Proč platit fakulty, když učit umí každý, kdo chodil do školy :-)
Jsem šťastná. S tím usínám a s tím se probouzím. I dnes. Mám radost, že se probudím a nikam nemusím. Mám radost, že mi někdo zavolá. Mám radost, že prší. Mám radost, že je sluníčko. Mám radost z každého ročního období. Všechna jsou krásná. Okouzlující. Všechna! Mám radost, že mohu za maminou. Mám štěstí, že mám maminku! Ve svém věku mám ještě maminku. Hezká věta. Díky, Vesmírná inteligence, že jsem ohebná, bez léků, v dobré kondici. Milovaná a milující. Nesmírné štěstí.
V deset vaříme s Herbalife na FB. Do té doby stíhám upéct bagetky. Vezmu mamince k večeři. Rychle vystydnout. V půl jedenácté startuji. Našla jsem na lince půl kila mraženého hrášku a zeleninku. Kdo to má? Nemyslím hrášek. Ale milujícího a ochotného manžela. Včera zaparkoval. Chtěla jsem sjet koupit na dnešní vaření hrachové polévky... Nechtělo se mu vyparkovávat. Mohu se na něj spolehnout. Ve všem a vždycky. Můj první manžel uměl dobře slibovat. Takže bych dnes ráno vstala, s hrůzou zjistila, že suroviny nedorazily. Musela bych vyrazit sama. :-) Ranní klídek, pohoda.
Vaříme, vaříme. Jarní cibulku nahrazuji sibiřskou cibulí. Beru ze záhonku i dobromysl. Dnes zařazeny info o bílkovinách. Rostlinné, živočišně, dokonalé a nedokonalé. Důležitost makronutrientu. Kde protein najdeme? Kolik ho potřebujeme. Hotovo. Balím košík. Do ubrousku chleba, prkýnko, nůž. Borůvky, maliny, blůmy, koláč...
Nepovedlo se mi najet na státní cestu. Obracím se. Jedu vesnicemi. Potkal mě drak. A jak mával. Nádherný oranžový. Dobře se mu v tom vichru plachtilo. Zastavila jsem. Všiml si, že ho fotím? Plaval dál.
Slouží paní Dana. Tu já ráda. Vlastně i ji mám ráda. Všechny mám ráda. Vedle u sokolovny sportovní den. Chvályhodné. To musel někdo zorganizovat. Asi nějaký líný učitel. Ve své dovolené. Sedm neděl válení. Hm, no kdo to má, že jo? A co učitelů ze své profese zdrhne. Protože by nezaplatili životní náklady. I moje Linda musela opustit své milované Gymnázium Nad Štolou. Líbilo se jí tam. Učila na skvělé škole skvělé studenty. I děti slavných. Tak se na profesi těšila! A hodila! A didaktiku zvládá! A ty nervy - když ji někdo požádá o doučko a synek nebo cérenka se nenaučí ani slovíčka, natož gramatiku, fráze... Taková radostná práce! S tupým materiálem.
Vystupuji z auta. Děti z rovna skáčou do dálky. Taky jsem organizovala... Maminka je tu. Rozkládám piknik v altánku. Zima. Od sousedů zní velmi hlasitá hudba. Jestlipak by sportovní den mohl probíhat jen potichu, za zvuků sportovního nadšení... Buch, buch, buch. Duc, duc, duc. Dnes zpívat asi ne; maminka říká, že je nepřemůžeme. :-) Povídáme si. Má otázka - jak často sem jezdím. Hádejte, jak často? Jasně, každou neděli. Varianta b) Každý týden. Maminka - trpělivá, vytrvalá ve svém stavu, klidná... Na otázku, co bych jí asi tak měla dovézt - v poslední době časté přání:
- Nic, hlavně ti děkuju, že seš tady.
Vezu jí ukázat na vozíku sportovní hřiště. Vysvětluji, co je BESIP. Jj, pod záštitou Ministerstva dopravy. Ano, ano - to bude z dotačních programů... To my jsme organizovali bez ministerstva a bez BESIPu. Taky to šlo. Nikomu jsme se nezavázali.
Masíruju mamince ručenky. Rozesmálo ji mé mudrování:
- Co se ty ručenky napracovaly! Co udělaly za celý život práce! A taky mi daly na zadel.
Jj, to ještě rodiče byli s učitelem za jedno ve výchově i vzdělávání. Dnes jsou rodiče s dítětem. S nezvladatelným. S ADHD, s dys vadami... Učiteli, školo, hele, mi ti tajdle svěřujeme našeho miláčka a za devět, dvanáct, třináct, devatenáct let podle stupně vzdělávání si pro něj přijdeme. Chceme kulaté razítko. Snaž se, ty učitelská nulo!
- Paní Konečná, vy fialovíte.
- My jsme si vyjely z altánku, děsně to fučí. Podzim.
Před týdnem jsem se ještě v Atlantisu koupala.
Loučení. Dnes mi maminka řekla svou obligátní s ukazováčkem na tváři:
- Ještě mi sem jednu vraz!
Dávám jednu, druhou a beru si deset z heboučkého krku. Vyrábím chemii štěstí dopamin, endorfiny, serotonin a oxytocin.
- Maminko, zas zítra!
Utíkám domů. Do našeho krásného domu. Do zahrady, kterou založil tatínek s maminkou. Co se tu nadřeli. Maminka po jeho smrti celý život. Nedovedla bych to. Byla to její radost? Mám šanci se ještě zeptat. Jestli povinnost - zahrada nás živila. Nebo opravdová vášeň. Bylo nám se sestřenicí tak šest sedm osm let. Maminka nás nechala na zahradě s bednou žlutých sladkých rynglat. Decimálka. Svazek papírových pytlíků. Z army. Pamatuji si, jak jsem zastavila paní na kole. Dodnes ji někdy potkám. Ona neví, že tehdy si od nás asi půl kilo nebo kilo rynglat za dvě koruny koupila. My jsme tu bednu prodaly. Maminka měla do rodinného rozpočtu. Tak povinnost nebo vášeň pro zahradnické práce? Mohla bych si zítra vzpomenout. Musela obrývat čtyřicet stromů a řadu keřů. Dolovat nemocné stromy... Někdy jsem se nachomýtla už jako vdaná a pomohla mamince nasadit nový strom. Vykopala hlubokou jámu. Na jedné straně vrchní prohnojená půda. Na druhé straně navážka. Ležíme na hradebním příkopě. Jámu prohnojit. Prolít. Stromeček držet rovně, ze všech stran prohlédnout, jestli se kryje s dalšími stromy. Zasypat. Přitlačit hlínu. Zalít. Narodila se mi malá Deniska. Březnová. Měla termín dvacátého dubna. Spěchala. V září říjnu padaly lískové oříšky. Musely jsme s mamkou oběhnout plot - brankou do šancí. Klepaly jsme větví. Oříšky hustě pršely na zem. Deniska brečela za plotem. Pamatuji si, jak jsme jí říkaly:
- Deni, to musíš vydržet, my teď sbíráme oříšky.
Řvala, nedostalo se jí pochování. Pak cestou domů se malými pěstičkami držela vaničky kočárku. Poprvé seděla. Pozorovala svět míhající se okolo ní. Vždycky když se pustila, převrátila se dozadu jak beruška. Pomohla jsem jí znovu se posadit. Zapřela jsem ji plymem. Tak dávno. Pamatuji si. To se prý ve stáří takhle stává. :-)
Jako holčička jsem se maminky po očesání jablek ptala:
- Mami, a kdy už nebudeme muset na zahradu.
Vlídně mi řekla, že já už budu moci zůstat doma u kamen, ona ještě bude chodit hrabat a pálit listí...
Nikdy jsem si tady toho nevážila. Nerozuměla jsem přírodnímu řádu. Příroda mi nic neříkala. Rod. Rodina. Rodový. Národ. Příroda. Dnes už obsah slov vnímám. Prožívám. Ctím. Raduji se, že tu mohu bydlet se svým milovaným. Miluji to tu. Před dekádou tu nic nebylo. Dům rostl rychle. Zažívala jsem štěstí. Maminčina nemoc mi sice přerušila mé učitelské snažení. Bylo to krásné. Ale čtyřicet let stačilo. Dnes už bych se do školy NEVRÁTILA. Dnes už ne. Celý život s dětmi. S mladými lidmi. Obohacující. Na učilišti obor drůbežář - tam jsem nerada učila. Pětkaři maskovaní čtyřkami na vysvědčení. Ředitelka je vzala. Začal systém přídělů peněz na žáka. Tam je prvopočátek úpadku. Já měla kuchaře. První ročník oborou na drůbežářském učilišti. Inteligentní, šikovné, snažili se. Oplácela jsem - snažíš se? Nejde ti mluvnice? Umíš něco z literatury? Nedostaneš čtyřku. Při inspekci se hlásili jak diví. Nikdy mě nevypekli. Kluci, díky!! Jednou za mnou přišel kuchařík z dalšího nižšího ročníku. Před vysvědčením. Byla jsem v presu. Jeden počítač tisknul blankety pro celou školu.
- Co potřebujete?
- Já bych chtěl.
Spěchala jsem. Netrpělivě:
- Co byste chtěl? No dvojku vám nedám.
- Já bych chtěl poděkovat za trojku. Já jsem nikdy na základce trojku nedostal. Vždycky jsem měl čtyřku.
Oblilo mě horko. Jen jsem se usmála. Zahanbeně poděkovala. V časové tísni přestávky, kdy člověk drží dozor, ani se nenasvačí, musí zařídit telefon, doběhnout o patro výš do knihovny pro knížku, tisíc věcí... Na záchod ani náhodou. Uhnala jsem si ledvinový kámen. V devadesátém sedmém mi na něj omylem přišli. Ani nechtěli. Já jsem chtěla. Šla jsem si za tím. A fakt. krásný šutr. Od té doby jsem si vždycky našla minutku na záchod. Koho to zajímá! Učitel nemá čas jít na záchod? Co to je za pohádky? Vždyť mají sedm neděl prázdnin! A ty vedlejší. Vždyť jsou furt doma. Nic nedělají. A chtějí přidat. - Připomíná mi to avizované, slibované přidávání hasičům, policistům... Přidají práci, uberou výhody, ale peníze?
Na FB hodně lidem vadí, prý budou učitelům přidávat. Tak to jsem docela zvědavá. Někdo se vtipně snad z politiků? vyjádřil před lety: Každý ministr slíbí přidání. Slibem nezarmoutíš. K přidání za ta léta většinou nedošlo. Jen se to hodilo do médií. Ale už se v davech zdvihne závist. Co zas chtějí? Vždyť mají furt prázdniny. Vždyť nic nedělají. :-) Ach, jak to bolí. Jak mě to nepředstavitelně zraňuje! Au, au. Tuhle jsem přišla k právníkovi. Seděl u otevřeného okna. A - světe div se - nic nedělal. Za půl hodiny si vzal sumu a nedal mi kvitanci - říká se tomu tak, ne? A to nikomu nevadí. Černé peníze do kapsičky. Vždyť nic nedělal. Jen seděl, poradil. A já zaplatila. Vždyť ty zákony přece zná celý život, ne? Jako učitel si prý nepíše přípravy. Prý používá celý život ty stejné. Cha, cha, cha. Ble, ble, ble.
Už toho obhajování učitelů mám plné zuby. Jj, jsou mezi nimi černé ovce. No, spíš kjavy. Bez znalosti didaktiky, bez zkušenosti. Dokonce bez znalosti svého oboru. Děkan hradecké pedagogické fakulty, můj milovaný Vladímírek, co jsme se znali od mých šestnácti let z archeologického průzkumu, si mi stěžovával:
- Irenko, kdybys viděla, ten styl, jak oni neumějí utvořit větu, jak neznají český pravopis, to bys je vyházela všechny. Ale oni jsou ještě dotčeni, když jim to vrátím, ať si opraví hrubé i věcné chyby.
Prve jsem se naštvala. Jsem už unavená neustálým vysvětlováním hloupých názorů neznalců. Prý učitel pracuje jen pětačtyřicet minut. Ne. Fakt. Nestačím se divit. Že doktorům takhle lidi neradí, který skalpel mají použít a jak říznout! A kdyby věděli, co mi svěřila asi před pěti lety klientka sálovka, to by spadli ze židle. Anesteziolog dostal za operaci - pamatuji si, bylo to v noci na Štědrý den - ježiš, kolik mi říkala - asi sedm tisíc a instrumentářka sedm stovek. Takový nepoměr! Přitom bez ní by si neškrtl ani operatér ani anesteziolog. A že nezávidí obvodním felčarům kapitační platby?! Nehnou ani prstem a měsíčně jim tam naskáče za každého v kartotéce celkem třeba přes sto tisíc. Ale každý měl možnost studovat medicínu. Napsala jsem na FB:
Každý si v životě měl šanci vystudovat. Každý mohl jít za svým snem. I já jsem za ním šla. A v tvrdých podmínkách dokončila VŠ studium. Tím nemyslím nedodělaného bakaláře. To není VŠ vzdělání. Ani vyšší střední škola. To není VŠ, abychom si rozuměli. A odpovědi, že naši na to neměli - to je jen berlička. Kdo chce a kdo chtěl!! - vystudoval. Spíš na to neměla hlavinku. Já zažila samé bezva učitele. Fakt profíky. Přísné, lidské, skvělé. Jen jednoho jsem se bála. Na gymplu. Piláta. Německá konverzace - ach, jak jsem se na ty hodiny netěšila. Nebylo to třeba tím, že mi ta konverzace nešla na jedničku? Najednou je tu plno chudáčků, které zlý, zákeřný učitel deptal a ničil jim dětství. Je zajímavé, jak nikdo nepere do právníků, do instalatérů a dalších profesí. Zdá se, jako že by každý chtěl být učitelem. Tak prosím! Teď je vhodná doba. Využijte ji! Budete mít plno prázdnin, to se podivíte, co času a za kupy peněz budete mít. Tak hrrr, do škol!! Učitelé z nich totiž prchají. Učit nevycválané děti bez mantinelů, bez vychování - to je pohádka. O tom sní každý pedagog. Mít ve třídě aspoň tři takové exoty. To se pak v pětačtyřiceti minutách fakt hodně stihne. Jo - upozornění: Učitelovi se nepočítá pětačtyřicet minut, učitel má normální pracovní dobu. Od plyšáku hodně lidem leželi učitelé v žaludku. Jejich pracovní doba je rozdělena na přímou a nepřímou činnost. Na učilišti jsem zažila jeden počítač ve sborovně, a všichni jsme museli být na pracovišti od sedmi do půl čtvrté. Fakt klid na práci, na opravování a na přípravy. Jo, jedna chytrá tady psala, že nějaká učitelka, maminka? - měla celý život stále jedny přípravy. Tak to bych chtěla teda vidět. Dnes - kdy se učebnice, učební osnovy a ŠVP mění jak ponožky. Kdy každá škola jede podle svého ŠVP. To napsala asi hodně závistivá hlava. Zajímavý úkaz jsem zažila po dvou měsících krákorán prázdnin. Rodiče se těšili, až zas své milované oplégry pošlou do té odporné školy. A že si je nenechají doma! Vždyť učit umí každý! Zajímavé! Jo a dnes jsou opravdu na místech učitelů mladí, chaotičtí, naivní, odvážní lidé, bez řádu, znalostí oboru.
V šesté třídě jsme dostali na dějepis paní učitelku Štajnerovou. Postavila se dopředu. Předpažila. Zavelela:
- Zákryty!
Počkala, až se srovnáme do zákrytů. Jasně, že v pozoru.
- Sednout!
Milovala jsem ji. Přísná. Naučila. Měla řád! Pořádek!
Já jsem neříkala sednout. Ani smazat tabuli. Vždy jsem poprosila:
- Mohli byste mi prosím smazat tabuli?
Za nás učitel v polední pauze klusal na dozor, doběhl si na oběd a měl u okénka přednost. Dnes se zavádí, že učitel nemá pracovní povinnost a neví co roupama dělat; tak čeká v jídelně frontu s dětmi, které určitě musejí ze školy utíkat za svými povinnostmi. Podojit krávu, vykydat hnůj, jít na pastvu s kozou. Zvrácenost. Má tolik povinností. Právě paní učitelka Štajnerová tahala v taškách hromady sešitů domů na opravu. I já. A druhý den hezky do školy. Dnes? Písemka se opraví za měsíc. To už nikoho známka nezajímá. Já mívala dvacet - třicet velkých a malých známek. Inspekce vždy chrochtala blahem. Někdo dělal známku na vysvědčení z jedné písemky. No jo, to měl potom opravdu dost času. Ale kouzlit známku z jedné? A co když včera třeba pošlo milované zvířátko nebo jeli za babičkou do nemocnice nebo se na to prostě vykašlal. No, tak jedna pětka ve dvaceti nebo třiceti známkách nehraje roli. Klidně dostal jedničku na vysvědčení. Neuznávám pravidlo, že se nesmí rapidně změnit stupeň mezi pololetími. A proč ne? Přivydělávala jsem si doučováním. Brala jsem to od hlásek, jejich rozdělení, přes měkké, tvrdé, vyjmenovaná slova, slovní druhy, vzory po syntax. Někde na začátku nějaký neumětel nevysvětlil látku. Vznikla tam díra. Tak jsem ji zacelila. Ze čtyřky najednou začaly trojky, dvojky, občas jednička. Proč nedat dvojku? No protože přece měl v prvním pololetí na vysvědčení čtyřku. Nespravedlnost v mých očích.
13.2.2017 jsem běhala v lukách na běžkách. Asi to bylo o den dva déle. Ve sluchátkách jsem poslouchala nesmírně zajímavé vyprávění bývalého ministra školství Zemana. Už umřel. Doporučuji k poslechu.
Jo, začalo to programy Phare. Ano, ano. Amerikanizace. Pak neziskovky. A školství je kde? No na lopatkách. V troskách. Chceš-li položit zemi, zaměř se na strategické body.
- Jídlo. Potravinová nedostatečnost.
- Školství. Zlikvidovat kvalitu, nahradit západním šitem. Bakalářské studium - ty vorle!! Co to je? To není ani prase ani koza.
- Zdravotnictví. Nedostupné pro všechny. Nekvalitní.
No - a ukrást děti. Tedy zavést třísměnné provozy, aby se rodiče doma jen potkávali. Aby neměli čas a sílu na výchovu svých dětí. Děti do jeslí, do školek. Děti do družin. A tam my si z nich vychováme ty světoobčany. Ty mladé zelené a piráty. Necháme jim vybrat pohlaví. My jim ty mozky vymydlíme. Budou nám sloužit. Vystudují nic neříkajíc vysokoškolské obory. Naděláme z nich ze všech vysokoškoláky. Degradujeme zavedené kvalitní školství. Bakaláře - to bude úroveň. Každý bude mít vysokou!
A dost. Jdu spát. Koho to zajímá! Kolegyně z Herbalife - si dělá legraci:
- A koho to, Irenko, zajímá!?
Nikoho. Jen budou šít do učitelů. A že si školu a děti nechali ukrást, to jim
ani nepřijde.
Dobrou noc!