Proč mě překvapuje intuice?

Páteček. Ten já ráda. Vždycky jsem ho měla ráda. Začínal pro mě ve středu v poledne. Často jsem se po obědě dětí, žáků, učňů, studentů ptávávala:

- Slyšeli jste tu ránu?

Pokud otázku slyšeli poprvé, valili oči.

- Co?

- Jakou ránu?

- Já ne.

- No to se dnes v poledne zlomil týden!

Pak už byl sešup k víkendu.

Dopoledne objednávka, práce v konvalinkách. Nechávám rýč, krumpáč, vozík na plevel u záhonu. Jdu se domů podívat do diáře. Měla bych teď někdy jet do FN na kontrolu na zubní. Listuji diářem. Jdu do desek z loňského zubního zásahu. Hledám v papírech. Ano. Je to ten den. A je to v deset. Mají tu telefon. Vytáčím. Na druhé straně se hned ozve příjemný ženský hlas.

- Prosím vás, mám k vám jít na kontrolu.

Říkám datum, hodinu. Ptám se, jestli to platí.

- Vy jste nedostala SMS?

- Asi ne. Kdy?

- Prve jsem to odesílala.

- Aha. Prve? Tak moment. Ano. Před devíti minutami. Mám ji. To není možné. Vy jste poslala SMS, já položila rýč, vstala z konvalinkového pole a šla se podívat do diáře. To se mi teď stává docela často. Intuice. A ještě se zeptám, o řádek výš mám telefon na hygienu.

- Ke mně jdete na kontrolu. Mohu vás objednat i k hygienistce. Jak se jmenujete?

- To budu ráda. Chodím k vám. Máte mě v počítači. Akorát moje paní H. odešla.

- Ano, ta už tu není. Ale bude to až na červenec.

- To mi vůbec nevadí.

Zapsáno. Přemýšlím o shodě. SMS jsem v záhoně neslyšela. Přesto jsem dvě tři minutky po jejím objevení v mém telefonu šla intuitivně hledat do diáře. 

Když odešla právě před týdnem Drahuška, asi čtvrt hodiny před tím, než jsem si přečetla zprávu na tg, hlásila jsem Petrouškovi stažené hrdlo, křeč v čelisti, na pláč, smutnou náladu. Načetla jsem si dopředu zprávu? Od doby, kdy jsem byla na kurzu vidění naslepo s Markem Komissarovem, kde nás intenzivně cvičil v intuici, načítám hodně věcí z prostředí. Ledacos odhadnu, ledacos vím dopředu, dnes jsem bezdůvodně šla hledat do diáře dubnové datum… Je to častější a přesnější.

Rychle si do mísy odměřuji protein drink mix na vaření, trošku kokosové mouky, vajíčka, maličko bio p. d. m. Smažím si lívanečky. Dva malé. Na první si mažu maminčina povidla dvacet let stará. Mami. Děkuji. Na druhý svou pikantní rybízovou marmeládku. Od úterý se živím bezmasou stravou, nepiju víno, vyhýbám se mouce, a to i špaldě, do koktejlu si přileju maličko mléka zředěného vodou. Odčervovací kúra. Bylinky, tabletky… Mléko se nesmí. Červům se líbí. Tělo za těch pár dnů nesmírně pookřálo. Najednou to cítím na kůži, na náladě, na všem. I mozek se pročišťuje. Konec konců včera se mi dostal IQ test pod ruku, nepárala jsem se s ním a intuitivně odhadmo i logickým úsudkem jsem vcelku za pár minut vyřešila otázky na 136 bodů IQ.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-10-po-promenadach

Na čtrnáctou běžím k Tamaře. Naučila jsem se tři synonyma k českému hodí se mi to.

- Подходит,

- устраивает,

- мне нравится это время для процедуры,

Tamara mi na tg sepsala víc variant. Přidala ještě:

- это по мне,то,что мне надо,

- согласуется с моим графиком...

- соответствует моим возможностям и укладу жизни...

První tři si míním zapamatovat. Prý – proč.

- No, třeba si budu sama se sebou opakovat ruštinu.

Smála se.

- No a dvakrát třikrát do roka hovořím s dirigentem lázeňského orchestru Voloďou v Soči. 

- Aha, a už jsi mu dnes řekla…

A teď pronesla frázi k oslavě pravoslavných Velikonoc. Zapomněla jsem, že je mají právě nyní. 

- To mu řeknu teď za tvé pomoci, víš?

Vzala jsem tg, namluvila hovor a Tamara mu popřála tu jejich větičku. A já dodala, že vím, že on mi odpoví druhou frází, kterou mi tam Tamarka zas namluvila. Hotovo. Konec výuky.

V roce 2011 v pololetí jsem složila fci ředitelky školy. Byla jsem vyhodnocena jako vynikající manažerka. Za odměnu jsem pak v dubnu letěla na týden do Finska. Dali nám sto euro. Použila jsem část peněz na plavbu z Helsinek do estonského Tallinnu. Obrovská asi devítipatrová nádherná loď. Na nejvyšší palubě nekonečně obrovské komíny chrlící černý dým. Docela pěkná uhlíková stopa. Tallinn přenádherné historické město s hradbami jako v pohádce. Při výstupu a vylodění aut loď zvonila. V Helsinkách prohibice. Lidi vezli nepředstavitelné bedny, kufry, tašky, krabice chlastu. Já si vezla láhev šampaňského. Vezli nás do Turku. Jediná nepředstavitelně nádherná starobylá finská katedrála. V Turku ohromná hlava Lenina jako pomník. Prý ho mají moc rádi. Po celém Finsku hodně Leninových soch. Nádherná země. Finsko se oficiálně stalo 31. členem NATO 4. dubna 2023, čímž po ruské invazi na Ukrajinu ukončilo dekády vojenské neutrality. Další obklíčení Ruska přidáním přes 1300 km společné hranice s Ruskem. Nějak jsem necítila to, co nám tam o hezkých vztazích s Ruskem říkali v roce 2011. V Estonsku nechtěli ruštinu. Ale neutrální Finsko se přátelilo... Už ne.

Běžím domů. Proháním se po šancích. Nad Dolíkem jsem se vypravila na kopeček. Opatrně. Protože za horizontem sráz dolů. Tohle všechno tu za mého dětství nebylo. Nově vykopáno a odkryto v posledních třiceti letech. Naše město hvězda patří k tisícům dalších pevností a citadel světa. V nich se žilo zdravě… Zvony, varhany, zurčící voda fontán a kašen… To všechno byly léčivé frekvence.

Ráda se dívám do Krkonoš. Na Černé hoře ještě bílo. Asi technický ze sjezdovek. Ale vlevo z pohledu od nás, tam je sníh pravý. Tzv. Mapa republiky. Sněhové pole na jižním úbočí Studniční. Sníh tam je nafoukán v obrovské vrstvě; zůstává tam nejdéle z celých Krkonoš. Celé léto je bílá skvrna patrná okem i od nás, ale taky z turistické cesty z Pece na Richtrovky a taky od Výrovky nebo od kapličky Památník obětem hor. Dostaneš se tam cestou ze Sněžky. Neodbočíš u Polské celnice vlevo do Obřího dolu, ale pokračuješ rovně, nazvala bych to po alpách. Rovné louky. Znám tu cestu jen v létě. Kráčíš kus cesty po hatích. V dálce vidíš právě nejprve památník obětem hor a pak už míříš k Labské. Přístup přímo k poli je z důvodu ochrany přírody zakázán. Klidové území KRNAP. Nejprve odtává Podkarpatská Rus. Pak Slovensko. Morava. A teprve v pozdním létu se roztopí sníh v místech Čech. Momentálně je Mapa republiky ještě celá. Na našich horách ještě sníh drží… V Tatrách ještě chumelí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-10-louskala-jsem

- Zlato, prosím tě, seš doma?

- Jsem.

- Já bych se stavila pro jídlo. Ale až večer.

- Určitě.

- Víš co, ty seš moje jediná kamarádka. Já nikoho jiného už nemám.

Chápu. Mě vcelku nikdo nezradil, ale odešly. To byla jejich jediná zrada. Ale tak se to nenazývá. Ony mě jenom zklamaly. Jako Drahuška. Konec konců i mamka. A jednou zklamu já své blízké. Odejdu. 

- Petroušku, jdu chvilku ven k pařezu louskat lískáče. Už se jich chci zbavit. Jsou dva roky staré. Mám novou várku. A blíží se nová sklizeň. Budu čekat na …

Louskám. Jde mi to velice od ruky. To se nedá s louskáčkem vůbec srovnat. Než bych si tam malý oříšek umístila. Rozplácla ho. Ne. Kamínkem ťukám s odhadovanou silou. Jadýrka se hromadí ve skleněné nádobě. Poslouchám slovenskou autorku z Od znova. 

- Ty neslyšíš? Je tady.

- Ješiši, já jsem tak zabraná do poslechu a louskání, že opravdu nic nevnímám.

- Jé, ahoj! Já jsem slyšela nějaký hlas.

- To je tablet. Ahoj!

Nesu jí jídlo.

- Víš co, bylo mi milé, že jsi mi řekla, že mě máš ráda. I já tebe.

Odjíždí na víkend za svým partnerem na vesnici.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-10-vecerni-muzlani-a-znovu-vecerni-muzlani-ii

Jdu domů. Žofka si ke mně vyskočila.

- Holky, můžu si k vám chvíli přisednout?

- Jé, to my budeme rády, viď Žofi?

Jdu umixovat koktejl. Uvařit do termosek horký čaj. Jdu si sednout k ntb. Žofka se přišla znovu lísnout. Petroušek se s námi taky přišel ze své nory znovu potěšit. Je tu klid. Pohoda. Láska. Teplo od sálajících kamen. MÍR. Děkujeme.

Dobrou noc!