Pro letošek stačilo. Poslouchám Darju Lori
Půlnoc. Den jsem dala u ostrůvku. Ráno jsem přes tvář neviděla. Proč mi oteklo oko? Všichni jsou nemocní.
https://www.facebook.com/reel/25586523160983820
Viděla jsem video, jak se stříbří ve vzduchu. A stříbří to směrem nahoru. Nepadá to. Prý kousíčky kovu. Reaguje to s elektromagnetickým zářením. Mluvili o plísních. Asi fejk. Určitě fejk. :-) Je to na videu vidět, ale určitě nevěřím neznámým technologiím… Nebo věřím?
Zkrátka jsem v konečné fázi čištění těla. Okolo mě všichni frkají, kýchají, prskají. V první fázi jsem hepčíkala. Péťa se zlobil, že se vždycky leknul. Bylo to jako když zajíčkovi dáte do brázdy místo mrkvičky pepř. Víte, jak to bylo v té pohádce. Jak se chytí zajíc bez pušky. Vložíte do brázdy mrkev. Cestu kní posypete pepřem. Čekáte, až přijde zajíc. Čekáte s pytlem. Zajíc ťapká. Hele, mrkev. Jde, a jak čichá, začne kýchat. Mlátí hlavičkou, až se umlátí. Lovec pak jen jde, hodí zajíce do pytle. Nepotřeboval zbraň. Tak takhle jsem pšikala.
Na stole mléko. Svářím ho. Petroušek dovezl, když jsem spala.
Dne trávím u ostrůvku. Dnes za každou cenu zpracuji těsto na linecké. Žádné košíčky. Nic. Jen vykrájet kolečka, upéct. Poslepovat. Tečka. Poslouchám u tvoření své vzdělávání. A plním "vicepráce". :-)
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-17-posta-kmita
Petroušek přinesl obálku s pneumatickým knoflíkem k drtičce. Předevčírem jsem chtěla drtit, promáčkla jsem knoflík naprázdno. Už je tu nový. Petroušek ho nainstaloval.
- Vidíš, tady jsem dal ještě chráničku, aby se nám zas kabel neulomil.
Patnáct let pod drtičkou hýbu čisticími prostředky. K hadičce jsem se nechovala dobře. Po patnácti letech to nevydržela.
Pošťáci všech dopravních služeb mají napilno. Petrouškův strejčínek, mám ho moc ráda, na mě nikdy nezapomene. Co jsme se poprvé viděli, to už je pomalu čtyřicet let, hned jsme si padli do oka. Posíláme si balíčky. Píšeme dopisy. Voláme si. Dnes mi přišel od něj takový krásný, klasický. Zabalený do balicího papíru. Postaru převázaný motouzem. Úhledně nadepsaná adresa. A taky adresa odesílatele. Takhle to bylo dřív. Můj balíček na sobě nesl jen štítek. Přelepen izolepou.
Byl krmit kočky v domě, kde žil jeho bratr. Bratři Petrouškova tatínka. Bohoušek zbývá. Zapomněl telefon na nabíječce.
- Irenko, já tam chodím jednou týdně krmit kočku, víš? A ona se chce mazlit. Tak mi na chvíli skočila na klín. A já jsem zapomněl telefon na nabíječce.
- Aha, proto jsem se tě včera nedovolala. Děkuji za dárky. I Žofinka s Mourkem mockrát děkují. A můj balíček už sis vyzvedl? Poslala jsem ho do té trafiky šest set metrů od vás.
- Teprve si pro něj právě jedu.
Večer čtu v mailu, že můj balíček je v rukou adresáta.
Dopoledne se přehouplo v odpoledne. Pečení mi jde pomalu. Ale nevadí mi to. Dnes nikam nejdu. Těšila jsem se na vánoční koncert na gymnáziu. Tak nic. Včera jsem nešla do hudebky. Dnes na gympl. Pouštím si koledy doma. A zpívám si potichu.
Předloni jsem dostala na návštěvě recept na kornoutky. Byly malé, krásné, elegantní. Hned jsem to zkusila a zpackala, co se dalo. Loni jsem se neopovážila. Letos jsem nabrala odvahu. To dám! Chci to umět. Hlavně je třeba na plechu tvořit jen malé placičky. A jen tak tři, maximálně čtyři. Protože se po vyjmutí z trouby hned tvaruje do tvaru kornoutku. Petroušek mi před dvěma lety ostrouhal do špičky jednu kvedlačku. Kupodivu, to se sama sobě divím, mi to jakžtakž jde. Spíš jakž než takž. Program na drobné cukroví jsem změnila na maximální čas. Totiž když ho chceš nastavit podruhé, napíše ti, že prostor je příliš horký a čekáš. Po hodině dvaceti mi čas vypršel. Přepnula jsem na ruční nastavení. První várku jsem pekla s vypnutým "přidávání páry". Ne. To není ono. Další várku jsem zapnula. Kornoutků jsem nadělala ze dvou várek. Cukroví mám hodně. Odvezu Ivě. Ta určitě nepeče. Normálně by si zajela pro máslo, pro mléko… Takhle sedí, čeká, čučí, blbne.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-17-dopoledne
Pro pečení cukroví jsem už dlouho neupekla bagety nebo chleba. Během půl hodinky i s umletím zrní mám hotovo.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-17-tak-bych-rada-tvorila
Včera měl někdo narozeniny. Potřebuje obveselit. Další bude mít na konci roku narozeninky. Jdu zabalit dárky. Moc by mě bavilo sedět u stolu, přeměřovat papír, kreslit dekorace, tvořit jmenovky. Balím, tvořím. Volám:
- Upekla jsem bagety, Péťa vám jednu doveze.
- Petuš, ten anděl je nalepen ne fólii. Prosím tě, neznič to. Tohle je k narozeninám. Tohle taky. A tohle je jen pro radost, aby taky něco dostala, když holky slaví.
Mixuji Petrouškovi nápoje na zápas. Veze cestou na stadion dárky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-17-splnena
Docela dost jsem toho zvládla. Péct. Dárky. Telefon. Vybrat kamna. Okýnko vyčistit. Svařit mléko… Mnoho malých časově nenáročných doplňovacích prací… Je večer.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-17-josef-lada
Josef Lada (17.12.1887-14.12.1957). Český malíř, kreslíř, ilustrátor a spisovatel. Copak jsem si kde o něm nasbírala? Pamatuji, jak jsem v prosinci vždycky na nástěnku dávala výročí jeho narození a úmrtí. O dcerce klavíristce jsem neměla tušení. Jen o té druhé. Šla v tatínkových šlépějích.
Dnes na FB:
Památník Josefa Lady a jeho dcery Aleny, Hrusice
Vážení milovníci pana Lady,
Před třemi dny jsme vzpomínali výročí odchodu a dnes si připomínáme výročí narození jednoho z nejvýznamnějších českých výtvarníků, Josefa Lady, který se narodil 17. prosince 1887 v Hrusicích. Jeho jméno je neodmyslitelně spojeno s poetikou českého venkova, lidových tradic a zejména s obrazem českých Vánoc, jak je dodnes vnímáme.
Ladova tvorba zahrnuje ilustrace knih, malby, grafiku i scénografii. Nezapomenutelné jsou jeho ilustrace k Haškovu Švejkovi, stejně jako knihy pro děti – například O chytré kmotře lišce nebo Mikeš, kocour, který mluvil. Typický ladovský styl s jednoduchou kresbou, jasnými barvami a laskavým humorem oslovuje čtenáře i diváky napříč generacemi.
Josef Lada zanechal hlubokou stopu v české kultuře a jeho dílo je dodnes symbolem domova, tradice a srozumitelného vyprávění obrazem. Výročí jeho narození je proto příležitostí vrátit se k hodnotám, které ve své tvorbě po celý život zdůrazňoval – k obyčejné lidské radosti, pospolitosti a kouzlu všedních dní.
Loni v únoru:
Americké bombardování Prahy: 14.2.1945 – Poprvé v průběhu 2. světové války byla bombardována Praha. Letecký útok na Prahu 14. února 1945 byla operace amerických vzdušných sil. V důsledku náletu bylo zabito 701 a zraněno 1184 lidí; mezi oběťmi byli např. horolezkyně a malíř Vlasta a Otakar Štáflovi a Eva Ladová, dcera Josefa Lady. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Přes 80 lidí zůstalo nezvěstných. Až v roce 1971 objevili stavaři ve sklepě domu na Vinohradské třídě 23 mrtvol do té doby nezvěstných lidí, kteří se udusili v zasypaném krytu. Bombardováním bylo zasaženo přes 2500 pražských domů, z toho 68 bylo úplně zničeno, 88 velmi těžce poškozeno, 168 těžce poškozeno a 2351 poškozeno lehce.....
A ještě jednou v únoru:
Zabíjelo se na sv. Valentýna. My ten svátek neznali. U nás se právě světila Popeleční středa. Agresorovi to nevadilo. Nehodí se to do slunovratového času. Ale únor je tu cobydup. Tak jen pro informaci, jak bota kteréhokoli vojáka je zlo bez ohledu na národnost. Jen plní.
Beneš Josef
Masakr, o kterém se nesmí mluvit: 701 mrtvých Pražanů. Americká letadla zuřivě pustoší Prahu
14. únor 1945 – den, kdy zemřela dcera Josefa Lady.
Lži s navigací a hodinkami.… Byla to pomsta.
Eva (16), dcera malíře Josefa Lady šla ve středu 14. února 1945 krátce po poledni na hodinu klavíru, když se ozval hřmot bombardérů. Eva se rozeběhla domů, aby varovala rodiče. Bydleli nedaleko Výtoně (v dnešní Ladově ulici).
Čtrnáctého února byla popeleční středa (první den postní doby) a podle americké tradice je ten den i svátek zamilovaných – svatý Valentýn. Tento den se v roce 1945 zapsal do dějin Prahy jako "Krvavá popeleční středa", nebo "Krvavý Valentýn". Zahynulo 701 obyvatel Prahy, více než tisíc bylo zraněno.
Bomby padající z amerických letadel zasypávaly hustě obydlený střed Prahy. Pustošily jednu budovu za druhou, symbolem amerického řádění je rozbombardovaný klášter Emauzy, jeden z "klenotů" slavné koruny Karla IV, podle nechal postavit Nové Město.
Bylo to zdaleka největší a nejzbytečnější bombardování v historii Prahy.
K dalším velice těžce poškozeným patřil známý barokní Faustův dům v jižní části Karlova náměstí, proslulý z dob císaře Rudolfa II., či Vinohradská synagoga. Bomby zasáhly také tři nemocniční objekty.
Jedna z bomb dopadla například do Grébovky a zničila místní terárium s hady, takže plazi vylezli ven a hemžili se po parku. Výbuchy se ozývaly také z Vinohrad v okolí dnešní Vinohradské třídy, na Pankráci, ale i na druhé straně řeky.
Nadaná klavíristka Eva Ladová domů doběhnout nestačila. Zahynula v necelých 17 letech při americkém bombardování 14. února někde v okolí Emauzského kláštera, který zničily americké bomby. Její otec malíř Josef Lada a jeho rodina se s její smrtí nikdy nevyrovnala. Ladova žena Hana zemřela v roce 1951 – šest let po smrti své dcery Evy. Podle rodinných přátel se usoužila.
Bombardování letouny USA bylo cíleno na civilní obyvatelstvo
Je takřka jisté, že útok amerických letadel B17 byl zcela záměrný, motivovaný pomstou a poškodit území, které podle před pár dny ukončené Jaltské konference bylo ve sféře vlivu Sovětského svazu. Dobový tisk útok ostře odsoudil.
Časopis Pestrý týden (24. února 1945): "Anglo-americké teroristické letectvo svým náletem na pražské obytné čtvrti, nemocnice, dětské útulky, porodnice a kulturní klenoty naší země znovu dokázalo, že teror je systémem spojeneckého vedení války po všech stránkách."
Národní politika (23. února 1945): "Vražedný cynismus nepřítele vybil se výhradně na bezbranném civilním obyvatelstvu, kulturních památkách, nemocnicích a městských obytných čtvrtích."
Pomsta za Jaltu
Propagandě se podařilo záměr amerického náletu na Prahu 14. února 1945 zrelativizovat a vytvořit dojem, že šlo o jakousi chybu. Než se na tuto podivnou alternativní realitu podíváme podrobněji, je třeba událost zasadit do časového kontextu.
Dne 11. února 1945 Jaltská konference
Na Jaltské konference si Sovětský svaz, USA a Velká Británie rozdělily sféry vlivu po vítězství nad Německem, na němž měl největší podíl Sovětský svaz. Je definitivně rozhodnuto, že Československo bude spadat do sféry vlivu Sovětského svazu.
Dne 13.-15. února 1945: Bombardování Drážďan
USA a Velká Británie během bombového útoku takřka srovnaly se zemí Drážďany v době, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohrálo. O život přišlo 25 tisíc lidí, v drtivé většině civilní obyvatelstvo. Útok mnozí považují za válečný zločin.
Dne 14. února 1945: Bombardování Prahy
Bombardéry USA zaútočily na bezbrannou Prahu. O život přišlo 701 lidí, více než tisíc bylo zraněno zničeno a poškozeno bylo před 2 tisíce domů. Útok směřoval na civilní obyvatelstvo. Útok mnozí považují za válečný zločin.
Americké výmluvy
Američané se snažili nálet později vysvětlit jako chybu navigátora, který si údajně spletl Prahu a Drážďany, protože se v nich prý "řeky podobně vlní". Navíc mu prý vysadila navigace, tak se mohl orientovat jen podle hodinek.
Tato nehorázná a odpudivá výmluva snad ani nemůže být brána vážně – ale část propagandou zmasírované veřejnosti jí věří a dokola opakuje.
Lze si opravdu jen těžko představit, že by padl rozkaz shodit takřka 200 tun bomb na město, které navigátor určil podle hodinek. Praha a Drážďany jsou od sebe vzdáleny 200 km.
Skutečnou příčinou náletu tak zřejmě byla frustrace USA ze zpackané Jaltské konference (z jejich pohledu), která skončila tři dny před bombardováním Prahy. Cílem bylo co nejvíce poškodit území, které spadalo do sovětského vlivu.
O čiré zlobě svědčí i fakt, že útok nebyl mířen na továrny, ale na hustě obydlený střed města a vedl i na nemocnice. Po náletu byly před chrámem sv. Ludmily vystaveno 400 rakví s ostatky obětí amerického bombardování.
Je to obrovská hanba, ze kterou se USA České republice dosud neomluvilo.
Často čtu o roztrhaných ovečkách. O rozmnožených vlcích. Dnes jsem si přečetla zajímavý poučný článek. Když lidi začnou zasahovat, regulovat, ničí.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-17-vlci
Když v roce 1995 bylo v Yellowstonském národním parku vypuštěno čtrnáct vlků, vědci netušili, jak moc to změní celý ekosystém parku.
Vlci nebyli v parku 70 let a celou tu dobu tam vládli jen jeleni, protože vlky lidé předtím všechny vystříleli. Jeleni zatím, za ty roky nekontrolovaného chovu (veškerá pozdější snaha lidí snížit populaci jelenů nebyla úspěšná) způsobili značnou škodu na místní floře .......
Čtrnáct vlků samozřejmě nemohlo sníst všechny jeleny, ale díky nim byli jeleni opatrnější na výběr míst a pastvin a vyhýbali se úplně některým plochám parku. Na těchto místech se začala oživovat vegetace. Za šest let se počet stromů zvýšil pětkrát. Jsou tu znovu bobři, kteří potřebují stromy, aby stavěli přehrady. Ondatry, kachny a ryby začali žít díky rostlinám u břehu. Vlci snížili populaci šakalů, což vedlo k nárůstu počtu zajíců a myší a ti přitáhli do parku jestřáby, lišky a orli. Medvědi se vrátili do parku, protože se obnovili lesní plody a mech, který potřebují medvědice pro svá mláďata.
Ale nejvíce překvapivě vlci změnili tok řek. Jak jeleni neustále spásali okolí břehů, kosodřeviny neměly čas na obnovu. Vrby, topoly a osiky čekala naprostá zkáza. Příchodem vlků se břehy stabilizovaly, snížila se eroze.. Stalo se to proto, že vliv vlků na jeleny vedl k výbušnému růstu stromů a trávy podél břehů řek, což vedlo k jejich posílení.
Geografie samotného parku se úplně změnila a to vše díky čtrnácti vlkům, které tam vypustili před necelými dvaceti lety.
Johan Peter Hasenclever
Omlouvám se, protože vím, že to není dobré stále připomínat. V mém okolí ale na očkování právě teď trpí konkrétní lidé. Jejich blízcí trpí s nimi!!
https://www.facebook.com/reel/1229102502397623
Senátor Ron Johnson: Vakcíny proti covidu s mRNA NEJSOU vakcíny, ale terapie měnící geny, jejichž cílem je zničit vaše tělo.
"Nebyla to skutečná mRNA, ale modifikovaná mRNA, aby se nedegradovala, protože skutečná mRNA se degraduje velmi rychle. Byla zabalena v lipidové nanočástici určené k pronikání různými bariérami, jako je krevní bariéra – VĚDĚLI, že v paži nikdy nezůstane. Lhali nám. Takže se šíří po celém těle..." a KONEC HRY.
Rakovina
Smrt
Myokarditida
Autoimunitní problémy
"Jakmile jste očkováni, jste ve stavu popření. Nechcete přemýšlet o možnosti vzniku rakoviny s turbo rakovinou, nezjištěné myokarditidy nebo neurologických problémů – zdravotnický establishment, který vakcínu prosazoval, zdravotnické orgány, členové Kongresu, všichni říkají: 'Nechte se očkovat'... nikdo nechce přiznat, že se mýlil."
Tlg Absurdni svet
Kornoutky hotovy. Petroušek ze zápasu doma. Pozoruje mě. Vyhrál. Povídáme si. Mezi prací běžím zatopit. Už je hodně dlouho. Mixuji si koktejl.
- Peťuš! Mám tě ráda!
- Taky tě mám rád!
Poslouchám na TV Šalingrad Darju Lori. Skvělou ženu. Pomáhá lidem s přístrojem zapper. Vypráví, jak se dostala do Itálie. V roce devadesát v březnu měla tři týdny ŘP. Dvacet let jí bylo. Koupila si malého citroena. Vedle ní holka řídit auto neuměla. Odjela do Itálie na konkurz na manekýnku. Měly s kamarádkou štěstí. Nic se jim nestalo. Darja byla úspěšná modelka. Dokonce byla na titulní stránce časopisu Vogue. Vyhrála pracovní smlouvu. Podmínkou pobytu bylo studovat. A každý měsíc přejet švýcarskou hranici. Od tří hodin od rána. Fronta. Jeden den tam. Po půlnoci zpátky. Vyčekat čtyřhodinovou frontu na úřadě. Za peníze z modelingu postavily s maminkou v Brně velký salon. Měly zaměstnance. Občerstvení. Darja mezitím vystudovala. V pětadvaceti letech smlouvy končí. Vrátila se domů. Pracovala s maminkou v salonu. Vrátila se do Itálie. Lidi z agentury ji vábili do modelingu zpátky. V Brně potkala Angela. Po dlouhé době ho znovu potkala v Itálii. Tisíc km jinde. Vždycky se sešli. Osud. Potkávali se. Vždycky se někde přichomýtl. Jezdil do Brna na motorkářské závody. Vždycky se někde v Brně nebo v Itálii potkali. Stále studovala. Pak skončila v Brně. Překládala na veletrhu a pracovala ve svém salonu.Vzali se 31.8.1996 ve 14 hodin na zámečku v Líšni. Den před svatbou chodili Brnem. Zašli do kasína. Vsadili na 31. Vyhráli. Pozor! 31.8.1998 ve 14 hodin se jim narodila dcera. Angelo ji dovedl do Itálie. Onemocněl mu tam otec. Pak se zas vrátili sem. Druhá dcerka měla stále kašel. Lékaři z ní udělali astmatičku. Hledala, co s tím. V Brně v dětské nemocnici se zhrozili. Tolik léků pro dítě?! Vysadit. Dali jí další možnosti. Stále kašlala. Vyhledala paní Bláhovou. Ta jí naměřila v plících filarie z komárů.
Kašlala z toxinů parazita. (Ing. Bláhová – nejlepší naše odbornice na odčervení… ) Její dcerka dostala kapky, enterosgel… Darja si to zkusila s ní užívat. Jeli se změřit k paní Bláhové. Jeli podle jejího protokolu. Těla jim pookřála. Zbavili se parazitů. Začalo ji to zajímat. Zappery byly programovatelné jen ručně. Všechny frekvence se zadávaly ručně. Pak se to naučila přes softwaire. Koupila si novou verzi Zapperu. Osud. Naučila se měřit. Přihlásila se na certifikát terapeuta, aby v Itálii byla soběstačná. Viděla všude kapku. Všude. Složila zkoušky. Nelámala už překladatelství. Ve školce viděli, že holčička už není modrá. Vyptávali se, co Darja dělá. Našla cestu. Když přestaneš ohýbat přes koleno, co ses naučila. Všude potkávala kapku… Našla živou vodu, vodík. Na videu zas byla kapka. Bez přemýšlení šla tam, kde byla kapka. Zničehonic k ní začali chodit v Itálii lidi. Měla je doma v kuchyni. Děti si neměly kde hrát. Vytvořila s Angelem asociaci. S certifikátem v ČR vymyslela, že jako bude dojíždět do Itálie léčit. Právně to vybrousili, rozšířili prostory. Alternativa v Itálii nesmí mít reklamu. Už je jich 1900! Nevzpouzela se osudu. Nedělat to, co chceš, ale nechat se nést proudem života. Jako první lidi se jí dostali lidé, kteří jí pomohli, jak to udělat, aby mohla otevřít. Právníky, inspektorát práce, faráře… Sestavili ji doklady tak, aby kontrola nic nevytkla. Když přišla kontrola, byly to dvě nové pracovnice. Obě právníčky. Hned jí pomohly, co říct, co neříct. Co se smí, nesmí…
Hovoří o Itálkách. Jak jsou nemožné. Dělají čtyři hodiny denně. Hned si najmou uklízečku, paní na vyzvednutí dítěte ze školky. Nemají organizační talent. Nestíhají. Darja je kolikrát pošle do prčic, když vykládají, co všechno dělají.
- Co mi to vykládš, vždyť neděláš nic.
Kdyby viděly, co stihnu za den já.
Prý na Darju hleděly nejprve jako na Rusku. Myslely si, že doma žerou děti s knedlíkem. Že nemají vodu a splachovací záchod. Přitom neumějí psát psacím. Píší jen tiskacím. Psací písmo nepřečtou. My Slované to umíme!! Prý nevědí, kde je kliční kost. Když k Darje přijdou Bulharky, Rusky, to je vzdělanost. Když postavíš naši ženu a Italku, je to nesrovnatelné. Italka neumí uvařit, přišít knoflík, postarat se o děti… Ne. Má paní na hlídaní, úklid. Když se jí to nehodí, strčí dítě k rodičům…
Žena do 7. měsíce těhotenství a do 6. měsíce po porodu musí jít dělat. Nemají podporu úřadů. Mají za sebou rodiče, babičky, někoho, kdo za ně dělá. Nemají žádnou pomoc. Všechno dávají přistěhovalcům. Zdravotní péče – žádná. Dostaneš papír, doneseš ho na úřad. Pokud ti doktor napsal, že to není akutní, dostaneš se ke specialistovi za půl roku za rok. Lidi mají hormonální léky a prohlídku až za devět měsíců. To se musí kontrolovat za tři měsíce. Lidi se ze základního zdravotního systému vymykají ven, protože v něm jen platí…
Tam se jí bílý chleba bez chuti. Nemají tam výrazné chuti. Všechno je nasládlé. A dokola těstoviny. Její Angelo se naučil jíst česky. Jí polévky, guláše…
Naučila je bramborový salát. Chtějí ho po ní. Prý ne. Nejsou Vánoce. Vánoce mají taky jiné. Drží české. Cukroví nepečou.
Po roce se asociace musí scházet. A zas ty dvě právníčky poradily, že by měla začít shromažďovat příběhy. Že to opraví, sepíšou, vydají.
Dcery studují obory, které se propojují s tím jejím.
Muži se neopíjejí. Nejsou praktičtí. Neumějí opravit auto. Každý umí jen to svoje, ale ne kompletně, jako u nás Slovanů. Naše škola byla skvělá. Učili jsme se dílny, pletení, háčkování, vaření… Když někdo umí plést, chodí se na něj dívat.
Darja si pamatuje morseovku z pionýrských táborů.
- Jé, uměla bych se ještě podepsat?
Dcera ji nahrávala. Tu tu tů, tu tu… Říkala jí:
- Mami, to ještě nikdo nikdy neviděl.
Italové prý nejsou trpěliví jako my. My se něco naučíme za každou cenu. I když nám to nejde. Naučíme se, až nám to jde. Ital ne. Jde od toho. I já jsem dnes dala kornoutky, až jsem je před dvěma lety zkazila.
Hezké poučné vyprávění. Zaznamenala jsem narychlo, jak jsem slyšela.
Tohle je poslední přejaté čtení:
Václav Hrabák
České státní hymně něco chybí. Je sice krásná a popisuje krásy naší země, ale nezpívá se v ní nic o českém národu. Jenže původní píseň "Kde domov můj!?" obsahovala dvě sloky, a v té druhé se o českém národu zpívalo. A navíc o národu duchovně vyspělém, statečném a slavném. A to jsou přesně velmi důležité skutečnosti, které by ve státní hymně mely znít. A také proto si ji během 19. století český národ tak oblíbil. Důležitost hymny pro národní stát spočívá právě v posílení a identifikaci národního ducha. Z tohoto pohledu je druhá sloka mnohem důležitější než ta první. Proto je velmi pravděpodobné, že výběr pouze první sloky bez té druhé do hymny vznikajícího Československa nebyl náhodný. Mezi nejdůležitější státní symboly byla zařazena píseň, kterou český národ přirozeně za svou hymnu považoval, ale odstraněním druhé sloky byla její síla výrazně oslabena.
Je přitom zajímavé, že v roce 1992 se druhá sloka dostala do zákona ČR jako příloha, ale nestala se oficiální součástí hymny, a v roce 1998 byla ze zákona opět odstraněna. Přitom by bylo celkem logické, že po rozpadu Československa, kdy se státní hymna podstatně zkrátila, mohla být prodloužena na dvouslokovou verzi tak jako slovenská. Je tak celkem jasně vidět, že jak aktéři v pozadí vzniku Československa, tak i aktéři v pozadí rozpadu Československa, neměli zájem na přílišném posílení ducha českého národa.
Můžeme to však změnit. Pokud začneme druhou sloku šířit, učit se ji a zpívat ji na setkáních, vytvoříme z toho společenské téma. A to je předpoklad k tomu, aby se druhá sloka stala součástí státní hymny. A až se tak stane, posílí se tím velmi výrazně náš národní duch.
Původní dvousloková píseň "Kde domov můj!?" poprvé zazněla veřejně 21. 12. 1834, tedy přesně na zimní slunovrat. 13. 12. 2025 jsme jí společně zpívali na Staroměstské náměstí a bude tam znít každého dalšího 13. v měsíci! A o slunovratu 21. 12. 2025 můžeme myšlenku vzniku naší skutečně silné a hrdé státní hymny podpořit SPOLEČNÝM PŘÁNÍM, MEDITACÍ či MODLITBOU – V 16:03. Přesně po 191 letech!
Tedy ať má český stát konečně hymnu, která odpovídá síle ducha českého národa!
Kde domov můj, kde domov můj!?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
- |: země česká, domov můj :||
Kde domov můj, kde domov můj!?
V kraji znáš-li Bohu milém
duše čisté v těle čilém,
mysl jasnou vznik a zdar,
a tu sílu vzdoru zmar?
To je Čechů slavné plémě,
- |: mezi Čechy domov můj :||
(Jazyková poznámka: v původním textu je verš "duše outlé v těle čilém", ale archaickému významu slova outlé ve smyslu čistoty odpovídá slovo současné "čisté". Je to jediná změna oproti originálu.)
Vytiskneme si druhou sloku? Naučíme se ji? Budeme propagovat zpěv obou slok?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-12-17-jedna-ze-statistik
Děkuji za přízeň. Nezapomeňte, že platím domenu, stránky. Č. účtu najdete v úvodu stránek.
Děkuji.
Dobrou noc!