První školní den 2020-2021 - hlavně, aby někdo nezakašlal

Úterý. V hlavě mám od včera posun o den. Mám už středu. Dnes nemusím za mamkou. Až během dne zjišťuji omyl. Ač do postele pozdě, budím se před budíkem. Dr. Bajer v předminulém školení pro klienty zdůrazňoval důležitost spánku. Důležité je buzení před budíkem.

V hlavě si rovnám, že je středa. 1.9. Ne. Středa není. Ty bláho, vylez! Dnes je první školní den. Od první třídy do nedávna jsem se z prvního září radovala. Pamatuji si na svůj první den ve škole. Shromaždiště na stadioně v Josefově. Dnes se tam prohánějí koníci. Na starosti nás měly svazačky. Příjemné, milé. Nebála jsem se. Vůbec. Modré košile. Tak nádhernou barvu měly. Pak střih. Cestu ke škole si nepamatuji. To přijde. To se prý starým lidem vybavuje. Staré šuplíky v hlavě. Už jsem ve třídě. Voní to tam školou. Překrásně. Kouzelně. Propadla jsem škole na celý život. Charakteristická vůně starých škol. Na lavicích měl každý prvňáček penál. Já hlupaňa jsem si sedla k šedivému. Vevnitř brčálově zelený. Ne, nebyl hezký. Tužky zasunuté v tunýlcích. Guma v kapsičce. Zelené plátno se později rozžvýkalo. Už nedrželo formu. Všechno ve škole - pohádkové. Bože, snové! Dnes je v budově prvního stupně školy škola zvláštní. Taky jsem na ní chvíli působila. V mé době jsme chodili na obyčejné záchody. Ale čisté! Staré dveře. Kluci měli jednu zeď natřenou asfaltem. Chtěla jsem upřesnit, že černým. Zbytečné, že? :-) Na záchodě byly odloženy dvě tři lavice. Všechny na jedné středové tyči. Díry po kalamářích. V některých ještě nádobka na inkoust seděla. Psací deska se odklápěla směrem k sobě. Odkryl se úložný prostor. Dostali jsme nové lavice. Umělohmotné. S hnědou deskou. Soudruzi někde udělali chybu. Jak se na lavici hrclo, deska praskla. - Topilo se v ohromných kamnech. Pan školník musel do všech tříd nanosit uhláky uhlí. Z hlubokého velikého sklepa. Domy v pevnosti jsou všechny podsklepené. Školník - pan Němec. Maminka byla opravdu Němka. Neodsunuli ji. Hatlala trošku česky. Moc hodní lidé. Pan Němec během dopoledne přinášel uhláky s uhlím. Ruce jsme si myli v lavoru. Elegantní stolek, v něm lavor. Odkládací plocha na mýdlo. Pověšený ručník. Každý jsme měli svůj ručník na věšáčcích. Ten u umývadla byl paní učitelky. V zimě jsem lavor položila na plotnu. Měli jsme teplou vodu. :-)  Jo, žádný kovid nás neskolil. Na zdi polička s pár knihami. Ty jsme si půjčovali domů. Výchova ke čtenářství. Tam mě to chytlo. Ta láska k jazyku, k češtině. Prohlížela jsem si ilustrace... Knihy byly sešity nitěmi... Vzadu skříň s hromádkami sešitů. Všechny stejné. Všechny obalené. Všichni jsme se naučili dobře psát psacím písmem. Nebyl mezi námi žádný exot. Panoval řád. Tedy jistota a bezpečí. Na tělocvik jsme chodili dolů do tělocvičny. Nešel mi přeskok přes kozu. Mrcha byla moc velká. Ale tak dlouho jsem nacvičovala, paní učitelka dávala záchranu, až jsem tu kozu zdolala. Bála jsem se totiž na pružném odrazovém můstku odrazit. Šplhání. Ó jé, to byl pro mě horší oříšek. Na oběd jsme chodili o tři bloky dál. Okolo druhého stupně - ó, tam to bylo unikátní. No, z oběda jsem nenápadně proklouzla zpátky okolo bytu pana školníka do tělocvičny. Přitáhla jsem si žíněnku. Naskakovala na lano, nekonečněkrát. Cvičila držení rukou, smyčku, stoupání. Naučila. Vyšplhala jsem až nahoru. Na druhém stupni, labůžo. To už jsme byli "velcí". Dnes sídlí v budově DDM. Ze sborovny bylo cítit kouření a vůni kávy. Přecházeli jsme spojovacím prostorem z budovy do budovy. Dnes neorenesanční radnice. Tam měl zeměpisný kabinet pan učitel Brzek. Vedle výtvarna. Každá třída měla něco, co mě přitahovalo. Na výtvarku jsme nejprve měli pana učitele Václava Kellera. Moje sestra s ním byla na táboře, takže to byl Vašek. Učil nás písmo, zátiší... Tužkou, tuší, vodovkami... Tempery jsme neměli. Matlaniny se netolerovaly. Výtvarka byla propojena s geometrií. Tam nám moje milovaná Marcelka Fapšová nechala narýsovat výkres v perspektivě... V posledním patře - hudebna. Na zdech vpravo i vlevo lampičky s barevnými žárovkami. Zatáhnout za šňůrku - kouzelné světlo. Vpředu stupínek. Katedra. Vpravo klavír a zpívali jsme a zpívali... paní učitelka Hana Jenčová. Z Hradce. Iva s ní taky byla na táboře. Tak to byla Hanka. Ale ne pro mě. Pamatuji se, když z druhého stupně docházela k nám na první stupeň po obědě na hudebku. Trapně jsem jí šla poprvé naproti. Představila jsem se jí jako sestra Ivy... Fakt trapné... Škola - moje celoživotní vášeň. Když jsem první září trávila v dospělosti v nemocnici, div jsem nebrečela. Představovala jsem si ty davy dětí, kolegy, otevřené dveře škol, vyzdobené třídy... A já si umírala...

Jednou se mnou šla naše černá kočka do školy. Nechtěla se vrátit. Měla jsem strach, že se mi ztratí.  Dala jsem si ji na dopoledne ke školníkovým. Doběhla jsem do jídelny na oběd. Jídelnička mrňavá. Všichni jsme se tam u pár stolů najedli. Mazala jsem si vyzvednout kočku. Už jsem byla u městské brány. Kočku v náručí. Maminka v té době prodávala v armě. A dnes vím, že studovala. Zastavila u mě motorka. Pan Kufner. Malohvězdičkový důstojník. 

- Reni, pojď, vezmu tě do kasáren za maminkou. 

No jo, co s kočkou? Pevně jsem ji držela. Motorka asi pěkně řvala. Pan Kufner se rozjel. Kočka se mu zatnula do zeleného sukna na zádech. Ale já ji držela pevně. Nesměla mi utéci. Dojeli jsme do kasáren. Slezla jsem z motorky. I s kočkou. Musel mít pěkně poškrábaná záda. No, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.  

Takže prvního září, žádná středa, úterý. Vylez. Máš druhou vnučku do první třídy. Umýt vlasy, namalovat. K snídani odměrku lesní směsi a odměrku banánu. Protein. Betaheart - na udržení hladiny cholesterolu... V kolik že mají být v parku u altánku? Hm. Zkusím jet rovnou ke škole. Na devátou. Pozoruji velké děti. Všichni v uniformě. Odporný unisex. Většinou tmavé mikiny, tmavé kalhoty. Kapuce. Tfuj. My chodili pestře, holky byly za holky, kluci byli kluky.

Volám snaše. SMS. 

- Jsme ještě ve třídě. 

Aha. Tak to jsem tady správně. Telefonuji.

- Už jdeme.

- Jsem naproti vchodu u mostu.

- Já tě vidím.

Aha, taky je vidím. Do třídy směli jen dva nejbližší. Proč mě napadají vulgarity. Ne - staré diagnostické termíny ohledně výše IQ.

Prvňáčci načančaní. Ještě že mají rozumné rodiče. Kolik prvňáčků se nachytá na půvab školy jako já? Jenže my měli poctivou školu. Doopravdickou. Žádnou virtuální. Hezké vztahy. Nehádali jsme se. 

Ano, první září je slavnostní den. A tomu má odpovídat dress code. Ty vorle - snad oblečení, ne? Holčičky vypadají jako holčičky. Chlapečci vyštapicírovaní od maminek. Nádhera. Vystupuji z auta. Prší štěstí. Ukládají si ke mně krabici s dárky od školy. 

Fotím je. Fotíme se. Pozoruji tatínky, jak chrání krabice před deštěm. Dobrý pocit. Nejsme snad ještě zvlčilá společnost. Jo, tam, kam jezdím, tam je nějaká potvora škodlivá. A škodí. A já to pociťuji. Ano, lidská zloba nezná mezí. A vrací se. Jako bumerang. Třeba v podobě nemoci, neštěstí... Jo, každý je svého štěstí strůjcem. Je mnoho podšívek, které upozorní na počteníčko. Budiž. - Ale tady před školou - POHODA. Jestli mi škola nechybí? Ne, ani náhodou. Jak jsem z ní odešla, tak ne. A dnes s vlivem neziskovek, s kroucením dějin, zaváděním připitomělých předmětů - ne. Stačilo. Už nechci. NIKDY. Bylo to krásné a bylo toho dost. Už bych působila jako zkostnatělý exot. Když jsem ředitelovala, děsně jsem si přála získat peníze na interaktivní tabuli. Splnilo se mi. A dnes? By letěly daleko daleko od školy. Dnes už bych je nekoupila. 

Potkala jsem jednu z Hrobařek - úzké oči, milý úsměv, krásná tvář, ušlechtilá duše. 

- Můžu Tě dát na FB?

- Můžeš. 

Druhou vnučinku jsem nezahlédla ani okem. To je už ostřílený kozák. No, druháčci? Taky potřebují cítit podporu rodičů. Myslím, že druháci museli bez rodičů. NWO. A nebudu se rozepisovat. NWO - ničitelský, lidi rozdělující, znásilňující, bránící sociálním kontaktům.

Petroušek se ptal, jak to děti zvládly.

- O co se sázíš, že jim školu za týden zavřou?

- Nemaluji čerta na zeď! Musejí se naučit rovně sedět, držet tužku, uvolňovací cviky... To rodiče neznají. 

Napadá mě otázka mé kolegyňky: A koho to zajímá!?

Dnes se opět vyjádřilo pár kapacit z oboru lékařství proti rouškám.

https://zpravy.magazinplus.cz/1840-kdyz-odlozime-rousky-nic-se-nam-nestane-ujistuje-profesor-zaloudik.html?fbclid=IwAR1KO7mAj74WUNfJOt6LfhuhX2ZiKUUM_zdibmnK3cwWvaM3HsPGBUxkUUI

Tahle paní se mi líbila. A taky jsem ráda, že meinstream zařazuje výkřiky nás normálních, pardon chci říci odmítačů roušek. To už je velký pokrok. Ano, zprávy se budou nenápadně měnit... :-)

https://www.youtube.com/watch?v=-_GCCOUuMhc&fbclid=IwAR0mB4MpYD7q-S-1Fhv4_HmI7xG4wBGXy7QdMHBXwG6N3CyVH3WQ3EDUEKA

Dokonce italský starosta zakázal nosit masky!! :-) Nosí je lumpové, lupiči, zloději. 

https://cnn.iprima.cz/jen-zlodeji-a-teroriste-si-nasazuji-masky-italsky-starosta-zakazal-lidem-nosit-rousky-8511?fbclid=IwAR0GAN6KgTOLuewpsdtL81Aod2BfmFPFXrq-_Hb0qZFgAkHI8CB4OAMzhGo

Lije. Obchod. A teď za mamkou. Lije. Ach, jak to bude? Přemýšlím, usadit ji do auta? Volám do DD. Paní Jana mi ji sváží. Prý do auta ne. Tak budeme celou zimu mrznout. Jestli nezatlučou zas prkny vrata s nápisem: Tady je ředitelovo - né, to jsem se spletla. S nápisem: Tady je kovidovo. To už by byl konec. Virtuál - to je jako nafukovací panna. Maminko moje, dotyky, nejdůležitější pro chemii štěstí. To by ale měl vědět ten nejvyšší. Jenže! Koho to zajímá, že jo?

Snažím se nosit jídlo v nádobí. Aby maminka nejedla z ubrousku, pokud možno z talířků, z mističek. Dnes kafíčko přišlo vhod. A švestky; a jahody. A cvičíme držení hrnečku. Je schopna ho naklonit, div se obsah nevylije. 

- Nedávejte jí švestky.

- Má průjem? Tak to už jsem jí dala. Pozdě. 

Později odpoledne volá sestřička. Došly vitamíny. Ptám se po guarance. Prý měla jednodenní průjem před deseti dny. Tak to jsem z toho jelen. Dr. Bajer nám dnes při lékařském tréningu pro klienty JEDNOZNAČNĚ ŘEKL, ŽE OVOCE A ZELENINA - JEDNA ZE SUPER POTRAVIN. Vedle soji, vedle ryb, vedle MLÉČNÝCH VÝROBKŮ, ovoce a zeleniny a vedle KÁVY!! Ukázal na monitoru obrázek Honoré de Balzaca. Prý - kdo to je? - Psal literaturu. - Prý správně a proč ho sem zařadil? Napsala jsem, že pil třicet šálků kávy denně. - Jo, prý až padesát! Káva - zvyšuje krevní tlak, ale jen na pár minut. Tedy mohou pít i ti s hypertenzí. Odbíhám: ovoce a zelenina, ač bez vitamínů, nezastupitelná. Vláknina, fytoživiny... Hlavně české!! Ovocný cukr důležité palivo pro mozek. 

S maminkou zpíváme, motáme text, řehtáme se.

- Mami, já bych tě naložila do auta, aby ti nebyla zima, ale co až opravdu zima bude? Ty to neujdeš.

- Půjdeme támhle. Tam je taková hala.

- Mamko, terorizují lidi. Chtějí po nich roušky. Já v tom nemohu dýchat. Vyhlásili takový zákon, GDPR, kdy nesmíš zveřejnit normální obyčejné údaje, jméno např., nebo datum narození... Ale tady cizí lidé ti lezou do těla. Co je komu cizímu po mé teplotě?! Nutí tě chemizovat se. Měří ti teplotu. Nutí tě do roušek. Tohle je fašismus. Hitler si v pekle mne ruce.

Už je tu paní Jana. Ptám se, co mám dělat? Jak si mamku odvezu?

- Prý něco vymyslím.

No skvělá rada. To jo, tak já se zamyslím, něco dám.

Posílám fotečky z prvního dne Petrouškovi. Volá, druhé děti to také zvládly. Vnučinka do druhé, vnouček poprvé do školky. Malý Nebojsa. Suverén. To já byla bázlivá. Ubrečená. Maminka mi povídala, že po tatínkově odchodu jsem se bála, když si šla maminka lehnout.

- Mami, že mi neumřeš?

Já si na tenhle strach vůbec, ale vůbec nevzpomínám. Často mi to připomněla. Já se nebála, že umře. Pamatuji si na strach, že mi odejde. Ze školky - každé ráno mi odešla. A já tam řvala a řvala. Jednou jsem se urvala, stihla otevřít dveře do šatničky. Maminka tam stála. Bílý čepec na hlavě, tmavý kabát s jedním obrovským perleťovým knoflíkem. Aktovku - takovou pískovou, s gumovým obrázkem. To byla tehdejší móda... Mamka stála mezi dveřmi... Paní učitelka mě vtáhla dovnitř. Nabízeli mi hračky, ale já jsem neopovrhla místem na klíně. Tulila jsem se. Přestala jsem brečet.

Oběd. Odpočívám. Pracuji do jednadvaceti hodin. Konec. Tečka. Důvěrná informace pro škodiče: Jsem šťastná. To naštve, že? Když si někdo kouše zuby závistí. 

Dobrou noc!