Příjemná melancholie ve vzpomínkách

Dnes je to týden, co měl výročí úmrtí Franc Procházka. Národní listy psaly tak, jak píší dnešní peroskřípalové. Vazalsky, podbízivě, servilně, hlavně si to nerozházet u mocných.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-28-sto-dva-let-od-umrti

"Majestát smrti dotekl se těžce Rakousko-Uherska. Genius říše halí se v nezměrný smutek. Miliony a miliony věrného lidu sklánějí se v teskném bolu, roní hořké slzy a lkajíce žehnají slavné, zářící, věčné památce vznešeného, šlechetného, velkého vladaře!" Národní listy, 22. listopadu 1916

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-27-zofka-obsadila-mourovi-kos

Žofie vládne domu. Včera večer zas obsadila Mourkovo bydleníčko v koši. Dnes celé dopoledne poštěkávala na ptáky na krmítku na okně. Legračně cvakala zuby. Neopovážila se vyskočit na linku a pokácet mi květináče s ozdůbkami a sarapajtličkami.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-28-odpoledne

Měla jsem dnes v plánu jít dovystěhovat skříň do zahrady. Jenžééé! Jenže kdyby nebyl letos Štědrý den v neděli, už by běžel adventní čásek. Vzpomínám, jak maminka vždycky myla okna. Bouchala koberce. Já ze školy jela k ní. Aby se nedřela, pomohla jsem jí s tépichem na bidlo. Ona ho rychle vyplácala, okartáčovala. A zas jsme ho srolovaly, dovlekly do domu. Postavit na něj stůl. Srovnat, aby se nevlnil. Aby všechno krásně lícovalo. 

Všichni jsme pracovali. Důchodci od pětapadesáti užívali zasloužený odpočinek. Jednou mamce spadlo malé okénko nahoře u ložnice. Okno mělo dole dvě velká křídla; a nahoře křídlo maličké, musel bys mít ruku jak Saxana, aby se umylo zvenku. Mamka si křidýlko vždycky vysadila. Jednou už asi neměla sílu. Buchlo dolů na zásep. Chodila jsem jí pak okna umývat. Nevysazovala jsem ho. Měla jsem systém. Vylezla jsem na okno, otevřela dvě horní křídla tak, abych rukou dosáhla zvenku na to, které jí spadlo. Aspoň malá pomoc. Ona brala touhle dobou úklid domu opravdu z gruntu. Mami, kdybys viděla, jak jsem tvůj domeček vyšperkovala. Nová okna by se ti myla jedna báseň. Koupili jsme nová kamna, vyvložkovali komín, vyměnila jsem elektroinstalaci. Do koupelny nová dlažba, elektrický žebřík. Vanu posunula do rohu, kde stával brutar. To bylo nádherné voňavé teploučko. To už nikdy nikdy nezažiju. Topili jsme uschlými větvičkami z prořezaných stromů. Když voda vychladla, dopustila se horká. A do kotle se připustila studená na ohřátí. Pár hrstek nasekaných větví.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-28-dopoledne

Ráno dva zmeškané hovory. Jeden pracovní. Jeden ARIES. Zítra korunka. Při placení se usmívejte. Ó, děkuji.

Dnes jsem si zaobchodovala. Pak znovu přemyla okna, která jsem čistila asi tři týdny zpátky. Klid, radost, že nikam nemusím. Občas jsem si odběhla k FB. Zase jsem se zasmušila. Včera jsem napsala Voloďovi do Soči přes telegram zprávu, že jsem propásla příležitost vypravit se k nim do překrásné Soči. On slaví narozeniny 26. září. A to se prý ještě koupou v teplém moři. Tři roky zpátky mě vábil, abych přiletěla s Petrouškem. Tehdy Petroušek odmítl, co kočka. Linda hned připravena, letím s tebou. Jenže obstarat povolení… Nechaly jsme si vyrobit nové pasy. Už se mi nechtělo na konci léta nikam letět. Roky ze desetileté lhůty pasů plynou. Voloďa mi přes skyp tehdy trošku ukázal jejich dům. Prý si tam budeme žít jak královny. V tom létě mi 19.7. zavolal, řekl – počkej. Pak se ozvala hudba. Jeho lázeňský orchestr, jehož je dirigentem nebo šéfem, mi zahrál happy birdsday. Když jsme se do Soči vypravily asi v 87. s maminkou, to už probíhala perestrojka. Glasnosť. Gorbačov – člen výboru 300. Že důvěřoval západním dravcům? Ale! Vždyť byl jejich členem. Agent zaprodal svou zemi. Málem ji rozsápali. Včas se zachránila. Dnes jsem si přečetla hezkou Voloďovu odpověď. Ukápla mi slza. Potěšen mou zprávou. Nepatřím k vlčákům. Jen jsem se nechala zavléct tam, kde jsme. Předal pozdravy i Světlaně. Jeho sestra lékařka. Jak se nám s mamkou věnovala! Program pro nás chystala. V nádherném kině s bočním úzkým průsvitem bylo vidět lodě na moři. Vzala nás na francouzský film Není ohně bez kouře. Taky na večeři do nóbl restaurace U zlatého kohoutka. U Zolotovo petušonka. Alkohol nebyl k sehnání. Ale i o půlnoci uměli na chvilku zmizet a přijít s láhví Igristovo. Jejich maminka uměla věštit z lógru. Vypila jsi kafe, obrátila hrneček na talířek. Vycházelo jí to. Uronila jsem si dnes slzu. Práce mi šla hezky od ruky. Tak jsem zařadila pláč jako relax. Stihla jsem všechna okna v kuchyni a dvě v obýváku. Radostně jsem pustila slzetok. Měla jsem čas. Jsme nepřátelé našich přátel. Nesmíš to říci ve společnosti, neb blbých je, jako by je z nebe shazoval. Zamrzli v 68. Nedostudovali si, jak dravci stáli připraveni na západní hranici… Ukrajinci byli rychlejší, hupsli sem na pozvání. Ochránili nás ještě na dvacet let. Mezinárodní vztahy rozbouchávají mocní. Jak to bylo v tom dopise? Musí se vyvolat tři světové války. Určeno kdy, kdo proti komu, s kým a proč bude bojovat… Nikdo z obyčejných lidí válku nechce. Nikdo. Všichni se chceme družit, přátelit, obchodovat, cestovat, navštěvovat… Upustila jsem slzu a zas šla vylézt na okna. Žofie mi byla věrnou družkou. Ráno si vyběhla s Mourkem podívat se na sníh. Asi po minutě se oba vrátili. Povídali, že doma je lépe.

Petroušek mi pověsil záclony. Jsem tak moc ráda, že je to jeho práce. Těžká. Taky - on umí počítat žabky. - Vypravil se na trénink. Já se v klidu na chvilenku vypla. Probudil mě chlad. Dům jsem dnes vyvětrala totálně. Šup. Zatopit. Dívám se na vzpomínky na FB. A hele, dnes jsem v roce 2017 volala tomu hodnému řediteli do DD. Totiž rok před tím se celý domov stěhoval do hradeckého Grand Parku. Říkalo se, že patří Babišovi. Nevím. Fungl nový panelák. Spíš by se hodil za kolej. Určitě ne za DD. Dlouhá nevětratelná chodba. Odporná stavba. Hnusná energie. Černožický domov, ten původní Sehnoutkův, zmodernizovali. Maminka si v Hradci v srpnu zlomila noženku. Domov se po roce v listopadu stěhoval zpátky do svých prostor. Lidi z nových křídel měli uzamčené pokoje po dobu rekonstrukce. Mamce tam zbyla nad postelí maličká ikonka. Oblečení ze skříní se také nestěhovalo všechno. Na schůzi řekl, že se lidé vrátí do svých, rozuměj původních pokojů. Maminka měla nádherný slunný pokoj s výhledem na západ slunce. Od oběda zalit zlatem. Balkon. Najednou po návratu temný. Patřil k těm dražším v novém křídle. Zlobila jsem se, proč maminku umístili do cizího pokoje. Se zlomenou nohou bude ležet mezi skříněmi a čučet do nich? A kde má své oblečení? Boty. Vše se ztratilo totálně. A najednou se to našlo v tom původním. A ten hajzlík řekl, že pokoj není mamčiným vlastnictvím. Dalo mi to možná týden, vybojovala jsem její původní zpět. Když jsem za maminkou přijela poprvé po převozu z LDN, kde ji nerozchodili, pečovatelka stála u její postele, krmila ji.

- Proč ji krmíte? Ona má ruce zdravé!

- To my takhle děláme po návratu z LDN.

- Okamžitě jí dejte lžičku do ruky! Má zlomenou nohu!

Od té doby začal můj boj. Šikana. Pomlouvání. Ubližování. Včera jsem poslouchala video z roku dvacet.

- Paní Hrobská, maminka si rozbila ten hrneček od vás.

Včera mi docvaklo. Nerozbila. Zrovna tak si nepřetrhla svítící drátek okolo rozkošného malého vánočního stromečku. Zrovna tak si třikrát nerozbila sklenici s medem. Ani si neshodila lampičku ze svého domečku. Ne, ne. Hrneček by se pádem na lino ze stolečku nerozbil. Mamka pak už byla na vozíku, takže si nic neshodila. Krabičku s kapesníčky jsem omotala izolepou, aby je ten šmejd, který jí ubližoval, nemohl potrhat. Představte si, že potrhal.

- Maminka si to roztrhla.

- To určitě.

Tak jsem si dnes krásně užila melancholie, nostalgie, radostného smutku. Ano. Oxymóron. Jenže tak to bylo.

Dobrou noc!

P. S. Zjevil se mi příspěvek z 28.11.2017. Irena Hrobská Od tohoto data jsem byla nepřítel. A mohla jsem se snažit, jak jsem chtěla. 

28. listopad 2017 ·

Dnes jsem zas dlouhá. Reminiscence. Ale užila jsem si to. Musím vyzkoušet nejen smích, lásku, optimismus, ale i kopanec moci.

Dnes jsem si užila den. Ve vší parádě. Hezky jsem vylila oči, velmi upřímně jsem se politovala, zdravě se naštvala, pobrekovala jsem. Sladká sebelítost. Nikdo mě nemá rád Asi jsem příliš dlouho krotila ego a tak si dnes vyhodilo z kopýtka. Zažila jsem vůli a zvůli moci. Konečně jsem se od pátku dostala na inteligentního šikovného ředitele DD. Ale dnes neměl svůj den. Ani já ne. Neulehčila jsem mu to. Nejprve schránka. Že by se vyhýbal? Ví, co chci. Pak právě obědval. Pak zavolal: No tak povídejte. – No, tak takhle ho neznám. Nějak chlapec zpychnul v tom Grand parku hradeckého velkoměsta. Má nový obrovský krásný nově zrekonstruovaný moderní dům a v něm jako hodinky šlapající pečlivé dělníky – pečovatele, sestřičky, kuchařky, pomocný personál. Popřeházel lidi, kuchařka, která se chtěla vrátit – celý život vaří a těšila se do svého kolektivu, vzala svou výpověď na bývalém místě zpět, protože zjistila, že by vařila v nové skupině myslím dokonce cizinců? a tak to vzdala. To je škoda – přijít jen kvůli manažerským zásadám, které se tu prosazují po plyšáku – o kvalitní pracovní sílu. Přeházel pečovatele z pater, klienty po patrech… Už jsem tu jednou o tom psala. Není chtěno, aby se houslaři učili v generacích a zdokonalovali svůj um, aby se chirurg učil od otce a dědečka, aby se řemeslo dědilo v rodech a aby se přivádělo k tomu nejlepšímu… Paní Heclová o tom hovořila v jednom z pořadů. NWO v praxi. Aby se lidé netěšili do dvanáctihodinových těžkých směn. Aby se tvořilo co nejvíc negativní energie. Na otázku, kdy mamku vrátí do jejího pokoje odpověděl, že to není její pokoj. Znovu – kdy? Teď ne. Znovu proč ne? Protože jsem tak rozhodl. A důvod? Je to tak nastaveno. Nádherná empatie. No, a tak jsem posbírala zbroj, růžky vsunula pod přilbici, vzala meč a upozornila jsem ho čestně předem, že pokazíme naše mnohaleté dobré vztahy a že mu znepříjemním následné týdny a měsíce. A je toho hodně, nad čím jsem zavírala oči. A už to dorostlo nad hlavu. Přetekl hrnec. Mám toho dost. Já si budu nechat za naše peníze dupat po hlavě? NE. Brečela jsem, naříkala. Pak jsem jela za mamkou. Byla spokojená, zrovna k ní přišel nový pan pečovatel – taktně vycouval, aby nerušil. Dala jsem se s ním do řeči, jenže mi to nešlo, musela jsem zadržovat pláč jak hysterka. Vyšla jsem se podívat do mamčina nemamčina sluníčkového pokoje. V její posteli spala potichu nehybná mumie nějaké stařenky. Zažárlila jsem. Podívala se z okna. Kde jsou ty koruny smrků?! Do háje – pokáceny. A zas: kus trávy vydlážděno. Nestačily ty vistárie. Do pr… Co to tu prováděli? To jsme se mohli vrátit o měsíce dřív, kdyby neničili tu přírodu kolem. Co tu rekonstruovali?! Hergot. Ten pokoj je mi volný. Ucítila jsem úlevu. Spadlo to. Zač tu bojuješ. Slunce tam budeš nosit sama každý den. O co jde? Dají Ti ji na polohovací křeslo, vyjedete do třetího patra podívat se po víc jak roce do pohádky. – Do pohádky – nevíte, co to je?

Mamka se přes cestu od DD 26.1.1927 narodila. Byla jsem se v tom domě před dvěma lety podívat. Už žádné pavlače, jako to tam bylo, když mi bylo patnáct a maminka mě dovezla do Černožic na brigádu. Stavily jsme se u babiččiny sestry a tak si ten dům pamatuji. Je to 47 let. Znám ty příběhy i lidi z fotek, protože asi dvoje prázdniny než mamka začala přicházet o paměť jsme se u ní stavovala, prohlížely jsme fotky, Popisovala jsem si je - tetka ta a ta, Doda, Mařka Ferbasová... a říkala mi: Babička pocházela z … Její tatínek byl mistr v… to byla už pozice! A Maminčina maminka umřela na španělskou chřipku a tatínek asi tři roky po ní. A babička se musela starat o všechny děti. Znám příběh mamčina narození, bydleli u tetky Syrůčkové – jedna byla zlá, jedna byla hodná… Já to poslouchám jak pohádku. A když maminka měla jít do školy, babičku si vzal děda Jaroslav a odstěhovali se do Neznášova – přes pole. A mamka se tak těšila do černožické školy, chodila nakonec do Habřiny. Tam jsme se spolu byly podívat asi před šesti lety, ještě byla doma, ale už… A na tohle pohádkové údolí my koukáme ze třetího patra. A támhle je hájovna hajnýho Kuřete. Mařenka Kuřetová byla její kamarádka, přes pole chodily do Habřiny.. bože, miluji to. A tak jsme vždy s mamkou jely do třetího patra do pohádky. Dívat se, kudy chodila do Smiřic do Dvorany přes pole s babičkou bosa do tanečních. Boty natáhly až na státní. A kudy chodil pan učitel pro křídu, inkoust… Ach, mám těch příběhů plnou hlavu. Taky je vidět topoly u mlýna Skořípka. Tam byl mlynář Pácalt. Mamku jsem tam dovezla asi před třemi lety. Ukazovala mi, kudy s dědou přijeli s povozem, támhle ty pytle odnesli a támhle těmi dveřmi je mlynář Pácalt nosil ven. U mlýna stojí voják v bílé uniformě z války šestašedesát... na stromě tam býval obrázek Panenky M.

Mám mnoho nahrávek, ještě v létě mi vyprávěla v autě cestou do Hradce. Ve Vlkově v hospodě U Legionáře – mami, sem zas budete jezdit, až se vrátíte do Černožic. Vyprávěj mi, jak jste tudy chodili na borůvky, jak jste se stavovali u tetky… Mami, vyprávěj.

Tak tohle všechno mi dnes v mžiku projelo hlavou, když jsem stála v tom pokoji s výhledem ne do korun smrků, ale na dlažbu ohraničenou trávou. Tfuj. O co ti jde? Běžela jsem zpátky, opusinkovala mamku, měla tam od pečovatelek krásně rozloupanou mandarinku na ubrousku, měla tam čajík (zas sladký!), večer jí přinesou chlebík okrájený z kůrek.. Povídala, že už chodí Co chceš! Raduj se. A tak jsem utnula to nádherné brodění v sebelítosti. Stačilo. Zatlačila jsem ego, ale zbroj jsem si nechala. Ještě mám brnění

Když nejsem v pohodě, připeču, připálím, rozvařím – jsem duchem nepřítomna. To se stalo i dnes. Namlela jsem si zrní – myslela jsem, že to stačí. Bože – v těstě jsem cítila kousky zrníček z mouky. To jsem nezvládla. Tvl. Uf, vánočka nakonec hezky vykynula, povedla se; je taková aktuální, přičmoudlá. Jde s dobou. Posázela jsem ji mandlemi. Dávám sem její fotku. Neděste se. Je docela chutná. Ale příště bude excelentní. Protože – ať si ten jejich pokoj natlučou do trenek.

P. S. Jé, teď poslouchám na KINOSVĚT - jak šly kamarádky s kamarádem do Muzea války 66. v HK a pak šli lesem, v němž bylo hodně pomníčků. Najednou kamarád vykřikl a utíkal pryč. Holky nevěděly, co se mu stalo. Prý viděl vojáka v bílé uniformě za stromem, ale bez nohou, jen se tam vznášel Tak takový nějaký s nohama je u Skořípky...

P. S. 2 – Už nejsem slamák

Z FB.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-28-obchodovatelny/1618446419

https://www.facebook.com/photo?fbid=237262962707436&set=a.107456599021407

Váš rodný list má velkou cenu. Uvádí se, že jeho hodnota se může vyšplhat až na 19 mil. eur!

💥 Hodnota, množství peněz, se odhaduje podle vašeho věku a povolání.

💥 Rodný list je ceninou, opatřenou pořadovým číslem a opravňuje stát začlenit novorozeného člověka mezi platiče daní, je to zkrátka list vlastnictví, který je zobchodovatelný na celosvětové burze. Děje se to prostřednictvím vydávání například státních dluhopisů. Stát (korporace) si napůjčuje peníze a občan (otrok) to svou prací splácí a to včetně úroků!

Ve vatikánském archivu má každý člověk "svou" složku a podle zákona Cestui que act anno z roku 1666 jste vždy majetkem vatikánské korporace!

💥 Jakmile se narodíš, dají ti jméno, rodné číslo, národnost a mnohdy i víru. V šesti letech, pokud se nepřihlásíš na úřadě jako živá bytost, tak tě podle Lodního práva prohlásí za ztraceného na moři a stáváš se pouhým zbožím, otrokem a celý zbytek života strávíš obranou své fiktivní identity ‼️ Připraví tě tak o podíl na celosvětovém bohatství, na který má každý člověk nárok ‼️

Zkrátka jsi slamák. Já už ne.

P. S. 3

Z telegramu:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-28-etikety-na-ovoce/1618446196

Víte, co znamenají ty nálepky na ovoci (zejména z dovozu)?

Pokud jsou 4 čísla a první číslo je 3 nebo 4, znamená to, že toto ovoce bylo postříkáno pesticidy, musí se před konzumací dobře omýt Natronem.

Je-li počet číslic 5 a první číslice 9, znamená to, že toto ovoce nebo zelenina je ekologicky pěstována (a je považována za nejlepší odrůdu).

Pokud je počet číslic 5 a první číslice 8, znamená to, že ovoce nebo zelenina byla geneticky modifikována, a to je nejnebezpečnější.

P. S. 4

Z telegramu:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-28-takhle-se-bohatne

Vakcíny podávané dětem

Porovnejte roky:

1950

1983 až do roku 2022

Červeně: Rok 2022

Od narození do 18 let

A stále se divíme, proč je u dětí epidemie chronických onemocnění..? Proč existuje mnoho případů autismu atd.?

Starají se o to, aby se celé generace staly závislými na Big Pharma..!!!

Perfektní obchodní model..

Hráli jsme si v blátě, v dešti, špinili jsme se a dělali věci, ze kterých by se dnešní rodiče zbláznili..

Ale byli jsme v pohodě, bez všech dnešních léčeb... Antibiotikum bylo podáváno VÝHRADNĚ v případě potřeby, když nebyla jiná možnost..

Nyní se antibiotika rozdávají jako bonbóny..A JIŽ NEMAJÍ ÚČINKY..!!

RODIČE...

VZBUĎTE SE,

BOJUJTE ZA PRÁVA SVÉ A SVÝCH DĚTÍ..A NIKDY NEPŘESTAŇTE HLEDAT SEBE A NASLOUCHEJTE STARÁ MOUDROST..