Přes Chloumek do maminčina dětství

Půl desátá. To už bych měla ležet na masérském stole. Vždycky jezdím pozdě. Hotovo. Znovuzrozená jedu domů. Domů? Udělám si vzpomínkovou vycházku po stopách maminčina vyprávění z dětství.

Parkuji kousek pod Chloumkem. Kdykoli jsem mamku vezla od nás do DD, hned u závor se vyděšeně zeptala:

- Proč jsi neodbočila ke mně. Jo, už vím. Ty mě vezeš zas do toho domova…

A když jsme vyjely na státní cestu směrem k Černožicím, vždycky, ale vždycky neomylně poznala kopce svého dětství. Vydechla:

- Chloumek. A Prašivka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-15-na-chloumku-bez-te-kaplicky

Pro mě přehlédnutelné kopce. Pro maminku dětství.

Když už ztrácela paměť, zašmodrchávala věci, myslela, že jí je někdo krade, tak v té divné době jsem ji naložila do auta a jely jsme k ní do rodné vesnice. Kamerkou jsem natáčela maminčino vyprávění. Kde kdo bydlel. Čím se živil. Pamatuji, jak mi ukázala staré stavení bohatého statku, mohlo mít okrovou omítku? Tam prý umřela jediná dcera na souchotě. Dovedla mě až k nim, do stavení. Nahoře v lese býval hrádek. Mamka bydlela dole, kde se říkalo Ve Dvoře. Hrádek dnes už není. Visí tam cedule, že tam stával… Mamka se v ten den setkala se svou sousedkou a kamarádkou z dětství Milkou Holubovou. Vdaná Heřmánková. Už nemohla na nohy. Její pan manžel ji vyvedl ven. Byla šťastná, že vidí kamarádku Vendulku. Tahle Milka může za to, že jsem studovala. Své první prázdniny v deváté třídě mě maminka odvezla do Fruty v Černožicích. Ve vedení podniku byl její bratranec, strejda Karel. Syn tety Jarošové, sestry její maminky, Julie Kopecké. Nerada jsem ďoubala jahody. S kamarádkou Jitkou Hvězdovou a Erikou Mertlíkovou jsme zažívaly směny, ale nebyly nudné. Vždycky jsme si šly k mistrové, shodou okolností taky paní Kopecké, smluvit, že po přestávce můžeme jít nahoru ke strojům. A to my rády. Dělaly jsme na lince různé práce. Někdy jsme stály u korýtek, kam padaly nádherné jahody. Vytahovaly jsme je z vody a kladly do sklenic, které okolo nás popojížděly. Vedle mě stála maličká ženička.

- Jak se jmenuješ?

- Irena Konečná.

- A nejmenovala se tvoje maminka Kopecká?

- Jmenovala.

- Já jsem byla její kamarádka. Bydlely jsme vedle sebe.

Jela jsem na kole domů na svém kole, které jsem odložila teprve nedávno, tak před osmi lety. Nazvala jsem ho Rozinantou. Byla to pak už stará pro mě krásná a výkonná herka. Donesl mi ji Jéžišek ve třetí třídě. :-) Přijela jsem zpocená domů s očima na vrch hlavy.

- Mami, tys´  měla nějakou kamarádku Milku?

- Ano, Milku Holubovou. Učila mě lézt po stromech.  

- Mami, to není možné. Vždyť ona je stará. Ušlá. Sedřená. Ty jsi krásná.

- Protože ona se celý život dřela ve fabrice.

Aha. V tom je kouzlo krásy. Tehdy jsem si řekla, že budu studovat, protože nechci vypadat jako sedřená Milka.

Dnes klušu ke studánce Kalafášce. No jo, jenže má masérka povídala, že jí pramínek povídal:

- Já nejsem žádná studánka Kalafáška. Já jsem pramínek Kalafášek.

V ten den, jak jsme s mamkou projížděly její vesnici, poznávala jsem její dětský prostor; tehdy jsme vyjely nahoru na Chloumek. Byla jsem tam poprvé. Potom jsem tam už byla mnohokrát. Jednou s doc. Vladimírkem Wolfem. Děkan PF v HK. Znali jsme se od mých asi šestnácti let. Dělal nám vedoucího na archeologickém průzkumu Na Kameni v Jaroměři. Tam byla původně cikánská osada. Pod ní zbytky kláštera a pohřebiště. V prvním nebo druhém ročníku jsme se přihlásily s holkami na archeologické práce. Byli jsme si s mladým panem doktorem moc sympatičtí. Jenže on byl ode mě starý. :) 

- Pane doktore, přijďte k nám. 

- Ireno, to nemohu. co kdyby nás maminka zastihla infla granti. 

Jen jsem tušila, co je infla granti. Byl seriozní. Pak jsme se znovu sešli, když jsem učila v Hradci na gymnáziu. Hodně jsem se od něj přiučila z dějin. 

Na Chloumku mi mnoho řekl o historii. Taky mě učil dívat se po krajině po nerovnostech terénu. Ty mohla tvořit lidská ruka. Tam se mohlo začít kopat a odkrývat tajemství dějin. Třeba hradiště, město…

Na Chloumku mi mamka ukázala, kde bydleli Hlavovi. Dnes jsou tam jen zamřížovaná okna. Brr, je mi z toho zima. Na Chloumek vystupovali z jejího Neznášova Neznášovští na hřbitov. Prý na Štědrý den, když šli na mši do renesančního kostelíka sv. Václava, byla cesta vyložená chvojím. Neznášovští si pak založili hřbitov dole za vesnicí. Tam mi mamka ukázala první hrob. Asi dvanáctiletá holčina z toho statku, co umřela na souchotiny. Z Neznášova chodily děti do školy v Habřině. Později do Velichovek. U habřinské školy jsem byla nedávno. Koukala jsem dolů na tu cestu, jak jim 15.3.1939 pan učitel Kyzlich říkal:

- Děti na tenhle den nikdy nezapomeňte.

Mamka nikdy až do smrti to datum i tu větu držela v paměti.

Jdu zpátky k autu. Nenašla jsem od Kalfášky cestičku nahoru na Chloumek. V ten den, jak jsem s mamkou dělala exkurzi, začalo hrozivě lít a padaly i kroupy. Horký červencový den.

- Mami, pojď rychle do auta.

- Počkej, počkej! Já jsem ti chtěla ještě ukázat cestičku ke Kalafášce.

- Mamko, promokneme…

Cestičku už mi neukázala. Už ji nikdy nenajdu. Cestičku i mamku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-15-vyprodano

Co kdybych se vypravila do Světí. Je to odsud kousek. Jsem tam. Stoly poloprázdné. Báječná atmosféra. Lidi se usmívají.

- Koupila jste si taky pelyněk.

Paní se hned se mnou dala do řeči.

Bloumám mezi stoly. Přemýšlím, co bych si koupila. Zamyšlená. Najednou se na mě široce usmála slečna. Asi dvacetiletá.

Opětovala jsem její krásný úsměv. Vrátila jsem se k ní:

- Vy jste se na mě tak nádherně usmála! Milé.

- Vy jste tu totiž najednou zazářila.

Vida. Zamračená zamyšlená přesto zářím. :-)

Jedu domů. Petroušek už novým nájemníkům zapojil pračku.

- On si vzal dnes dovolenou. Stěhují se.

- Volala mi, kam za internetem. 

- Peťuš, na chvilku si lehnu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-15-vecerni-prace-na-zahrade

V podvečer jdeme pracovat do zahrady. Přivazuji rajčata. Vyvazuji okurky. Petroušek zkracuje růže. Sázím do dvou velkých květináčů své úlovky za polovinu ze Světí. Poslední brambory do země. Ty původní vůbec nevzešly. Přitom je zaléval déšť. Cestou ze Světí jsem na poli zahlédla brambory už kvetoucí. Jen je vyorat. Jsme my to ale ťululasové. Na čtyřech řádcích kralují jen asi dvě rostliny ze zapomenutých brambor z loňska a mé tři experimenty z loňského srpna. Vyrostly, ale až letos.

Volám nájemnici, jestli byli za důvěrníkem, jak si to s ním včera smluvili. 

- A nemohl by on přijít k nám? Mně teď usnula malá. 

- A dost. Takhle to nechodí. Když něco slíbíte, tak to dodržíte. 

- Já jsem na to zapomněla. Mám toho moc. 

- Jak dlouho bude spát?

- Hodinu hodinu a půl. 

- Teď mu zavoláte. Omluvíte se. On kvůli vám přišel na šestou ze zahrady. My chodíme tak v devět. 

- Petuš, ještě si zasadím melouna. Ulakomila jsem se, protože letničky prodávali za polovinu. Tohle je roubovaný za asi osmdesát pět. Tak jsem ho za polovic vzala. Jedna paní mi říkala:

- Paní, loni jsem si koupila tři za dvacet a jeden tenhle drahý. A víte, který rodil? Ten za dvacku.

- Ani mi to neříkejte.

Smály jsme se. Tak uvidíme.

Ještě očesat pár našich jahůdek. Sorta po mamince.

Volá nájemnice. 

- Tak jdeme od pana důvěrníka. Podepsali jsme dvanáctero. A teď jedeme domů. 

- A kdy budete spát v novém?

- Už zítra. 

- Tak si zapamatujte sen, který se vám tam bude zdát. Dobrou  noc!

Končím asi v půl deváté. Vysázela jsem čtyři řapíkaté celery, osázela dva velké květináče, proplela kytky, nasadili jsme – my bláhoví snílci – brambory…

- Peťuš, to jsme toho podělali, viď?

Má kuchyň je nacpaná bylinkami. Třezalka, pelyněk, černý bez, maličko kostivalu… Vynáším je proschnout na terasu. Letos bylinky hodně prožívám. Mám velkou zásobu libečkové soli a mátového cukru. 

Večer ještě svícujeme. Mně už bok přestává bolet. Petrouškovi přikládám na dráhu na nártu intuitivně. 

Až zítra zas pocítíme její účinnost.

Dobrou noc!

P. S. 

Čtu na FB:

Pavel Buzek

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-15-jak-si-zapalili-v-kyjeve-kostel/1714857790

Ukázalo se, že vše bylo ještě prozaičtější a děsivější než jen raketa protivzdušné obrany "Patriot", která skutečně spadla v této oblasti, ale jak se ukázalo, na sousední dům s klášterem. Tito " propagandisté" jednoduše zapálili střechu kláštera, aby získali záběry "ohromného barbarství Rusů vůči objektu světového dědictví zapsanému na seznamu UNESCO".

V předvečer nočního útoku na Kyjev byli na sousedních budovách s klášterem viděni lidé s profesionálním fotografickým vybavením. To znamená, že vojenský diktátor Zelensky jednoduše nařídil zapálit střechu kláštera, aby natočil "barbarské bombardování kulturních památek", a prostřednictvím svých mluvčích šířil narativ o spojitosti ruských ozbrojených sil s německými nacisty z doby druhé světové války, což mluvčí Goebbelsovské propagandy vojenského diktátora Zelenskyho začali dělat hned ráno.