Připadám si jak kolovrátek - dokolečka, dokola :-)

Neděle dopoledne. Za maminkou, jinak budu mít odpoledne rozervané. Petroušek na hřbitov. On, nevěřící v rituální místa, ze tří bratrů jediný poctivě chodí navštěvovat rodiče.

Rychle snídaně, své rituálky. Honem, honem, hodiny sprintují. Peťulka je zpátky.

- Jé, tak jsem tě stihnul. Svezu se s tebou. Projedeme se.

V duchu i nahlas mám radost. On je vcukuletu převlečený. Klíče v zámku. Kolo mi nachystal. Čeká před domem. Nevím, co ještě pohledávám v domě. Naplnit pračku. Maminčina osuška a ručník z DD. Hlídám tři ručníky, osušku - vše s nezaměnitelným proužkem - víme proč - a malý běloučký už dva roky. Stále držím barvu. V koupelně v DD mají moje  cedule, ve skříni mají cedulky - neprat, peru já... ZBYTEČNĚ. - Jedeme. Slunce mate. Chladno. Bundička Herbalife hřeje v chladném slunečném dopoledni. Maminka zaparkovaná v tmavé jídelně. Vytahuji ji z díry. Na terasu. Maminka je smutná, bez nálady; šťastná - má mě tu. Chjo, snesla bych ji modré z nebe... Taje na sluníčku. 

- Mamko, nesu ti kinder řezy; zaliju ti kafíčko. Jo, nejdřív hrušku. Je zdravá.

Přišla jí víc než vhod. Těší mě to. Popíjí kafíčko - vzala jsem kravské mléko. Neředěné. Místo smetánky. To jiné pití než ta páteční kolomaz... Držím ji za ruku. 

- Mamko, podívej - rozdíl třiceti let...

Petroušek dorazil.

- Jak se máš, Petře?

Péťa vtípkuje. Maminka bývala víkendy u nás. Po obědě jsem ji zabalila na lehátko. Spala jak jezule pod stromem... Chjo, už rok a půl víkendy tráví zavřená v temné průchozí neútulné díře "jídelna", v lepším případě holčičky pečovatelské vezmou lidi na terasu. No jo, jenže to bych jich muselo být víc. Kmitají, kmitají... Včera ve třech!!! Jedna na dvě křídla. To není k ulítání, k opečovávání, ke stihnutí; nechodící, bezmocní indiáni. Vedení DD je spokojené - lidí mají dost. Hlavně personál to přeci nějak ulítá. Těch ležících!! Personálu mají NEDOSTATEK!!

Maminčina postel s nadzdviženou matrací. Tady zas někdo nepřišel dát mamku na záchod. A pak budou psychiatričce říkat, jak víc volá haló a že se počůrala!!! Ona ale umí chodit na záchod. Chtěla bych vidět ty jejich močáky, jak by to vydržely!!!  Jak by ječeli HALÓÓÓÓ!!! Chce se mi! Potřebuji!!! Sytý hladovému nevěří!! To se to žvaní, když si doběhnou, že jo. A člověka strčí do tabulky - z padesáti bodu dvacet, nebo ze čtyřiceti šestnáct? Systém!!! Potlačuji v sobě hněv. Tlačím maminku ven. Na slunce. Mamka pookřává.

- Sluníčko!

- Jo, mamko, proto jsem tě sem vyvezla.

- Mám výhodu proti těm, co tam zůstali...

Mám pocit, že to je logická premisa. :-) Není ÚB!!!

Vypomáhá tu z jiného patra - blondýna. Mám s ní zlou zkušenost. Asi před rokem jsem klusala zadním schodištěm. Jsou tam branky; musí se zavírat. Logicky, proto tam jsou. Dřív se chodilo různými vchody. Vozíčkáři sjeli rovnou od auta k výtahu. Nebo z druhé strany do nákladního.. Teď to ředitel uhemoval. Jezdí se po schodech :-) :-) :-) Skvělé řešení! Pokud člověk spěchá, má půlhodinové zpoždění... Vrátného zrušil. Než si člověk zavolá někoho, kdo ho pustí k výtahu, běží minuty. Kdo je zrovna nevytížen. Kdo zrovna nekrmí... Kluše dolů odemknout. Ačkoli Kamilkairenka - to jsou holky jak blesk. - Život je boj. - Tehdy jsem klusala tedy zadním schodištěm obtěžkaná cateringem - kabelka, košík, termoska... (Zrušil klubovnu, konvici - jen sebe nezrušil. Ale dočká se.) Á, jedna dvířka jsou pootevřená. Proklouzla jsem dvířky a nechala je přesně v té poloze, v jaké byla. Tahle blondýna seděla na židličce u dvířek:

- A ZAVÍRAT BUDE KDO!!!

- Asi vy!!! Máte volné ruce. Ale ta dvířka byla otevřená.

(Ať tu nevymáchanou klapačku sklapne... jsem si tehdy myslela.)

Tak squav nechala mamku promočit! Možná jen náhoda. Jak potupné pro člověka, který si řekne. JEN JE BEZMOCNÝ! UKLOUZLA V DD!!! Ptám se jí v neblahém tušení:

- Kdepak má mamka svetr?

- Na opěradle.

To miluji, když se vytahají rohy od držadel vozíku...

- Ano, ale kde má ten její, co si pletla? Už jsem tu o jeden přišla. 

Jsem jak ostříž a vidím, že málem zbytečně!!! 

- Kde je ten její?

- Ten je támhle v prádle.

Mrsknutý na popelnici se špínou. Fuj - beru ho k sobě.

- Ten svetr si beru, peru ho sama.

- To já nemůže vědět! Já tu jen vypomáhám.

Mohla bych odpovědět: to mě vůbec nezajímá. Držím pusu. Pulsuji.

- Mohla byste prosím tady tu termosku dolít vařicí vodou? Maminka má ráda horký čaj.

- To tady nemáme, kde bych jako sehnala víčko? Tady termosky nejsou!

- Ale jsou!!!  Červenou s bílým víčkem tu máte!

Ty vorle, ona tu pracuje a neví, že na druhém patře mají termosky? A jak to mají na jejím patře?!

- To si musíte...

Ty vorle, natlapat ji do obličeje! Ať mi nikdo neříká TO MUSÍTE!!!

Běžím k pečovatelkám. Květuška, Alena, Petronilka.

- Holky, musím dýchat zhluboka. Bere mě zlost!!!
Alena si dělá legraci:

- Tak - nádech, výdech!

Květulka - vyděšený výraz. Líčím, co prý musím. Květuška mi nabízí, že vodu dohřeje, dolije... Zlaté holčeny z druhého patra. Bože - co to je? Jeden DD, rozdíl v patrech markantní! Nechápu.

Květulka mi zklidnila puls. Děkuji, klaním se před její profesionalitou. Jejím lidstvím. Jejich vstřícností, trpělivostí, jejich službou...

DĚKUJI!!!

Běžím za maminkou. Krájím jí hrušku na kousky. Jsem tu se svými - maminka, milovaný Petroušek. Někdy bych je přizabila :-) Jsem taky někdy k zabití. Nebo často? To jsem JÁ. Květuška nese termosku - celou bílou - s vařicím čajem. Děkuji. Ukazuji ji fotku vlaštovky odlétající z hnízda.

- No to je unikátní záběr! To se vám povedlo.

- To jsem ani nechtěla. Ona si ta vlaštovka jakoby zkoušela velikost hnízda. :-) Pak šla pro další cihlu - nádherné rozpřáhla křídla.

Maminka se baví pozorováním vlaštovčího snažení. I Petroušek. I já. Zázrak - létají už kolikátý den. Neúnavně. Stavějí, budují, vyměřují...

- Jdu čekat dolů.

Ještě chvíli s maminkou.

- Mami, já se nebojím, položit život za své děti. Budu bránit naši zemi, bude-li to potřeba.

- To říkáš jen teď. Každý člověk má strach ze smrti.

- Mami, fakt nemám.

- Já trošku jo. Jak to zvládnu.

- Mami, slíbilas, že na mě počkáš, abych tě mohla držet za ruku. Takhle. Pevně. Abys na to nebyla sama. Budu s tebou.

Lísám se k hřbetu maminčiny ruky. Muzlám se s její rukou. Fotím - mou starou, maminčinu ještě starší...

- Mamko, kam tě mám dát? Tady už je stínek. Chceš na slunce? 

- No, támhle mě převez.

Vezu ji na sluníčko. Přitahuji stoleček s čajem.

- Ještě mě dej vyčůrat.

- Jj. To dám.

Hotovo. Paní Boženka leží. Ta, co vypomáhá neví, že se jí má dát do ruky hračka, pejsek... Pravděpodobně ani neví, že by bylo dobré ji vyvézt na světlo, aspoň k oknu... Loučím se, pusinkuji... V koupelně hledám náš nový krásný proužkovaný ručník. Jeden a osušku mám doma v pračce, jeden jsem dnes dala nový, jeden chybí!!! Ty vorle! Kde je! Maminčiny překrásné fungl nové, kvalitní jsou zaměněny za rozervané mrňavé děravé oprané ubohé...

- Maminko, zas zítra!!!

Petronelka, Květulka...

- Květuško, mamku jsem nechala na slunci. Je vyčůraná. Máte to podepsané, jste kryté, může tam být. Jen tam mrkněte, aby nedělala vylomeniny. To ona umí. Ve středu jsem šla po chodbě, pás na zemi. Hned jsem věděla, že utekla. A utekla. Z jídelničky od termosky a hrnečku s čajem k sobě, do pokoje. Holky měly plné ruce práce s vyvážením lehátek a vozíků z jídelny po koncertu harmonikáře...

Holčičky mi slibují, že na mamku dokouknou... Aspoň chvíli si užila slunečnou lázeň - jak řekla: Oproti ostatním... Blondýny se ptám:

- Prosím vás, vy jste dnes mamku koupala?

- Ano.

- A ručník je kde?

Chce se mi ječet. Copak už je z generace, která neumí číst moje cedule? Nebo si zapomněla brýle?! To mě zlobí u Petrouška. Než by si nasadil brýle, tak je raději slepý!

- Odvezla jsem ho dolů do prádelny.

- Jo, doufám, že dnes neperou! Potřebuji si ho vzít k vyprání... Vy jste nečetla v sešitě?! Vy jste nečetla cedule v koupelně!?

- Tak já vám pro něj po obědě sjedu a nechám vám ho v koupelně.

To já budu šťastná, když budu mít doma ve své technické místnosti u pračky ručník, který se dotýkal biologických materiálů cizích lidí. Fuj! Hnůj! Je to k pos...

Kolovrátek, A melu a melu a melu. Furt melu. A dokola a dokola. My si to zapíšeme. Jak v pátek, když mi kadeřnice řekla, že se nemám bát, že snad na barvě nezáleží. Ty vorle, člověku záleží snad na tom, jak vypadá. Jak se cítí v oblečení. Jestli ho něco neomezuje, neponižuje. Uááá! Jsem alergická na: MY SI TO ZAPÍŠEME! Je to jako lékařské: BUDEME VÁS POZOROVAT. Systém. Systém. Ucpané potrubí!

Doma. Vyndavám barevné z pračky. Vymáchat v octové vodě. 

Rychlý jednoduchý oběd - rybka obložená paprikou a rajčetem. Pomaloučku zpracovat zbytky loňské úrody. A v hlavě zpracovat myšlenky o blbosti světa. Jdu si lehnout na lehátko.

- Peťuš, pomůžeš mi s lehátkem?

Mám nový potah. Lehátko jsem si chránila na zimu igelitem, aby bylo běloučké. Asi před dvěma měsíci mi ho Petroušek postavil pod pergolu. Lehátko se pokrylo prachem. Umyla jsem ho. Ale už není běloučké. Nový potah - skvělý. Ulehla jsem pod višeň. Poslouchala jsem o Nikolovi Teslovi, o fašistickém agentu Wolkrovi Bušovi (foneticky), jeho syn a vnuk se stali prezidenty... Propadla jsem se do slastného spánku. Vyděsilo mě šílené dunění. Šílené. Strašné. Práškují. Nejsou vidět. 

Lezu. Jedu do Kauflandu pro zelovoc :-) Už ať je domácí. Jé, Linda si načesala kanadské borůvky. Prý i pro mě zbylo. Uvařila marmeládu... 

Odmyslím-li hloupé lidi, je tu krásně. Akorát ta jejich energie špiní svět... 

Je na nás, abychom tu špínu smývali. 

Dobrou noc!!!