Proplachtila jsem dnem

                                                                 DOVOLTE SI ODPOČINOUT

"Pokud jste vyčerpaní, odpočívejte.

Pokud nemáte chuť začít nový projekt, nedělejte to.

Pokud necítíte nutkání vytvářet něco nového,

jen odpočívejte v kráse starého, známého.

Pokud se vám nechce mluvit, mlčte.

Pokud už máte zpráv plné zuby, vypněte je.

Pokud chcete něco odložit na zítřek, udělejte to.

Pokud se vám nechce nic dělat, dovolte ...si nedělat nic.

Vnímejte plnost prázdnoty, rozlehlost ticha, čistý život v jeho neproduktivních chvílích.

Ne vždy je třeba vyplnit čas.

Postačí setrvat v prostém bytí."

Včera slunce, dneska stříbrno. Dopo zákaznický servis. Zmeškaný hovor. Volám zpátky.

- Finanční úřad.

- Fuj, to jsem se lekla. Co jsem nezaplatila?

- Asi vám volala kolegyně. Právě odešla. Můžete zavolat za chvilku?

- Právě nemůžu. Tak jestli by byla tak hodná...

Zapisuje si jméno, telefon.

- Á, už je tu. Předávám.

- Paní Hrobská, mám před sebou Vaši silniční daň. Podala jste ji u vás ve městě.

- To já ne. To manžel. Já mám totiž moc hodného manžela. Já bych asi žádnou daň nezaplatila. On touhle dobou přinese nějaký růžový papír krásně předepsaný, ukáže, kde se mám podepsat...

Paní se směje.

- Částku máte správně.

Vyhledávám papírek, na němž mi na FÚ Lenka nadiktovala, jak se mi daň  se stářím auta bude zvyšovat. Předčítám.

- Máte úplně správné informace. Ale manžel se o rok spletl v první registraci.

- Áha, tak nedostane svačinu.

- Ne, kupte mu něco. Ještě chybí na řádku dvacet tři osobní auto, to je jednička.

- No, já už bych chtěla nové. To už teda jednička není.

Směje se.

- Tak já dám manželovi důtku s výstrahou, to takhle nejde.

Paní se řehtá. I já.

- Co mám udělat?

- No, ještě vám tu chybí ta částka celková za rok.

- Hm. Tak má tři chyby, jo? Stárne.

Dohodly jsme se, jak to opravit. Dávám na stůl Petrouškovi papírek na za rok.

Před polednem webinář. Na poledne frrr z domů. Dnes žádné zpóžďo. Cestou volá Petroušek. Vyptává se, co dělám. Diví se, že jedu na výlet.

- Peťuš? Blinkr mi zas dělá tiktiktiktik, ale má blikat pomalu. Tik, tik, tik.

- Který?

- Levý.

- Rychle se vrať.

- To já se vrátím, ale až se vrátím. Peťuš, já pojedu stále doprava.

- Přední nebo zadní?

Co já vím. Jsem myslela, že oba. Aha, tak přední nebo zadní. Takhle je to propojené.

- Peťuš, to netuším.

- Tak jeď opatrně. 

Jedu, jedu. Volá Linda. 

- Mami, jak jsem promokla, tak mi to sedlo na hlasivky. 

- Jedu... Mám tam být v půl jedné. 

- No tak to aspoň jednou přijedeš včas. 

Přijela jsem včas. Osoba, která mě očekávala, zůstala štronzo.

- Ještě minuta...

- Dnes o minutu dřív!

Sama se divím, jak se mi to povedlo. Je to divný pocit. Mám ráda opozdilce; sama se ráda loudám. Odkládám. Prokrastinuji.

Vyřízeno. Sedám do auta. Parkuji v centru.

Potuluji se malým městečkem. Chtěla jsem cestou tam stavit se v krásném krámku. Ale protože jsem zapomněla odbočit, dosvištěla jsem jako gentleman. Teda womenka. Na čas.

Cestou zpět vystupuji. Zkoumám blinkr. Zadní. To není dobré. On ani přední. Blinkr musí fungovat.

Nakukuji do prvního obchodu. Ráda si prohlížím zboží. Mýdla, svíčky, papírové zboží. Procházím další. Drogerie. Stejné zboží jako u nás. Všechno stejné. Chemie, chemie. Tady si nic nekoupím. Něco málo házím do košíku. Poslouchám ze sluchátek o moci státní, která se změnila v roce 1997 na moc veřejnou. Dluhy jsou zaplaceny. Komu přijde odpis z exekuce, může ho klidně poslat zpět. Už to poslouchám potřetí a nechápu. FED byl zrušen 2012. To znamená tok peněz ustal. Pokuty nelze vydolovat. Chjo, nechci zemřít blbá. Chci to rozkrýt. Jak to teda je? Míjí mě prodavačka. Něco jsem zaslechla o roušce. Ty vorle! Ubíjející. 

- Já roušku nenosím.

Nenamáhám se jí citovat zákony. Kašlu na to. U pokladny klid. Třeba to řekla jen z povinnosti. Jestli by cekla, naházela bych koš zbožím a nechala jí ho tam. Ale necekla. U pokladny pohoda.

Jedu domů. Stavuji se pro mlsky pro kočky. Nějaká paní hovoří, že je blbá.

- Tohle o sobě vůbec neříkejte. Vy jste číslo jedna pro svět i pro sebe. Abyste mohla rozdávat energii, lásku, podarovávat rodinu, blízké, je potřeba, abyste si sama sebe vážila, operovávala se, měla se ráda a byla číslo jedna!

Paní si prý koupila knížku od nějaké paní něco Miluj život.

- Aha, ta knížka se jmenuje Miluj svůj život. Napsala ji Luisa Hay. Byla zneužívána otcem. Už zemřela.

- No máte pravdu. Jo, je to tak.

- Z té knihy si vypisujte afirmace. Já denně začínám touto:

"Vesmírná inteligence, jsem otevřená a připravená přijmout veškerou hojnost Vesmíru. A právě teď ji přijímám."

- Paní, jak vy to všechno víte? Kdo vy jste?

- Důchodkyně.

- A jak se jmenujete?

- Hrobská.

- Já mám v telefonu pána, který mi chodí opravovat vodu.

- Ano, to je můj muž. A vy jste?

Paní mi říká své jméno.

- Aha, takovou jsem znala, měla kosmetiku a masáže...

Usmívám se. Paní pečuje o manžela. Pozdravuje Petrouška. I já nechávám pozdravit jejího muže. 

Ještě zeleninu, ovoce... U nás jsou obchody a jejich personál skvělí.

- Peťuš, ty už jsi taky doma.

Hned navazuje na hovor s finančním.

- Já jsem starej a blbej. Já to tam zapomněl, ale doma to napsané mám.

- Peťuš, vždyť já bych to vůbec nevěděla, že se něco platí. Ty vorle. To jde okolo mě. Moc ti děkuju, jak se o mě staráš.

- Zrušili tu vyhlášku.

- To jsem věděla. Mě by stejně nedostali. Ale v listopadu jsem se vystrašila. I ty profesní?!

- To nevím. Jen nás staré nechají. A slevy vzali o 25%.

- Tak do Hradce nepojedu za osm, ale za šestnáct. To nevadí. Peťuš, pozdravuje tě paní P.

Líčím náš hovor, svou přednášku o dvou archách, které budou letos objeveny... Jdu připravit sportovní výživu pro Petrouška. Jede na zápas. Sklízím další část výzdoby. Dělám objednávku. Ještě jednu. Je tu teplo. Teplo domova. 

Probírám si v myšlenkách den. Cestou tam jsem poslouchala Sirény. Prý té jedné nějaký známý zpěvák tvrdil, že je mě a mně zrušeno.

- Je mně dost. Je mě dost.

V prvním případě je starý. V druhém - je ho všude hodně.

Vrtá mi hlavou, kdo to byl. Snad nemyslela Karla. Toho mám od jeho odchodu za Boha. Pouštím to z hlavy.

Pročítám den před čtyřmi lety. To bylo krásné. Běžkovala jsem. Dala jsem rámeček:

Chci VIDĚT, OBEJMOUT, POLÍBIT maminku. Ještě mohu!!! Za týden 93. výročí vtělení na Zem.

No. Tehdy to bylo možné. Jet za maminkou. Těšit se na její narozeniny. Dnes už nemohu.

Tehdy měl Petroušek obvázanou ruku po úraze. Prstík se mu dobře hojil...

Utíká to. I mně. Snad nezemřu blbá. Helena Heclová povídala, že jsem v předchozích životech investovala hodně do svého vzdělání. No jo, tak to tady zas musím trošku povznést. To své vzdělávání. Protože jak říkávala maminka:

- Chytrých je málo. Ale blbých - jako by je s nebe shazoval.

(Schválně jsem napsala s nebe, jako s oblohy, jako z povrchu pryč.)

Já dodávám - taky znám pitomce. Nakombinovaná blbost s arogancí - to je silná omáčka.            

Dobrou noc!