Pro dnešek radost :-)

Tak dnes to stálo za to. Páteček. Miluji. Na jedenáctou banka. Hm, to je věda - naučili mě dva způsoby ze tří nového ovládání bankovnictví... Malé zpoždění, jedenáct jedenáct - příznak transformace :-) :-) :-)  Ředitel už čekal .-)

Cíl - Habřina. U maminčiny školy sraz s novou dívkou. Stavuji se u trhovce pro zeleninu. Setkávám se s účastnicí na sobotní demonstraci. Vzájemně se ubezpečujeme o náklonnosti, o lásce.. I ona přemýšlela, neměla informace. Spadl mi kámen. Sjednocení. Žádné rozbroje. Ano, je to hra.

- Už vyjíždím z Jaře. Za deset minut jsem u Vás.

Jsem si myslela. Frajerka. Nevím, co mi to vstoupilo do hlavy. K habřinské škole se jede přes mamčinu vesnici Neznášov... Vyhnula jsem se semaforům u nádraží. Od druhých na státní jsem zavolala, jak jsem hned tam. Ať slečna stojí u cesty. Pak mi vypadl mozek. Od mamky z DD cestu znám shora jak své boty. Vidím jezdit autobus, lesknou se sklíčka aut... Měla jsem hned za Jaří odbočit na Neznášov. A neodbočila. Jela jsem dál přes Černožice, okolo holohlavského rybníka a vjela jsem pěkně do dalšího stání na státní. Ještě stále nic mě nenapadlo. Jen že je to už třetí uzavírka... Odbočila jsem hezky k Habřině velkým obloukem jsem se vracela. Ještě jsem si zajela omylem do pole. Kde je ten kopec ke škole? O vesnici jinde, holka. Couvej. Volám:

- Míjím Chloumek, jedu dál. Ano, do kopce. Aha, i z kopce. Kam teď? Aha, prudká zatáčka. Opravdu prudká. A kam? Okolo novostaveb? Už je vidím...

V hlavě mi vrtá, kde je ten kopec s mamčinou školou, odkud děti 15.3.1939 pozorovaly s panem učitelem valící se německá vojska. Pan učitel jim říkal větu:  

- Děti, na tenhle den nikdy nezapomeňte.

Maminka dodnes nezapomněla.

Jedu kolem novostaveb. Ty vorle, objíždím celou dlouhou vesnici. Ještě stále mi nedochází... Á, už vidím mávající holčinu...

- Postavte se támhle na parkoviště.

Plním. Naskakuje do auta. Přijela až z Phy kvůli mně. Toho si cením.

- Kam vede ta cesta?

- Do polí. My jsme ji nechali vyasfaltovat, lidi se tady vždycky pomlátili na polní.

Babička se mi jde představit. Krátký rozhovor. Ptám se, kudy na Jaroměř.

- Támhle ke škole, okolo krav, tam už sjedete do Neznášova...

Rozjíždím se, ale místo ke škole, frndím na opačnou stranu stejnou cestou zpátky... Babička volá, že jedu špatně. Už se mi nechce otáčet. Sjíždím Habřinu, okolo Chloumku. Konečně na státní. Pustili mě z obou stran - díky. Včlenily jsme se do státní... Vjela jsem do Černožic. Uliček, odboček... Náhodou jsem se trefila na tu správnou.

Holčince wellness test kondice, přeměření... Ano, potřebuje... Čas letí. Zvoní hrnec. Dám jí ochutnat můj oběd.

- Jé, celer, řepu, to mám ráda. Miluji cukety... To je dobré...

Ozdobila jsem skyrem. Rychle zelný salát s jablkem a křenem. To nemá chybu! Jedem.

- Peťuš, do Habřiny přes Neznášov, viď?

- Jasně, u viaduktu odbočíš...

Až teď se mi rozsvítilo. Líčím mu, kudy jsem jela tam a zpátky. Jak mě babička poslala na opačnou stranu... Co si o mně pomyslí... Holčina mě uklidňuje. Nechápu. Rito, snad už ta entita se mnou skončila. :-)

Jedu správně. Na státní máme v uzavírce dokonce volno. Odbočuji ze státní. Cestou jsem zahlédla na uválcovaném kapličku. Cesta zmizela. U ní se vždy maminka s babičkou pomodlily... Mám pocit, že si u ní nazuly boty... Asi před sedmi osmi lety jsem se u kapličky s maminkou zastavila. V ten den mi ukázala svou vesnici, mlýn Skořípku...

- Kristýnko, tady je kopec Glózovna. Tady moje maminka sáňkovala. A támhle na rozcestí je hospoda. U Krušinů. Paní hostinská naučila mamku šít. Uměla nám ušít kalhoty, povlečení, prošívané deky, košilky... Chybí mi její um.

Holčinka mi děkuje. Příjemná. Jedu zpátky. Fotím mamčinu školu zezadu. Zbídačelá. Už tehdy nám říkali lidé odnaproti, že je v soukromých rukou. 

Stojím, představuji si děti. Maminku. Mařku Kuřetovou - z hájovny. Vidím to tu živě. Mami, to je dekád... To slovo jsi používala, když jsi prodávala v armě. Asi jsi v té době studovala SVVŠ. Vždycky jsi dělala nějakou dekádu. Asi nějaká inventurka po deseti dnech, nevím... Dekáda... Se slovem milenium jsem se poprvé setkala v Budapešti u pomnínku sv. Štěpána na učitelském poznávacím zájezdu od EXODu... Zvláštní... Pamatuji si nasátí významu konkrétních slov...

Původní cesta mezi vesnicemi zcela nová. O padesát metrů dál - podepřená ubohá kaplička. Staré stromy u ní pokáceny. Mozek mi nebere, proč nemohla stará cesta zůstat na svém místě. Dálnice ji bude protínat. Jak skončí stará venkovská stavba kapličky...

- Ahoj, mami! :-)

- Jé, já jsem tě čekala. A nemohla jsem se tě dočkat. Tak jsem šla k sobě do bytu. Konečně seš tady.

Pohladila jsem svůj poklad. Milovaný. Vynahradila jsem jí s láskou všechny chvilky, o které ji okrádám. Kvitovala s povděkem.

Kamilka na chvilenku zaběhla - pilná. Pochlubila se. Povedla se jí bublanina. Šikovná. Mezi prsty alergii od rukavic. Kortikoidy. Mamka má svrbění na noze. Jedy z prádelny. Nikdo nic. Hlavně dodržovat normy. Hubení. Irenka. Zlatíčko. Jsem bez starostí. Mamku pravidelně dává na záchod. Nějaký furantoin nebo lék s podobným názvem jí odvodňuje. Mamku chválí... Mamka v nejnevhodnější dobu potřebuje čůrat. I dnes. V poledne. Kdy na ni není čas. Irenka přerušila polední práci. Zajistila další paní. Odjela s maminkou do koupelny. Dobrá zpráva - takhle si to, paní vedoucí představuji. Prý měla Boženku vysazenou na lehátku. Irenka - jeden z mnoha andělů. Dobrý duch DD. Klidná, milá, srdečná, ochotná, udělající. Holčenky, VELKÝ DÍK!!! Děkuji z celého srdce. Máte těžkou službu. Škoda, že se Vám nedostává času pro lidi. - Ačkoli! Irenka hlásí, že i na pohlazení, držení za ruku měla dnes s mamkou čas.

Pochutnává si na nektarince, meruňkách, mileně. Luštíme. Jde jí to, ač je večer. Ještě stíháme pozorovat vlaštovky. Nosí do hnízdečka hmyz. Vyprávím mamce o čápěti ve vlasci... Jak až o půlnoci se na hnízdo snesl pan čáp...

- Saze na čtyři?

- Nevím.

- Víš. Mami, kocour?

- Nevím.

- Řekni synonymum. Saze? Kocour?

- V Praze.

Řehtám se. Měla jsem na mysli MOUR. Za chvíli opravuji na KOPT.

- Tažná zvířata?

- Koně.

- Co měl Přemysl Oráč?

- Voly. :-)

- 2049?

- To budou dvě M. K tomu padesát je L. Bez jedné. LI.

- Ne. To je 51. Potřebujeme 49.

- Tak IL.

- Správně... Africký stát s pyramdami.

- Nevím.

- Víš.

- Nevím! 

- Mami, v které zemi teče Nil? V Africe!

- Na mou duši nevím. Etiopie?

- Jsi blízko. Divej, tady je Etiopie a tady nahoře je ten africký stát s pyramidami. 

- Egypt?

- Skvělé! Egyptský faraon? To bude Ch - Chuchev. A není to Chuchev. Jak se jmenuje velká pyramida? Ch?

- Cheops?

Povídáme, vyprávíme, vzpomínáme. Vzpomněla si, že pod školou v Habřině bydleli Horníkovi. Co měla k obědu, to ne. Ptala jsme se, kdo bydlel na Chloumku v márnici. Nemohla si vzpomenout.

Hlavovi nebo Hlavatí.

- Jo, to byli Hlavovi.

Kdysi mi ukazovala Chloumek, začínala zapomínat. Jeli jsme po Neznášově, Rožnově, odvyprávěla statek po statku. Kdo kde bydlel. Jak se rozlišovali ti se stejnými jmény - ten byl hospodský. Ten vyráběl násady.. Začalo prudce pršet. Ještě mě vytáhla z auta. Chtěla mi ukázat studánku Kalafášku... 

- Mami, nechám tě tu. Máš to povolené.

Souhlasí a pak stejně opouští terasu. Jede se mnou. Nechce být sama.

- Odvez mě do bytu.

- Mamko, ale v jídelně jsou lidi.

- Ne, chci do bytu.

- Vezu ji zpátky do pokoje. Jen jsme objely kolečko.

- Mami, tady budeš sama. Pojď mě aspoň vyprovodit.

- Ale já bych netrefila zpátky.

- Mami, oni tě tu nenechají. Vědí o tobě. Pojeď.

Dá si říci. Zjišťuje, co lidí je v jídelně. Spokojeně odjíždím.

Venku zima. Odkrývám plachtu. Vodička teplá. Sousedé mají nový. bazén.  Halekám, kolik °mají teplou vodu. My skoro čtyřicet .-)

Soused hlásí.

- My deset- :-)

Upekla jsem bublaninu. Pohanková mouka - tvrdé. Navrch šlehačkový krém. To už je lepší. Moc zdravého někdy nestojí za nic. .-)

Petroušek se chystá udělat šipku do postele. Kontroluje okna, dveře ve výklenku.

- Proč je tady otevřeno? Komáři sem nalítají.

- Ježíšku...

- Furt aby tě jeden kontroloval. S tebou bych chtěl jet na zájezd. Nepojedeš někdy do Habřiny? Tak dobrou! Kdybys někam potřebovala jet, tak mi řekni. Sama nejezdi. Víš, že máš pomocníky... :-)

Půl dvanácté. Bouchnutí dvířek. Štěká pes. Asi přijela Linda. Ťukání na okno. Už odmykám. Přivítání.

- Slyšela jsem tě.

- Hlavně, že mám klíče, abych vás nevzbudila. :-)

Povídáme si. Kontrolujeme čápy. Toho čtvrtého prý staří přijmou zpět. Asi s vlascem spolkl olůvko... Čapí rodinka už je skoro zase pohromadě. Děti spí (Zuzko, spějí :-) natisknuté na sebe. Táta s mámou na jedné noze spí vstoje :-) (Zuzko, spějí :- ))

A já jdu taky. Dnes se mi to tu líbilo. Všechno dobře skončí. Rito, dík za dobře míněné rady. Máš pravdu. Je to jen hra :-)

Dobrou noc!