Protančila jsem dnem až k loutkovému s kouzelnou pohádkou
Tanečním krokem jsem protančila dnem. Místo sněžení pršelo. Poslední hodiny před probuzením mi zase znělo do snu kníkání, hníkání, mraucání.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-13_Vzbudila_me/
Nikdo kočku za ocas netahal. Znělo to tak. Vydržela jsem to. Protahuji se. Jj, slyším ji. Otevírám dveře. Spokojeně se protáhla. Nechala se chytit. Využívám té chvilenky, kdy si ji mohu pochovat. Má ráda páníčka. Mě odměňuje přízní Mourek. Chovám a ňuchlám ji. Odměna za to, že jsem konečně vstala. Muchlám ji po heboučkém bříšku. Bořím obličej do její zimní husté srsti. Trpí to. Zmacatěla. Zkrásněla. Dospěla. Poslední slovo má vždycky. Už!
- Pusť mě! Stačilo. Jdeme snídat. Dělej! Už jsi mě zdržela pěkně dlouho. Chci ven!
Respektuji její příkazy. Nedovolím si ani pípnout. Přívětivě se jí ptám, kde je Mourek. Venku. Ulehčení situace. Co tu Mourek s námi bydlí, někdo drží stráž u Zrzčiných misek. Kočičí raut u nás nemůže být. Totiž byl by stále sežraný.
- Zrzi, večer přijede černá kamarádky Kitty.
Nezájem. Spolykala obsah misek. Sedí u dveří do zahrady. Otevírám. Když přichází, protahuje se na prahu. Odchází a ještě se v otevřených dveřích protáhne. Důvěřuje, že ji nenakopnu. Vždycky počkám s trpělivostí až se rozhoupe, že jde. A když už chci přivřít - ne. Ona se znovu protáhne. Pak se ještě otočí, jako - tak já teda jdu - a konečně opatrně sestoupí z parapetu. Alois Jirásek by to popsal detailněji. Než Jan Žižka přehodí nohu přes hřbet koně, můžete klidně deset stránek přeskočit. Dozvíte se nejen barvu koně, houně, řemenů, výšivek, ale i kalhot, kabátu, čapky, bot jezdce. Nechci zdržovat.
Dnes odpoledne zlatý hřeb večera. Jdeme do loutkového divadélka. Máme dvě. Měli jsme dvě v mém dětství. Jedno ubylo, jedno přibylo. Stále dvě. Před šedesáti a více lety v pevnosti ve skautských domečcích stylové, dřevěné. Hrálo se v neděli odpoledne. Pro mě setkávání s něčím kouzelným. Dotek s esencí dětství. Hřmení za bouře. Přílet draka. Hlas Kašpárka. Kulisy. Modré světlo při stmívání... Divadélko mělo svou atmosféru. O dekádu let později umřelo na úbytě. Stalo se klubem mladých. Začala jsem tam zpívat s kapelou jako gymnaziální studentka. Původní vitrínky z mého dětství ve vestibulu přetrvaly. Všechno to tam úplně stejně vonělo. Jen se tu kouřilo. Sedělo se na vyřezávaných lavicích, v nichž jsme sedávali jako diváci. Klub pálil jako sůl v očích soudruhy. Zbořen. Zaasfaltován. Parkoviště. Pokladna do podzemních chodeb. Dnes z pokladny - co to je? Hospůdka? Občerstvení? Sezonní záležitost. Tam někde začínala ještě v éře budovatelů éra bořitelů. Tato éra des vrcholí. Tak tedy pevnostní zmizlo z povrchu zemského. V druhém městě našeho souměstí tradiční dřevěné překrásné prvorepublikové Boučkovo. Jak z pohádky. Obdoba toho našeho z pevnosti. Taky ze dřeva. Taky to tam stejně vonělo. Taky se sedělo v lavicích, kde se dospělý těžko složil. Z jeho souboru se odloupla skupina Maminy. Dopočítávám - dvě bez jedné plus jedno jsou dvě. Čtu v programu, že v Boučkově se nehraje, je v dezolátním stavu. Aha. Během dne se dozvídám, že se tam někde provalila zeď. To jsou naši starostové teda skvělí hospodáři. Kam cpou peníze? Do nových zařízených bytů pro cizince? Až pomřeme, kam budou jejich děti chodit za loutkami?! No nic. Jsem se pěkně zamotala. Pořád teda dvě. Boučkovo a Maminy. Ty hrály ve velkém divadle v suterénu. Asi rok dva je z bývalé vinárny malé rozkošné divadélko Na černo. To se povedlo. Uznávám. Ale chátrající stavbu Boučkova to neomlouvá.
Předchozí odstavec zbytečný. Pro mě ne. Je to jen moje.
Vím, že dnes v šestnáct vyzvedávám vnučku.
- Máš dvě hodiny na přípravu.
- Neboj, zvládnu.
- No, namalovaná seš. Tak už jen ustrojit.
Směju se. Péťa si vždycky myslí, že už, už, už jedeme. A nejedeme. Ještě se vracím pro náušničky. Ježíši, pračka nevyndaná. Čeká natěšený, pak nadurděný před domem. I motor vypne.
- Kdes´ byla? Cos´ tam dělala?
Odpovídám jeho větou. Tu nemohu publikovat. Je o karlovi s malým k. Proto mě dnes obhlédl. Spokojeně konstatoval, že za ty dvě hodinky se snad obleču. To jo. To já se převleču tryskem. Jenže volá novoroční zdravici klientka. Chtěla by užírače břišních tuků. Jenže v e-shopu do konce měsíce vyprodáno. Mám.
- Jestli ti není líto poštovné, pošlu ti ze svých zásob.
Jasně. A co já udělám? Mohla bych v pondělí. Lezu na půdu pro krabičku Herbalife. Beru výplně z velké krabice ze zboží. Krabička je na přelep. Sundávám fólii. Vypisuji formulář v Balíkovně. Píšu podací kód. Převlékám se. Jedu. Volám vnučince.
- Už jsem na cestě. Umíš přijít k poště?
Leje jak z konve. Umí. Na poště na sídlišti zavřeno. Taky co byste chtěli v pátek od molocha z dob starého Rakouska - Uherska. Pošta za chvíli bude otevřena jeden den v týdnu. Volám vnučce. Kde se potkáme? Za rohem. Nastupuje. Jedeme. Zkouším poštu na náměstí. Tam mívali do osmnácti. No jo. To mívali. Ale to už neplatí. Otevřeným oknem se ptám, jestli jim mohu podat balíček do balíkovny. Jasně že nemohu. Mají už pozavíráno. Holky už odešly. To věřím. Pátek. Čtvrt na pět. Já se picnu. To je bordel. Balíčičínek mohla přes mříž vzít. Nechtěla jsem podávat. Jen podat ve smyslu odevzdat. OK. Takový nesmyslný je svět. Na poštu nejdeš s balíčkem. Odneseš tam balík do balíkovny k balíkům. Přemýšlím, co se děje se světem. Právě mu hoří koudel. Za chvíli bude po něm. Z popela vstane nový Phoenix. Zatřepotá křídly. Debilové zmiznou. Začne nový svět.
Hej, Ireno! Probuď se! Díváš se za dnem. Nevěštíš budoucnost. Jj, za dnem. Tak to jsem dnes padala na zadel. Kdy vznikla Charta 77? Ptali se mladých. V jejich rukou se zanedlouho ocitneme. Budou za skleněnými přepážkami. A ti bulíci o nás budou rozhodovat. Nikdo nevěděl!!! Na louce se pase bílý kůň - jakou má barvu! Je to totéž.
Test jsem zachytila na FB. Připsáno: 30 let stačilo těm gaunerům k tomu, aby naši republiku totálně rozkradli, popř. za lacino rozprodali a, mimo jiné, vychovali novou generaci dementů, kteří si nyní myslí, že to co se tady děje, je vlastně úplně normální.. Jestli tito mají právo volit, tak se nedivme, že to v té naší republice vypadá jak to vypadá!! HLUPÁKŮM SE TOTIŽ DOBŘE VLÁDNE!!
https://www.youtube.com/watch?v=n3nOfwuThHo
Proč se sametové revoluci říká sametová?
- To je dobrá otázka, ale neumím vám na ni odpovědět.
- Protože byla nějaká válka v nějaký určitý krize?
V jakém roce proběhla sametová revoluce?
Odpovědi intonovány většinou s otazníkem.
- 1970?
- 1993?
- 1935?
- Před rokem 1918, než bylo vyhlášeno Československo?
- Sametová revoluce byla v roce 1948.
VÝBORNĚ. ANI JEDEN. ALE ONO VLASTNĚ ŠLO PRÁVĚ O TOHLE. ABY NAŠE ZTRACENÉ DĚTI A VNUCI NEZNALI SVOU MINULOST. ABY SE JIM DOBŘE VYMÝVALY MOZKY A PODSOUVALI PREZIDENTŠTÍ GRÁZLÍCI.
Co znamená zkratka OF?
- To fakt nevím.
- Oficiální finance?
- Omezená svoboda? Vůbec nevím.
- Ó, nevím teď. Netuším.
- Mně nic nenapadá.
Kdy se stal V. Havel poprvé prezidentem?
- Tak to bych měla vědět. 1950?
- 1993?
- 1945 (Prohlédněte si toho pruhovaného. Hlavně, že má na hlavě kapuci. Pěknej vůl. Nevěděl vůbec nic!!!)
Co to je samizdat?
- To byl člověk, kterej nechtěl nikoho poslouchat?
- Člověk, kterej byl sám a nechtěl se seznamovat s ostatníma. - Zas ten bulíček pruhovanej...
Ten na otázku, kdy byl pád komunismu tipnul 1878. Bože, tihle deboši budou řídit naše životy.
Co to byl Palachův týden?
- To slovo jsem slyšela. (Jsou to dvě slova, tedy sousloví...)
- Palachův týden? Fakt nevím. Nějaký týden, kdy se oslavilo něco o Palachovi? Nebo se říkalo něco o Palachovi?
- Absolutně mě nic nenapadá.
- To byl týden, ve kterým se dávalo volno?
Srdce se mi kroutí. Hrůza. Asi před pěti šesti lety, to bylo ještě IQ asi o dvě jednotky výš, jsem v Kanzelsbergeru četla v učebnici dějepisu větičku. Vryla se mi do paměti:
V DUBNU 1945 NĚMECKÁ ARMÁDA ÚSPĚŠNĚ ODRAZILA U BRNA ZUŘIVÝ ÚTOK RUDÉ ARMÁDY!
Jak tomu dvojsmyslu rozumí naše vzdělaná generace a jak mladí búúú? A dílo dokonáno. Ještě poznámka - staří vyučení mají větší vědomosti a znalosti než leckterý dnešní absolvent gymnázia nebo VŠ!!!!
Zpátečka. Z pošty k divadlu. Vnučinka neprůbojná. Šlapkáme pomaloučku po schodech. Před námi paní s dítětem. Zaparkovala před mým čumákem. OK. Našla jsem si jiné místo. Vstupujeme do sálu v jejím závěsu. Chceme si sednout co nejblíž k jevišťátku. Paní se žene k židli, kterou jsem si vyhlédla. Všude obsazeno.
- Jé, tady jsem si chtěla sednout.
- Já mám tady vnuka.
Mlčím. Jdeme s vnučkou přes sál. Už ji docela tlačím. Vidím židli. Ta bude má. No jo. Slyším za sebou řev vnoučka té paní. Uviděl kamarádku u mnou vyhlídnuté židle. Paní se žene. Ne. Tentokrát usedám. Ani se nehnu.
- Sedni si tady přede mně na schůdek.
Máme krásná místečka. Nikomu nebudu překážet. Vnučinka sedí u mých nohou na podložce na schůdku. Bezva. Paní mi nabízí:
- Tak my jsme přišli sem. Můžete si tam klidně sednout, jestli chcete.
Nechci. Sedím. A můj zadek od židle nikdo neodlepí. Dokonce tu mám milé okolí. Paní za mnou se ke mně hlásí. Krásná okanda. Její holčička chodí s naší do pěveckého. Asi před třemi lety jsem se zlobila na břišní tance malinkatých holčenek stroze oblečených. Naprostý skandál. Přehlídka tanečního umění dětí! A buch. Pánví kroutící holčičky. Příprava na sex! V té době se začínala drát ke slovu pedofilie. Spolek ČEPEK - Československá pedofilní komunita. Jasně - byla jsem černá vrána. Zas vytrapovala. Zas byla proti všem. Protože se to všem líbilo. Nadšení nebralo konce.
No. Co říká o spolku Čepek wiki? Československá pedofilní komunita je
internetová, svépomocná a nekriminální komunita sdružující české a slovenské pedofilně
orientované osoby. Tato komunita sdružuje pedofily za účelem jejich osvěty a
sebepoznání, aby dopomohla prevenci sexuálního zneužívání dětí. Byla založena
roku 2010 a funguje do současnosti.
Totiž když gay je normál, oni chtějí být taky uznáni...
S paní si notujeme, že ty tři roky už konečně přervaly přehlídku arabských v naší zemi netradičních tanečků. Proč netančily na Pod naším okýnkem, na Já mám koně, vraný koně, na Na tý louce zelený... Proč je nenaučí Českou besedu? Moravská - tak je krásnější!!! Dlouho jsem to nevěděla!!! Proč je nevedli k tradic?!.Proč? Stačí si poslechnout ty lůmeny výše. Zpřetrhat vědění, vědomosti, umění, tradici, lidová řemesla, vymlátit zvířata... Ono dokud je lidi umějí chovat - je to nebezpečné. Pořád je tu obživa. Stačí pár let, nikdo už prase, slepici, králíka nebude umět obstarat. A to jde rychle. Ještě to tu několikrát vybijou... Nechápu. Viry nikdy nikdo na Zemi ještě neviděl. Viz kniha Virová mánie. A furt se tu bude mlít o virových nákazách. Prý ptačí chřipka. Nesmysl!! Kde padají labutě? Husy? Koch a Pasteur zdatní kouzelníci - eufemisticky řečeno. Ještě jednou - viry nikdy nikdo na světě NEIZOLOVAL. NEEXISTUJÍ!! Podvod!!
- A byli jste v kostele na sborečku?
- Nebyli. Mně už v Jeslích dítě spinká...
- Tentokrát tam byla řada všech těch českých, které na všech vystoupeních chyběly.
Začínáme. Stará pohádka O Marfušce a Aňušce. Nádherné archetypy žen...Postava baby Jagy jako Kostěje, který žere lidi. Kolem chaloupky plot z lidských kostí. Vzpomínáte na ruské pohádky? Vzpomínáte na naši českou o Jeníčkovi a Mařence? Jak ježibaba zkusila Jeníčkovi říznout do prstíku, jestli je už dost tlustý na upečení? Ano, baba Jaga (mimochodem - to bývaly vědmy, bydlívaly na konci vesnice. Chodilo se k nim pro bejlí, lektvary... Pomáhaly lidem... Tak musely být upalovány!) Už si lojem vymastila pekáč a chtěla upéci a sníst sličnou Aňušku...
Maminka přede mnou špitla dítěti:
- No to snad ne!
Milá maminko, ty jsi hlupaňa. Začni studovat. Mateřská ti navozuje hamu, papu, kaku. Je čas seznámit se s archetypy pohádkových postav. Významem symbolů... Nebo přečíst nějakou literaturu. Třeba Ženy, které běhaly s vlky...
Jsem naprosto nadšená pohádkou, herci, loutkami, vtipnými multifunkčními kulisami. Moc, ale moc se mi líbil zázrak, jak se z nebohé Aňušky stala bílá labuť...
Už minulá pohádka o Sněhurce a sedmi trpaslících - vtipná, krásná, veselá, převýborně zahraná. Dnes zas zní flétnička... Dobarvuje zážitek. Zmenšila jsem se na malou holku do školky. Poslouchala jsem, dívala se, nerušily mě ani nahlas mluvící děti, které rodiče nenapomenuli. Je přece ta demokracie.
Už se moc, ale převelice těším na další divadlo. Ptala jsem se, kdo vyrábí kulisky. Muži. Všechna čest! Klobouček! Rozkošné, nádherné, vtipné... Ještě teď mám husí kůži, jak šla Aňuška sama temným lesem k chaloupce na kuří nožce. Děkujeme za hru, za hezky strávený čas.
Ó, my se máme! Dvě divadélka pro děti. Pro jejich kultivaci. Rozvoj fantazie - animace - oživení neživého předmětu, loutky. Personifikace - zosobnění mrtvého předmětu a antropomorfizace - zlidštění. A vůbec všeobecný rozvoj dětí. Poznávání tradice. Loutka rozšiřuje vjemy. Znalosti - zlo potrestáno. Dobro vítězí. Citový a estetický rozvoj.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-13_Doma/
Jedeme domů. Lije. Černo. Vyprávím o druhé lednové dekádě, která má být nejstudenější v roce.
- Víš, za mě bylo touhle dobou sněhu. Bílo. Jak na Ladových obrázcích. Ze školy jsme jezdívali po zadku nebo na tašce z kdekterého kopečku dolů. Klouzaček bylo!! Dnes ráno jsem četla o hyginské zimě podle sv. Hygina.
STUDENÉ PSÍ DNY, OD 8. DO 30. LEDNA www.ceskezvyky.cz
Obdobím tříkrálového oteplení končí tzv. časná zima a v dlouhodobém průměru ve dnech ke konci první lednové dekády: 8. ledna nastupuje vůbec nejchladnější část roku u nás, která je v lidové meteorologii označována jako studené psí dny, a to s pravděpodobností až 60 procent. V pranostickém období jsou tato chladna zapsána svojí první vlnou často pod názvem hyginská zima podle starého svátku sv. Hygina (11.1). Po tomto období přichází prisské oteplení (kolem 16. ledna) a fabiánská zima (období zhruba od 19. do 30. ledna). Poté je fabiánská zima ukončena pověstnou hromniční oblevou (hromničním oteplením).
Petroušek odjel pro mléko. Sedáme si. Vnučinka mi ukazuje obrázky. Obdivuji. Aha, tenhle je na plátně, to jsem nikdy nezkusila. Moc se mi líbí její tajná kapsička zezadu. Vyndává srdíčko. Bože, to je nádhera! Namalovala tatínka a sebe. Ty a já. Jsme tu samotné, šero. Mourka přivábil obrázek s pohyblivým srdíčkem. Lehá si do něj. :-) Ptám se, jestli sama vymyslela vánoční papír. Dozvídám se, že dárek balila dlouho před Štědrým dnem. Věděla, kde jsou papíry, ale byly moc vysoko. Tak si namalovala svůj. Působí mi to velkou radost. Srdce vlaje. Chápete? Tady panuje ještě z větší části doopravdický svět. Ten starý. Kdy dítě maluje - nebo kreslí. Maminka ho rozvíjí. Tatínek chodí do práce. Každý má svou úlohu.
Jéžiši, už je zas po půlnoci. Kitty už je tu jak doma. Dnes večer přijela. Rovnou si zůstala venku. I teď si vyběhla.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-13_S_Mourkem/
Mourek tu oddychuje. Poslouchám stand up baviče cikána Ference. Prča. On si to může dovolit. Vtipný. Drsný. Maličko z toho čouhá smutek. Jeho maminka bílá s německými kořeny. Pradědeček SS generál Emil von Vogel. Házel cikány do plynu. Hned gůglím. Jo, nelže. Tatínek cikán. Uši se mi kroutí do ruličky. Vesele vypráví o cikánské babičce a babičce ze strany matky. Když šel s maminčinou maminkou, kamarádka:
- Ahoój, jak se máš? To je tvůj vnuk? Nějaký snědý.
Babička:
- No, von byl teď v Egyptě, je opálený. Ale on zbledne.
Ferenc:
- Babi, ale já jsem v žádném...
- Drž hubu! Drž hubu!
Rychle ho táhla pryč.
Když šel s cikánskou babičkou - totéž, ale naruby. Zdál se být příliš světlý. Píšu a jedním uchem poslouchám jako že vtipné vyprávění. Smutné. Pro mě. Lidská společnost. Rozsekaná na cucky. Voliče toho, toho, tamtoho. Příznivci fotbalového klubu toho, toho, tamtoho. Chudí, bohatí. Muži, ženy. Evropané, Američané, Asiati. Běloši, černoši. Věřící, nevěřící. Mladí, staří. Zdraví, nemocní, v poslední době mrtví. Zaměstnaní, nezaměstnaní. Pracující, sající sociální dávky. Vzdělaní, nevzdělaní. Poslední se stírá. Totiž i nevzdělaní s koupeným titulem jsou nejen nevzdělaní, navíc drzí podvodníci, navíc ještě tupí. Poslední tři roky rozdělily rodiny. Doslova rozbouchaly vztahy. Rouškoví, bezrouškoví; kočkovaní, nekočko, v posledním roce, ani nemluvím. Plán jede.
Den sice propršel. Ale byl nádherný. Dočetla jsem se o orloji v Šumperku. Ano, starý muž, který ještě umí s nástroji, umí měřit. Deset let a šup na rodinném domě věžička s orlojem:
Jeden z rodinných domů v Šumperku se může pochlubit funkčním orlojem. Ve věžičce vybudované na střeše garáže si jej sestavil dvaasedmdesátiletý Miroslav Nečas, inspirací mu byl orloj na Staroměstské radnici v Praze. Na orloji jsou i moravské prvky, jako třeba švestky pro pálení slivovice.
Dobrou noc!!