Příklady táhnou. Až kladivo uhodí, budou se divit

 Prý je motto mylně přisuzováno Voltairovi: "Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat." Tento citát označil např. Karel Kryl za symbol demokracie. Případně Orwellovo: "Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet."

Ráno jsem si na FB přečetla reakci další babičky s blbými mladými. Ach, to je záplava! Kolik našich dětí zblblo. Nectí rodiče. Nic jim neříká moudrost stáří. Životní zkušenost. Převzali moderní narativ – mládí vpřed. Mladý ředitel v čele chce radit starým v důchodovém věku - zkušeným šikovným firmu držícím. Svět řídí šílenci. Nechápu, jak se jim povedlo převrátit myšlení.

Alena Mádlová

Ráno jsem si na FB přečetla další babičku s blbými mladými. Ach, to je záplava! Kolik našich dětí zblblo. Nectí rodiče. Nic jim neříká moudrost stáří. Životní zkušenost. Převzali moderní narativ – mládí vpřed. Mladý ředitel v čele chce radit starým v důchodovém věku - zkušeným šikovným firmu držícím. Svět řídí šílenci. Nechápu, jak se jim povedlo převrátit myšlení.

Alena Mádlová

Irena Hrobská ...také se přidávám ke "klubu divných babiček a maminek"" a to jen proto,že jsem "jiná", podle synů.

Jednoho z nich synové, dvojčata, mi po 7 letech přestali dávat, prý mám divné názory, divně je léčím a zaobíram se psychologií a dalšími "podivnostmi",pavědami, navíc nejsem očkovaná, jsem tak trochu "mimo mísu" když mluvim o ukrajinském nacismu a válce v podzemí atd., jsem vlastně vlastizrádce, nic, co po mně chce režim se mi nelíbí, neposlouchám, co bych měla jako zodpovědný geront udělat.

Je mi mnohdy smutno ale mám skvělou dceru, vnučku, jsem ráda, že pro ně jsem dobrá máma,babička a člověk milující, ke kterému vzhlíží s úctou a jsem zato ráda. Jsem ráda také, že mám velkou klientelu, mnoho přátel,mnohdy se známe 45 let, mnoho dětí a rodičů ze své třicetileté praxe uc. MŠ., dlouhého působení v bankovním sektoru i z nynější práce.

Třeba někdy dojdou k rozumu,třeba pochopí, to už není má starost, třeba alespoň vnuci přijdou sami později a častěji .Milovat je budu vždycky, kluky starší syn vychoval svým způsobem báječně,ale též představu o prázdninách jim určitě splnit nemohu, byť Sloup a okolí by je nadchlo,jsou vášniví turisti ale já bohužel invalidní na nohy, takže nic...Dnes jim je skoro 14 (příští měsíc), jsou to sportovci, ve škole samé jedničky, chytří, vcelku zdraví, mají hodně zájmů, rodiče se jim hodně věnují. Jen jsou vedení k tomu,že babičky jsou "k nepoužití", snad to jídlo, společenské hry, tanec, to by šlo ale psychika, komunikace...to už je "nemoc", to nikoho nezajímá, to dokonce poněkud překáží.

Zvláštní, nikdy mně nepřestane fascinovat přístup mých synů k vysvětlení funkce babiček a dědečků, to je další kapitola, vydala by na celou knihu, názor vskutku zajímavý.

Nestěžuju si, je to dáno dobou,jak o nás smýšlí,něco je přirozenou autoritou mužskou, něco výtvor extrémního ega, až čas jim ukáže, jak si vedou nebo si vedli jako rodiče. Jsem už v klidu, protože zákon akce a reakce funguje vždy...karma zdarma. Holt nikomu nic zlého nepřeji, mám moc ráda všechny své děti i vnoučata, děti všeobecně ale víc než unesu si ke mne dovolit už nemohou a tak jen věřím, že čas bude nejlepším kuchařem jejich budoucnosti...

Škoda, že naši mladí jsou nevzdělaní. Že neumějí argumentovat. Prosazují jen sílu. Chybí jim SQ. Sociální inteligence. To je dožene. Dali svým dětem vzor. Netuší, že příklady táhnou. Kladivo je zatím ve vzduchu. Míří ke kovadlině. Úderu se my už třeba nedožijeme...

Dopoledne synchronizuji sít k fotovoltaice s naší. Postupuji přesně podle protokolu. Když mám hotovo, vždycky shodím internet. Tolik práce, času. A ono to tak prý má být. 

Ležím na lehátku. Fouká vítr. Listí třešně se drží větviček, ačkoli je tolik dnů za sebou tropické vedro ve dne. A noci jsou vlahé. Podvečer. Vylezla jsem z bazénu. Vodička drží svých pro mě ledových 26°C. Právě se okolo řítí houkající siréna. Stahuji energii z kosmu. Pokud se má dotyčný udržet při životě, posílám mu ji. Nechávám to na zdroji. Za plotem celý den neúnavně beze slov, bez hovoru a v tempu něco brousí, řežou. Mladí Ukrajinci obkládají dům polystyrenem. Napadá mě, že jim musí být příšerné vedro, ale raději ve vedru a na živu než ležet v pytli mrtvý ve frontovém masomlýnku. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-05-pry-to-neni-fejk

Znovu jsem si - po kolikáté už? – přečetla, kolik berou na sociálních dávkách. Proč? Naši bývalí nájemníci – cikáni, oba dřou. Terka mi povídala – my nemáme nárok. Měli dvě krásné děti. Jejich věk už poskočil asi o tři roky.  Pamatuji, jak jsme seděli u maminky v Grand Parku. Na rok staříčky bez okolků přesunuli, když modernizovali starou původní stavbu DD. Nová křídla přistavěná už asi pět osm let. Nemohli to udělat s přístavbou naráz? Ne. Turecké hospodářství. Neplánujeme. Hospodaříme živelně s tím, co nám vrátí z EU. Tak tedy na rok lidi přemístili jinam. Byl duben. Telefon.

- Máte ještě volný byt v paneláku?

- Ano. Máme.

Dala jsem si s nimi schůzku. Už jsem čekala u domu v daný den a hodinu.

Telefon.

- Dobrý den. Chtěl bych vám nalít čistého vína. My jsme cikáni.

- Tak se mi pojďte ukázat.

Normální mladí lidé. Jedno dítě cupitalo, druhé v kočárku. Ok. Přijala jsem je. Platili včas. Snažili se. To, že mi nakonec zničili vanu nátěrem na bílo, zapomněli mi to říci, to je černá tečka. Noví, bílí podvodníci, pán hulil marihuanu a jeho partnerka - navýsostná čuba, nám udělali daleko větší škodu v bytě. Těm jsem zaplatila novou foliii na vanu. Stálo mě to přes 16 000 korun. To, co jsem vydělala, jsem musela vrátit do rekonstrukce… Nic není jen černé a bílé. Vracím se - tahle mladá cikánská rodina dře, podnikají ve stavebnictví. Na sociální dávky nedosáhnou. Přitom by si zasloužili. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-05-odpoledne

Tak tedy ležím pod třešní. Pod lehátkem chrupká nahlas Mourek. Žofie se nad ránem napěchovala masem. Tráví noční dobrotu někde v pergole na dřevu nebo v trávě. Celý den se neozývá. Až bude přicházet, bude to s jejím řevem. Bude hlásit svůj velkorysý příchod. Teď si mě všichni všímejte. Jdu! Přicházím!

Šla jsem pověsit prádlo. Cestou sbírám lískové pod lískou, která rodí ze všech keřů nejvíc. Letos jsem na ni nějak zapomněla v rámci sbírání z ostatních lísek. Rodí najednou všechny naráz. Místo košíku jsem použila obrovský lavor. Já ho naplnila.

- Prosím tě, ty než se dostaneš do vody, zatáhne se.

- Aha, radar.

Do vody jsem poprvé vstupovala opravdu pod mrakem. Ale sluníčko vyšlo zase. Jako v životě. Smáčela jsem se. Klimbala na lehátku. A zas otužování. A zas lehátko. 

Pod psaním slyším roztírání nějaké malty, hlazení, jemné buchání. Žádný hlas. Pracují bez hovoru. Za dva tři dny mají celý dům v polystyrenu. Žádné prostoje, žádné telefonování. Ticho, práce. 

Dnes tu nikdo nestrašil. Měla jsem volníčko. I Petroušek. Uvařila jsem lečo. Vynikající. Obědvali jsme spolu. Dojel mi pro burčák. Jenže jsem si k obědu rozdělala bohemku. To nemůžeš míchat. Ztěžkly by ti nohy. Říkám Petrouškovi, co babiček přišlo o vnuky. Co se na FB přihlásilo lidí, jak jsou jejich mladí dutí.

- Já jsem se s tím už skoro smířil. Můj táta říkal: Nepůjdou sem, nepůjdou odsud.

- Ale nevidíš jejich vývoj. Nevkládáš do nich své zkušenosti, svou radost z toho, že jsi s nimi. Nemůžeš s nimi procvičovat, co jim nejde. Přicházíš o život. Máš v mysli smutek. Můžeš za nimi jít. Jak jsme plánovali, že je naučíme lyžovat. Vždyť ti jejich moudří rodiče ani lyžovat neumějí! To patří k základní výbavě člověka. Umět plavat, jezdit na kole, lyžovat... Vzali ti možnost učit je ping pong... 

- To už bylo. Vnucovat se jim nebudu.

Naráží na to, jak jsem vždycky sbalila dárečky, nakrájela do krabičky ovoce, šla k nim hrát si na honičku, na schovku. Studené. Neosobní. S přáním – mít to už za sebou. Bez úsměvu. Bez plynutí normálního hovoru. Trapné. Malý se bavil. Hráli jsme si jak děti. - Až si to přečtou, to bude zas jedu. Ale kvůli tomu závěť nezruším. :-) To mě hřeje jako živého člověka. Platí průpovídka jejich pradědečka: Samochtějícímu se křivda neděje.

Bože, kolik babiček a dedečků překáží svým dětem. Kvůli tomu přichází o možnost sledovat své vnuky. Pomáhat…. Jak to říkával Pavel Zítko? Co míval na tričku za nápis?? NaSrAt. Sodík. Na. Stroncium. Sr. Astat. At.

Sanita už frčí zpátky. Právě přeskočila z dlažby na asfalt. A je pryč. Zvuk se usekl.

Za plotem slyším zvuk malty. Stírání asi hladítkem. Někdo promluvil.

Když jsem sbírala oříšky, slyšela jsem za plotem dětský hlásek.

- Tati! Tati! Mám žaludy!

- No, tak si je seber.

Mladší asi dvouletý Ríša seskočil z kočárku. Utíkal taky sbírat. Nebyla jsem za plotem vidět.

- To nejsou žaludy. To jsou lískové oříšky. Umíš je roztlouci? Pojď, dám ti kámen.

Starší klučík utíkal k první brance.

- Je to tady?

To je rozkošné! Pochopil, že k nám vedou dvě branky.

- Ještě poběž k další!

Zdvihám veliký křemen. Sedáme si všichni do kroužku. Dva klučíčci. Tatínek. Já. A jejich dlouhosrstý rezatý jezevčíček. 

- Ukážu ti, jak máš volit sílu úderu.

Bim! Ořech odskočil na cestu. Hošíčci seběhli z chodníku. 

- Aha! Tak takhle ne. Kluci, pozor, tady jezdí auta!

- Oni vědí, že se mají rozhlédnout. 

- Zrovna se zapomněli. :-) 

Dávám kámen staršímu. Bezva. Volil ránu tak akorát. Vydoloval oříšek. Mladšímu radí tatínek:

- Ríšo, vezmi si ho do obou ručiček.

Povedlo se mu to. Hurá. Řadíme oříšky vlevo jeden, vpravo druhý. Dva, tři, čtyři. Klučík umí oříšky spočítat. Jeden je navíc. 

- Ten bude pro tatínka.

- My máme lísku.

- Já ještě mohu donést. My máme hodně.

Mají čtyři a čtyři. Okolo jede můj celoživotní přítel Pavel. Bývalý manžel Zlatky. Zdraví. Seskakuje z kola. Na Jimiho pohřbu žvanil, že jsem ho celý život milovala. Moje kamarádka ho zpražila. Ano, milovala, ale platonicky. Jako kamaráda.

- Pavle, cos´   ´to žvanil na Jimiho pohřbu?

Hned věděl.

- To jsem říkal, jako že platonicky. Já tě mám taky celý život rád. 

- No, to ano. Celý život jste byli mými největšími přáteli.

- Kolikrát jsi nám pomohla se sraček.

- To nevím. 

- No, pamatuješ? Jednou jsme koupili nějaké super drahé lístky na nějaký koncert. Pak jsme nemohli. A tys´   nám sehnala kupce.

Však oni mi to tisíckrát vrátili v podobě štědrých balíčků z emigrace.

- Pavle, a pamatuješ, jak jsme jeli do Buharska? Jak jsme se zastavili tam u toho slepého ramene Dunaje v Rumunsku?

- Tak to si pamatuju. To bylo šílené. Komářiště. 

- A jak jsme rychle balili stolečky, židličky. Z Karpat se spouštěli místní, světýlka se přibližovala; chtěli od nás stoleček koupit. Křesílka. Naskákali jsme do aut. A bič a pryč.

- Jj, to si pamatuju. Ale ti komáři, ti tady byli odjakživa. Na Špici – to na tebe nalétali. A tys je smetl rukou a měl jsi celou paži od krve.

- To já si nepamatuji. Tolik komárů, co je letos, to je šílenost.

- Slyšelas, Pepa Dušků umřel.

- Slyšela. Včera. Hodně lidí umírá. Teď už přiznávají, že prý netušili, že vakcíny způsobí tolik úmrtí. Že rozhodí imunitu.

- Já jsem očkovaný na všechno. Mám to zadarmo. Já chodím k Mirkovi. Tak beru všechny dávky.

Pavel je básníř, pábitel. To je ten, jak nám před padesáti lety na Ivkově chalupě ukazoval "úsměvy letní noci" na obloze. Někdo z kluků mu povídal:

- Pavle, nekecej.

Od té doby světlá místa na noční obloze označuji za úsměvy letní noci. U Pavla nikdy nevíš, jestli fantazíruje nebo je v realitě.

Péťa odjíždí, přijíždí. Hlásí, kam, odkud. Stejně nevím. Zachránce psů a koček.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-09-05-vecer

Jdu noční zahradou. Fotobuňka osvětluje zahradu. Sbírám v jejím světle oříšky u chatičky. Tluču je dlažebkou na pařezu. Tma. Pohybem znovu přivolávám světlo. Na rubikonu kvílí Žofka. Vynucuje si pozornost. Seskakuje. Nechává se hladit. Fotím rozkvetlý plnokvětý ibišek od maminky z piána. Žofie si myslí, že jsem na zahradě kvůli ní. Radostně vybíhá do koruny jabloně... 

Telefon. 

- Mami, tak jsem té paní Knápkové dnes poslala ještě tisíc korun. 

- Tak to už mají od nás tři a půl tisíce. 

Linda je hodná. Poprosí bohatou podnikatelku. Tu od šunek. A ještě jednu... Doufejme, že jim peníze přijdou dřív, než se sbírka ukončí v Doniu. 

Hezký den. Poslechla jsem si Willsonovu 10. Řehtala se. Taky vstoupím do Klubu sviní. Den s trochou práce, s trouchou odpočinku, s mácháním v bazénu, ve sluníčku, na lehátku, s šampíčkem, v harmonii a lásce. To si mohou dovolit babičky... Mít klidné nastrojení duše. Svůj klid přenášet dál. :-) 

Kladivo a kovadlina... Vzor. Exempla trahunt. Nikomu nepřeju jeho setbu zla. Zrno už klíčí. 

Dobrou noc!