Přejmenování ulic, brakování obchodů, coronavirus - jde okolo mě

Klimbám. Bude půlnoc... 

Pátek. Nejkrásnější den v týdnu. Ještě neběží víkend, ale už stojíme na jeho hranici. Měla bych žehlit. Nerada. Jdu na to. Nekonečné. Odbíhám k FB. Muzlám se s Mickou. Nechce se mi dělat reklama. Sdílím pár příspěvků. Vracím se k žehlení. Mamince napařuji svetr. Prohlížím si ho. Kdy ho tak asi pletla? Měla času jako já. Dvacet čtyři hodin. Jí plynul pomaleji. Loupala a nakládala jablka do sklenic. Louskala oříšky. Dělala nudle. Zavařovala. Vařila povidla. Vyráběla zeleninovou pastu - kila a kila zeleniny. Tolik dřiny. Vše na masovém strojku. I strouhanku mlela na strojku s bubínkem. Měla robot. Přesto vše v ruce. Pracovala na zahradě. Kam se za ní hrabu. Šila, pletla... No, nezdržoval ji internet. Dopoledne proteklo příjemně. Nenápadně.

Telefon. Petroušek. Nemá co dělat?

- Mohla bys mně odemknout? :-)

Zamkla jsem. Zapomněla klíče v zámku. Zapomněla jsem na čas. 

- Peťuš, ty už jsi tady?

- Pracuješ plnou parou?

- Ne, jen si odžehluji ty hromady. Poflakuji se. Předstírám žehlení. :-)

Petroušek nese novinky. Siestička.

- Tak si představ, víš kdo je po smrti?

Jmenuje místostarostu, důchodce, člena zastupitelstva. Petrouškův spolupracovník prý přijel včera domů. Koroner, policie. Já vlastně nevím, kdo je koroner. Tak ten tam včera byl.

- Dva dny tam ležel. Možná tři, od úterka. Ve středu už nebyl na zastupitelstvu. Bylo jim to divné. Nikdo ho nesháněl. Našli ho až ve čtvrtek večer.

Hm, žije s mou kolegyní Vlaďkou. Možná byla mimo domov.

- Jo, víš, co dělá ten, jaks ho učila? Narkoman. Kuchař.

Přemýšlím, koho má na mysli. Jmenuji J. V. Nevím, že se namočil. Byl to hezký kluk. Nebyl hloupý. Pak už jsem z učiliště odkráčela vstříc světlým zítřkům na gympl.

- No, tak ten má hospodu s velkým areálem v... (Nechci ho identifikovat.) Byl na léčení. Asi se z toho dostal.

- Tak to mu moc a moc přeju. To je fajn.

- No, a dnes mi skončila zkušební lhůta.

- Jsou s tebou spokojeni? Nebo už nemáš chodit? :-)

Nesmírně přičinlivý, pečlivý, ochotný, přesný, dochvilný. Můj Petroušek. Jasně, že jede dál. :-) Třicet let se živil sám. Nejprve ve firmě. GOAS. Generální opravy a služby. Šedesát lidí. Pak snižoval, snižoval. Vyučil se ve své firmě vodě, plynu, topení... Začala druhotná platební neschopnost. Firmu prodali. Právě včas ukončili činnost bez ztráty kytičky. Ani den nebyl na ÚP. Od 1.12. - od roku 1989 poprvé zaměstnán. Tak tedy - dnes končí zkušební lhůta. Prodloužena. Spokojenost na obou stranách.

- Peťuš, jedu, ať mamku vezmu na sluníčko.

- Jeď, jeď a pozdravuj ji.

Hledám maminku. Hm, sedí na posteli. Zavřená.

- Mami, ty dadynáš?

- No, zavřeli mě tu. Nechtějí mě pustit.

- A volalas?

- Jo, ale nikdo mě neslyší. Potvory jedny.

Už je tu pečovatelka. Mamku neslyšela.

- Máte dole gatě!

- Nemám.

Asi si ze zoufalství sundala dlouhé kalhoty. Hodila je na stůl. Taky bych řádila bezmocí. Pečovatelka je rychlá, ochotná. 

- Mami, chceš na záchod?

- Ne, nechci.

Pečovatelka odbíhá.

- Mami, a nechceš na záchod?

- To bych teda potřebovala.

Přecházím změnu. Mění názory z vteřiny na vteřinu.

- Dáte, prosím, mamku na záchod?

Paní pečovatelka z třetího zastupuje. Ochotná.

- Myslela jsem, že nechce. Támhle máte kafíčko.

- Už zas chce. :-) Máte toho moc, viďte? Tak my už ruce umyjeme. Utíkejte k potřebným. Děkujeme.

- Na chodbě slyším potichoučku volat Jarušku. Strojím mamku do svetru.

- Jaruško, co potřebujete?

Jaruška se taky už hůř vyjadřuje. Neumí říci, co chce. Vyjíždím s mamkou před pokoj.

- Jaruško, tak co potřebujete?

- Já jsem, já jsem, já jsem tam měla... kalíšek...

- A rozlila jste ho?

- Ne, já jsem měla kalíšek...

- Jaruško, a co se stalo? Co potřebujete?

Než se Jaruška vysloví... Měla tam kalíšek s kafem. Ztratil se.

- Mám ho jít hledat?

- No.

Jdu do pokoje. Hledám pod slovem kalíšek něco plastového. Vycházím z pokoje, na vozíčku u dveří vidím můj oblíbený květovaný hrneček. Už asi měsíc má odštípnuté hrdlo. Už se mi nelíbí.

- Jaruško, není tohle ten hrneček?

Radostně, přeradostně poskočila - dá-li se nazvat náznak, spíš pookřání. :-)

Tak jedeme. Okolo jídelničky.

- Sestřičko! Sestřičko!

Paní K. volá, prosí, žadoní. Potřebovala by držet za ruku. Dnes ne. Dnes opravdu ne. Dnes jsem celá mamčina. Frčím dál. Drahuška se dere chodbou. Pravidelně si splete křídla. Přes upozornění se hrne do cizího pokoje. Hrcne si na cizí postel; začne řev. Holky stojí proti sobě jak dvě krocanky. Ustoupí. Směruji ji k ní.

- Drahuško, tady nebydlíte.  

Kudla, tady je tak málo personálu. Tady by mohl student VŠ pracovat za zápočet, nebo student zdrávky jako dobrovolník, důchodci, kteří se doma nudí. Třeba i za nepatrný obolos. (Tady je stylistická chyba. Zdvojuji. Nesmyslně. Už sám obolos je malá mince. Je to jako hospitalizovat v nemocnici nebo vzdušné nálety - jaké jiné, než vzdušné...) Květuška se řítí z pokoje. Děvčata kmitají. Vrtule na zadku. Je jich málo. 

Konečně na lavičce na konci chodby. Rozkládám catering na lavičku.

- Mami, přinesla jsem ti maliny, víno. Mami, něco, co tu nemáš. Divej.

Ukazuji skleničku s jahodovým a meruňkovým kompotem. Maminka špatně vidí, (i slyší) - komentuje - marmeláda?

- Ne, mami, kompot. Rozdělám ti oba.

- Já bych chtěla meruňky.

Mám s sebou mističku, hrneček, termosku, lžičky, ubrousky, mám tady koš. Za chvíli budu vozit maringotku. Tady se v baráku nenajde konvice... 

Maminka debužíruje. Utíkám vylít močku kafe. Zalévám caro, sladím třtinovým cukrem, přisýpám sunar...

- Mami, dáš si čoko?

- Kofilu, tu já ráda.

Luštíme.

- Ocasatý obojživelník?

- Nevím.

- Víš.

- Nevím.

- Mami, přemýšlej a neštvi. Snaž se!

- Fakt nevím!

- Mlok.

- Takový vobludy tam dávaj.

Zajímavá asociace. My luštíme, ona si představí tvora.

- UKOVAT? Mami, tak to říkavala babička.

- Ukout.

- Jo, přesně. Prázdno?

- Nevím.

- Mami, tak je to taková prázdná ponurá krajina. Nejsou tam stromy, jak to řekneme? Prázdno?

- Nevím.

- Mami, jaká to je krajina?

- Jako vyšitá.

Řehtá se. 

- Mamko! Pu...

- Pusto!

- Mami, zazpíváme si. Kterou?

Zpíváme. Maminka najednou s obavami:

- Ty teď nejsi doma. Co když si Péťa najde jinou?

- Mami, můj Petroušek na mě čeká. Myslím, že mu stačím. Jestli?

- Iba.

- Ne. Mami česky. Jak to řekneš jinak - Jestli bude pršet, zůstaneme doma.

- Iba.

- Ne - to je nesmysl.

- Tak nevím.

- Mami, vlož tam podmínkovou spojku. PO?

- Pokud.

- Výborně!!

Když to z ní vydoluji, zjistím, že je to špatně.

- Mami, tam nebude pokud. Začíná to na z. Už vím. Zdali. Mami, my jsme na gymplu s holkami blbly; místo ano jsme odpovídaly NO ZDALI. Jdeš na oběd? No zdali. Ještě jsme to tak legračně zazpívaly. Mami, to je přes čtyřicet let. To bude pomalu padesát let.

Pozorujeme kopce. Květuška běží kolem; ptá se, který je který. Maminka suverénně krajinu svého dětství zná. Chloumek je se špičkou, Prašivka pozvolný.

- Mami, rostly tam stromy na Prašivce odjakživa?

- Ne, ta byl holá. Tam byl takový úvoz.

- A jaká tam byla pověst - teď nevím, z třicetileté války nebo z šestašedesáté?

- Matka neměla co dát dětem, tak z té prašné půdy pekla...

Už je unavená.

- Dej mně už pokoj. Už po mně nic nechtěj.

Chápu. Bude pět. Utíkám pro pečovatelku. Veze ji na záchod. Balím se.

- Pojď mi dát pusu.

Frčím. Nevypla jsem si data. Zvoní skyp. Linda. Smějeme se blbosti lidí. Ovčánků. Když jim v televizi nakukají skočte z okna, zachráníte se, udělají to. Stavuji se v obchodě. Přistávám na parkovišti. 

- Mami, Péťovi asi zruší ten závod. 

- Jaký závod. Ten za týden v pátek? Už si to v práci vyjednal. 

- Babiš dnes povídal, ať lidi nenakupují... :-) 

Řehtáme se. 

- Do středy do odpoledne rozhodnou, jestli závod povolí. Prodali asi za dvanáct milionů lístků.

- Paka. Fakt paka nadpozemské velikosti. Uhasí firmy, podnikatele, obchod. Co v tom vězí? Oni prý testují ve Wuhanu síť 5G. Ti lidé tam byli už oslabeni na imunitě. Proto padali na ulicích. To nebyla chřipka. Tam testovali plánovaně od podzimu 5G. 

- Oni ten závod pustí. 

- Lindo, spletla jsem si obchod. Jsem v Kauflandu. Chtěla jsem Lidl.

Beru křen. U pokladny tři kytice tulipánů. Je mi jich líto. Ta jedna bílá tam včera už byla zlevněná. Hlavičky jim upadají. Ze čtyřiceti přes včerejších asi sedmadvacet na dnešních dvanáct. Hanba. Putovaly až z holandské burzy do Jaroměře. A tady je nechají umřít. Beru poslední tři kytice - dvě oranžové a bílou.

Volá Petroušek.

- Kdepak tě mám? Péťa se chce jít v šest podívat na ping pong. Hrají ženské.

- No jo, mamka mě varovala, že když nejsem doma...

- Má pravdu, Vendulka. Tak přijeď.

Už nikam nejdu. Směřuji domů. Peťulka mi vyndavá košík, tašku s křenem... malou lehkou večeři. Na odchodnou ukazuje na žehlicí prkno.

- Myslím, že tady máš práce dost. Tak až se vrátím, ať to je sklizeno.

Řehtáme se. Miluji ho. Vtipné světlo mého žití. Nežehlím. Aranžuji tulipány, zakládám kvásek, papíruji... Zákaznický servis.  Slyším své klienty.  Zapomněla jsem zavolat na dvě čísla. Ještě nemám hotovo; Petroušek už je doma.

Páteček za hodinu končí. Byl krásný. Mohla jsem dopoledne lyžovat. Prošustrovala jsem dopoledne. Měl už asi potřetí přijít pán. Dala jsem mu termín na pátek. Pro příště žádné výhody. Podmínky musely být skvělé. A slunce. A chumelenice.

A nic. Dobrou noc!

:-)