Příběh a sny člověka
Vstávám na budík. Dnes docela ráda.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-11-snidane-a-jsou-tu
Otevírám do zahrady. Hostím kočky. S chutí posnídaly. I já. Po desáté přijede truhlář. Můj truhlář. Nejlepší na světě. Pan Podolský. Přiveze mi novou lavičku pro kočky, poličku na zdravá jídal Herbalife, dodělají sokly. Zvonek. Jsou tu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-11-nova-policka-prijela-vari-se-mi-andelsky
Pan Podolský – kreativní a nesmírně šikovný podnikavý námořník, dnes vyhlášený truhlář. Volají mu z Holandska, jenže – důchod volá. Mně už skříňku do pracovny nevyrobí. Nevadí. Tetelím se štěstím, že celý dům máme v masivu, mimo mé pracovny, kde mi místní truhlář vyrobil sice hezký nábytek, ale zvojcnul, co se dalo. A na stůl se nemohu postavit, nejsem si jistá, jestli by nepraskl…
Beru papírek s poznámkami. Police v obýváku. Utáhli držáky. Hotovo. HiFi věž mi nespadne. Dvířka na lince – upravit otevírání. Odškrtáváme. Všechno v pořádku. Mezitím Vitalij připevňuje sokly. Mají nařezané lištičky od LP.
- Ale když dáme lištičky, nebudete moc sokly oddělat.
- Nevadí. Nebudeme. Zalištujte.
Sokly připevněny.
Poslouchám pro uši libozvučnou ruštinu. Měkkou, krásnou, dřív nenáviděnou. Potřebují kousek soklu odříznout.
- Čuť, čuť.
To vím, co to znamená. - Maličko, trošíčku, kousíček.
Na dvoře stojí nová lavice. Nesmí na déšť. Petroušek ji natře. Nádherná.
- To máte pro kóšky. Tady aby dilatovala.
Ukazuje mi ze spodu podložky. Nahradí naši stařičkou, neuměle stlučenou starou lavici. Bůhví, kde ji mamka splašila. LP ji chtěl už před dvěma lety vyhodit. Škoda, že jsem si nenechala ještě vyrobit krátký lehounký žebřík. Jsem ňachla. Nevadí. Mám od značky Podolský hodně.
Vevnitř ještě prosím o lištu ke stěně. Měří. Osazuji polici dekoracemi. Slyším tichou větu:
- Tohle bych si přál pro svou ženu.
Pan Podolský svěřuje tichoučce Vitalikovi. Dlažba, linka.
- Pane Podolský, tak jí to umožněte.
- Víte, kolik mám strojů? Všechno, co jsem vydělal, hned jsem investoval do strojů. A pro deset lidí nářadí…
Hlavou mi blesklo, jak jsem v zimě na přednáškách o naší řemeslné škole slyšela, že truhlářem se vyučený nemůže stát sám, protože stroj stojí milion i více… Potřebuje různé druhy.
- Tak teď jí to kupte.
- Víte, ona mě má ráda. A já ji. Jsme spolu třicet let. Nejhorší to bylo dvakrát v roce. Začalo to v listopadu, kdy ona se rozhlížela a chtěla. A touhle dobou – před dovolenými.
- Ach!
- To jsem vždycky na celý den odcházel do práce…
Srdce se mi svírá. Jací jsme otroci. Dělej, dři, nefňukej, plať, víc plať, investuj, zadlužuj se, daně, daně jsi už zaplatil? Jen jednou? Všechno zdaníme několikrát...
Kolik nábytku on vyrobil za svou éru. Knihovny, kuchyně, obývací stěny, ložnice, chodby, postele, koupelny, komody... K tomu ještě vyvážel do Německa a Holandska. Teď by mohl fu předat, jenže nejsou lidi. Okolo vesnice, kde pracoval, skončili neumětelové, vyrábějící z překližky. On pracuje se dřevem. S masivem. Jako truhlář. Vymyslíš si kytičky, vyřezávané zakončení, nožičky, sokly, ozdobnou hlavičku, dekorativní prvky… První syn je lakýrník. To je ten, který mě zlobí, že nemá rád Čechy. Je Ukrajinec. Hodný kluk. Šikovný. Nespolehlivý. Druhý syn - maturant na obchodní akademii. Pro koho se dřel. Mám ho moc ráda. Moc. Hodný rozvážný, mírný, milý, slušný, seriózní, gentleman.
- Víte, bydlíme v našem domečku třicet let. Tak nejdřív musím začít novou střechou.
- Začněte. Udělejte ji šťastnou. Jak mě. Vyrobil jste mi linku mých snů. Veškerý nábytek od vás je precisní. Nádherný. Reprezentativní. Kvalitní.
- Líbí se vám polička?
- Moc. Už jsem si na ni vyrovnala pixly Herbalife.
- Vitaliku, pronajměte si firmu.
- Nejsem truhlář.
- Už jste.
- Nemám lidi.
- Ty vaše.
- Nemohou přijít noví. Je válka. Jen ti, co tu jsou před ní.
Ach, takhle se likvidují živnosti, řemeslníci, lidé. Tady chtějí mít jen otroky v montovnách.
Telefon. Pošťák Kuba. Veze Petrouškovi Bioniq.
- Kubo, bude to modré. Bioniq.
- Já tu mám samé kávovary. Z Brutalu.
- To měli pronajato?
- Nevím, ale vezu je zpátky.
- Hm. Už dovařili. Zas za rok.
Loučím se s p. Podolským. Ještě ho jednou uvidím. Přeju si, aby jeho žena byla obdarována nejen novou střechou, ale i novou dlažbou a krásnou novou kuchyní. :-) Dle jejích snů.
Jdu si připravit oběd. Padla na mě chandra. Pořád se s někým a s něčím loučím. Byla jsem smutná, když jsem se vzdávala naší linky. Obkladů. Loučení s lidmi… Ireno, přestaň!
Jdu obědvat. Měla jsem další plány. Ale na šestnáctou klientka. Vrací se od moře. To bude mít krásné výsledky. Prý jí jsou volné šaty.
Ne. Nevidím rapidní zlepšení. Je nutno vymanit se ze stresů ve státní správě. Tečka. Emoční tuky, lymfa v křeči…
Jdu zalévat. Venku se náhle ochladilo. Za plotem mi soused hlásí, že už jejich klimatizace nebude foukat na popínavý klematis na našem plotě. Jeho holčička si mě prohlíží.
- Pozdrav.
- Dobrý…
- Jak řekneš, když je večer?
- Dobrou noc!
- To až při loučení. Teď řekneš dobrý
- …večer!
Holčička ze mě nespouští oči.
- Máš ráda blůmy?
Kouká.
- Máš ráda švestky?
Přikyvuje.
- A blůmy jsou lepší než šestky. Jen je třeba dávat pozor, když je jíš.
- Kvůli vosám.
- Výborně!
Běžím pro pět blům. Učím ji, jak se rozloupnou. Pecku ne do trávy, vyrostl by planý stromeček. Blůmy jí chutnají. Běžím pro další. Povídáme si.
- A teď jdu pozalévat. Je mi už zima. Jak se rozloučíme? Teď už se půjdeš umýt. Dobrou…
- Dobrou!
- Noc! :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-11-petrouskovi-prisla-zasilka-bioniqu
Petroušek rozbaluje svou zásilku Bioniqu. Personalizovaná dle jeho odpovědí. Na pytlíčku jeho jméno, abychom si nepletli. Oba máme stejně modrý pytlíček.
- Peťuš, abys nemusel mít brýle, chceš to přesypat do krabičky?
Souhlasí. Ochutnává maličkaté výživové korálky.
Výživa už není univerzální. Budoucnost patří
personalizaci.Každý z nás je jiný – a stejně individuální by měl být i přístup k výživě.
Personalizace, která propojuje data, vědu a moderní technologie, se postupně
stává novým standardem v péči o zdraví.V novém článku na Forbes Slovensko se dozvíte:proč se výživa posouvá od univerzálních doporučení k řešením na míru,
jak Herbalife Bioniq GO pracuje s individuálními údaji a wellness cíli,
jakou roli v personalizované výživě hrají data a technologie,
kam může personalizace směřovat díky využití biomarkerů,
a jak se přístupy známé z vrcholového sportu dostávají do každodenního života.
Přečtěte si celý článek na Forbes Slovensko. ZDE https://www.forbes.sk/vyziva-uz-nie-je-univerzalna-personalizacia-meni-sposob-akym-pristupujeme-k-zdraviu/
Článek naleznete v srpnovém vydání Forbes (SK): Zakoupit si jej můžete v trafikách či v obchodních řetězcích (např. Lidl) nebo si článek můžete přečíst online. Obálku poznáte podle nápisu "MAŠTALÍR" na titulce!
Poslouchám na Galaxii, že zítra přijde zatmění Slunce. 12.8. – během jediného otočení Země kolem vlastní osy se na obloze stanou čtyři různé úkazy. Z toho tři budou viditelné téměř odkudkoli z jakéhokoli místa na planetě. Největší den století pro pozorování oblohy, a je jedno jestli z Evropy, Anglie, Kanady, USA… Jen pár hodin po půlnoci uvidíme divadlo. Potřebujeme očouzené sklíčko. Měsíc se zítra posune před Slunce, vrhne stín na Grónsko, Island, severní Španělsko. Plné zatmění slunce, které se dotkne pevninské Evropy od roku 1999. Na ten rok si dobře pamatuji. Byli jsme na chalupě. Bylo žluté světlo a ochladilo se. Ovce ve vedlejší ohradě tehdy ani nebékly. Měsíc bude v novu, je černý; novoluní značí začátek zcela něčeho nového. V noci z 12. na 13. srpna nebude vidět žádný Měsíc. Bude vrcholit meteorický roj Perseid. Ve stejnou noc bude stát jádro Mléčné dráhy vysoko na obloze – bez Měsíce. A těsně před úsvitem uvidíme šest planet naší sluneční soustavy srovnaných za sebou. Na čtyři z nich uvidíme očima. Na dvě budeme potřebovat dalekohled. V tenhle den planeta dostane něco, co neplánovala. Měsíc je u nás největším zdrojem světelného smogu. Když svítí, nevidíme na hvězdy.
Hledám na FB jedno jméno. Kam se mi ztratilo. Píšu SMS – kde je. Zrušila sociální sítě. Ale na Messengeru ji dostihnu. Chvíli si píšeme. Poslala odkaz na Chobota:
https://www.youtube.com/watch?v=mug0_lj7GS4
Kdysi jsem neměla ráda Petra Chobota. Pořád se přitrouble usmíval. Vadila mi na něm kožená bunda a upatlané dlouhé vlasy sčesané na stranu. No, někdy jsem si poslechla rozhovor s ním u Alžběty Šorfové… Dokonce jsem si asi před deseti lety koupila jeho čaje. Hm. Čich mě neklamal. Intuitivně mi byl nepříjemný. A vida! Hajzlík to je. Vzdělání prý taky nemá. V Rusku si obstaral falešné dokumenty.
Pěkný guru! Koukalo mu to z očí.
Ireno! Ráno vstáváš. Jdi už!
Dobrou noc!