Pro mě neděle. Ostatní mají sobotu. Krásný den!

Půl jedné. Dnes to vezmu krátce.

Ráno - lije. Skvělé! Zalijí se jahody. Lezu. Telefon.

- Mami, jsem v obchodě, za chvíli se pro Tebe stavím, pojedeme Ti koupit kytku k Tvé květinářce a do zahradnictví. Má do jedenácti...

- Jo? V neděli?

- Dobrý den! Je sobota.

- Áááha. Jenže já se chci jít uzemnit do sprcháče, než si vysuším vlasy...

- Máš na to půl hodiny. To stihneš. 

- Raději jeď sama.

Teprve jdu vytáhnout do zahrady něco k snídani. Něco - pampelišky. Kontroluji včera nasazené kopřivy. Plevílek se asi uchytí. Beru jim vršky. Mixuji s mátou a čokoládou pampelišky, kopřivu... Mám zelenou optimistickou snídani. Cítím i vnitřní radost. Ze dne? Ze života? Nevím. Příjemný stav. V sobě. Není to poprvé. Zažívám to v posledním měsíci častěji... 

Linda už je tu. Mohla jsem se desetkrát stihnout vyfénovat. Nespěchám. Kam taky?

- Tady ti posílá paní prodavačka růži. A já ti přeji všechno nejlepší k svátku...

- Peťuš, pojď nás vyfotit..

Vařím. Pro Lindu těstoviny a la carbonare. Ještě sýr navrch. Výborné. Nám brambory proložené zeleninou a krůtí prsa. Stolujeme v kuchyňském jídelním výklenku. Snad se do večera oteplí. Svítí krásná zelená.

- A teď bychom si mohli jít lehnout. Ale nejdřív mi, Lindi, vybereš ntb. 

Všichni souhlasí. Jsem nabitá energií. Očekávám, že mě zalehne ntb a budu vturánu tuhá. Ne, ne. A jitra jsou tu tichá. A zori zděs tichije. Můj oblíbený. Bez etosu. Bez vyzvedání hrdinství. Velká ruská duše. Její síla. Odvaha. Čtu o Schumannově rezonanci. Silné energie. Jak lidi špendlí do postelí. Ne, mám energii. Konečně usínám. To už se Petroušek s písničkou na rtech blíží z pracovny...

- Péťo, mamka teď usnula...

Slyším z dálky... Znovu se propadám. Šest. Sluníčko zlatí zahradu. Tak krásná zelená. Po dešti. Petroušek nachystal stolek, oheň, podsedáky...

- Za chvíli přijde Jenda.

Utíkám zadělat na bagety. Vcukuletu hotovo. Jeník už je tu. Péťa glosuje situaci, kterou důvěrně znám:

- Jéňa to duševně nevydržel. Holky jsou ještě v negližé.

Petroušek vysvětluje své teorie. Dozvukují si s Honzíkem.

- Přece když mám někde být v šest, tak už hodinu předem se chystám...

- Peťuš, to ale děláš ty. Když mám někde být v šest, v půl osmé jsem tam jak na koni. I když se chystám od oběda, to se nedá stihnout.

Řehoníme se.

Líčí nám svůj odchod z domova. Ale Dita s V. to zvládly vcelku statečně a rychle. Tetelím se štěstím. Jsme zase všichni pohromadě. Mám rodinná sezení kdekoli u kohokoli ráda. Vlastně všechna sezení s lidmi. Přátelská. No, já mám ráda družení. Přednášky. Setkání v trávě. Koncerty. Vernisáže. Divadla. Kde jsou lidé - vše  zbožňuji. O kolik setkání jsem přišla letos na jaře! A o kolik jich přijdu v létě! Letos jsem měla pozvání na Brutal Assault. Do zázemí festivalu, na koncerty. A nic. :-(

Odbíhám na stránky Brutal Assault. Proklikala jsem se až na stránku o kovidu: Ministerstva zdravotnictví, školství a průmyslu představila hygienická pravidla pro provozy, které se otevírají 11. května

Šíbne mě. Vůbec nevím v organizovaném chaosu, co smím, jestli smím, co nemohu, kam nemohu... Kadeřnice mě smí ostříhat s dvoumetrovým odstupem. :-) Blázni byli, kordy měli, by řekla svého času svého stavu maminka. Dnes už neřekne nic, protože člověk stojí v našem systému až v poslední,  NE, v nejposlednější řadě. Nejprve do kapsičky, pak radovánky, pak řešení výzev. Petroušek kdysi, to už je dávno, tak dvacet let, možná dýl zpátky řekl:

- Naši politici koukají, co kde sežrat, co kde ukrást, co kde vojet.

A to už dneska neplatí. Jasně. To je lež jako věž.

Napadá mě přiložit do ohně asi tři roky starý stromeček - děsně píchal. Ale příšerně. 

- Neblbni! Bude to kouřit!

Jsem lehkovážná. Hned po vhození na oheň - myslela jsem naivně oheň lenochů - se zdvihlo osazenstvo stolu. Utekli před hustým dýmem i s talířky. Všechno pokryl popel z jehličí. Prý co to tady mám v hrnečku?

- To máme koření!

V druhé fázi stromeček chytil takový švunk, ještě že Petroušek iniciativně připravil hadici. Hráli jsme si s ohýnkem. Chtěl nám předvést, co dokáže. Brrr. Odpálili jsme část odkládaných stromků. Najedeni, pomalu se utvořily uhlíky. Micka nás sleduje ze všech stran. Lítá po stromech. To nikdy nedělala. Až když jí v lednu vytrhali zoubečky, nemocné zubním kamenem, ožila. Zlobila jsem se, že přišla o devět zoubků. Veterinář mě utěšoval:

- Uvidíte, kousat bude. A budete mít kočku jako novou.

A měl pravdu. Moráček se proplížil stmívající se zahradou. Pozorujeme světlo - hvězdu. Nehne se už půl roku. Víc jak půl roku. Až nasypali jedové duchny, vyšly hvězdy. Rezato-bílý jde za Micinkou. Ještě prve něco honila v trávě. Jak ho zblejskla, utíkala k němu. Dali si pusinku. Natočila se k němu zády. Našlapuji, chci je vyfotit. Už prve, když tenhle stříkající dikobraz běžel na šance - nedal se zachytit do fotoaparátu. Ani teď ve tmě... Trpělivě sedí. Čeká, až odprejsknu. Micinka si vylezla do třešně. Dobrá. Vracím s k ohni. Sedám na lavici. O kmen ořechu stojí opřený pytel větývek. Najednou odskočil. Všichni jsme to viděli. Nespadl. Normálně se odklonil, zvrátil na druhou stranu. Divné. Co to bylo za energii?

Večerní chlad. Linda se zdvihá. Vrací se do Phy. Očekávám, že se ozve Péťovo rozhánění. Netrvalo to ani půl hoďky. Začal nenápadně:

- Začíná být zima.

- Ta je od začátku. Nahřej se u ohně.

- Už jsem se ohřál.

- Peťuš, ještě hoří ohárky.

- Už musíme spát.

- Nemusíme. To tvrdíš ty.

- Já ve čtyři vstávám.

- To si jdu lehnout...

Naše nekonečné jalové dialogy. Natahuji večer, nechci opustit oheň. Jak nachystal stůl, tak z něj snáší zpět do domu. Nevyhnutelné. Odcházejí. Obloha nevěstí nic jiného - než déšť. V noci bude pršet. 

Bylo to dnes na světě krásné. Energetické. Radostné.

Dobrou noc!