Při pátečku krásná setkání. Archy podpisů k odeslání
CESTIČKA K DOMOVU
Cestička k domovu známě se vine -
hezčí je, krásnější než všecky jiné.
Douška a šalvěje kolem ní voní,
nikde se nechodí tak jako po ní.
A kdybych ve světě bůhvíkam zašel,
tu cestu k domovu vždycky bych našel.
A kdybych ve světě smutně se míval,
na téhle cestičce vždy bych si zpíval.
Karle Václave, dnes jsem se na ni šla podívat. Stále se vine.
A je to tady, už to sviští po strništi. Pátek. Jako důchodce a jako osoba pracující z domova si mohu šéfovi dovolit, jestli si dnes smím vzít volno. Mám přísného šéfa. Ale umluvila jsem ho. Svoboda! Volnost! Rovnost! Bratrství - kam jsem to zaplula? To už dávno neplatí. Žádná rovnost. Páni a kmáni. Plebs určený k...
Udělala jsem si pro sebe svobodu, volnost, rovnost - já pán, ty pán, bratrství se všemi lidmi. Učím se je přijímat o něco víc na stará kolena. Nemohou mít všichni stejný názor. Nemohou mít všichni stejné vnímání světa. Každý pluje ve svém parníku na svém oceánu. Já pluji na šťastném. Na mé palubě všechna hesla VFBR (rozuměj školský název Velké fr. buržoazní revoluce - cha, cha, cha) platí. A nikdo tu nesmí nosit zobák.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/20201-05-07_S_maminkou/
Skyp s maminkou. Už druhý svátek maminek nebudu s ní. Díky, Vesmíre, cvičíš mě, připravuješ. S láskou přijímám. Dnes se mi vyplavilo tolik vzpomínek. Tolik. Od miminkovských chvilek. Ležím na stole. Na dece. Maminka mě asi přebaluje, možná chystá na koupání. Pusou vyluzuje o mou kůži zvuky. Řehtám se. Příjemné hebké doteky ve slabinách, na pupíku. Směju se. Sladké časy. Myslím, že už tam tatínek není. O to víc mě maminka zahrnovala láskou. A o to víc možná Iva pociťovala nespravedlnost. Tatínek. Opustil ji. Mně tři, jí dvanáct let. Ještě jsem se sem vkradla já. Nespravedlnost světa. Pročítala jsem dopisy, pohledy před mým vtělením. Každé jeho psaní končilo:
- A pozdravuj Tititi.
A pak základní škola. Lyžařský výcvik. Denně s dětmi z naší čtvrti pěšky do Josefova do školy na náměstí. Jak to tam krásně školně vonělo. Celý život jsem milovala charakteristickou vůni. Naši učitelé - skvělí. Vynikající! Přísní. Nejlepší na světě. Základní škola spojena s žadoněním o svolení konečně si už vzít ty podkolenky na jaře.
- Ne, dokud bude na horách sníh, budeš nosit punčocháče.
Její: Frajeřina nezebe, malý boty netlačej.
Pamatuji si, jak jsem se pídila po tom, kde se studuje na učitele.
- Tady v Jaroměři je pedagogický institut.
Hm, takové slovo. Dnes je tam ZŠ B. Němcové. Zcela přesně pamatuji, jak jsem klusala do hudebky. V šestce. Do Jaroměře. Dnes jsem na těch místech byla. Potkala jsem Kamilu.
- Víš, čím budu? Budu učitelkou. Vystuduji pedagogický institut.
Nakonec jsem vystudovala gymnázium a vysokou pedagogickou. Pátý až dvanáctý ročník. Skvělý rozsah druhý stupeň až střední škola. Velká výhoda.
Gympl. Kradla jsem mamčiny věci. Jednou jsem si půjčila mušelínový šátek. Maminka koupila mně červený, sobě lososový, Ivě už nevím. Iva -ta si na ekonomku zas půjčovala tajně maminčiny punčochy. To bylo - když na to přišla. Teklo oko. Musely se odnést do opravny. Paní - jak se jmenovala, blondýnka, to by věděl Láďa Bátora, musím se ho zeptat, tak ta paní v opravně obuvi u pana Höla takovým šikovným háčkem chytila očko a povplétala ho zas na své místo... Jeden den jsem si půjčila lososový šátek na lososové tričko. Měla jsem odznak - zlaté I. Lesklé. Krásně. Moderní. Vybíháme hlavním schodištěm ze školy. Bože, kde se tu maminka vzala? Ve školní bráně vchází s panem Řepkou... Vidím ji jak dnes. Asi se bavila mým leknutím. Šátek mě zrovna pálil na krku. :-)
Mamince vzdávám hold. Poděkování. To bylo prý z lásky. Normálka. Tak to byly slyšet některé dnešní maminky. Hladím maminku přes monitor. Dávám pusu. Očekávám repliku:
- Mami, mám tě ráda!
- Já tebe taky.
Procházím FB. Tisková konference s Kůžem. :-) S Kůžou? S STBákem.
Bavím se u komentů. Hodně nenávistných. Vtipných. Nenasytní politici se netají tím - očkovat, očkovat, a vyočkovat. Netají se vůbec ničím.
Dea Božská ·
Jako motivace k očkování je cestování a přístup na některá místa?????? Já myslela, že zdraví a ochrana před smrtelnou nemocí. Takže o zdraví tu fakt nejde.
Řehtám se. Zcela mimo téma:
René Březovský ·
Vrbětice už jsou vyřešeny?
Haha
Věcná:
Efča Eywa ·
Ona je nějaká epidemie?méně než 2000 pripadu na 10,5milionu obyvatel?! A to jsou jen pozitivní testy..
Vtipná, zcela mimo mísu: :-)
Adam Obrhel ·
Ta paní co předvádí znakovou řeč dělá dost pochybných grimas, jakoby vůbec nechápala co ten pán říká.....
Gól! Četla jsem, že má pán nalétáno. Odpouštím hrubky. Je to s lidmi a jejich vědomostmi a znalostí pravopisu tristní.
Zdenka Lasakova-Vesela ·
Vi jste právě v nebe nečnejší sezóně, už máte léta nato, tak se bež te vi očkovat Alerbregle. Ví máte v tej hlavě .
Po kočičím i svém obědě si chvilku dáchnu. Včera se mi líbilo ležet chvilenku na žhavé dlažbě. Zrzka přenášela své vibrace do mého těla.
Ne. Není mi dáno. Volá nájemník. Lukáš.
- Paní Hrobská, dnes pleju. A zítra bych chtěl sekat. Ale potřebuji si upřesnit, abych něco nevysekal. Mohla byste zítra...
- Luki, zítra dopo ne. Přijedu dnes.
Dohodnuto. Než se vykohátím...
Petroušek slyšel rozhovor.
- Tak už jedeš?
- Peťuš, hned pojedu.
Ještě si stáhnu něco do sluchátek. Ještě si vezmu jiné kalhoty. Ještě náušnice. Ještě. Ještě... Kdo mě zná, ví, že se vypravuji jak chudý král do boje. Trvá mi to déle a déle.
Tak. Snad mám všechno. Jedu. Stavím se u řezníka. Jen tak. Parkuji. Moje učenka otočena zády, krájí. Asi pět zobáků se soustředí na její záda. Pozdravím. Ticho. Rozříznu strnulost:
- Dobrý den! Koukám, že už asi ty domácí jitrnice nemáte?!
- Dobrý den! Bohužel. To jste hodná, že jste přišla. Ale máme špekáčky!!
- Když my máme doma i ty jitrnice i ty dvě nožky tlustého párku.
Vykulila oči.
- Vy jste je manželovi nedala?
- Nedala. My jsme nemasoidní mlsalové. :-)
(No, mluvím v plurálu, ale měla bych opravit na singulár. Péťa hledá na talíři vždy mašo.)
Lidi se začli smát. Těžká atmosféra povolila.
- My si totiž asi dnes zapálíme ohýnek, jestli nezmrzneme. Tak on si opeče jeden a půl a já dostanu tu půlku.
Lidi se krásně uculují. Představují si tu situaci. Všichni mají nakoupené hromady na to avizované teplo o víkendu. A my dva ušmudlané párečky. :-)
- Tak já už zase jdu. Přeji vám všem krásný páteček, hodně zdraví! Sluníčko ze všech stran! Ať jste veselí!
- Vám taky. Taky. Vám taky.
No a je to. Z auta volám, jestli si teda dnes neopálíme na ohni...
- To by šlo.
Ujednáno. Závory dole. Jedu alejí. Co jsme se tu nachodili. Pěšky. Nekonečná alej. A větrná. Teď tudy jezdím na stezku. Asi před dvěma lety jsem tu potkala pravé a nefalšované indiány. Doopravdické. Nefalšované. Vytočila jsem Lindu. Zatlumočila mi. Měli už bagáž připravenu. Odlétali z Brutal Assaultu. :-)
Přejíždím přes most, který postavili vojáci, když mi bylo asi - kolik deset? Asi ženijní vojsko. Do té doby tu fungoval blízko na soutoku brod. Parkuji pod schody. Po těch jsme někdy se Stáňou Matějovským - mým největším dětským přítelem - sdrkotali na sáňkách. Vlevo rozcestník. Tam bývalo smetiště. Plechovky. Omítka. Sklo. Binec. Tam mamka se mnou na sedátku vždy profrčela a už z malého kopečka k soutoku a hned doprava.
- Mami mami! Brzdi! Ať nespadneme do vody!
A nespadly. Nikdy. Vždycky to vybrala. Dnes tudy vede cyklostezka. Já tenhle úsek jezdím tou alejí po druhém břehu. S maminkou jsme okolo Metuje míjely sráz pevnosti. Stavěli ho kutnohorští havíři. Vystavěli chodby. Pak je zasypali. Pomáhali jim bernardýni. Dovnitř nosili šancovky. Ven hlušinu.
Tenisové kurty a vyjely jsme pod Šoubrákem. Doleva. K zahradě. Nerada, nerada. A teď tu spokojeně a šťastně bydlíme.
Vpravo jdu pro medvědí česnek. Po cestičce nahoru jsem ze školy klusala okolo pylonu s jehlanem na dělových koulích, minula jsem smírčí kříž... Parkem... Domů. Do bezpečí. Do naší ulice. Pod křídla sousedů a hlavně pod maminčina křídla. Tam se žilo! V sousedských vztazích bez hádek. Bez naschválů. KOREKTNĚ - teď moderní. Ale my to tak fakt žili. Jako jedna rodina. Večer sousedé vysedávali na dřevěných lavičkách, spíš pryčnách. Povídali...
Česnek natrhán. Dokonce jsem našla kaštan z podzimu. A vyfotila stromeček - hotový asi tříletý kaštánek.
Lukáš hnul zadkem. Je od nevidím do nevidím v práci. I o víkendech. Dnes zůstal doma. Využil k pracím okolo domečku. Nádherně vyčistil plevel ze zápraží, od domu. Ukazuji mu, jak mi ta předpředešlá kjava nebeská omladila rybízy tak, že zašly. Ne, nemohu urazit krávu. Ti po ní dali sádek do pořádku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-07_V_domecku_bydli_sikovny_remeslnik._Dnes_plel/
- Lukáši, vidíte, tady byla řada angreštů, tady řada rybízů. A za nimi houští malin.
- A jsou tu?
- Luki, jen bršlice. Ale to mi poradila paní Hrabíková, že se má vytrhat, aby oddenky v zemi zašly. A vidíte, tyhle mladé lístečky - na těch se pasu. Jsou neskonale dobré, ale hlavně! Vyčistíte se, poděláte se, když to přeženete. Je to bylina na dnu - nemoc králů.
Marně hledáme malé maliny. Ani malé ani velké. Co nevysekala ta můra, vysekal Petroušek a na podzim dodělal Lukáš.
- Luki, vyplenili jste to. Asi by bylo dobré koupit dvě sazeničky. Je to plevel. To se vám rozmnoží a hlavně! Dáte si k tomu klacík a neposekáte si to. Támhle máte koupené rybízy. Před týdnem jsem vám je pohnojila. Tady jsem přihnojila rebarboru. Tady jsem na podzim zryla dva záhonky. Bylo by dobré je ještě obrátit. Támhle si chcete dát jste říkal papriky a rajčata?
Asi klukovi pomohu. Vletím sem, přeryju to, připravím.
Tahám travičky ze zámkovky.
- To mi nechte, to udělám. Ještě jsem vám chtěl říci, tu střechu...
- Tu si musím vyfotit před.
- A pak po. A ty podhledy bych natřel. Prodávají tři odstíny. Navrhnul bych rotbraun.
- Já taky. To je ona. A vy nerozbijete ten eternit?
- Ne, jen ty špatné. Ale ty vyměním. Tou wapkou - to uvidíte. To má 250 atmosfér.
- To mi můžete říkat. Nevím, kolik to je.
- No, vodovod má šest.
- Fakt?
- No, když tu hadici špatně podržíte, máte maso pryč až na kost.
- Ty vorle!
Povídáme si hodinu. O filmech, o odposleších, ano, povídal si o něčem a hned narazil na konkrétní reklamu. To mám taky. Nevyhledávám. Mluvím. A najednou mi tam vskočí...
- Peťuš, už jedu!
- Tys tam zamrzla?
- Ne, odjíždím od baráčku.
No jo, jenže jsem se stavila v květinářství. Už mají zavřeno. Venku sadba...
- Vypadáš krásně!
- Prosím tě, vždyť jsem utahaná odsud.
Povídáme, povídáme, ještě povídáme. Kdybych vyšla na chodník, uviděla bych přes zeleň, přes řeku až k nám do obýváku. Ale mně se chce hrozně povídat. Dělám jí kšeft. Velké voňavé mýdlo, sazeničky rajčátek za sedmnáct...
- Pro to jezdím do Hradce k nádraží. Tam tahle mýdla kupuji v jednom skvělém obchůdku. Ale od září jsem nejela. Otravovali by mě s náhubkem.
A zas si sdělujeme všechno, jo, tos´ říkala, ale tohle jsem ti neřekla... Hodinka utekla.
- Peťuš, už jedu.
- No kde seš! Já už jsem zpátky s mlíkem.
- Podpal oheň.
Kočky mě vítají. Mour na terase seskočil z křesílka. Zrzečka u dveří.
- Tys tu spala sama? Pojď, jdeme ven!
Honí se s Mourem. Seznamuje se s boudičkou. Motá se okolo ní. Strkám ji dovnitř. Moc se jí nechce. Ale v běhu vletí do boudy, vyletí na strom, maže zahradou. Mourek se jde taky podívat, kam Petroušek přestěhoval boudičku. Micinka si ji užila snad jen rok. Trávila svůj klid v bedně, v jaké máme na terase polena. Její domeček byl vyteplen, měla jemné seníčko. Vždycky voněla senem. Poznali jsme, že byla ve svém příbytečku. Péťa přivezl starou skříňku. Bednu jsme vyhodili a Micicinda dostala nové bydlení. A jak si ho bránila před kocoury!
- Moure, jedeš!
- Tak ho nech, musí se mrknout.
- Vystřel!
- Peťuš, ale je teda psí zima.
- No protože bylo tepleji. Nevím, kdes lítala.
Nakrajuje buřtíko párky; vykládám co, kde, kdy, jak. Trávíme hezký večer. Mour i Zrzka dostali do mističek. Zrzka odkráčela. Mour dostal dvojitou porci.
- Peťuš, pinzetu, ubrousek, ajatin, zapalovač...
Drží. Dvě. Házíme je do ohně. Že mu to doma nevytáhnou.
- Mourku, běž už domů.
I my. Do tepla. Zatápím. Péťa mě baví svými řečmi. Procvičuji bránici. Ono to pomine - to temno.
- Peťuš, mám dva archy podpisů. Už mají dvacet tisíc. Ještě jsem dodala, jak tu byla paní Radka z Ústí - asi sedm. Sousedka mi pomohla. Tak ke třiceti... Kéž by se lidi probrali. Každý si může vytisknout arch... Ale jednodušší je skuhrat.
Mňam, slízla jsem z mléka peřinku vysrážených minerálů. Dobrotka. Přelévám svařené mléko do džbánu. Zbytek do druhého až ráno. To budu mít škraloupu! To je něco neskutečně dobrého. Podle homeopatky - šlehačka - laskání. Škraloup asi taky - bílé laskání.
Zrzečka se uvelebila do pozice sfinga...
Já jdu zaujmout pozici ležícího střelce.
Bylo to tu dnes pěkné. Až na Mimoně, Kůžu. :-) A ty nesmyslné postavy v loutkovém... Viz odkaz https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-05-07_Stejne_je_tu_veselo/
Dobrou noc!