Přežijeme

Pondělí. Pondělíčko. Šedé. Zaspala jsem. Výhodou práce z domova je - nikdo si toho nevšimne. Zrychlí to váš krok. Líp než šaratice. Na desátou klientka. Dana. Mám ji ráda. Její muž mě má prý rád. Je rak. I já. Říká mi Irenko, já jemu Mirečku. 

Před dvěma lety mě touhle dobou vzali do slezského městečka proslaveného zpracováním lnu a výrobou lněných krásných utěrek, tašek, šatů, ubrousků... Tehdy jsme se sešli v Trutnově. Mlha. Celou cestu až k cíli nás sledovala Sněžka. Hora hor - pro mě. Letos jsem holku v létě polaskala. Zas za rok. Tehdy jako dnes se vyklubalo sluníčko. Jak se to městečko jmenovalo? Slezský Chelm. Hledám, hledám, bylo to v listopadu? Ne, 5.12.2018. Svoboda. Domluvily jsme si termín. Za týden a jeli na výlet. Okouzlena starou architekturou - dvanácti domečky podle dvanácti apoštolů. Dnes už jen jedenáct. Nějaký řemeslník se o svůj nestaral. Spadl. Až loni, když jsem si prohlížela fotky z toho výletu, přečetla jsem si, že to jsou stavby českých tkalců. Marie Terezie tenhle kousek Slezska prohrála. Pak se posunula hranice... České území, německé, polské... Jak Alsasko - Lotrinsko. Podle miglání dějin. Vše odžijí, odnesou obyvatelé. V Rumunsku to mají horší... Tam devadesátiletá stařenka vyprávěla, kolik zemí bez stěhování ovládalo její vesnici. V jednom životě myslím asi čtyři státní příslušnosti. Kde ta Dana je? Stíhám si přečíst výživný článek o Prymulovi. Odborníček. Stará se o své kšeftíčky, obchůdky. Na zdraví lidí mu pranic nezáleží. I ti největší rouškaři s rouškou přes celý obličej na lesní cestě odmítají vakcínu. Večer buch! Senil, kterého jsem vybrala ze dvou zel jako to menší, s ho vymínil jako poradce Ahrimanovi v čele vlády. Tak uvidíme zítra. Prý bude druhý dílek o plukovníčkovi. 

Zvonek. Už je tady.

Danu mám ráda i proto, že se většinou opozdí. Jezdí zdaleka. Z Orlických hor. Pokud napadne, má zpoždění. I dnes má zpoždění. Jenže dnes mám skyp s maminkou. Stíháme všechno. Vzájemnou podporu, přeměření, nákup, platbu, termín. Loučím se za zvuků skypu. Utíkám z pracovny do obýváku pro ntb.

Tak co mě dnes čeká? Slyším jemný známý hlas. Pod sněhulákem v bílém paní Hudáková.

- Dobrý den! Dnes je maminka v dobré náladě.

Určitě mě chce jen potěšit. Ladím šťastný obličej. Předvádím Zrzečku. Vyjmenováváme dny v týdnu, roční doby, prsty na ruce... Luštit nám už moc nejde. Léčku na čtyři - ne. OKO, ale to není na čtyři.

- Mami, scvakne...

- Nevím.

- Mamko, PAST. Předpověď výsledku?

- TIP.

- Nečas?

Ticho.

- Buďto slota nebo? Když hodně prší, je to od slova pes...

- Nečas.

- No, ale jinak. Pso...

Ticho.

- Psota...

To ještě v říjnu uměla. I útok na čtyři. Dnes ticho.

Malý zrzavý ďábel dokázal nemožné. Právě během skypu ji chytil rapl. Dopoledne první, další bude po obědě a další před půlnocí. Převrhla nepřevrhnutelnou misku s mlékem. Rozstřelila masovou kapsičku z mističky vedle. Klekám, saju papírovou utěrkou.

Vyzvídám o draní... Maminka ztrácí nervové buňky. Nikdo jí je necvičí... Její stav na kraji října a dnes se nedá vůbec porovnat. Lidi ještěrovi utíkají. Utekla bych taky. Předešlá ředitelka, uměla se chovat k lidem. Přísná, spravedlivá, měla řád, pořádek, směr... Ještěr nemá z toho nic. 

- Mami, uměla bys vyjmenovat svá zaměstnání?

- Neuměla.

Vyjmenovávám je já. Maminka odpovídá ano, nevím. Občas se rozsvítí při známém jméně. Paní Kočová, paní Voltrová...

- Maminko, chodilas do školičky ráda?

- Já jsem chodila do školičky ráda.

- A který předmět jsi měla nejraději?

- Já jsem se ráda učila. Měla jsem ráda všechno.

- Já taky.

Vzpomínám na své učitele. Jejich jména si maminka pamatuje. Paní Hudáková už se hlásí z oběda. Hlaholí z podeštítu:

- Už jsem tady.

- Jak obědváte?

- Musím se celá svléknout, odezinfikovat...

Hrozná představa.

- Mamce vypadávají slova. Nemůže nalézt kapesníčky.

- Tady je máte.

- Aha, já myslela, že je to prkýnko.

- Co budete mít k obědu?

- Hovězí vývar a hovězí na houbách.

- A mamko, jak já se jmenuji?

- Irena.

Hurá, trefila se. Rozveselila mě.

- A když svítilo to sluníčko, koukaly jsme se tam na chodbě na západ. Pamatujete? Dívaly jsme se na západ nad Chloumkem.

Brečím. Tam jsme vždycky jezdívaly spolu. Na sluníčko. A na jeho luxusní večerní červánkové divadlo.

- A mami, jak se jmenuje ten druhý kopec?

- Prašivka.

Končíme. Paní jde asi pomoci s obědem. Mamka zas zůstane až do večera sama. Zblbla bych z toho. Moderní forma mučení. 

Mám domluven hovor s právníkem. Asistentka. Vyzvídá. Nikdy jsem ji u něj neviděla. Za pět minut? Volám znovu. Ozve se. A ozval. A s dobrými zprávami. :-) Jen mě štve, že systém nutí, doslova nutí občany, aby vyhledávali služby právníků a krmili jejich kapsy. Však na tu mrchu v bílém plášti taky dojde. Žádný strom neroste až do nebe. 

Polévka podle německého předpisu ze včera. Už už se chystám ven. Zvonek. Zapomněla jsem. Další klientka. Bolí ji dásně. V dnešní době k doktorovi? Odhodlala se asi po třech dnech proplachování heřmánkem. V čekárně plno lidí. Druhá na řadě. Stále ji odkládali. Matky s dětmi. Konečně. Měření teploty. Opatlat ruce dezinfekcí. Hnus. Prý penicilin vám nedáme. Proplachujte.

- Tak kvůli tomu jsem tam hodinu čumákovala v čekárně. To jsem tam nemusela chodit. 

Čtyři dny pila jen koktejly. A je to vidět na výsledcích. Měření, nákup, platba, termín.

Beru Zrzečku a jdeme do zahrady. To ona potřebovala. Proběhnout se. Proskotačit. Vpředu v koších na terase jdu vyrýpnout hlízy zmrzlých begonek. Je po kráse. Sázím maličkaté astry - chryzantémky. A vřes. Krásný. Koupila jsem ho v době předrouškové v Lidlu. Výhodná cena. To jsem ještě nevěděla, že tam neplatí náš zákazník náš pán; že mladý froc, co se naučil ťukat na pokladně, zavřít, otevřít ji a nastavit platbu kartou - šikovný -  vyhazuje a uráží zákazníky.´Lidle, máš stopku, i kdybys dával vřesy zadarmo. Pro jediné budu posílat posla. Krůtí prsa. Ale seš na indexu. A pokud krůtí prsa najdu jinde, kašlu na tě. Kdysi u sportovních potřeb pod náměstím neodrhnuli sníh od radlice k cestě. Už drahně let tam nejdu. Nezaslouží si mou energii - mé peníze. Neváží si zákazníka. A to už tam bude určitě zcela jiný personál. Orion. Před dvěma lety. Nechtěli mi vrátit za džezvu. Nefungovala na indukci. Hned jsem s ní jela zpět. Tak v Lidlu, Kauflandu můžeš vracet oblečení do tří měsíců a Orion nevezme džezvu? Koupila jsem tehdy něco, co jsem nepotřebovala. Mají u mě stop. Jo, hezké a drahé zboží. - Nezaslouží si mou energii. :-) Mé peníze. LIdl třetí adept. Škoda, že zlikvidovali plánovitě malé obchodníčky. Jak ráda bych k nim dnes donesla své peníze na jejich podporu.

Vysázeno. Hlízy zabaleny. Jdu štípat větvičky. Zrzečka pořádá ataky. Kam jsem si včera položila rýč? Obryju jedno kolečko okolo rynglete navíc.

- Proč se tu dřeš?

- Protože ty koláče zmenšuješ a zmenšuješ. Letos už o dvě řady. Chci si tu na sluníčku zasadit rajčata a nebudu mít kam.

Půda je krásně těžká. Posiluji kondici. Dívám se do slunce. Je slabounké. Ale zas mi nasazuje modrý filtr. Vždycky, když posiluji oči, v létě až třeba v podvečer, vždycky mě sluníčko chrání. I dnes. Mezi větvemi višně vidím svítící trojúhelník - Boží oko. Nabíjím se. Děkuji. Užívám. Stmívá se. Večer - zas se budu v krátké době přepojovat, ty vorle, dám to? Ve dvacet živý kurz pro klienty. Dnes tuky. V půl deváté konzultace. Budu zas vyjevená? Kdy, kudy, jak, kam se napojit. Náhodou vidím pro klienty link na FB. V mailu link na půl devátou. Ale kde se napojím v devět... Že by link v WhatsAppu? Ale v které skupině? Marketingová. A funguje. Dnes jsem to zvládla.

- Prosím vás, předminulý týden jsme měli výzvu deset tisíc kroků. Tento týden deset dřepů. Mám kolena oteklá.

- No, mě děti taky rovnaly. To byl výkon!

- Tak se zapojujte, ať motivujeme klienty.

- Já se zapojovat nebudu. Chodím už asi pátý den denně štípat roští. Nemyslela jsem si, že už neunesu sekyru. Je to pro mě výkon. A dnes jsem obryla jedno kolečko kolem stromu. Pěkná dřina. To dělám pro svou kondici.

- Ireno, proč tam nedáš venkovskou výzvu? Štípání dříví. Ale hlavně se tam nefoť před lánem pole, jako žes´ ho zryla, když to udělal traktor.

Řehotáme se.

- Vyfoť se.

- To já mám vyfoceno. Pytel roštíčka. Teď plním vak. To proschne a za rok s tím budu zatápět.

Probíráme výzvy, úkoly. Půl desáté. Končíme. Dvanáctihlasé ahoj, dobrou noc, ahóóój...

Sedám k psaní. Hledám jméno polského města. Hledám fotky. Už je tu Zrzčin rapl. Útočí na mě. Povrkuje. Hodinku ji proháním laserem. Co dělá za přemety, výskoky, kotrmelce, obraty, po dlažbě letí jak hadr na koštěti, to by se dalo natočit. Opice to je, ne kočka. Směju se nahlas. Skypuje Linda. Ukazuji jí Zrzčiny výkony. Bavíme se společně.

- To jsem s tou autistickou Kitty nezažila. Ale ani ty s Mickou.

Přišel k nám rarach. Po hodince a půl už musím psát. Uléhá pod houpací křeslo. Rezatý huňáč usíná.

Jak tak hledám, nacházím:

27.3.2017

Chjo, máme to tu tak moc krásné. Držme všichni při sobě bez ohledu na politické názory. Buďme jen Čechy, ne čecháčky, Moravany a i Slováky v kotlince, které říkáme domov. Čtu-li příspěvky na FB, jsou milé, slušné, ale ve skupinách mnohdy i přes to, že souhlasím s názorem je psán tak vulgárně, sprostě.. Zhrubla nám řeč, zhrubly vztahy, neplatí slovní úmluva... Zamysleme se a každý jeden nasaďme úsměv, lidi jsou šedí, utrápení, vylekaní a naštvaní. Takže se začněme usmívat na svět, na sebe, buďme slušní... Také milí, přátelští a když někdo nesouhlasí s názorem druhého, napišme mu to mírně, ale srozumitelně, ne sprostě. Veselý den!! Hodně lásky! Zdraví! MÍR!!

Hezké přání. Platí.

Dobrou noc!