Překrásný

07.09.2021

Chceš-li pobavit pána Boha, svěř se mu se svými plány. 😍😂

Nějak jsem ztratila lehkost psaní. Zvážněla jsem. Zrovínka včera jsem psala lehoučce, s vtipem. Když jsem šla na zveřejnění, nikde nic. Čtyři stránky se vypařily... Tak jsem spěchala do postele, že jsem ztratila pozornost. Vysypala jsem úplně jiný text. Na druhý pokus jsem v půl páté zacvakla počítač. V pět jsme si jen vyměnili postel. Péťa už mi nenadává, že ponocuji. Zjistil marnost...

- Dobré ráno! Tak hezky spi!

- Peťuš, dnes spím do jedenácti...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-07_Vcerejsi_lasicka_za_dne/

Blahá představa. Krátce po osmé lezu. Ještě se vrátím... Přání... Nedá mi to. Krmím kočky. A teď! Už, už... Ne, v devět se tu ukazuje Petroušek. Ve schránce vzal avizo od pošťačky. Ne. To není možné. 6.9. jen vytáhneš paty, ale jen jednou za měsíc nejsi doma, šup, pošta... Ani se nerozčiluji. Na koho? Je to marné. Sedám do auta. Když už jedu, vezmu s sebou zakázku pro stařičkou paní. :-)  Osmdesátiletá švadlena. I v Tvaru pracovala. Šikovná. Pečlivá. Levná. Poctivá.  Stará škola. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-07_Josefov_-_reprezentativni_namesti%2C_kvetinka/

Pošta. Trhám obálku. Ukončení dědictví po mamince. Rozdáno. Zbytek peněz. Mami, včera přestaly běhat Tvoje hodinky. Vyděsila jsem se. Jsem hračka. Řekla jsem si:

- To je doopravdický konec.

Mami, hodinky už kulhají... Asi až odešlu Ivě polovinu, přestanou jít nadobro. A to bude úplný konec. Mami. Děs. Mělas asi od Petrouška novou baterii. Poslední pusy 16.5., poslední dotyky 21.5., poslední rozloučení 28.5. Vesmíre, dals´mi čas. Moc děkuji. 6.9. bys přišla na zpožďování... Mami, viděly bychom se vůbec spolu? Vždyť my bychom se od prosince asi už nepotkaly. Mami, až včera bys mi řekla nebo někdo okolo Tebe, že potřebuješ baterii. Péťa by promptně zařídil. Mám na terase stále Tvé poslední věci. Iva pak dodala jiné oblečení. Mamko, tvůj modrý kostýmek protkávaný stříbrnými proužky s paličkovanou kytičkou z vamberecké krajky. Mamko, potajmu v autě vozím to, co Ti narazili na posledním výletě po úrazu z DD do fakultní nemocnice. Mamko, budu muset jednou to oblečení z kufru vyndat... Mami, tak teď už je opravdu konec. Zmizelas´ ze světa. U mě jsi v srdci ve vzpomínkách, v mysli den co den. Zmizelo Tvé konto. Asi před měsícem jsem si všimla, že už tam nemám Tvou ikonku. Ale nevyděsilo mě to. Zkrátka Tvé jméno zmizlo. Mami, systém Tě vygumoval. Ale vzpomínky neneumí vyretušovat. Mami, Ty se máš. Už Tě nikdy nikde nenajdu. Jak ses vždycky radostně a upřímně divila v jídelně nebo v zahradě:

- Jaks´ mě tu našla!?

- Mami, Tebe najdu vždycky a všude!

Ó, jak jsem se mýlila, bláhová. 

Pamatuji si v dobách, kdy ten ještěr ještě nebyl tak velkým debilem, vozili vás do Vlkova do hospody U Legionáře. I tam jsem tě, maminko, našla. Jenže to nebylo těžké... Ale teď... 

Stojím před poštou. Přecházím ulici. zapomněla jsem se podívat. Ještě štěstí, že je Josefov mrtvolný. Teda liduprázdný. Kde jsou všichni lidi? Kam šli? Pevnost nám padá na hlavu. 

Támhle na lavičce sedí moje paní záchranářka přes šití. Mami, deset let jsem jak nahý v trní. Díky Ivě jsem našla náhradu. Vezu urvané légy na cíchách. A náhradní plátna. Beru v autě igelitku s povlečením a pytel z mého trika. Šilas´ ho ty. Mamko, já v něm našla Tvé zástěry. S kraječkami. Mami, to jsem lajdák. Já ho jen u Tebe v domečku hodila do auta. Po letech mám něco dalšího z Tvých věcí. Mamko, tys vždycky nosila v kuchyni zástěru. Nosila jsem teď ty šaty, jak jsem ti ukazovala. Mám je zacákané flíčky od vaření. Mamko, to se ještě naučím. Nosit zástěru... Mami, vidím Tě jako holčička - bílá krajková zástěrka. Laclík máš přišpendlen tím špendlíkem s protěží. A druhý taky nějakou broží. Obaluješ řízky v kuchyni u stolu. Na oběd přišla z města paní Slezáková... Mami, bylo to s Tebou báječné. Notář udělá konec. Tečka. 

Mami, odešlas´ v krásný jarní den. Vyřízení pozůstalosti přišlo na krásný pozdní letní den. Mamko, odešlo s Tebou sluníčko ve mně. Dnes na josefovské dlažbě mi vnitřní hlas říkal:

- Jsem sama. Jsem úplně sama. Jsem vevnitř opuštěná.

Jdu po divném povrchu. Moje balerínky nejsou do kamenů na josefovském place. Zdravím. Ptám se, co to je.

- To tady strhli i s trávníkem po té slavnosti v červenci.

- A já o ní nevěděla. Nenapsali to ve Zpravodaji. Nevylepili.

Na lavičce sedí i maminka našeho elektrikáře a babička našeho hrobníka. Toho skvělého pilného mladého chlápka, co nám čistil hrobku. Držel v ruce lebku mého tatínka. S dírou. Po operaci mozku. 1959. Obě ženy jsou jaksi zamlklé. Nebo smutné?

- Ve Zpravodaji nikdy nepíšou o Josefovu. Jen sport a škola. A Jaroměř.

Ony z Josefova taky nevěděly o červencové slávě. Hodnotíme náměstí - děsné. Strašné. Ano ÚŽASNÉ!! Tady se to slovo hodí na sto procent.

Tady bývaly okolo trávníkových ploch živé ploty. Aby tam nikdo nemohl. Hned před živými ploty pohodlné žluto červené lavičky. S opěradlem.

- Vy sedíte tady na těch prknech. Nemůžete se opřít.

- Protože tady nic neobstojí. Dali nová prkna. Uvidíte, jak budou vypadat.

- Je tu mrtvo.

- No, v poledne a hlavně večer to tu ožije.

- Chápu, chápu. To už každý raději zaleze domů. 

- Ale nejsou agresivní. Občas pozdraví.

- My máme úplně shnilá okna. Dřevo se drolí. A oni nám je nechali natřít! Vůbec se nestarají.

 - No, chtějí prodat támhle devítku a jedničku. Já jsem na devítce bydlela. Tam byly krásné byty. Jediná nevýhoda - nosit uhlí. 

- Ale na to měly důstojnické paničky pucfleka. 

- A to nemohli ten plyn už dávno zavést? 

Jak bydlím v Josefově, upřesňuji si - devítka - nejlepší byty důstojníků. Cikáni bydleli vždy jen v Okružní. 

Rozhlížíme se. Vzpomínáme, kde jaká provozovna, obchod byly. Ony si pamatují ještě o jednu generaci víc. Na rohu křižovatky stávala skupinka starých pánů; přesouvali se pomalu z rohu náměstí na druhý konec;  důchodci, páni, naši známí, obyvatelé města jsou už v nebi. Dám ta jména? Mám je před očima. Ježkovy voči! Pan Lobaz, pan Leder, pan Ehrenberger, pan Bešta... Jé, nedám. Ale vždy uctivě zdravili na dálku. Skupinka odrostlých hošíků postupně odešla... Duše Josefova.

- Támhle ze strany kudy se vchází do trafiky, měla paní Balcarová, to byla maminka paní Beštové vinárnu. A mlékárna tam byla.

Opakuji si: Balcarovi, dcera provdaná Beštová, měli dvě holky. Oli, ta tu je, druhou jsem zapomněla, ta je mimo. A už další generace, vnuk. Bezvadný mladý vychovaný muž. Asi před patnácti lety jsme šli do plesu. Z paneláku. Měla jsem ráda, když byly spuštěné závory. Vyhlídla jsem prázdné auto. Jsem drzá. Vyvezlo nás nahoru do pevnosti. Jednou jsem zaťukala na okénko právě vnukovi od Beštů. Ochotný, veselý, chvíli dělal v Lidlu. Po babičce a dědovi, vlastně po předcích obchodník. Pak odešel za lepším. Už jsem ho dlouho neviděla. Tehdy jsem ještě stihla pochválit vnuka... Beštovi už jsou na Pravdě Boží.

Nedávno mi na FB Láďa Bátora jméno Balcarů připomněl. On je chodící kronika města. Byl spolužák mého prvního muže. Najednou se z FB ztratil. Před měsícem se zase ukázal. Prý jen na chvilku.

Loučím se s pamětnicemi. Sedám do auta. Rozkošný život důchodkyně. Ireno, chtělas´ jít spát. Zastavuji v květince. Majitelka ji pozdvihla. Zato její jaroměřský krámeček, který s ní prosperoval, upadá. Poslala tam prodavačku, vyměnily si místa. Jenže najednou se ukazuje, že ta v Jaroměři se neumí uživit. Nebo nechce. Nebo škodí? Nebo neumí? Nebo je nepříjemná? Jednoznačně výměna provozovně prospěla. Přes ulici přichází doktor. V bílém. Čeká ho ubalená kytka s jemnými lučními květy a slunečnicí.

- Já jsem měl strach, jak to bude vypadat, ta slunečnice v kombinaci... Je nádherná!

- Představ si, co se mi stalo. Včera jsem se pohybovala jen před obchodem na chodníku a tady. Ztratila jsem náramek z nohy. Byla jsem smutná. Pozlacený. Se zirkonky. Dnes jsem šla prohlédnout chodník. Ne. Nebyl tam. Vracím se do obchodu. Někdo mi ho přehodil na kliku. 

- Valím oči.

- Jo. Někdo asi, kdo věděl, že je můj.

Zvláštní. Nevšímám si náramků u prodavaček. Ta naše je krásná, štíhlá, elegantní a už smím říkat - moje zákaznice. :-)  Už netají. Ukazuje mi krásný jemňoulinký řetízek. Srdce mi plesá; raduji se s ní.

- Já bych pištěla a hýkala.

- To si piš! Já jsem zahýkala radostí. Zrovna šel někdo okolo. Asi si něco myslel...

Široké rozpřažení paží. Vstupuje paní G. Loni se odstěhovali k dceři. Vedoucí školní jídelny. Potkávaly jsme se v lukách na běžkách. Jezdím okolo jejich domu. Býval rozkvetlý. Teď? Darmo mluvit. Jednou do měsíce přiváží manžela k doktorovi. Minulý měsíc se u nás stavovala. Ukazovala své krásné auto s automatickou převodovkou. Krásné!!

Objímáme se. Radujeme se. Vytváříme hormony štěstí. Ó, takové setkání! To je náhodička! Ještě že jsem se nevrátila do postele. Jde na oslavu vnuččiných narozenin. Kupuje vtipnou kytičku v hrnečku s medídkem. (Ne medvídkem. U nás maminka říkávala medídek.) Vycházíme. Teď mi přináší mysl, že jsem jí asi před třemi lety volala, jestli by nešla navštívit sousedku v DD. Syn prodal dům, paní byla v DD sama. To ještě posedávala ve společnosti paní Křičenské. A paní G. nezapomněla, fakt přijela. :-) Skvělý člověk. Pracovitá. Čestná. Kreativní. Kde jsou takoví lidé? Kam se ztrácejí?

Poledne. Volá Petroušek.

- Peti, já si půjdu lehnout až na mě přijde spánek.

Chceš-li pobavit pána Boha...

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-07_Pohoda/

Než si udělám oběd, obstarám kočky... Lehátko. Usínám. Během chvilenky telefon. Už, už, se zas hroužím. Telefon.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-07_Na_svestky/

Opouštím lehátko. Snaška s dětmi. Sbíráme švestky. Trháme. Radujeme se. Ukazuji jim naši mrtvou lasici.

- Volala jsem ráno myslivcovi. Chtěla bch, aby ji někdo vypreparoval do školního kabinetu. Povídal, ať kocourovi vyřídím, že lasice se živí jen myšmi a potkany.

- A naše chytila dnes křečka. Zákonem chráněný.

Kde se tady berou?

Vnučince ukazuji:

- Vidíš, jak má pan král červený plášť, tak přes ramena v bílé kožešině ty černé čárky jsou kůžičky z hranostaje. Je lasice hranostaj, kolčava a kolčavka. Myslela jsem, že by si ji někdo vypreparoval, ale máme ji prý zakopat. Škoda Poslední preparátor pan Matuška od kina zemřel. Kino tady vlastně už taky umřelo.

Máme krásné vnuky. Další na cestě. Mám skvělé dvě dcery, máme Petrouškovy báječné syny. Rodina. Držet při sobě. Mávám... Mrňous k sežrání...

Večer na lehátku. Ne. Za celý den nespím. Mrau, mrrrau, vr. Zrzka se někde vyloupla z šera. Mourek seskočil z mého křesílka. Měla bych už... Sbírám se. Otevírají se dveře z kuchyně.

- Mourek dostal kapsičku. Přivezl jsem mléko. Já už jsem čtvrt hodiny doma z pingpongu.

Můj zásobovač. Včera vejce, brambory. Dnes mléko. :-) Krmič koček. :-) 

Hotovo. Jdu spát. Dnes zaslouženě. A uložila jsem si to. Aby... 

Dobrou noc! Klidnou! MÍRovou!