Pršelo štěstí

Neděle. Povaluji se. Protahuji. Času mám! Oběd od včera. Petroušek slouží lidem. Hlídá energiii.

Žofie vstrčila hlavu do ložnice.

- Mňa!

- Žofko!!

Zmizela způsobně. Vycházím z ložnice. Vítá mě u dveří.

- Tak pojď!

Mám od večera v misce namíchaná jatýrka, hovězí maso a kuřecí krky. Jednou za čas se stane, že se kočky zpěčují a ne a ne a nechtějí ani ochutnat. Někdy je to hovězím, bůhvíco v něm přidáno. Někdy to bylo kuřecími krky z umělohmotné krabice z Lidlu. Játra jim jela a dnes ani játra nezabírají. Co je ve směsi špatně? Chystám do mističky Mourkovi. Á, už je tady. Běží k misce. A hned od misky. Co to? Micinka i Zrzečka mívaly plné misky granulek, kapsiček, pití. Co přišel Mourek, rautové stoly skončily. Už takhle je tlustý. Byl by jak balon. Vrtá mi hlavou, co v mase kočkám nevoní. Mourek vždycky spořádal všechno. V poslední době si taky vybírá. Nechá na misce křupičku, kousek krku... Že by byl za ty čtyři roky už nasycen?

Bývaly doby, kdy jsme zítřejší datum slavívali. Iva i můj první muž Ivo měli svátek. Ženská podoba se slaví 1. prosince, ale asi to tak nebylo vždycky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-18-iva-slavi-svatek

Původ jména je dvojznačný: buď domácká zkrácenina k Ivana/Ivan - "Bůh je milostivý", nebo též jako ženská podoba jména Ivo - "tisový luk"

Jedu-li k ke své sestře jen tak, vždycky jí přivezu něco pro radost. Snažím se, co mi pochválí, koupit dvojmo i jí. Víc a víc a ještě víc až teprve teď na stará kolena v ní vidím maminku. Jí se to dělo celý život. Pletli si je.  A štvalo jí to. Iva vždycky na oko rozzuřená hlásila:

- Mami, zas mě dnes pozdravil nějaký chlap (nějaká ženská)... Tak jsem odpověděla. Abych ti neudělala ostudu. Vůbec nevím, kdo to byl. 

 Jednou šla moje maminka už jako důchodkyně ve škole do školní jídelny pro oběd. Na chodbě ji zastavilo dítě. Moje sestra dělala poslední roky před důchodem ve škole sekretářku.

- Paní tajemnice, paní tajemnice, potřebuji potvrdit průkazku.

Maminka odpověděla:

- Běž do kanceláře. Tam sedím. A tam ti to potvrdím.

Dítě prý vyvalilo oči. A co, až došlo do kanceláře! To začalo věřit na umění teleportace.

Venku prší. Zahrada bují. Vše, co jsem vyplela, budu dělat znovu. Jen ať se záhony zalijí.

Jedu. Kuga mě nese na svém hřbetě. Hříva jí vlaje. U Ivy mě vítá radostně a divoce její pejsek Ben. Iva stojí ve dveřích. Hrneme se dovnitř. Na stole má buchtu se sněhem. Tu pekla vždycky na jaře, když bylo hodně vajíček, maminka.

- Ivo, ta je dobrá!

- Ale ne, sníh se mi nepovedl. Má mít krustu.

- Právě naopak. Povedl! Protože je umění, aby byl takhle vláčný.

Povídáme si. Připomínám jí, že dnes nebo zítra to jsou čtyři roky, co mamince omyla ve FN hnisem zalité oko. Ještě Ivu poznala.

- To si vůbec nepamatuji. To mám od té doby, co jsem byla v nemocnici.

- To máš po očkování! A mamka ti řekla, ať už jdeš. Že chce spát. A pak už usnula do kómatu. 

Vyprávíme si. Iva mi před nedávnem pochválila tašku s motýlem. Objednala jsem i jí. A hezké hodinky. Dostala na vybrání. Dárky si rozbalila. Hodinky hned nasadila. Bylo vidět, že má radost. Natrhala jsem jí na zahradě chrpy.

- Ivo, ty hodně pijí. Tak jim dolévej vodu. A taky dlouho vydrží.

- Já vím.

Chrpy měla maminka v našem domečku v zahrádce pod oknem. Mám je od ní. Jen mamka měla všechno upravené. V ostrůvcích. Tak to má Linda. Já ne, mám to živelné, do chrp mi rostou floxy. A z druhé strany růže.

- A kde máš Péťu?

- V práci.

- V neděli?

- Jednou měsíčně slouží víkend. Nevadí mi to. Jen někdy se mnou někam nejde, a jedu sama. Třeba na Ovčácké slavnosti.

- Jé, to bych jela!

- No, a ve stejný den byly v Kuksu zahradnické trhy. A přednášky. A pak oběd… Tak já budu ráda, příště tě vezmu s sebou.

Poledne. Volá Petroušek. Hovoříme chvíli ve třech.

- Ivo, budou dvě; za chvíli přijde Péťa z práce. Jdu ohřát oběd.

Beníček si to dnes se mnou užil. Dokonce mi ležel na klíně jak ovečka. Nebo spíš beránek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-18-doma

Zajíždím do dvora. V dešti nemohu fotit květy. Aspoň na dálku koberec růžového plamínku na plotě. Jednou za rok vypadá jako růžová záplava v pohádce…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-18-nudle-domaci

Po obědě si jdu vyrobit těsto na nudle. Dnes se mi povedlo krásné, vláčné. Ze špaldové mouky se těžko placka vyvaluje. Ale dnes? Šlo to lehounce úplně samo. Kdo ví, co by mi řekla mamka. Možná:

- No konečně ses to naučila!

Nebo by mohla říci:

- Jak tě tak pozoruji, jde ti to.

Nebo možná snad:

- Víš co? Ty jsi šikovná!

Jednou asi před pěti sedmi lety jsem ji tu měla. Seděla u stolu v kuchyňském výklenku. Já pletla na zemi adventní věnečky.

- Já tě pozoruji. Jak ti do jde. Jak to umíš!

Možná tehdy řekla to o té šikovnosti. Ale určitě si pamatuji, že řekla, jak mě pozoruje, že.

Druhá placka byla suchá dřív, než ta první. Napravo si odkládám nudličky zlomkové. Dnes jich mám jen málo. Celý válovník krásných vcelku vlasových nudlí. Krásné. Povedly se.

Večer. Běžím si na konec zahrady natrhat smrkové výhonky do koktejlu. Žofka za mnou. Dávám pozor, aby se na mě nesvezl vodopád kapek ze smrku. Kličkuji pod jabloní. Žofka vyběhla tak divoce, že mi nakropila z větví jabloně řádně na hlavu a za krk. Vypískla jsem. To jí udělalo radost.

Noc. Jdu spát. Každý den vzpomínám na maminku. Každý den si pomyslím, kdyby tu byla. Kdyby to viděla. Kdyby to šlo. A co by řekla. Určitě něco sladkého, maminkovského. Dnes, když jsem se loučila s Ivou, ach, já cítila mamku. Ona má její pohyby, její způsob řeči. Objala jsem ji jako maminku.

- Ivo, ty seš fakt celá mamka.

- Já vím. Celý život.

Dnes se nenaštvala. Jen tak souhlasila.

Dobrou noc!