uhnula jsem asi dřív, než jsem chtěla. Ušetřila jsem hodně času, ale zas se včleňuji na ucpaný tah od hranic. Pouštějí mě. Pár minut, než doskáčeme k viaduktu u nádraží. Přemýšlím, kudy jsem měla pokračovat. Příště si to zkusím projet v protisměru, abych si oživila své únikové stezičky. Za kruhovým objezdem u nádraží odbočuji mimo tah a uháním okolo soudu, okolo gymnázia, projíždím na konec Náchoda. Na vteřinku parkuji. Běžím vyfotit náchodský zámeček na tom kulatým vrŕŕšku, který zalesnil šeříky páter Myslimír Ludvík s přítelem Páterem Regnerem Havlovickým. Kolik jsem propásla minut? Dvacet? Přijíždím domů. To byla anabáze. Šup. Nesu pracovníkům tvaroh s jahodami a datlovým sirupem, navrch šlehačku. Jdu nakrájet na velké servírovací prkénko obložené chleby. Vařím kávu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-05-21-hojnost
Dnes jsem dostala avizo. Končí prý v šestnáct hodin. Prohřívám včerejší maso, které si Petr přivezl včera upečené k obědu. A pak jsem ho kvůli jedné milostivé neměla čas naservírovat. Pomaloučku hřeju rýži. Abych měla připraveno. Chystám talíře se zeleninou. Strouhám do mističek okurky, krájím rajčátka, cibuli. Zálivka. Na šestnáctou má přijet paní, která právě před měsícem zapomněla. Tak uvidíme. Mám pro ni připraven několikastránkový dokument o stavbě jejího těla.
Chlapi už končí; houkli do dveří:
- Už jdeme!
- Už nesu mističky s okurkovým salátem. Nandávám na talíř.
Panu indiánovi přeju.
- Není tenhle kus masa moc veliký?
- Jen mu to dej.
Petroušek si přisedl. Lindin Petr si pochutnává na svém výtvoru a na mé kurkumové rýži.
- Vy už nemůžete?
Tváří se.
- Vám to nechutná?
- Ne, je to vynikající. Ale ta šlehačka s jahodami.
- Dej mu to domů s sebou.
Jdu hledat vhodnou sklenici. Slyším ze zahrady Péťu vtipálka:
- Vole, doma řekneš manželce, že jsi stihl na melouchu ještě uvařit.
Řehtám se. Tohle umí jen Péťa. Představuji si, jak indián přichází domů; podává manželce to, co na melouchu stihl ukuchtit. :-) To je ten pán, který byl u jihoamerických i sibiřských šamanů. A žije přírodně. Ale umí si dát pět piv a pět rumů.
- To se ale nějak neslučuje s přírodními zákony…
Ano, paní, která 23.4. zapomněla, se dnes ani neomluvila. Ano, jsem tolerantní. Ano, rozdávám svůj čas cizím lidem, kteří řeknou po dvou hodinách osvěty – děkuji. A tahle mě nechala hezky připravit pro ni dokument. A ani se neomluvila. No. Přehodnotím svou práci. Jakvykmy, takmykvy. Dosť bolo vydrbávání.
- Peťuš, já si tu u tebe chvilku dáchnu.
Dívám se do telefonu. Petroušek si pro něco odskočil. Žofie využila jeho volnou sesli. Hup!
- Ty, že ty sis to spletla?
Přemisťuje ji zpátky na její místo.
- Prosím tě, podáš mi ntb?
Jen zdvihnul zadek z křesílka, Žofie jelením skokem skočila z židličky na jeho místečko.
- Mám odpojit kabel?
- Ano.
Řehotám se.
- Ty tam máš kabelů!
- Mám, ale tomu se nesměju.
- A čemu?
Jde si sednut.
- Ty potvoro, už zase?
Vzal ji do náručí, přenesl o kousek zpátky na vedlejší židličku.
- Říkali, že kočky spěj až dvacet hodin denně.
- To jo, ale jak se hnu, hned mě následuje.
Dnes jsem slyšela příběh. Fantaskní. Neuvěřitelný. Hodí se do naší chaotické doby. Jeden člověk potřeboval vyšetření mozku na tom drahém přístroji v Pze ve FN. Na šestou tam měl být. V půl šesté už tam byl s člověkem, který ho tam dopravil. Hned ho posadili na vozík. Sestra od něj vzala desky, spíš šanon s různými vyšetřeními, dokumentací, podklady pro vyšetření v Pze. Na šestou objednán. Za pět minut dvanáct se ptá:
- Nezapomněli jste na mě?
Víte, co se stalo? Na dvaceti metrech!!! Nemocniční chodby se ztratily všechny zdravotní doklady. Veškerá dokumentace zmizela jak mávnutím hůlky Harryho Pottera. Oni celé dopoledne sháněli po nemocnicích jeho výsledky, rtg, UZ. Ten poslední nesehnali, tak ho znovu poslali na ultrazvuk. Velice škodlivé vyšetření. Celou dobu čekal na vozíku. Z toho tři hodiny u toho rtg. Bezohlednost. Bez jídla, bez pití, bez informací. Šlendrián v našem zdravotnictví. Vyšetření, které trvá deset minut. Uý v půl jedné byl hotov. No, takové milé, hezké, nestresující. Nakopat sestřičku nebo koho do zádele. A hodně! A víc lidí. Všeobjímající láskou. Pro jejich dobrotu. Aby se probrali. Tedy – vymezení hranic – vocáďpocáď.
No, a tady končí pohádka. Vlastně – mám tu otevřených asi padesát oken. Chtěla jsem napsat něco o Boženě. O té Němcové. Jak se jmenovala Panklová. Ale původně Barbora.
Kolikrát jsem si na ni vzpomněla. Předběhla dobu. Kouřila. Popíjela. Láska jí nebyla cizí. Tedy k milencům. Provokovala. Našla jsem dávno, snad před půlrokem v receptech povídání o ní. "Tuky zastupovaly máslo a sádlo, rostlinné oleje si cestu na naše stoly teprve probojovávaly."
Tahle větička je
důležitá. U mě jsou tuky zastoupeny máslem a sádlem. Občas použiji olivový
olej. Ty rostlinné, ty vychvalované byly původně určeny k mazání strojů,
ředění barev a pohonu aut. Nesmírně nezdravé. Používám do bábovky, do majolky –
pokud nenahradím aromatickým olivovým. Jinak jen máslo a sádlo. A co vy?
Dobrou noc!