Průlet realitou

Průlet vesmírem. Opět ranní kňourání Zrzky u dveří ložnice. Hodila jsem po ní županem. Co si to zvykla? Takové srdceryvné kvílení! Takové skřeky! Vymanila se zpoza županu. Radostně si poskočila a ven. A že chce ven. A nechce do misky. Jen ven.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-08_Ranni_muzlani/

Chovám ji. Ptám se, proč naříká. Naše Micicinda takhle nikdy nevymňukovala. Maminčina kočka byla taky tichá. Její trojbarevnou mám stále v telefonu. Jezdili jsme ji krmit asi osm let. Asi čtyřikrát jsem ji sbalila do auta. Mamka ji držela na klíně.

- Mami, hlavně ji nepouštěj, aby nám neutekla.

Když jsem ji v domě vypustila, bylo to v dubnu, její kočička si to tu prohlížela; a brečela.

- Kam jste mě to zašantročili? Kde mám svůj zelený obláček? Chci domů.

A já zase chtěla udělat dobře pro maminku. Naštěstí naše Micicinda odcházela do zahrady. To by se holky servaly.

Po obědě jsem maminku položila na gauč. Její Micku jsem položila k ní. Holky spolu chvíli spaly. Kočičku jsme pak vrátily do maminčina domečku. Asi popáté se už nenechala lapit. Ležela na střeše koupelny a dělala na mě tůdle.

- To víš že jo, mě na misku nenalákáš. Něco mi tam dej, ale dolů půjdu, až odjedete.

Většinou se maminka, když jsem ji večer odvážela, u závor divila:

- Proč nezahneš doleva dolů k fabrice, alejí... Jo, ahá, ty mě vezeš do toho domova.

Do toho domova vyslovila s despektem. Smutná jsem byla, když nastupovala do auta:

- Tak, a teď si sednu do křesla, vezmu si kočku na klín, pustím si televizi a budu pozorovat srnky na poli.

Ó, to jsem byla moc smutná. Tak jak ona chtěla všechno nejlepší pro své děti, přesně tak jsem si přála všechno nejlepší pro ni. Deset let jsem si ji hlídala... 

Zrzečka vyjela bez snídaně do zahrady. Mourek sjel ranní nabídku. Klusal za ní. Péťa o nich hovoří jako o dvou teplých bratřích.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-08_Doplnky_do_dne/                                                                                                                                                                                                                                                                                A co já? Mám v plánu hodně. Nejprve něco natočit na Tik Tok. Pak upéct chleba, postavit zeď... Ne, zeď ne. Ale jestli stihnu štrúdl. Vyběhnout nahoru do pevnosti. Ve třináct přijde klientka. A večer, jestli se mi bude chtít, zaběhnu znovu do pevnosti do Bastionu - Umělecké kolonie. Na vernisáž.

Volá poradce. Šteluji svůj dotazníček ohledně výživových zvyklostí národa. Hotovo. Mám to.

Zadělat na chlebík. Krásně vyknul. Povedl se. A teď už běž. Ať se stihneš vrátit.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-08_Do_kvetinky_a_domu/

Klušu na předobědovou procházku. Svítí slunce. Nabíjí. Rovná energie. Snažím se rezonovat s novými energiemi Země. Tedy - být v lásce, v harmonii, klidu, radosti, nebát se, nikoho neodsuzovat ani neobviňovat v myšlenkách či skutcích. Všechno to jsou vibrace. Vibrace těla, duše určují naší cestu, budoucí osud. Cvičím se, abych se nenechala vychýlit. Jde to ztuha. Ale jak to říkal Kutuzov? Těžce na cvičišti, lehce na bojišti. No jo, jenže jestli se to vůbec smí napsat, že jo? Takový velký vojevůdce! Byl Russkij ili Ukrajinskij?! Když před měsícem vysokoškolský učitel vykřikoval, že nebude zkoušet studenty z ruštiny ani opravovat jejich práce, napadlo mě: Debil.

Teď si tady trošku zasoudím. Ale jen mini mini maličko. Nemohu být pořád hodná. Jen si tak trochu písknout! Žiju ve světě, kde některým lidem spadl mozek pod stůl. Bylo by dobré se ohnout a zas ho vsadit do té koule, co nosí na hlavě.

To je vše.

Vybíhám Šoubrák. Funím. Ireno, měla bys víc chodit. Trénovat kondici. Potěšila jsem se v květince. Splnila misi. Klušu zpátky. Jdu se mrknout do Orlických a do Krkonošek. Jo, jsou nově sněhobílé. Na Černé hoře je vidět Protěž, nejdelší sjezdovka v republice. A bílá čepička tajemné dámy. Naší paní Sněžky. Jak to měla mamka? Ta měla za hory hor ty své dva kopečky dětství. Chloumek a Prašivku. Poznala by je i o půlnoci. Včera jsme okolo nich jeli a já se na ně ani nepodívala. Jen jsem očima nalezla bílý štít hájovny u lesa a habřinskou školu. V té hájovně bydlela maminčina velká kamarádka. Mařka Kuřetová. Mám to v sobě přišité jak helvétskou víru. Mařenka měla bratra Oldu. Hajnej Kuře byl dvoumetrový chlap. Holkám zakazoval chodit si hrát nahoru do lesa na hrad. Ten tam už dneska není. Jen cedule. A terénní nerovnost. Asi zbytky hradeb? Příjezdová cesta? Byla tam studna. Hajnej na ni pro jistotu položil těžké klády, aby holčičky nenapadlo... Prý jim říkal:

- To by vás už nikdy nikdo nenašel.

No, jako ty dva miliony dětí, co se ročně ztratí. Na orgány, pedofilii, na mučení, na zabíjení, na výrobu drogy mládí pro privilegované - adrenochrom. Prý Ukrajina byla rájem... No, nevím. Ale co vím, tak Amerika kupuje od největšího tyrana světa tisíc nebo deset tisíc barelů ropy denně. Nevím, jak je barel veliký, ale zajímavé je, že kupují. A hnojiva jako životně důležitou komoditu. No, to jsou věci. A prý dnes odpoledne na CNN Prima ukazovali ty fejkové figuríny s dřevěnýma nohama... Jak je strojili. No jo, Libor Malý to včera ukázal na alternativě jako konspiraci, a dnes to byla skutečnost v meinstreamu. A prý to asi čtyřikrát opakovali! Tak bezmoci! Už těch zpráv leze poměrně hodně. Ale já jim teda nevěřím, že jo? To si to určitě popletli. To není zajisté pravda. No.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-08_Pekla_jsem%2C_tvorila/

Ve třináct klientka. Taková malá hezká milá panička. A má tři děti! Děkujeme za malé Slovánky. Hodně maminek má nyní tři děti. Stává se členem Herbalife Nutrition rodiny. V únoru si mě našla. Po obvodech odpálila skoro půl metru! 

Objednávám na dálku zboží na promotion. Ach jo, potřebuji kód. Volám - pošli mi ho. Mám ho. Házím zboží do košíku. Odměnou krásná skleněná láhev v kabátku Herbalife.

Peču štrúdl. Těsto z másla. Náročně se s těstem pracovalo. Umotala jsem jednu nohu.

- Prosím tě, potřebuji něco pomoci na počítači. A ne že u toho budeš zívat.

Petroušek mi diktuje. Na zívání ani nepomyslím. Zlobil by se. :-)  V šest začíná vernisáž. Za minutu šest končíme.

- Vezmi si auto.

- Nevezmu. Jdu pěšky. Proběhnu se.

Prší. Vezmu tě aspoň nahoru.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-08_Na_vernisaz/

Vernisáž začala, až když se sešli lidé. To mi vyhovuje. Plus mínus autobus. Zkrátka se zahájí, až někdo zavelí. Pohoštění připraveno. Svícen s tančícími postavami od akademické sochařky Markéty Škopkové ozařuje stoly s pohoštěním. Nalévám si víno. Markéta vítá umělkyni, která byla členkou undergroundu. A přijela až z Phy. Přišlo mi to vtipné. Nahlas jsem se ubezpečila otázkou:

- Až z Phy?! Fakt? Až z Phy?

Pobavila jsem.

Na úvod zazpívala mladá zpěvačka doprovázená živou hudbou varhan patnáctiminutovou skladbu, kterou složili před půl rokem. A je to proti tyranům. Takže je to jasné. Je nám zima. Přesouváme se do zimní kuchyně. Ta se mi náramně líbí. Markéta ji vyzdobila. Fotím ji a fotím, kdykoli se tu ocitnu.

Běžím deštěm domů. Domů! Do tepla. Zatápím.

Ráno mám školení. No teda, už musím spát!

Pěkný byl dnes pobyt na planetě. A bude to stále lepší.

Dobrou noc!