První týden za námi :-)

Telefon. To bude Linduška. Kontrola užívání antibiotik. Hledám kočku. Volám. Prohledávám dům. Číča nikde. Jdu do zahrady. Není. Prohledávám doma její skrýše. Jasně, zdrhla. Ví, že v devět bere tabletku. Péťa.

- Zvládlas to?

- Nezvládla. Protože tu není.

- Není?

- Ne. V noci jsem ji pouštěla ven. Nepřišla nad ránem?

- Nebyla tu.

Za hodinku volá.

- Asi za čtvrt hodinky přijedu. Musíme ji najít.

Ale! Ignoruje záchranu Micinčiných zubů, najednou tolik péče. Už zvoní. Zvonek zamrzl. Vyhrává dokolečka. Jdu otevřít. Zachránce je tu. Můj životní zachránce. Můj největší životní zachránce. Světlo mého žití. Petroušek. :-) 

- Je v boudě.

Fakt? Jsme si myslela, že když se mnou takhle vyklusala, že se někam schovala.

Hm, až tak sofistikovaná není. Jdeme k boudičce. 

- Hlídej východ. Ať neuteče.

Petroušek sundává vrchní desku. Rozevírá dvířka. Beru naštvanou Micinku do náručí. Už podruhé jsme jí vnikli do jejího útočiště. Ta mi to neodpustí.

Nesu ji do domu. Chci na ní vyzkoušet trik. Když ji dávám bonbon plný kopřiv na ledviny, ofrňuje. Do jedné ruky dám lososovou dobrůtku. Do druhé zelený kopřivový trojúhelníček. Micince bonbon krásně voní. Šup. Nejprve ji dám slupnout zelenou léčivou dobrotu a pak lososa. Někdy ji obelstím. Sežere dvě tři zelené příšery. Pak se mi jí zželí a dopřeju jí lososové puchy.

Micinka sedí na barové židličce. Očekává nabídku. V levé antibiotikum, v pravé bonbon. To jsem se šeredně spletla. Tak - na zádička.

- Otevři pusinku.

- Ne.

- Micko, otevři!

- Ne.

- Micinko, nechci tě chytat za čelist. Otevři hubu!

- Ne.

Ta je drzá. Teď mlaskla. Ukazováčkem jsem se dostala mezi špičáky. Ty jsou! A pěkně čisťounké. Jen ty stoličky... Vsunu prášeček. Lup, už je venku.

Tak znovu.

A ještě jednou pro velký úspěch. Micinko, Micinko. Cvak - spolkla. Utíká do ložnice. Jdu za ní. Ukládám jí do poličky, kterou okupuje. Vyběhla. Chci jí dopřát komfort. Beru ji do náruče. Celá se chvěje. Uklidňuji ji. Možná si myslí, že ji zas někam chci odvézt. Vycházíme ven. Brečí. Hladím ji. Naříká. Proklouzla otvorem do boudy. Jsem si myslela, že tam bude odpočívat. Ona si zas myslela, že jsem ji zradila a že se v boudičce už necítí bezpečná. Vyběhla. Dělám, jako že nic. Utíká k višni. Rychle obcházím dům. Jdu pod její smrk sbírat šišky. Dělám překvapenou. Pomaloučku kráčí k rohu proti mně.

- Miciíí, co tu děláš? Kam jdeš? Jdi do boudičky. Nebo pojď se mnou domů. Mici, pojď, na!

To určitě. Na to ti tak skočím. V posledních dnech děláš podrazy. Vozíš mě k bílý plášťům. Včera mě oholili pacičky. Píchli mě.

- Tak si tu zůstaň! Mohlas být v teple.

Vyrábím vánoční jmenovky. Dnes je ta pravá chvíle. :-) Jedna hezčí, než druhá. Já už se tak těším na Vánoce! Na advent! Na očekávání narození sluníčka. :-)

Volám na veterinu.

- Krev má krásnou. Ledviny má zdravé. Nemá cukrovku. Tak ještě termín. 

- Ten už máme. V pondělí mám v devět a v deset paní, mohla bych přijít dřív?

Nemohla, ale dojednávám si, že bych chtěla s kočičkou být, až ji budou uspávat. Žádný problém. Přijít pro ni si mohu hned nebo kdykoli od dvou do sedmnácti. Chci co nejdéle. - Prý dobré rozhodnutí. - Dohodnuto.

Na papírku mám tři úkoly: Bagety - udělám chlebové. Kvásek už překročil okraj misky. Rybí pomazánku. Štrůdl. Vrhám se na jablka. Slupky do mrazáku na čaj. Hodiny letí. Bagety se hezky vyfoukly. Voní chlebem. Koriandr. Díky povedenému kvásku po chlebu i chutnají. Výborné. Jdu na štrůdl. Budou čtyři. Ještě rybí pomazánku. Petroušek parkuje.

- Peťu, já jsem ještě nejela a ty jedeš pro mléko.

- Ajo. A musíme navézt dřevo.

Vyjíždí. Rychle plníme bednu dřevem, aby o víkendu bylo čím topit.

Krájím kousek štrůdle, pár koleček večky, do hrnečku pomazánku. Jedu za maminkou. 

- Jeď opatrně.

- Staví se tu paní pro jídlo.

- Vydám jí ho.

Ještě chystám jídlo pro paní, kdybych tu nebyla.

Za maminkou. Sedí v hangáru. Nádražní hala je útulnější. Přisedám k ní. Schyluje se k večeři. Stihla jsem to. Nabízím jí svůj kontraband. Sedí tu paní Anička. 

- Jéňa se už vrátil z Chorvatska.

- Nespletla jste se? Teď do Chorvatska?

- No, oženil se.

- Jéňa? To ne.

- No, vzal si takovou do světa.

To se mi nezdá. Doma se zeptám svého Vševědy. 

Už tu máme Kamilku! Po nemoci. Ráda ji vidím. Chystají večeři. Kaši.

- Jaruško, obsluhujete se sama?

Přikyvuje. Dávám jí malého čokoládového mikuláška. Paní Dana chce usadit Drahušku. 

- Kampak posadíme paní...

- Drahuško, pojďte, pustím vás. Stále říkám, že ten váš hangár je absolutně nemožný. Jak se sem mají lidé vejít? Leda, že byste dali stoly napříč.

- To by se nám snížila kapacita.

Napadá mě, stoly dát dozadu do chodby. Když opravovali lineoleum, stolovali tam. A šlo to!!! Je tam víc teplo a poblíž je původní jídelnička. Ale mlčím. Protože všechny mé nápady pan ředitel zamítne. Viďte pane trafikante?!

Loučím se. Stavuji se pro ovoce. Zas ty závory. Vždycky dole. Volá Petroušek. 

- Paní tu ještě nebyla. Jedu pro mléko. 

- Už jsem u závor. 

Nekonečné. Už projel vlak. Jedu se obrátit. Pozor, projel druhý! Posunčím na paní v autě, jestli se smím postavit před ní. Ukazuje, že ano. Konečně doma.

Balím. Péťa je tu s mlékem. 

- Byla tu jen paní magistra z lékárny. Přivezla homeopatika. Nic nechtěla. 

- Já to v pondělí zaplatím.

- Říkala, že je to novoroční dárek pro tebe.

Volám klientce.

- Za minutu jsem u tebe.

Zvoní. Nese mi dárek.

Kufr už mám skoro zabalený. Zítra jedu do Brna.

- Peťuš! Jéňa se oženil? Prý byl v Chorvatsku. Říkala jeho maminka.

- Ne, to si spletla. Jeho dcera Pavla se asi vdala. Když jsem tam v létě dělal, měla měsíční miminko.  Zrovna přišel její partner. Takový hezký, sympatický. Chorvat. Tak mě s ním seznámila. 

Péťa ví všechno.

Deset. Jéžkovy voči. Micka tu není. Před hodinou měla brát prášek.

- Peťuš, běž si zakouřit. Ale nevolej ji. Jen zachrchlej. 

Už jsou tu. Petroušek i Micinka. Na druhý pokus - chňap. Hotovo. Zas budu ta nejhorší.

Šla ven. Hned je zpátky. Vyskočila ke mně. Na klínek. Přede. Odpustila mi. Pro dnešek.

Jdu spát.

Těším se na Vaše lajky, vhledy, sdílení.

Mám všechny ve svém srdci.

Dobrou noc!