První máj - ať žije! Důstojná práce, láska...

Když jsem byla mladá, byla jsem perfekcionalistka. Vše v hraničkách, hrnečky oušky vpravo, sešity v zákrytech, pořádek. Ve čtvrtek jsem luxovala, utírala prach, úklid byl mou součástí... V pátek jsem s holčičkami odjížděla na hory lyžovat. Zestárla jsem. Ne na duchu. Stále jsem mladá holka. Ale hromadí se mi haldy žehlení. Prach utírám jen v nezbytných případech, vytírám, až když je třeba... Vytahuji nové a nové boty. Až když přes ně klopýtáme a pořádek vyžadující Petroušek syčí, uklidím je. (Formuluji pořádek vyžadující - ne pořádkumilovný! To je rozdíl!!) Někdy mám pocit, že mě hmota zavalí. Kde se pořád bere?!

Ráno. Pozdravila jsem se se zahradou. Napitá, zelená, bujná, nádherná. TA zahrada. Kopřivy, pampelišky do zdravého jídla. Nad hlavou rozsypaný hliník. Pro nezasvěcence neviditelný.

 Petroušek:

- Vidělas ta peříčka? Vzadu v zahradě je holub. Micka ho sežere.

- Podej mi rukavice. Budeme se vzájemně bát. Já jeho a on mě.

Plácal křídly. Měla jsem strach, aby si je nezlomil. Chytila jsem ho a vyzdvihla na vlnitý plech na dřevníku. Seděl. Vylekaně se díval. Krásné oko na mě vyděšeně zíralo.

- Tys byl mlsat sýkorám v krabici, viď? Copak ti ta naše tygřice provedla!

V pátek jsem mluvila ke klientce. Periferním zrakem jsem zahlédla hrdličku v krabici na parapetu pod krmítkem na skle okna. Zpěváci jedno zrníčko zobnou, deset jich vystřelí. (Už nám rostou malé slunečnice pod stromy, v trávě, všude.) Položila jsem pod krmítko krabici. Zatížila jsem ji obrovským kamenem. Hrdlice se jen snesla pokoupat se do krabice se slunečnicí, v tu samou vteřinu ze země žuchla na parapet Micicinda. Přišla se mrknout. Hrdlička to tak tak vybrala na vzletové dráze. Ten dnešní obrovský perleťový krasavec byl asi zle načechrán.

- Peťuš, odvez ho do záchranné stanice.

Nechtěl. Jako vždycky jsem zalezla zpátky do postele. S ntb. Snažím se odmáznout nějakou z otevřených stránek. Jak to dopadlo? Jako vždycky. Mě nějaká Schumannova rezonance, tlukot srdce Země, nemůže vzít spánek. Usnu vstoje, vchodu, natož v pelíšku. Plán dne: Povalovat se, po obědě muzeum, pak se vrhnout na úklid terasy, přesadit, zkrátit muškáty...

Klimbám. Slastné chvilky na polštáři... Zvonek. Hned vím! Zapomněla jsem. V deset přeměření klientky. Pouštím ji dál. Obě spěcháme. Dnes poprvé v noční košili. Ani jsme si nenavlékla župan. (Však jsem to taky schytala od Peťulky.) Nenamalovaná. Milá moje Liduška má úspěch. Minule jsme pořešily sled, velikost jídel v třísměnném provozu. Stála s hodnotami. Potřebovaly jsme zlepšení. Výsledky se pohnuly. Dnes jeli s manželem do hereckého muzea do Ratibořic. Založil ho Tomáš Magnusek. Kdysi u mě učil IT a vedl dramatický kroužek. Byl mistrem improvizace. Vedl k tomu malé herce. Jeli jsme s pohádkou do Čerychovy vily. Měla jsem obavy, jak pohádka dopadne. Výborně. Vtipně naváděl dialogy, pokud herec zapomněl; elegantně vyplňoval hovor, naváděl k posunutí děje. Nabídl mi roli ve svém prvním filmu. Nevěřila jsem. Jeho scénář mi dlouho ležel na tiskárně v panelovém bytě. :-) Postavili jsme dům. Asi před třemi lety jsem na nějakém veřejném natáčení vznesla dotaz: 

- Tomáši, čekám na další roli!

- Paní ředitelko! Jste to vy?

Myslím, že mě má Tomáš rád. Je sluníčkový. Při náhodném setkání se hlásí. Poslala jsem mu po Lidušce pozdravy.

Dobrý oběd pohnul Petrouška:

- Mám holuba odvézt? Sedí zas v trávě. Micka je venku.

Operativně volám stanici. Ptají se, jestli jde o holoubě.

- Ne, ne, je to veliký obr. Jak ho máme přepravit?

Prý stačí v krabici. Tak jo. Beru rukavice. Maličko se u plotu honíme. Je vystrašený. Plácá křídly. Bojíme se vzájemně. Dám mu do krabice slunečnici. Asi si ji strachy ani nevšiml. Posílám do stanice sklenici slunečnicových semínek a dvě kapsičky pro nějakou kočičku.

Petroušek se vrátil poďobán. Sojka. Prý se smála a najednou ho dvakrát stiskla. :-)

Po obědě jsem se opravdu vydala do muzea na výstavu starých pohlednic Josefova. Kdysi v domě dnešního muzea sídlil VÚ 8521. Maminka pracovala nejprve v hlavní budově, pak ve vedlejší v prvním patře. Tam jsem chodila volat pod okno o desetikorunu na sunar. Sídlili tu "hadráři". Boty, stany, čepice, uniformy, pásky... Výstrojní sklad. Tuhle jsem listovala v maminčiných papírech. Našla jsem její podpis.  Hmotná zodpovědnost za celý výstrojní sklad. Velitelství měli v Táboře... Kde jsou ty časy! Loni jsem byla v hlavní budově na vernisáži výstavy o unikátním fčním kanalizačním pevnostním systému. Budova je dnes v soukromých rukou. Loni dělala hanbu muzejní expozici. Během roku dům získal nový kabát. Skvěle poctivě opraven. Muzeum je v části, kde se pekly chleby pro celou pevnost - v době císaře. Vchod nebyl používán. 

Na maminku jsem vždy čekala na hlavní bráně. Nekonečné prostory. Expozice se mi moc líbí. Rozrostla se. Vlastně jsem šla na výstavu pohlednic. Takové malé nic. Trapňoučké. Ubohoučké. Maminka mi koupila krásnou drahou knihu ještě v josefovském knihkupectví Josefov ve starých pohlednicích. Taky Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích. Výstava? Asi tři panýlky na skládacím paravánku. Obrázky mrňavoučkované. Možná to slečně dalo hodně práce, ale "výstava" nesplnila mé očekávání. Co nám to jenom leze ze škol! Za to výklad - první výklad - nové důchodkyně průvodkyně - ano. Byla jsem v muzeu sama. Věnovala se mi. Zkoumaly jsme plán pevnosti. Ukázala mi raveliny, retranchementy, zorientovala jsem se v bastionech... Spokojenost. Dozvěděla jsem se, že bývalou posádkovou ošetřovnou mohu projít do nově otevřených prostor na šancích... 

Zajímavé. Včera nebo předevčírem jsem si večer vzpomněla na Valušku Dvořákovou. V pětačtyřicátém ji ze Čtvercáků - kásarna - zasáhl Němec. Děsná dálka z oken kasáren. Trefil se. Moje kolegyňka Hela, měla mě ráda, dej jí pánbu věčnou slávu, s Valuškou chodila do školy. V květnu u pamětní desky vždy stála pionýrská čestná stráž. Vzpomněla jsem si na Helu, potažmo na Valušku. Dnes průvodkyně poslouchala, co jí říkám o Katušce a Famagolim, o stejném osudu Josefínky Kostelecké. Ukazovala na dům: 

- Tady bydlela nějaká malá holčička... Zastřelili ji... 

To je synchronicita! Třicet let jsem si na Valušku nevzpomněla...   

Dnes byl kairos. Příhodný čas. Předestřu židovskou anekdotu.

Přijde Khon k rabimu žádat o radu.

- Rabi, rodina se mi rozrostla, byt se zmenšil... V bytě je těsno. 

- Khon, nastěhuj si do kuchyně prasátko, husy, slípky. A přijď za týden.

Za týden Khon láteří ještě víc.

- Rabi, šlapeme po sobě, je to neúnosné...

- Khon, vystěhuj prasátko, slípky a husy a přijď zítra.

Druhý den Khon radostně přiběhne k rabimu.

- Tak co, Khon, máš doma víc místa?

- Rabi, tam je místa. Děkuji za radu.

Když uklidím, je to vždycky vidět. Sklidím fůru vytahaných věcí. Srovnám papíry na stole. Mraky propisek sevřu do úhledné hromádky... Na kuchyňském ostrůvku se uvolní místo. Má práce je vidět. Místo povalování jsem se vrhla na jarní mytí terasy. Po muškátech suché listy, květy, sladkost po mšicích na všem... Vzala jsem to zgruntu. Vše vyházela, vymyla, nablýskala, omyla, vyčistila obrovské plochy skel zimní zahrady... Skoro dvě hodiny mi to prázdné nic trvalo. Petroušek nakoukl.

- Hm, máš jedničku. Pěkně jsi to umyla.

Ještě před schody pozametat třešňové lístečky, suché listí, srovnat připravené květináče... Půl vozíku na plevel... Omýt skla zvenku. Výsledek - bezvadný. Půl osmé. Tak to si už moc nepolebedím. Připravit Petrouškovi krabičku na dopoledne. Uvařit mu thermojetics. Omýt v octové vodě papriku, hroznové víno... Hotovo... 

Mohu jít spát. Ó, jak ráda. Políbená pod rozkvetlou jabloní. To bude sladký spánek. Zítra jdeme do pracovního dne - už květnového! Vždyť byl nedávno rozkošný advent!

Dobrou noc! :-) 

P. S. Dnes tři klientky. Prodej na dálku. Oslavila jsem svátek práce prací. Na terase jsem objevila naše poslední ontário z loňska... Máme poslední tři jablíčka :-) Naše.

P. S. 2: Přijíždím k domovu. Moráček drzoun opět jde jakoby nic kolem. Je nebojácný. Potřebuji-li, aby naše zmlsaná madam něco zblajzla, naservíruji to na misku pod smrk. I kdyby se měla protrhnout, misku hlídá. Jenže tu má i další strávníky. Ježky. :-)