Přichází světlo :-) Nejkrásnější období pro mě

Zítra první neděle adventní. V posledních letech spíš tenhle hezký tmavý čas s očekáváním světla nazývám dobou příchodu. Miluji světlo, slunce, přítmí, šero, tmu, světýlka, svíčky, lucerny, svícny, svícínky. Ráda vykuřuji dům. Už dlouho jsem nepoužila bílou šalvěj ve svazečku. Třikrát se mi při vykuřování spustil požární hlásič. Poprvé jsem viděla, že bliká. Tancovala jsem pod ním a hypnotizovala, jako že nic, ať mlčí. Telefon z pultu ochrany. To jsou procedury. Můžete vykřikovat, že jen vykuřujete dům, jenže oni chtějí slyšet heslo, kód, větu, informaci. Hned po nich volá Petroušek, co se děje. Po druhé jsem si dala pozor. Letní den. Otevřeno do zahrady. Vánek prochvíval záclony. Položila jsem vykuřovadlo do výklenku v kuchyni na jídelní stůl. Aby šel dým ven. Nevšimla jsem si, že vítr fouká dovnitř. To bylo překvápko, když se vystřídaly telefony v pořadí alarm pult, Peťulka:

- Co tam zas vyvádíš!

- Peťuš, jen vykuřuji entity.

Po třetí jsem si zapálila uhlík. Dala ho pod digestoř. Co kdyby. Na uhlík jsem položila vykuřovací pryskyřici z Ománu. Ó, jak nádherně voněla. Tenhle ocásek má purpura z mého dětství. Tak mě omámila, že ve své nenasytnosti jsem položila další zrnka kadidla. Nevšimla jsem si, že dům se vznáší v oblacích dýmu. Když vykuřuji, vždycky rychle podběhnu pod hlásičem. A stále kontroluji, jestli ještě vidím na cestu. Je to tak náhlé... Najednou nadýmeno jak v normálních časech v hospodě. To bylo divení - alarm, Peťulkova větička - co tam zas vyvádím? Co asi!

V těchto týdnech nastupuje kouzelná purpura. Od paní Webrové. Vyrábí tu z mého dětství. S kadidlem. Omamná. Kouzelná. Všechny zlé entity zmiznou.  

Odbila půlnoc. První přípravná sobota se nese většinou v nervozitě. Letos jsem hned ráno nahlásila své úkoly Petrouškovi, abych jí předešla:

- Chleba - to se tě netýká. Zpracovat zeleninu - to se tě netýká. Okna - to se tě netýká. Ale co se tě týká, Peťuš, už čtrnáct dnů ještě za teplého počasí melduju, že je potřeba nainstalovat světýlka. A jet na větvičky. Utočím vrkoč, věnec, ušiju stromeček. 

Jestli jsem si myslela, že to bude v klidu, tak to jsem se přepočítala. Učebnice psychologie mluví jasně: Ženy přestavují nábytek, dělají v domácnosti změny, tím vyvádějí muže z komfortní zóny. Petroušek hrál nadšeně, jak ta světýlka nastřílíme na stromy. Jenže on si hájí tu svou komfortní zónu dokonale. Vypadá to, jako bych nás řídila já. Ne, ne, ne. Opak je pravdou. On řídí mě. Jenže mně to dojde jen několikrát do roka. A to bylo dnes. Ve dvě měl jít někde něco pískat, počítat, honit. Nevím. Dostal mě do kleští. Chobotnici - tu já umím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-27_Povedly_se/

Upekla jsem chleba, uvařila kompot, polévku... Kmitala jsem jak blázen.

- Péťo, budeš mít buď jen polévku, hustou, hovězí, s mašem nebo oba chody, ale...

- Ne, ne. Mně stačí polévka. Dojím se až přijdu.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-27_Pripravy_pred_nejhezcim_casem/

Jak chtěj vaši, našim to je jedno. Sestěhovala jsem z půdy - to jsem se divila, co toho je - kabely, stromečky, světla, spínací hodiny... Linda měla řeči.

- Péťo, to tě lituju.

Utla jsem provokace. V půl jedné jsem vykročila do bílé zahrady. Linda s Péťou už stáli pod lískou u štaflí. O ně opřený smeták. Bezvadná pomůcka na nahazování kabílků na větve. Začínáme tím nejhorším. Lískou. Kde nic, tu nic. Mám ráda motat osvětlení v šeru, abych viděla, jak to vypadá. Péťa rád motá ve slunci. Není nic vidět. Zbožňuji věty těch dvou!

- Už je to dobré.

- To stačí.

- Je to hezké!

- Natáhneme ten kabel z lísky rovnou na jalovec!

Tak tady jsem zavelela prrr. Nevypadalo by to esteticky. 

Lísku bychom jakž takž měli. Jenže nevidím, jak je to naaranžováno.

- Mami, vidíš, svítí to. Teda nesvítí!

- Aha tady je ulomcovaný kabílek. No, to je tím, jak to furt prohazuješ větvičkami.

Překvapím ho, počkej!

- Peťuš, tak to sundáme, pro jistotu, koupila jsem v JYSKu pětadvacetimetrový...

- Ne, to půjde. Neboj, já to opravím. Zahodíme to až po sundání.

V duchu si říkám, že tomu nevěřím, ale snaž se, kluku! Spěcháš, viď? Ve dvě na hřišti nebo kde! Já lezu po štaflích. Já se trápím, jak to nejlépe omotat. Nevadilo by mi, kdybych to dělala znovu. Pro Ježíška. :-)

OK. Jdeme na jaloveček. Tam je kabílek krátký. 

- Jdeme všichni sborem, za tím prvním volem. 

Říkanka z mého dětství má úspěch. Obcházíme jaloveček. Zapojujeme. Nesvítí.

- Tady je tu ukejklováno.

- Nevadí. Mám jiný.

Beru světýlka, která jsme asi dva tři roky motali na jabloňku před domem.

- A co dáš na jabloňku?

- Peťuš, přepíšu si papírek v krabici: Jalovec.

Pán je tradicionalista. Jasně, nemá rád změny. Světelný kobereček z jabloňky proplétám na jaloveček taky. Super. Ano, tady vidím světýlka i ve slunci. Přeci jenom jalovec je hutnější než průsvitná líska. Ženou mě dál. Dělám, jako že vím. Jenže vím jedině - jabloňka vzadu. A svítící stromečky. Ten gejzírový si dám před okno pracovny. Ten s kuličkami před okna kuchyňského výklenku. U jídla nám bude svítit. Ten už bych si nekoupila. Stále musím hlídat bílé kuličky. Letos v lednu jsem jednu našla v trávě. Asi třikrát jsem vylezla na půdu. Hledala jsem větvičku bez kuličky. Do prčic! Položila jsem si ji pod stromeček. Podruhé - nic. Až na potřetí - sundat igelitový pytel - opatrně! Ať neshodíš další kuličky. Tedy až na potřetí jsem hned zmerčila prázdnou větývku. Dnes jsem jak ostříž. Aby se zas někde nějaká kulička nezatoulala. Jsem perfekcionalista. Neexistuje - vždyť to není vidět. Jenže já vím, že by tam někde chyběla! Položit koberec na tújky. Zbyly mi dva dlouhé řetězy. Jeden letošní. A jeden - asi nový z loňska. Nemá na sobě ceduli. Jdu si ho namotat na jabloňku pod lískou. Pomáhají mi ochotně. Očekávají ukončení venkovního cvičení.

- A co dáš támhle na tu jabloňku?

Jo, to mu vrtá stále hlavou. Ta vždycky svítila. Nejdřív barevně. Pak teple bíle.

- Peťuš, tam nedám letos nic.

To byla rána. Spadl mu kámen ze srdce, že bude muset vymýšlet zapojení do zásuvek.

Když všechno zabalil do igelitky, zagumičkoval před sněhem a vodou, vzpomněla jsem si:

- Peťuš, zapomněli jsme tady na tu sněhovou bouři!

- Teď ne. Až přijedu. A jestli nebudou tři chody, tak seš mrtvá.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-27_Zapomnela_jsem_sklidit_urodu/

Zjistila jsem, že jsem stále nechávala dozrát rajčata. Prý mám ještě dvě papriky pod stromem. Až dnes sklízím kbelíčky. Vytahuji uschlé rostlinky. Klacíky a podpěry házím na kačírek k domu. Uklízím konve. Myslela jsem, že mám pořádek. Nemám. Už mi mrznou ruce. Něco zas příště. Teď se jdu snažit o ty tři chody. :-)

Za dvě hodinky tu byl pán tvorstva jak na koni. Krůtí prsíčka jsem udělala na pánvi. Výjimečně. Pořád na páře, páře, páře. A dnes - žádné brambory. Zprasíme se hranolky. A udělám si díru v mrazáku. Jupí! Kompot. Lahodný.

´- Že tys do něj dala víno?

- Ne, ne. Mám už druhý rok v lednici sklenice se šťávou z černého bezu. Dnes jsem jí osladila kompot.

- To se ti povedlo, mami!

Ó, vždycky mi řekne, něco ve smyslu Péťovy originální repliky:

- Ty máš obdivuhodnou schopnost zmršit jídlo na poslední chvíli.

No jo, takhle jsem to vždycky říkala mamce. Uvařila skvělé lečo. Našla jsem v něm květák.

- Mami, jak to můžeš...

- Zbyl mi. Tak jsem ho tam dala.

Peťulka dnes pochválil. Jak má chlap v korýtku, je nabitý na další činnost.

Okna jsem dnes nemyla. Zeleninu nezpracovala. Šla jsem si na půlhodinky dáchnout. Mezitím se děly věci. Kabel z půdy ke stání měl nějaký defekt. Vyměnila bych ho. Dvojka Linda Péťa v mraze opravila. Ono se v mraze setsakramentsky špatně pracuje. Mrznou ruce. A kolečko, které by na stavbě normálně vrzalo písk, písk, písk, v nepříznivém počasí hraje písk... Písk!....... Písk...      Písk!

- Jestli chceš, pojeď na větvičky. Chci si už taky odpočinout.

Dá se mi povel, haf, zdvihám se z mrákot a letím. Projíždíme městem. Lidé už nainstalovali jako my o den dřív světýlka. Kochám se. Nevezmou nám poezii. Pohádku. Kdysi, myslím dle nové chronologie, docela nedávno, ani ne tři sta let zpátky, nám tu báchorku vepsali do bible. Mohlo to tak být? Přepsali dějiny. Napsali novou historii. Každopádně - jdeme ke slunci. Temnota, která tu řádí, se začíná prosvětlovat. Už to není - bude to, my jsme v procesu cesty ke svobodě. Ale k velké. Po tisíciletí jsme si vždycky mysleli, tak, a teď ji máme. Ne, ne. Modré krvi nikdy nešlo o červy v podhradí. Ani ten námi uctívaný Tatíček to s námi neválel dobře. Proč asi musel být Milan Rastislav Štefánik sestřelen. Zastřelen. Měl asi jinou koncepci nového státu. Ta se i s jeho deskami ztratila. Takhle se diplomatka ztratila i Dubčekovi po havárii...

Věnečky až zítra. Dnes už se mi nechce. Poprvé nebudu vinout věneček s hudebními zlacenými nástroječky a zelenou větývečkou pro maminku. Snesla jsem stromečičínek, který jsem mamince stavěla na stoleček. Kdysi mi ho koupila do školy na stůl. Asi před třemi lety jsem jí koupila tak něžňounký svítící. Nosívala jsem ho od n z pokoje do jídelny. V mrtvém čase mezi šestnáctou a sedmnáctou hodinou se mi zželelo spících staříků v jídelně. Vypnula jsem jim nad hlavou debilizátor, tedy svatou bednu. Zpívala jsem s nimi, vydupávala bolesti, strasti, smutky. Promačkávali jsme si ruce. Ptala jsem se na roční období... Jak se jmenoval jejich pes, kočka. Nejhezčí jméno měl pejsek Kročej pána od nás z města. Paní za ním jezdívala vlakem. Na kole už si netroufla. Měla jsem radost, když nemluvná do sebe obrácená bytost zdvihla hlavu a potichu odpověděla na jak se jmenujete? Dojímalo mě to. V sedmnáct na večeři jsem s maminkou odjela ke stolečku mimo jídelnu, na konec chodby, nebo k ní do pokoje... Letos stromečičínek někam nainstaluji. Ale nějaká kjava mamce přestřihla něžňounká světýlečka. Kdyby se mi madam škůdkyně dostala pod ruku, na mou duši bych ji vypálila takovou po hubě, až by se jí kousavé otočilo směrem dozadu. Ale nic. Jak by řekla mamka:

- Všechno je pryč.

Poslouchala jsem nahrávku s maminkou z loňska. Třicet minut, ani o vteřinu více. Jak oni všechno věděli. Vedli v patrnosti.

- A paní Hrobská, vy budete mít ten soud s maminkou, viďte?

-                                                                                                                                                                   Nebudeme.

Několikrát jsem odpověděla jen nebudeme. Očekávalo se, že se rozpovídám. Byl až první pondělí v lednu t. r. Maminka odešla jako svobodná svéprávná bytost!!! SOUD MĚL BÝT ASI TÝDEN PO JEJÍM POHŘBU! MENGELKA TOLIK USILOVALA O POMSTU, ALE ABY OZNÁMILA K SOUDU maminčin odchod, NA TO JÍ SÍLA NESTAČILA.

- Mami, jak jsem ráda, že už tam nemusím.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-11-27/

První předvánoční čas bez maminky. Přežiju.

Dobrou noc!

P. S.

Když se nepodaří nakočko 75% populace, členská země EU nedostane miliardy EUR z evropského fondu obnovy a rozvoje pro krytí následků virové krize! V dokumentech Evropské komise byl nalezen skrytý ďábelský plán, který de facto podmiňuje čerpání z balíku 673 miliard EUR objemem proočkování obyvatelstva! Čerpání z fondu je totiž navázáno na obnovu ekonomik po skončení virové krize, která je ale v dokumentech definována jako stav po dosažení 75% prokočko! Dokud není stav naplněn, potom úředně je země považována za stát, kde pandemie ještě neskončila, obnovu nelze zahájit a tudíž ani čerpat z fondu! A je to venku!

P. S. 2

Prosím, vyřaďte se! Transfúzní a odběrová centra v Čechách a na Slovensku začala některým dárcům krve typu 0 rozdávat podivné papíry na dobrovolné vyřazení dárce z odběru a sestry kladou divné otázky, jestli lidé nelžou a vyplnili odběrový dotazník pravdivě! Ve většině případů jde o lidi, kteří byli kočkováni vcínou P-f-i-z-e-r, aniž by o tom věděli a odběrovým laboratořím se prý krev sráží v krevních vacích! Centra tak hledají cesty, jak se potichu zbavit nedobrovolně kočko nulkařů a současně ututlat skandál, který by poškodil v-a-k-c-í-n-y? V Německu už nemocnice rozdávají formuláře s kolonkami na 6 dávek! Španělská studie definitivně potvrdila, že ve v-a-k-c-í-n-á-c-h je grafen!