Přírodní

Houby přišly. :-) Zatímco jsem spala, Petroušek brázdil les. Zkouším FB. Jasně, nejde wifi. Ano, zítra mi zas budou tvrdit, jak nám to jde. Chyba na naší straně. Zrestartovala jste počítač? A otevřela jste okna? (To jako kdybych byla na zahradě.) A měla jste kabel v počítači? A byla jste v dosahu? Běžte vypnout wifi. Jde vám PC?

Volám na poruchy. Jedna ráno. Z nahrávky slyším, že musím volat v pracovní dobu 7-22 hod. Zapomněli dodat podstatnou věc! Ve všední dny! Ach bóže, bóže. Neděle - od nedělám. Volám v devět. Hlásím s trpělivostí škemrajícího dítěte. Platím, ale nefunguje nám to:

- Vidím, že vám to nejde.

- No to vidím taky. Od půlnoci. Děláte mi škodu.

- Jakou škodu?

- Na duši - neb se trápím, že moji čtenáři nebudou mít ranní čtení. Dále škodu, že musím v noci rozsvítit dům, jít k velkému PC, pustit ho - to je proud navíc. Rušení klidu. V neposlední řadě musím odříkat klienty, neb pracuji s POČÍTAČEM! Takže doporučuji toto vše vyřídit p. K., který cvičí mou trpělivost svým neustálým: Ale já vidím, že vám to jde! - NEJDE! Jinak jsem spokojená, jen žádám o alikvotní slevu - do měsíce wifi nejde xkrát. (Tfuj, stále vidím tu ponožku capkající zavřít branku po chodníčku, kudy šla boty poskvrněná hromadou z chodníku. Jak dlouho to je? Právě čtrnáct dnů.)

Na druhém konci se polklo:

- Vyřídím to majiteli. Musíte ale počkat do zítřka.

Nemusím nic, ale dejme tomu, že se jen musím na ten spektákl dobře vyspat. 

Pod psaním vidím, že už nejde ani net na PC... Chtěla jsem si dnes zkouknout Důvěrného nepřítele. Poslední den. Nakopat korektní svět do zádele. Prosit, škemrat, platit. OK. Budu se cvičit. Vono to pude.

Melu mouky. Elektřina dosud  dává energii :-) (Nepřesné tvrzení.) Špaldové zrno. Ovesné zrno. Pohanka loupaná. Pohanka neloupaná. Králičí noženky prošpikovat česnekem, špekem... A jet.

U maminky. Službu má oblíbený pečovatel. Vykoupal. Vyfénoval mamce vlasy. Tak hezky. Na hřebíkato. Mám ráda rovné vlasy. Budu muset maminku objednat k holiči... Jestlipak se dostanu s vozíkem ven? :-)  A jestlipak se dostanu dovnitř? To zas bude anabáze. DD zašpérovaný kulatými klikami jak v blázinci. Jenže naopak. Dovnitř knoflík, ven klika. Kdyby nám ten chytrolín dal čipy, můžeme chodit. Mám na klíčích z dob, kdy jsem dvacet let meditovala, čip od gymplu. Už bych ho mohla vrátit. Ale vono, když se nechce, tak to nejde. Ještě není všem dnům konec! Ono se totiž stále myslí, že manipulace s lidmi, s jejich myslí není šikana. A je to šikana. I samota je šikana. A omezování pohybu ve veřejném prostoru... Nedostatek pečovatelů vede k šikaně. Neb v nějakých přitroublých směrnicích je nasoustruhováno, kolik minut a jak často se smí hovořit s klientem. K smíchu. K pláči!

Jedeme na SLUNCE! Koupeme se pod azurovou oblohou. Ani jedno letadlo. Azur je čistě modrý, žádný černý opar. Ten přepych si užívá jedna obyvatelka domova. Maminka. Jarušce jsem dala na chodbě do neohrabaných prstů švestky. Už je tu. Sedí na lavičce - nenápadně. Čeká. Jenže pan pečovatel je rychlejší. Nese polévku pro maminku.

- Paní F., pojďte jíst do jídelny.

Jakýpak štráchy. :-) Nechává mě to klidnou. Já na jejím místě bych se ozvala. Jenže zvůle systému má injekce na zklidnění! Udělali by se mnou rychlý konec. Máme nejen policii. Armádu. ale i lékaře poslušně sloužící moci. Telefonujeme s Lindou. Ptá se, jestli tu máme paní K. Je v tajemné komnatě. 

- Není tu. Jsme tu samy. 

Péťův tatínek říkával:

- Dávat a ještě prosit, to je moc. Kašlu na charitu. To je furt dovolovat si, prosit, škemrat, škrábat prstíčkem. Maminka s tím byla dřív hotova dvěma slovy. Jedno z nich bylo ve slušné společnosti nevyslovitelné.

Luštíme. 

- Ozdobná kašna se stříkající vodou?

- VODOTRYSK.

- Mohlo by, ale moc dlouhé.

- FONTÁNA.

- Prudce vát?

- FOUKAT.

- Jinak. V zimě vichr...

- Nevím.

- Neříkej mi nevím. Co dělá v zimě vichr? No, necháme to, přijdeš na to. Stropní svítidlo?

- LAMPA.

- Hm. Jsem myslela jinak.

- LUSTR.

- To jsem měla na mysli. Koukni se?

- HLEĎ.

Až ke konci zjišťujeme, že je to HELE.

- Nepotřebná věc?

- VETEŠ.

- Linda říká, že jsem jak babička. Že mám na lince pytlíky a krabičky... Jako ty. Pamatuješ? Vždycky jsem ti za to nadávala, dělala pořádek, druhý den to bylo zas při starém.

- Máš ji říct, že ona tam taky dospěje.

Jo, to je pravda. :-) Dřív jsem ve čtvrtek luxovala, utírala prach, vytírala... V pátek jsme odjížděly na hory. Pak se frekvence mých snah o čistotu snižovala. Teď už si to řídím namátkově. :-) Kde je to právě třeba.

Druhé jídlo guláš s kolínky.

- Mamko, sněz jen maso.

Výjimečně poslouchá. Vrhá se na švestky.

- Mamčo, dojez ty borůvky.

Dávám jí ručník. Padají jí do klína. Umí zadělat obě nohavice modrými fleky.

- Mami, ty seš kůň krále Václava!

- Tak to měl pěknou kobylu!

- Květuško, vy jste tady ve dne v noci.

- Chystám se na dovolenou. Zítra bych měla letět balónem. Někde za Pardubicemi. Zapomněla jsem kde.

Maminka s klidem poznamená:

- Přelouč.

- Vendulko, je to Přelouč! To jste trefila. Jak to víte?

- Ona je inteligentní! :-)

Dovoluji si, jestli smím Květušku vyfotit. Souhlasí.

- Mamko, zůstaneš tu sama na sluníčku? Jedu dát Petrouškovi oběd. Mám tam nakládat řepu, krájet jablka, sázet cibuloviny, žehlit. Ať to stihnu.

Rezignovaně přitaká.

- Zůstanu.

Pusinkuji. Loučím se. V kukani vzkazuji přes pilné mládě našemu pečovateli, někde krmí, že jsem ji nevysadila, že je tam sama, aby dojedla borůvky... Zapomněla jsem říci, aby mi skleničku dali do stolečku!

- Peťuš, už jedůů!

- Nejsem taky doma. Šel jsem opravit do hospody vodu. Volal mi, že mu nejdou záchody. Abych přijel zítra. Musel by to dnes zavřít.  Sejdeme se doma. Nezajížděj, dojedu ti pro benzín.

To je služba! Ne 7-22 ve všední den! A sešli jsme se. Jeho auto už před domem. :-) Vyměňuje mě za volantem. Utíkám prostřít. S benzínem je natotatašup doma. Nebeská klenba nad hlavou. Vychutnáváme si oběd v zahradě. 

- Tady je krásně. Máme z velkého hotovo. Ještě ten asparágus přesadit.

- A to uděláme teď hned. Ten první jsem přesadila před půl rokem. Poznáme, který?

Okukujeme dva obrovské květináče. Už se musí odřezat pilkou na železo. Prorostl; květináč praskl... Naštěstí máme náhradní. Už slepovaný. Vydrží taky do jara. Hotovo. Sbírám oříšky. Letos se lísky domluvily. Rodí všechny v celé zahradě. Různé tvary, druhy, velikosti, chuti... Na kompostu jsem zlikvidovala adélu - omylem mi vyrostla. Byla jak čarovná kytka z pohádky. Překvapovala mě obřími rozměry. Adéla nás podarovala dvěma sluníčky. Poprvé v životě. Zkušenost na za rok. 

- Dal jsem ti to žehlení na slunce.

- Jen si to obrátím od sluníčka. Uvaříš si kafíčko sám? Mám toho do večera hodně. 

Sedí v křesílku. Pochutnává si na borůvkách se šlehačkou. Letos asi posledních. Pozoruje mě. 

- To tě to hezky hřeje do zad, viď?

- No, a v DD terasa prázdná.

- Polední klid.

- Ne, před obědem.

- Aha, tak příprava na oběd. (To bylo na vojně, ne? Nebo na táboře?) Já bych tě hnal bejt ředitelem. Zakázal bych ti vstup. :-) :-) :-) 

Myslím, že není daleko od pravdy. Chechtám se jeho řečem.

Jede na fotbal. Mám pro sebe zkoumání přírody. Žehlím. Nade mnou ťuká strakapoud. Konečně vyžehleno. Sbírám znovu oříšky. Něco ťuká na ořešáku. Myslím, že vím kdo. Veverka zlodějka. Nebo sojka zobákem proráží skořápku. V naší zahradě se dějí zázraky. Lískové oříšky rozlousknuté pod pod korunou vlašáku... :-) 

Před čtrnácti dny jsem dostala tašku řepy. Oloupat. Nakrájet. Největší má nádherný fraktální vzorek. Prohlížím ho, krájím další řezy. Dívám se na bílou krajkovinu na bordó. Překrásné. Pozoruji oblohu. Dnes nelétali, nečárovali, neškodili. Sluníčko se kloní k západu. Mezi stromy prosvítá. Ještě višěň prosvětlíme. Paprsek tvoří ve větvoví sluníčkovou zorničku. Zas fraktál...

Cibuli, česnek, mrkev koření. Smráká se. Chladno. Petroušek je zpátky.

- Chceš něco pomoci?

- Jo, stěhuju se dovnitř. Vezmi termosku, hrneček... Vezmu sklenice...

Petroušek natřídil houbičky na mladé, na větší, na staré na jídelním stole pod slunečníkem. Tak ještě ty dovnitř. Řepa ve sklenicích. Povařit houby. Nestihla jsem nasázet cibuloviny. Zítra je taky den. 

Bylo to tu krásné... S maminkou. Petrouškem. V zahradě. Na světě.

Dobrou noc J