Přijdou přisluhovači do nebe?
Bacha na přisluhovače státního prolhaného teroru! Měj se na pozoru!! I přisluhovači, kteří sloužili v koncentráku jen vykonávali svou práci. A řídili se jen říšskými zákony!! Jen sloužili proti lidem.
Ale od začátku. Konečně by mělo pršet. Ale nic moc. Vylézám v noční košili a cítím takové to, jak mají v hospodě, když je normálno. Před dvěma třemi lety jsem to poprvé zažila tady v U Bílých, alias U Zubra. Taková jemná nenápadná vodní mlha. Ani vlasy vám to nenakadeří. Normálno = když máte chuť si jen tak v klidu a bez obav z nějakého sešlapání do koše nějakou nickou vyjít na jídlo. Jsem pozorovatel. Jako bych tu žila před válkou. Vidím, jak se nenápadně vsouval fašismus. Takové malé nenápadné nicy podle vzoru hrady. Jako kecy. A najednou tu byl. Hajlování, cejchování, blb dostal moc. Přišel k tobě domů, když jsi nechtěl dát obraz, do týdne jsi šupajdil vlakem na smrt. Že to přeháním? Jo? Tak to teda ne. Ale počkejme.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-16_Skvela_nutricne_vyvazena_snidane/
Mami, štěstí, že sis vybrala květen. Mami, myslelas´na všechno. Abychom se mohli v klidu v hospodě naobědvat. A nikdo nás neotravoval. Děkuji Ti. Není dne, aby se mi nevybavila Tvá věta, abych si nevzpomněla, co bys´ řekla, udělala. Mluvíš ke mně stále. FB mi vyhazuje naše setkávání. Nedávala jsem je sem pro nic za nic. Byly to vzory edukace. My učitelé na to studujeme - já - 5.-12. ročník - pět let, dálkově šest let. A pak někdo bez vnitřní jiskry, bez talentu přijde a začne tchérovat staříčky. Plete si je s podřízenými. Netuší, že před ním jsou malé děti. Malé smutné nešťastné a naštvané bezmocné děti. Kdysi byli mladými muži a ženami. Dnes jsou třeba bez nálady. Někdo je okřikne. Tak to oplatí. Mně třeba uklizečka necitlivě vynadala, že jsem přinesla košík čerstvých třešní. Ještě v sobě měly určitě zemskou pránu. A pod stolem zbyla semtam pecka. Nebo jsem se omlouvala, že mamka byla nerudná. To moje děti byly taky občas nerudné. Asi i já jsem si dovolila postavit hlavu, že si kabátek nevezmu. Jenže mateřské umění dokáže s dítětem divy. V tom je cit. Buď ho máš nebo nemáš. Tak jsem si to sem - to jsem netušila, jak mi to bude pomáhat po maminčině odchodu - začala odkládat, aby se vidělo, že když se nechce luštit, když se nechce zpívat, tak se vymyslí, že se budou masírovat ručenky...
Dnes budu dlouho dospávat - jsem měla v plánu. Vylezla jsem možná v půl osmé. Nějak potřebuji méně a méně spát? Ne, v noci tu buším hlavou o klávesnici. Potřebuji minimálně šest hodin. Do peřin jsem zaplula kousek po čtvrté. Za čtyři hodiny jsem si šla pro telefon a tablet.
- Mami, už jsi četla Reflex?
- Ne, tady se spí.
- Poslala jsem ti odkaz.
Avizo od večera z TV Šalingrad od Renaty Bernardi. V šest to vyjde. A vyšlo. A je to bomba.
Stejný odkaz - nahrávka super.
Zvědavost mi nedá. Pouštím si nahrávku. Čtu. Aha, tohle myslel Jaroušek Dušek na Čtyřech dohodách v roce 2011! Budou lézt na světlo tajemství. Já v nevědomosti myslela v květnu 2012 - Aha, krabice od vína s penězi... Ne, to ještě nebylo ono. Hluboké tajny... Už víme hodně, ale ještě to stále není ono.
Babišovi vrtá hlavou, kdo to píchnul. Jeho jediná starost. Ne, co bylo obsahem nahrávky. Ti byli nasupení. Až při brífingu Dobiášové típli mikrofon. Tak, tady to máš, abys už mlčela!
Taky to nezvládl! Jako já. :-) Jo, hochu, je těžká doba. Chjo, jsme dva chudáci. Akorát já jsem přímá, čestná, nejsem zárohák. :-) :-) Nelžu. Je lepší se přiznat.
Musím vylézt... Schrupnu si během dne. To bych chtěla. Ale nebyl čas. Jo, být tak naší kočkou...
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-16_Dopoledni_odpocinek/
Zrzečka přišla zvenku. Ranní muzlání. Odškrtávám papírek.
Internet. Konečně jsem se dozvonila na druhého dodavatele z věže gymplu. Krátí se čas. Tady orel tady orel. Ty na mě sprostý a neurvalý nebudeš. Ještě mám v záloze O2 a Vodafon. Ne, opravdu nechci 5 G. - Cože, že neškodí? Aha, Vy mi to vykompenzujete svatou bednou. Ale já ji nechci.
Pozor, pozor, vrátila jsem se k včerejšímu počteníčku. Dopnila videa na Rajče. Sice trošku ještě zlobí, ale už! Můžete se vrátit.
Volám ředitelce Městského kulturního střediska. Nepředstavuji se. Poučuji o zákonech, proti kterým jdou. Večer se totiž chystám do divadla. Teda dívadla. Ano, budou vyžadovat, kontrolovat...
- A víte, že se proviňujete proti trestnímu zákoníku?
Paragraf 328 totiž mluví cela jasně:
"Kdo neoprávněně vykonává úkony, které
jsou vyhrazeny orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jinému
orgánu veřejné moci, nebo kdo vykoná úkon, který může být vykonán jen z moci
úřední orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu
veřejné moci, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta."
https://zakony.centrum.cz/trestni-zakonik/cast-2-hlava-10-dil-1-paragraf-328
Stroj na druhém konci se drží své ředitelské fce jak veš kožichu. Tohle by na mě nebylo. Odstoupila bych. Nesnížila bych se k porušování minimálně GDPR. Oslovuje mě jménem na můj příklad z historie:
- Víte, ti, kteří vedli na smrt v koncentráku vězně, se pak vymlouvali, že jen pracovali.
To jsem ji naštvala.
- Paní Hrobská, já nikoho nevedu v koncentráku!
Jo, na to jsou citliví! Jak někdo vyšije žlutou hvězdu jako asociaci nebo se člověk zmíní příkladem z neblahých dob, vyletí jak čertíci z krabičky. Jen si to holka uvědom!
- Proč mě oslovujete jménem, když jsem se vám nepředstavila.
- Poznám vás po hlase. Já vás znám.
Aha, já ji ne.
- A jak to, že jinde napíší, že vědí, že musíme, ale oni nemají právo nás kontrolovat?
- To bylo na festivalech.
- Ne. Nebylo. To je i v divadlech. Na koncertech. Neobtěžují a neuvádějí se v nebezpečí, že překročí zákon!
Ona je snad hluchá nebo nečetla ranní Reflex? Jak na stádo ve dvou hodinách legislativní rada vlády ušije, co nařídí Babiš. Smutné. A ředitelka nezná zákony! Nebo je zná? Ale neřídí se jimi.
- Pokud se budete chovat protiprávně, může vám tam někdo přivolat policii.
- Jestli nám chcete dělat potíže, tak jestli se vám to nelíbí, my vám vrátíme peníze.
Jasně. Alibi. Zbavit se mě. Nebrečím.
- Co vy mi to povídáte? Jen vás upozorňuji na nezákonnost vašeho konání. Abyste se mohli připravit na situaci.
A uvádím opět mezinárodní úmluvu o biomedicíně, LZPS jako nedílnou součást základního zákona země, kterou překřtili na Čechii ne ve smyslu ochránkyně českého národa. Jako hanlivost. To si snad prý ani Němci nedovolili.
- Paní Hrobská, já už musím, já tu mám ve dvě hodiny...
Jo, tak máš, ale zbývá ti víc jak čtvrt hodiny.
- Aha, tak že jste mě elegantně poslala právě do pr... Vám o diváka vůbec nejde!
- Jde, my pro ně děláme.
Jo, do kalhot. Loučím se. To nemá cenu. Pštroska. Posílám ji tam, kam ona mě.
- Tak nápodobně!
Paradoxní
je, že tu pravomoc kontroly roušky nemá dokonce ani policie a nemůže vás "jménem
zákona" vyzvat k nasazení roušky. Může s vámi jen sepsat přestupek a v
extrémním případě by mohla trvat na tom, abyste nepokračovali v páchání
přestupku.
Více v manuálu, který jsme vydali na jaře: https://www.zdraveforum.cz/texty/manual_policie.pdf
Petroušek je tu.
- Ty rohlíčky byly moc dobré.
- Upeču znovu. Už jsem si začla rozpékat švestky. Jedu k mamce.
- Jeď.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-16_Prijmene_-_mamcin_sadek_ma_najemnicek_vysbiran/
U našeho nájemníka pořádek. Soused, Petrouškův bratr, mi říká:
- Ty ani nevíš, jaké máte štěstí.
- Ale to já vím. Jenže nešlo stále dojit dům. Koupila jsem si ho pro sebe a stále do něj investuji. Před dvěma lety elektrorozvody v půlce domu a koupelnu. Loni okna, elektro v druhé půlce, linolea, rekonstrukce brány... Letos střechu...
- Ale to děláš pro sebe. Já jsem viděl, když ji pískoval.
- To dělám. Ale jestliže jsem dům vyšperkovala, mohu sem přivést lepší nájemníky. Už je nevodím do sešlé nory. Přivezla jsem vám croissanty.
Jdu si načesat nonety. Ó, snad mi vydrží do Vánoc. (Jaké budou?!) Češu po důle i taková krásná červeno žlutá šťavnatá. Mamka zasadila stejné jabloňky u sebe i u nás na zahradě. Ta naše přežila stavbu. Držela jsem nad ní ruku. Za deset let zmohutněla. Kdypak ji asi maminka před odchodem z domu sázela? Mami, taková jsem byla hajdalačka. Mami, děkuji na dálku!
Sbírám do kbelíku shniláky. Má tu fakt vysbíráno, čisto. Do koše vysbírávám padaná. Zpracuji je. Teď bych uvařila domácí kompot, ne ten v DD, ale domácí! Voňavý. S badyánkem, hřebíčkem, skořicí a odvezla bych dědečkům a babičkám... Jenže šmejdi by mě nepustili. A na just by řekli, že nikdo nechce. Jenže když jsem dovezla, vždycky jsem si vzala potajmu misky, lžičky, byl ještě vlahý... Věřili byste, že jsem je všechny podělila a všichni chtěli? Jen kdyby mě přistihli v kuchyňce, ó, to by bylo řevu nebo významných pohledů. A žalování, že jsem opět přes přísný zákaz vstupu do kuchyňky do "přísně, nejpřísněji střeženého prostoru" vstoupila. A dali by mě před komisi do ředitelny, kde by seděl sám šnejvyšší ještěr a jeho přisluhovačky. Pranýřovali by mě a mamka by řekla: Žes´ tam lezla! Mnoho psů, zajícova smrt! - A pak před popravčí četu.
Naši předešlí nájemníci, jak se jim u nás narodil Věnceslávek - teď v srpnu mu budou už dva roky! Tak ti nazvali starou jabloň dobračka. Před třemi lety jsem v dešti v dutině jabloně natočila datlí rodinu. My jsme jablkům říkali ta dobrá. Oni ji pojmenovali dobračka. Paní mi dávala skleničky s úhlednými, krásnými originálními nápisy. Škoda, nemohla jsem si cedulky strhnout. Netušili, že synáčka pojmenovali po naší mamince. Až soused Zdeněk jim prozradil... Genius loci... Domeček si chtěl přitáhnout nějakou Věnceslavu - Věnceslávka.
Trhám ještě košík švestek. Nájemník říkal, že si mohu vzít i rebarboru. Švestky jsou špinavé jak za mého dětství. Sypali, sypali tenhle týden. Fuj. To všechno jde do těla.
Zalévám mu libeček a jahody. Jedu. Volám mu. Jen aby věděl. Asi zrovna někde pískuje střechu. To nám ti předešlí dohodili bezva kluka. Dík!
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-16_Na_louce_se_pase_bily_kun._Jakou_ma_barvu/
Na křižovatce v pevnosti hvězda - kouzelná fční města a že jich je! - rychle fotím. Akademický sochař se prohání na bílém koni náměstím Josefova. Hádanka: Jakou barvu má kůň?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-16_Hezky_vynika%2C_jak_nam_soused_zmrzacil_smrk._Ale_doma_je_doma/ Doma. Jsem zpocená. A jak se blíží divadlo, nějak se mi nechce. Peču jablíčka a švestky se skořicí, vanilkou... Zítra z nich zas vyrobím ty croissanty. Už vím, kudy do toho. Dnes jsem ochutnala první sladké lískové oříšky. Červivé už popadaly. Hořké. Ale ty dnešní - mňamkózní.
Jdu na Milionového údržbáře. Se stále krásnou Veronikou Freimanovou a Petrem Nárožným. Péťa jede na trénink.
Za deset sedm. Vždycky jsem jela s radostí. Věděla jsem, že jdu do šesté řady. Věděla jsem, která abonentka platí. Znali jsme se. Dnes mám v peněžence modrou, oranžovou, žlutou... Parkuji jako vždycky. Za dvěma auty hned u divadla. U vchodu loni touhle dobou stáli jak z dračí pohádky takoví ti siláci s překříženýma rukama a tlačili mě ze schodů, když jsem měla štít - anonymous. To tam byl ještě Bohoušek. Tělem i duší divadelník. Myslím, že i hodný člověk. Letos v únoru jednu sobotu skočil z paneláku. Tak jsem se s ním nerozloučila hezky. Celý život, co jsem ho znala ještě jako učeně, prodával v zelenině, jsme se na sebe usmívali. On vždycky prohodil nějakou kontaktní větičku... Dnes jsem si na Bohouška vzpomněla. Slyším hlas:
- Ireno, roušku!
Stojí mi v cestě. Nestydí se.
- Jo, pustíš mě, abych si srovnala kabelku?
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-16_Milionovy_udrzbar/
Někdo mi stojí v cestě. Hnus. Muži v poslední době plní protizákonné příkazy a nestydí se postavit ženě do cesty. Neumím se s tím srovnat. Vojenský, ne, fašistický stát. Zvykejte si! Měla jsem připravenou abonentku, uklidit klíčky od auta, nanoroušku... když máte hedvábnou kabelku, fakt si ji musíte položit na pevnou podložku. U pokladny se ptám - která kartička platí. Ani nevím, kam jsem si to koupila. Už potřetí jedenáct stovek. Ale oni si mých peněz neváží. Houknul na mě jak na malou holku. Neurvale. Štěstí, že nemá bič.
- To už máš mít připraveno! Každý to má nachystáno!
Ty vorle! To je drzost! Jsem v divadle? Nebo v kasárnách? Nebo v lágru? Co si to dovoluje! Každý! Raz dva raz! Rousku nasadit na povééél teď! A všichni!
Jdeme všichni sborem, za tím prvním volem. Bečící stádo. Béééé!
Zaprvé jsem to měla připraveno a za druhé jsem alergická na stádnost. NEJSEM KAŽDÝ! Jsem jedinečná lidská láskyplná bytost. A teď zrovna jsem se naštvala. Tak moji spoluobčané budou prudit? Budou dělat naschvály? Otáčím se - znám ho od doby, co si vzal mou spolužačku z vysoké, než se rozvedli a ona odešla dělat psycholožku do Štěpánské.
- Podívej se! Kdybych tě neznala tak dlouho, tak na tebe podám trestní oznámení. Protože porušuješ trestní zákon 328 přisvojení pravomoci úřadu. Mohl by sis jít sednout až na dvě léta!
Óóó! Dav ztichnul. Překvapení! Co si to dovoluji! Vyhrožuji. Odcházím do hlediště. A koukám, že ač všichni ubalení až po vlasy, vyskytují se tu jedinci bez ochrany dýchacích cest. A nic. Aha! Takhle se to dělá. Ne přímo, čestně. Ireno, jsi blbá! Jen na sebe upozorňuješ. Udělala sis nadosmrti zas pár nových nepřátel. A jak tě´zítra sjedou! Zas ta Hrobská! Hrozná. Co ona si dovoluje. Kdybyste slyšeli! - A je mi to úplně a zcela jedno. Jejich boj. Jejich přisluhovačství. Jejich plnění nezákonných nařízení. Ano, nesvobodu totiž nevytváří primárně stát - tu si děláme my sami mezi sebou! Štěnice. Jednou se budou zodpovídat. Nemyslím tady, myslím jinde. Oni nevědí, co činí?
Divadlo skvělé! Co slovo, to se řehtáme. Myslím na to, že už sem nepůjdu. Nechám si proplatit předešlou a minulou sezonu. I tu letošní. Abych neobtěžovala. Nikdo jiný není rebel. Zas jen já. Bléé.
O přestávce se ani neotáčím. Skvělá hra, vynikající výkony herců pro tři čtyři řady!!! V našem městě vždy kvetla kultura. V knihovně přednášky. V hudební škole koncerty, divadla. Divadlo bývávalo vyprodáno na dvě abonmá. A teď budou otravovat. Nemocní? Po transplantaci? Ať zůstanou doma. Tečka. Vše z traceno. Lidi si odvykli. A než by se handrkovali, nepřišli. Ze dvou abonmá dvě tři řady. Smutné. Dnes nemám náladu hlaholit dobrou noc. Nasazuji kamennou tvář. Neloučím se. Mlčím. Chci domů!
Prší. Odlepují se od divadla. Nějaký papír promáčený deštěm mi odletěl zpod stěrače. Nevracím se. Ho budu hledat ve tmě v dešti, ne? Nějaký pozdrav!
Doma. Mourek prý už dostal. Zrzečka se půl hodinky zdržela doma. Už odkráčela do tmy. Vyprávím své zážitky.
- Peťuůůš! Pojď mě otatínkovat! Peťuš, já už tam nepůjdu.
- Prosím tě, dělej to jako ostatní. Nemělas´tam volat.
- Ale já jsem je chtěla upozornit.
- Hele, příště si to nachystej, zaparkuj někde dál, vem si deštník... Ukaž jim, co potřebují. Sundej si roušku, jako ti ostatní. Nevracej lístky.
- Jo? Tak já to ještě jednou zkusím. Naposledy. Budu jezdit do cizích měst, kde neotravují. Paní vedle mě mi povídala, že byli v Hradci před týdnem na koncertě a nic nechtěli. Máš pravdu, budu chodit. Oni se mají stydět!
- Oni to hlavně zavřou a bude to.
Jdu svařit mléko. Drahuška mi poslala miloučké video. Bílá slepička sedí v bedýnce. Nápis - Dobré ráno! Vstávat! Čísi ruka rozhrne bílé peří, slepičku nadzdvihne. Vykoukne hlavička koťátka, druhého, třetího. Písk, mňau!
Ukazuji to Péťovi.
- To je zázrak, viď? Ta příroda. Jak se slepice snese s koťaty. Z toho se raduj a nenech se zabít tímhle režimem.
Dobrou noc!
P. S. Jaký jsem měla den? Co převažovalo? Dvakrát srážka s blbcem, ale po většinu dne klid, mír, pokoj, podzim, u maminky v sádku... Nebrečela jsem. Ani slzu.