Proč mě nepřijedeš navštívit

A je to. Pondělí za námi. Jsem z nicnedělání hezky unavená. Rychle koktejl, kočky, namalovat a v deset klientka. Přemýšlivá, přizná, když necvičí, někdy bublá, většinou se spolu smějeme a máme vždycky co rozebírat.

Změřená. Nakoupeno. Zaplaceno. 

- To je divné, že mi nevolá manžel.

- To je divné, dnes mi má přijet zboží. Že pošťák ještě nevolal. 

Odchází. Chci si upravit nástěnku, stolek s informačními časopisy, letáčky…

Volá dopravce.

- Kubo, dnes máte zpoždění.

-. Dobrý den, já jsem nový.

- Jo takhle, tak já jdu čekat k brance.

Přijíždí. Hledá v hromadě balíků ten můj.

- Prosím vás, jak bude vypadat?

- Bude na něm Herbalife. Počkejte, já vám ho najdu. Támhle je!

Má vrchovatou korbu balíčků. To bych rozvážela do zítra. 

- Já jsem nový. Učím se to.

- Nebojte, to zvládnete. A bude tu zase jezdit Kuba?

- Vůbec nevím. Asi má dovolenou.

- Hlavu vzhůru, jste šikovný!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-31-hop-hop-hop-do-obeda-jenom-skok

Dnes začíná desetidenní maraton správné výživy. Fotím.

Poledne. Petroušek volá. Ano, jsem v pořádku. Ano, mám činnost. Řehtáme se.

Iva volá. Skoro plačtivě se mě ptá:

- Proč mě nepřijedeš navštívit?

- Ivo, jedu, za hodinku, jo? Možná za dvě, ale přijedu. 

Volám Petrouškovi.

- Pe´tuš, tak už mám činnost. Jedu k Ivě. Je smutná. 

Ohřívám si polévku s játrovými knedlíčky z víkendu. Ty se mi povedly. Zas uvařím. 

Jedu. Mířím koupit kytky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-31-vyberu-si-pro-ivu

Volám Ivě, jestli má truhlík. Nemá, a nic sázet nebude. Ale bude. Přemýšlím, jestli se mám stavit doma, truhlíků mám hodně. Vybírám dva vřesy a listopadek. Krásný.

Za chvilku vystupuji u Ivy. Jdu se mrknout do zahrady, jestli má ještě rajčata. Na jaře se taky  bránila, že nechce. Jen ať má činnost. Ješiši, je tu Milena. Její babička Zdeňka byla sestrou tatínkovy maminky. To je ta řada sourozenců z tatínkovy strany v rodokmenu. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-08-31-iva-pookrala

Nikdo si nedovede představit, jak jsme si potřebovaly požvandat, všechno probrat. U sklenic s vodou. Iva nakrájela jablíčka. Ke svačince jsem si dala tyčinku Herbalife.

- Ivo, dnes je to čtyřicet devět let, kdy se ti narodil Olik.

- Jó?

- Jo. Já byla tehdy těžce nemocná, pamatuješ? Ležela jsem na gyndě. Přivezli tě na porodnici. Když mi sestra v noci šla dát léky, vyřídila mi tvůj vzkaz:

- Vaší sestře se dnes narodil syn. Oldřich. Váží, měří…

- A stále vidím, jak jsem proběhla k nákladnímu výtahu, když jsi jela pak domů. Ty ses spouštěla dolů, v náručí zabalovačku. Už jsem ti viděla jen obličej. Houklas na mě:

- Neřvi, taky půjdeš domů.

- Já zůstala sama na nemocniční chodbě.

Dnes je to vlastně čtyřicet devět let, co mi dopoledne donesla nějakou dobrotu. A odpoledne mi přinesla jídlo. Byla jsem vychrtlá, nejedla jsem, měli povoleno mi nosit z domů. Potřebovali mě vyživit. V noci u mě seděl doktor. Probrala jsem se. Ptal se mě, na co mám chuť. Na nic. Šunku? Ne, to je jak když koušu roští. 

Pamatuji si na tuhle větu. Jak se Iva stavila odpoledne, byla jiná:

- Ivo, tobě kleslo břicho!

Vzpomínky. A v noci se narodil druhý synoveček.

Hlásím se Petrouškovi, aby věděl a byl v klidu.

- Holky, co tam pijete?

- Vodu, Petroušku, vodu. S bublinkami.

Fotíme se. Na místě, kde jsme se před kolika – deseti nebo více lety fotily s maminkou. Už jsme jen dvě. A Milena.

- Ivo, nezapomeň zasadit ty dva vřesíky.

- Jaké vřesíky?

- Koupila jsem ti.

- A jo, tady jsou!

Přináší z chodby květináč s listopadky. Dává ho na talířek na stůl. Hned ho zalévá.

Čtyři hodiny smíchu, vyprávění, vzpomínání. Iva nádherně pookřála. Smála jsem se, když mi Milena dozvukovala, potvrzovala, co Iva zapomněla, nevěděla. Ano, vyplatila jsem jí zahradu. Ano, odkoupila jsem si od ní dům po mamince. Řehotaly jsme se všechny. Klekání. Je třeba jet domů.

Jdu si popsat pár otázek ze včera z Ratibořic. Numeroložka ze Slovenska odpovídala i na můj dotaz 19.7.1956…

Co dělá dvacítka s dvoutisícovými dětmi, proč neumí zapadnout do systému?

Vzorec k rozpoznání, jestli je to stará duše z věku ryb – většinou devítistovka - nebo nová duše z věku vodnáře. Platonský rok má asi zhruba 26 920 let rozdělíme na dvanáct částí, je to asi 2160 let. Jsme na přelomu. Skončil věk ryb a začal věk vodnáře. Pokud si dáme pod sebe den, měsíc, rok a ti, kteří mají sumu dat do 1999, jsou staré duše; ti, kteří mají součet dat 2000 a víc, to jsou nové duše z vodnáře. Ono to nejde ze dne na den. První duše přicházely koncem 50. let, pak šedesáté roky – víc, sedmdesáté ještě víc, nejvíc po roce 85 – 86; tam jich přicházelo hodně. V SSSR lékaři přišli na to, že se rodily dva druhy dětí. Děti, které byly velké, větší, měly velké oči, málo jedly, málo spaly. Děti malé,drobnější, měly malá očka, hodně spaly, hodně jedly. Ruští učenci toto začali zkoumat, byli vždy dál, než američtí. Větší děti, které málo spí, jsou jiné. To už byly nové duše z věku vodnáře.

wikipedie

Platónský rok (též platonský rok) je doba, za kterou nebeský pól (průsečík zemské osy s nebeskou sférou) vykoná v důsledku precese zemské osy uzavřený okruh kolem pólu ekliptiky. Podle NASA trvá přibližně 25 800 let.[1] V astrologii se platónský rok dělí na 12 platónských měsíců (řidčeji eony nebo věky) pojmenovaných podle znamení zvěrokruhu, ve kterých "vstává" Slunce v den jarní rovnodennosti. Každý z nich trvá přibližně 2150 let. Další měsíc nastává v okamžiku, kdy jarní bod přejde do dalšího znamení.

V současné době žijeme v platónském měsíci znamení Ryb, který začal přibližně na počátku našeho letopočtu a brzy skončí. Různé zdroje uvádějí jako konec platónského měsíce Ryb roky 2012, 2150 a podobně, avšak protože šířka jednotlivých souhvězdí na obloze není stejná (tj. není přesně 30°), nelze přechod do nového souhvězdí stanovit přesně.[2][3] Z hlediska jmen souhvězdí přejde jarní bod do Vodnáře, zatímco z hlediska jmen znamení zvěrokruhu a různých výpočtů by mohl přejít např. do Býka.

Ti, kteří mají sumu větší než 2000, jsou ti nepochopení už z nové doby vodnáře.

19

7

1956

1982

Stejný součet má i Petroušek. Máme to shodné, prý jsme byli sourozenci. Náš součet je pod dvěma tisíci. Staré duše. Ti noví uvažují nadneseně, lehce, berou život s nadsázkou, zlehka. Pokud někdo bere život velmi vážně – ryby. Duše z věku ryb řeší, co bylo, co bude, ale neumějí žít v přítomném okamžiku. Neumí se radovat. (Já se umím radovat.) Duše z věku vodnáře neřeší, co bylo, už vůbec je nezajímá, co bude, ale žijí teď. S tím mají rodiče u dětí velký problém. On cestuje, nemyslí na budoucnost. Tyto děti přicházejí žít v současnosti. Kdo má 2000 a víc – byli ve škole – v systému – pochopeni? Je to generace lidí, která bere život zlehka, neprožívají problém tak, jako my. Jsou nepochopené, nezodpovědné, máme pocit, že věci berou na lehkou váhu a neřeší. Oni to řeší, ale jinak. Co s takovými dětmi v systému? Problém. Učitel, který má jen jednu 9 v datu narození, nemá co naučit děti. Hlavně u devadesátých ročníků (1990) těm dětem nemá co dát. On má vzdělání zodpovědné své profesi. Ale EQ nemá. To člověk dokáže napracovat jen přes pokoru, poznání a překážky. Tím, čím je nám tíže, čím těžší životní siruace zvládáme, tím se naše duše posouvá, roste. Pokud přijde člověk s nízkým datem narození, třeba 1.5., to je málo. 1+5= 6 plus rok. Když přijde někdo narozený 31.12. – to je 43, ta duše je úplně někde jinde,

31.12. se v roce 2015 nerodila v Německu dvojčata. Když k 2015 přičteme 31+12, vyjde 2058. Je to EQ duše.

Druhé z dvojčat se narodilo 1.1.2016. Součet data je jen 2018. Kde je ta duše 2018? A ta druhá 2058 je úplně někde jinde. Toto je největší problém ve vztahu. Když jeden partner má součet dat vysoký a druhý nízký. Je to jako když jeden jede po dálnici a vedle jede druhý po cestě první třídy. Ten po dálnici dojede dřív a dál, ten po cestě se do cíle taky dostane, ale déle. Je to jako když trabant a BMW se chtějí vyrovnat. Dá se to? Buď BMW jede svým tempem, trabant má nohu až pod podlahou, chvíli to vydrží, ale pak se přehřeje a začne se rozpadat. Opačně – když BMW pojede na nízké obrátky, jeho motor je zkonstruován na vysoký výkon, i tady to BMW bude trpět. Ve vztazích se lide neslyší. Jeden říká to své, a ten druhý s nízkou sumou tarotu mu nerozumí. Ti lidé mají hrůzu v očích:

- Bože, co zas ode mě chceš.

Je lepší, když má žena nižší datum než muž. Protože ten muž má pocit:

- Musím se o tu chuděrku postarat, aby přežila.

Neváží si jí dostatečně, ale dělá všechno pro to, aby přežila.

Tragédie je, když žena má tu sumu data vyšší než chlap, protože ona nikdy nebude cítit z jeho strany podporu. Ona se na něj nikdy nemůže spolehnout. To není, že by chlap byl špatný, jen nemá správnou partnerku. Paní z publika – byla docela generálského vzhledu. Rozplizlá postava:

- Já mu to říkám furt. Jemu to vůbec nevadí.

- Otázka – jestli s tím chcete něco dělat.

- Jó. Budeme vedle sebe a budeme kamarádi – jsme se rozhodli.

- Tito lidé neumějí spolu komunikovat. Je to jako by jeden hovořil česky a druhý německy.

Paní z publika říká:

– On nemluví vůbec.

- Nemluví vůbec? Tak pozor, ten, kdo má vyšší sumu tarotu, má vždy poslední slovo. Takže ten chudák drží hubu a krok.

19.07.1956 ?– silní vůdcové, silní lídři. V tarotové numerologii je devatenáctka slunko. Kolik sluníček může být na obloze? Devatenáctce, když někdo šlape na paty, co udělá? Přidá. Utíká dopředu, aby jí nikdo na ty paty nešlapal. A devatenáctka potřebuje být nejlepší originál, devatenáctka nekopíruje. Vždy potřebuje svoje, ale nedej bože, aby jí to někdo ukradl… (To je moje.)

38, 11?

To jsou lidé s nadpřirozenými vlastnostmi. Mají otevřené kanály. 11,22,33.

Dvoutisícové děti:

V osmdesátkách se začalo rodit nejvíc nových duší. (8.12.1981 – součet 2001, věk vodnáře, nová duše. ) jen kdyby v 80. letech – v 90. ty děti měly dysfunkce, dys, ADHD, kdyby v 80 a 90 letech měly tyhle dg –to jsou lidé jiného ražení, jinak přemýšlejí. My 1900 přemýšlíme levou mozkovou hemisférou, vše jedeme přes rozum, přes výkon, práce, soupeříme – to je mužská energie, bojovnost, akčnost, dynamika. Dvoutisícové děti - dvojka je emoční, mají dominantnější pravou mozkovou hemisférou, oni naciťují, vnímají. Dvoutisícové děti načítají – maminka přijde domů z práce, přemýšlí. Dítě jí řekne: Mami, neboj se, to se vyřeší. Velmi vnímají energetiku našeho těla, umějí číst myšlenky, umějí se na nás napojovat bez komunikace. Dvoutisícové děti umějí mezi sebou komunikovat beze slov, na mentální úrovni. Oni se uějí dohovořit. Začněte doma poslouchat vaše malé dvoutisícovky.

Je čas jít spát. Blesk. Taťána, moje studentka, byla jsem jí třídní na PSJG, se o víkendu znovu vdala na opočenském zámku. A zase za Ondřeje. A prý vymetala společenské akce sama nebo s kamarádkami. No a co? Klamala jako správná žena tělem. A dobře udělala. Taťáno, ať to nyní vyjde se vším všudy!

Děti, zítra šťastnou tlápotu do nového školního roku!

Dobrou noc!