Příroda exploduje v bílé

12. duben. To mi bylo asi tak do první třídy. Gustav Brom zpíval Dobrý den, majore Gagarine. Písničku jsem uměla zpaměti. Prozpěvovala jsem všechny šlágry, a že jich bylo! Gustav Brom se mi moc líbil. Milý vtipný a i pro holčičku hezký chlap. Jsou verze s vyšším hlasem, s dlouhým í a krátkým i  – Gagaríne, Gagarine…

https://www.youtube.com/watch?v=j7tAAoh5Cgs

https://www.youtube.com/watch?v=BNYVQCZLZDM

Která verze se víc líbí?

@ivansenko208

před 10 měsíci

Ja som sa narodil v ten deň keď štartoval do vesmíru. Pamätám ako dnes. Išlo to všade v rozhlase, TV a vo všetkých novinách. Keď chodila mama so mnou do detskej poradne, tak mala prednosť a doktor jej sám otváral dvere so slovami: "Tu prichádza veľká osobnosť - Jurij Gagarin!"

Rusové tehdy práskli do koní. Američani je potřebovali přebít. Tak si v poušti v Nevadě zaskotačili v Kubrickově režii. Až po dekádách let jsou zveřejňována videa s padajícími kulisami, s popletenou větičkou a velkém kroku pro lidstvo, s pády kosmonautů, reflektorů, dílů atrapy rakety atd. Slyšela jsem, že Rusové věděli, že Američané lžou. Nějak se dohodli, my vám nebudeme zpochybňovat odlet na Měsíc a vy nám zase vliv v zemích socialistického tábora. Pravda vždycky vypluje, jen je někdy doba expozice docela hodně dlouhá. Technologie nebyla a dnes se údajně Američanům "ztratila" a nemohou ji najít. 

Pátek – nepracuji. Dnes výjimečně ano. Štvou mě lidi, kteří mi pošlou SMS, že jsou nemocní hodinu před předpokládanou návštěvou u mě; někteří zapomenou. Dnes jsem měla odpoledne opět rozplánované. Jedna, co včera zapomněla. Měla vyměněnou směnu. Dnes jsem ji tedy vsunula do pátku. Opět jedna zapomněla. Volám jí. Nejde to. Píšu jí – zapomnělas? Okamžitě přišla odpověď: Jako na smrt a śmějící se smajl. Hm, to je k smíchu, když já místo na zahradě čekám... Ty vorle! Já mám taky své plány. Poslední přichází krásná štíhlá žena. Živí se makrobioticky. Konvenční stravu opustila před čtyřmi lety. Od dvanácti let věděla, že chce a potřebuje jíst jinak. Jen nevěděla jak. Má maminku s Alzheimerem. Proto chodí jako sestřička sloužit jen noční. Měla maminku taky chvilku na LDN se zlomeninou. Ani náhodou tam s ní necvičili. Ano, ano. Cévky, zavřít do postele. Znehybnit. Omámit léky. Souzníme. Chřipka, covid – čištění organismu. Viry nejsou.

- Já jsem prodělala kovid před dvěma lety na přelomu srpna a září. V sobotu a v neděli jsem byla slaboučká jak handřička. Jen jsem si lebedila v posteli a tetelila se štěstím, že jsem na poslední chvíli nesehnala nocleh v našem hotelu v Brně. Na školení jsem neodjela. A mělo to tak být. Spala jsem, jen pila koktejl Herbalife a užívala si postel. V pondělí už dobré. Za týden v sobotu a v neděli jsem ztratila čich a chuť. Pročichávala jsem nerv kávou, parfémy. V poledne jsem už cítila. Když jsem při obědě pila irsai Oliver, měla jsem v puse spektrum – jako na grafu. Několik vrstev chutí. Dole kalná voda. Čím víc k hladině, tím lepší chuť. Ještě asi tři měsíce jsem se během dne potila a možná rok jsem posedávala mezi prací.

- Mně při kovidu bolel strašně zadek a kyčle. Nemohla jsem vůbec sedět. Pořád jsem jen chodila.

Po ní už mám volno. Jedeme k Lindě. V půli města volá nový nájemníček.

- Petroušku, zastav. Vezou si koberec.

Obracíme. Čekáme asi patnáct minut před domem. Omlouvá se. Ne, ne. Předávám klíče. Zítra předáme dům.

Jedeme se podívat k Lindě na její latifundii.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-12-priroda-exploduje-v-bile

Cestou posloucháme Willsonovu deset. Pan Holec s Xaverem vtipně glosují politiku, politiky a dění u nás i ve světě. Cestou do hor míjíme sady. Je to jak bílé moře. Než si uvědomím, abych zapla foťák, nekonečné bílé vlny sadů jsou ty tam.

- Peťuš, skončila Znojmia, bolehošťské zelí, podřezávají nás. Gumují.

- A tyhle sady za rok vyřežou. Budou se jablka dovážet.

Ach!! :-(

Když už vjíždíme do pusté cesty lemované stromy, nedá mi to. Fotím. Všude, všude na stráních bílé keře, stromy. Záplava bílé. Příroda exploduje v bíle. Něco nepopsatelného. Krásného. Něžného. Důstojného. Stromy i keře si umějí svou bílou nádheru nést. Míjíme moc moc nevěst v nejčistších a nejjemnějších závojích světa.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-12-linda-me-vodila-po-ohromnem-pozemku

Mamince rozkvetlo i koště. Linda je po ní. Obě holky jsou zdatnými zahradnicemi. S mičurinskou trpělivostí pečují o rostliny. Linda přestěhovala z Phy na svůj pozemek ze své maličkaté trojské zahrádky rododendrony, pivoňky, angrešt, růži a další rostliny.

- Mami, po jedenácti letech v Pze mi tady konečně rododendron prozradil, jakou barvu mají jeho květy. Růžovou.

- Aha, líbí se mu v horách. Pha na něj byla asi žhavá.

Kvetly jí tam rododendrony. Škůdce na listech ničila jinými škůdci. Museli se vypustit před deštěm. Ukazuje mi původní angrešty, pažitku z pozemku.

- Jak daleko měl majitel k angreštům?

- Ne moc. Pojď, ukážu ti to.

Angrešty a všechno bylo zasypáno červenozemí ze stavby. Jak kultivují s Petrem pozemek, vykopali brány, nádherné kameny, původní rostliny. Linda je přesazuje, zdvihá k životu. A daří se jí. Rozpadající se jabloň se opět probouzí. Kvete. Fotím. Jak je to možné. Proděravělý kmen. Kdyby zafučelo... Přesto větve posety poupátky. Na podzim zas bude rodit. 

- Vidíš, tady ty dva kameny jsou určené k vybroušení, třeba jak mám to kamenné umývadlo. Jsou hodně tvrdé. A tyhle se budou hodit na schody.

- Každý stupeň může mít jiný tvar.

- A támhle je patník. Na tom může být stůl.

- A tady pod smrkem můžete mít sezení.

- Ne, támhle pod lípou.

Jsem ráda, že ji Pha už nebere. Tady v horách to má tisíckrát lepší. Jen několikrát do týdne potřeba zajet do Phy.

Jdeme dovnitř. Má konečně v pracovně novou knihovnu  vyrobenou na míru. Můj žák ze zvláštní – šikovný čalouník shání zebrovitou látku na stará křesílka. Petr je někde vyštrachal. Pracovnu ladila do zebřího vzoru. Koberec, knihovna, křeslo, křesílka a na zdi hledí očíčkem zebra.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-12-v-dome-vzpominky

Ukazuje mi, co jí před lety darovala babička. Moje maminka. Ty věci znám. Dvě stříbrné pudřenky, rtěnka, zrcátko, hřebínek. Knížečka na krk s tatínkovou podobiznou vlevo a maminčinou vpravo. Jsem ráda, že si Linda starých věcí považuje. 

- Mami, vidíš, tady je igelitový pytlík od babičky a uvnitř ubrousek. Taky je ještě nevyhazuji.

Ukazuje mi pytlík od jedlé sody a v něm huňatý ubrousek s obtisky od stříbrných věcí. Uloženo v šuplíku. 

Jdeme do patra. Zařizuje v druhé půlce domu koupelnu. Třetí. Ta druhá – indiánská má už nové zrcadlo. V ložnici je zrestaurovaný stolek jejího tatínka z mládeneckého pokoje. Když jsem k němu přišla poprvé, přivítal mě temně modrý strop s hvězdami a měsícem. Nábytek natřený na červeno a bílo. Na jednom stolečku stál gramofon. Pouštěl mi pro mě tehdy neznámé Jethro Tull, Franka Zappu, Zeppeliny, Sabbathy, Yes a další skupiny sedmdesátých let. Desky jsme jezdili nakupovat do Phy na burzu. Někdy byla docela drze policistům pod nosem – v Bartolomějské. Já si pamatuji v Letenských sadech. Tam byla několik let. Byla to sázka do loterie. Pokud Ivka věděl, co chce, OK. Jenže někdy si koupil něco neznámého. Nemuselo to být to pravé. Jednou jsme koupili nějakou srágoru. No jo, jenže pak ji prodat dál, to bylo několik návštěv, než se někdo chytil. Dodnes mám singl ABBA. Padesát korun! To byl majlant. Desky stály sto dvě stě korun. Ivka byl schopen nechat v Pze celou výplatu. Žil jak žil. Bylo mu jedno, že nebudu mít na sunar. Hlavně – kultura. A on. Před dvěma lety mi při revizi fotovoltaiky povídal znalec z ČEZu, že ta křesílka a stoleček jsou – nějaká známá značka. A že je škoda nechat je na povětří. Stolek dostal nový kabátek. Křesílka taky. Jen ke křesílkům na mezipatře mají jiný stoleček.

Petr vaří Petrouškovi kafe. Linda mu nabízí kousek tvarohového mazance ze včera. Tahle jídla už zas omezíme. Nedělají našim tělům prospěch. Zrní, luštěniny, vláknina…

Jedeme. Stmívá se. Petr se jde naložit do vany. To je jeho každovečerní rituál. My s Petrouškem v autě doposloucháváme Willsonku. Povídáme. Pořád ji vracím, aby mi nic neuniklo.

Kočky nás čekají. Večeře. Mléko se v době naší nepřítomnosti svařilo. Petroušek dovezl kočkám i mně. Můj pán. Můj bůh. Můj nejdražší.

Nemám ve zvyku se koupat. Dnes bylo slunce a zima. Pocítila jsem potřebu napustit si vanu. Sypu epsonskou sůl. Stahuje jedy z těla. Přisýpám na konec sůl z Mrtvého moře.

A dnes – jdu spát.

Dobrou noc!