První všední s výšlapem k nebi
Holčička stála na papíře se srdíčkem a tatínek se jí zeptal, co dělá.
Řekla, že posílá lásku a mír lidem na celém světě, aby se uzdravili.
Tady je budoucí generace.
Jdeme do všedna. Nebo že bych ještě chvíli... Ne. Všichni začali, jdu dle stáda. Ne. Nejsem stádní. Proto jsem jiná. Divná. To se projevilo v posledních třech letech. Znovu. Vstáváš? Ještě chvilku. OK.
Už! Mourek nejšťastnější kocourek. Snídá.
Dnes sundám jedno vánoční okno. Úklid. První - moje pracovna. Nechávám tam tu kulatou věc jezdit, jen vyklepávám košík s prachem. A znovu. A ještě beru malý vysavač. Tam, kam rumba nedosáhne. A znovu vyklepat. Otevírám víko piána. Valím oči. Na klávesách bílý prach. Páne jo! Od letního malování jsem se do klavíru nekoukla. Vysávám to, co se asi zaschlé svezlo z igelitu. Tak, konečně mohu říci, že mám umyto po malování. :-) Ještě program rohy. Hotovo. Mezitím ložnice. Vytahuji z police tašku na ntb. Ano, tady ležela. Tady všude seděl. Mikeš v černém kožichu. Micicinda měla poličku vedle o polici výš. Kitty si našla v každé místnosti skrýš. Všude jsem jí je zarovnala. Utírám její kožich. Silvestrovské petardy - stres - pouštěla ve své skrýši chlupy. Ó. Na vybouchaném a vykartáčovaném koberci taky zaschlé drobečky zvratků. Ty vorle! Náš krásný dům je zeblitý. Kýbl, hadr... Slunce neúprosně odhaluje, co je potřeba umýt, vyluxovat, vydrhnout, vydrbat. Bože, Lindo, kdyby tobě takhle někdo blil v té tvé luxusní káře. Počkej, vezmu si s sebou tyčinku a jablíčko. A modli se, aby se mi neudělalo nedobře.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-02_Dnes_nahoru_nad_mesto_pesky/
Hotovo. Vyplnit administrativu za prosinec. Doplnit, co mi
chybí. Kochám se statistikou. Už bys měla vyběhnout. Mám v plánu si vyjít
tam nahoru k nebi nad město. Rozlehlé louky a nebe. Výhled na hory a dole
na město. Než se naobědvám, dvě hodiny. Dnes to urychlím. Zaparkuji u
Kauflandu. Šáguji. Ještě trošku sluníčka. Ale už
je nebe zasypáno. Okolo rybníčka úzkou pěšinkou vlevo. Vybíhám na louku. Koukám, kde jsem se
včera ztratila na kole. Tudy bych asi nemohla. Příliš úzká cestička nad
potokem. Dolů jezdím druhou stranou. Fotím. Zdola se sem nese ruch města.
Nahoře vojenský objekt. Tohle místo znám v listopadu teprve rok. Tehdy
jsem se na kole vypravila svézt se na dálnici. Na ŘSD mi paní řekla: Nic jsem
neslyšela. Už je tam provoz! - Myslela jsem, že mi dá požehnání. Zkusila jsem si to. Vybíhám nahoru
na cestu. Kochám se. Fotím. Mihla se mi tam kritika filmu Zátopek. Cvakám
v rychlosti mezi kritizující nespokojené komentáře:
MNĚ SE NEUVĚŘITELNĚ LÍBIL. MALINKO ZJEDNODUŠENÁ TEMNÁ STRÁNKA, ALE NAZNAČEN JEDNODUCHÝ STROJ NA SPORT. DANA INTELIGENTNÍ...
Otočím hlavu. Vyjekla jsem. Míjí mě chlap s hůlkami. Zadrmolil nějakou omluvu. Telefon.
-Mami, tak už tu paní našli.
- Živou?
- Ne.
- A co hošíček?
- Byl s ní.
Mezi lukami tak blizoučko k obloze s božským rozhledem na mě padl smutek.
- Proč to udělala?
- Třeba byla týraná.
Chjo. Jak prožívám slunovratové přípravy. Jak cítím slavnost - čekáme na sluníčko. Jak si uvědomuji - ó, je tady. Vrátilo se! A pár dnů po jeho znovuzrození paní s tříletým rozkošným malým hvězdným semínkem přijdou o život. Co je to napadlo?
- Oni už tam byli loni.
- A že sama...
Proti mně štráduje chodec s hůlkami. Ten, co jsem se ho lekla. Asi už došel svého dálničního cíle.
V pevnosti bylo šest menších pracháren. Odborně muničních skladů. Jeden máme za plotem. Slyším odtud ráno zvuk sudů. V prachárně na dvoře Památkového ústavu jsem byla loni nebo předloni. Přenádherně skvostně opravená. Detaily - větrání tak, aby prach nezvlhl. Um. A v jedné jsem byla letos v umělecké kolonii bastion - tam je čerstvě opravená. Jako stvořená na koncerty, přednášky. Taky nádherná stavba.
Tyhle tři nad městem - nesmírně zdevastované. A klidně se mohou zbořit. Víte proč? Debilní doba. Protože neleží na katastru města. Hrůza. Městská kasárna zbořena. Zůstala budova velitelství přestavěná na byty. Hlavně že posíláme na zbraně. Ale naše památky zbouráme.
Tam nahoře si fotím všechny tři. Například z vjezdu do města uvidíte jen jednu. A když jedu po stezce, vidím taky jen tu jednu. Tady nahoře mezi poli si mohu porovnat všechny tři. Nejhezčí ze tří - krásná barokní stavba. Na spadnutí. Jsou tu i dva nebo tři vojenské body. Tipla bych, že jeden je z doby pevnostní slávy. Ale něco si tu asi armáda zřídila ve dvacátém století. Opravte mě, kdo víte. :-) Blížím se k dálnici. Poprvé přecházím dálniční můstek. Jé, mám maminčiny oči. Vidím v dálce Chloumek. Když jsem ji od nás vozívala do DD, vždycky si ho všimla. Dva kopce jejího dětství. Chloumek a Prašivka. V jejích dobách bývala Prašivka nezalesněná. Zas mě chytil fotografický rapl. Fotím dálniční ceduli s paprsky. Stromy s novoročními gejzíry ohňostrojů. A sebe. Bez vrásek. Jeden obrázek je jako chlap. Ještě tam byl jeden, deformující obličej. Ale ani jsem ho nevyzkoušela. Na šeredy jsem já ras. :-)
Pokocháno. Vyfoceno. Zavzpomínáno. Rozhlédnuto. Domů. Přejít dálniční most. Směr ta nejvzhlednější a nejnakousanější zubem času ze tří pracháren. Tady stávala stráž. Bílé kabáty. Rakouské vojsko puškami předovkami. To protivník už měl zadovky. A jejich uniforma tak nezářila. Rakušani, tedy naši, bojovali starým způsobem - v řadě. Než naládovali pušku zpředu, byli mrtví. To Prušáci ládovali vleže, zezadu. A využívali ke krytí terénních nerovností. Nepřítel šel na jatka proti němu v řadě. Padli. Další!
Zase se mi vedrala na mysl paní s tříletým hošišínkem. Jak to bylo? Vzala ho do náručí? Řekla - budeme spát. Tak. A bulím. Prosím, aby jim země byla lehká. Myslím na její maminku. Jak asi rodina pláče po svých... Ireno, utři slzy. Nepomůžeš. Jen modlitbou. Aby byl Vesmír shovívavý k případnému selhání...
Jak jsem tak v zámyslu, zas jsem vykřikla.
- Fuj, to jsem se lekla!
Pán na kole.
- Prosím, to jsem nechtěl. Nebojte se.
Za chvíli se otáčí. Vrací se. Ještě znovu mě varuje, abych se nevyděsila.
Prohlížím si, kde jsem včera udělala chybu. Tady je konec světa. Krásné. Vybíhám okolo rybárny nahoru do průmyslové části města.
KIK. Sem a do Pepco nechodím. Ale dnes se jdu mrknout, co tam prodávali před Vánocemi. Zkouším si triko s nápisem něco jako svět v míru, prosím. A protkáno lesklým srdcem. Nekupuji už trika s nápisy. Tohle jsem koupila schválně. Na podporu míru. Ať se morfogenetické pole prosytí mírem, peacem. :-) A výprodejové šaty v barvě, kterou bych si nikdy nekoupila, zlatavě písková, ale za sto padesát korun v nich budu doma honit vodu a škrábat brambory. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-01-02_Vsehochut/
Přes Vánoce jsme vyplácali baterie. Tak schválně. Kolik stojí ty nejnekvalitnější! Osm kusů za 25,- Kč. Tak jedna asi tak za tři koruny. Pak šestnáct kusů za 49,- Kč. Tak asi tři koruny za kus. A pak třicet kusů za 129,- Kč. Ireno, počítej! Tady už je to víc. Přes čtyři koruny. Aha, platíš značku. Nebo kvalitu? :-)
Jdu k pokladně s kontrabandem. Svetr, šaty, korálky, plastelína, dětská razítka, baterie.
- Prosím vás, kolik přijde tady jeden kus? Mně to vyšlo na tři.
Čučí.
- A tady, kolik je to kusů?
- Asi třicet.
- Aha, tak kolik vyjde jedna? To mi vyšlo asi na čtyři.
- Asi ano.
- A jste o tom přesvědčena? Máte kalkulačku?
- To bych musela do zázemí.
Lidi, já jsem na matematiku nesmírně pitomá, ale tak zhruba jsem si to spočítala. Pokladní!! Nemá kalkulačku. A zkrátka nevykalkuluje cenu za kus. Chápe to někdo?
Kaufland. Dostala jsem stravenky. A dárkové poukazy. Stravenky jsou prý jen na jídlo. Tak to vyzkouším. Mucha sekt za asi devadesát. Bohemka za asi stovku. Nekup to. Na paletě s nápisem brut, demi, rose prohlížím krabice navrchu. Ani jeden demi. Sedám si na bobek. Aha, tady, dole. Demi. Nerozříznuté. Bruty a rosé nahoře. Rozříznuté. Jdu sehnat živého člověka.
- Prosím, potřebuji muchu demi, ale máte tam nahoře jen samé bruty a rosé.
- To musíte za nápojaři!
Ireno, kontroluj se! Je to žena, je to třeba nevyučená, tak ona neví... OK. Tak tedy jen výhružně:
- Co jste říkala? Co že musím? Kam?
- Já vám je zavolám!
Jdu si počkat k paletě. Už sem rázuje hodná ochotná udělající mladá paní. Stěžuji si ji. Říká, že tu nápojáře nemají. Ireno, asi brigádníci nepřišli. Nejsou lidi. Dřív tu byli cizinci. Dnes už ne. Buď hodná! Tak sis to víno nemusela kupovat, že jo?
- Víte co, podíváme se do regálu. Jé, máme. Vidíte. Tak to nemusím přerovnávat. Oni nám to sem takhle vozí.
- No, ale paletář by měl vzít tu jednu zespodu a otevřít ji.
Elegantně mile chytře mi pomohla. Oni jsou tu všichni ochotní. OK. Pokladní v KIKu jsem zvládla neposlat do učení. Tady jsem to snad taky vybruslila.
- Peťuš, divej, koupila jsem...
Ukazuji dárky pro vnuka. Zítra má první narozeniny. Nemám ho bohužel v očích. Pomlčím, abych se nedostala do klatby.
Dostávám pochvalu.
- A Peťuš, tady jsem si koupila svetr triko a šaty na doma.
- No konečně taky něco pro sebe. Hezké to máš.
Co jsem koupila pro něj, to tajím. Bude mít za měsíc sváteček a narozeninky.
Ukazuji mu fotky z luk, od dálnice, mé blbovinky...
- Co sis vzal ke svačině?
- Tvaroh.
- A co si dáš k večeři?
- Je tam ta poslední tvrdá bageta.
- Tu už asi rozemelu.
- Ne, tu já nakrájím, ty ji obalíš ve vajíčku...
Skvělý nápad. Jak řekl, tak jsem udělala. A ještě si dal do krabičky na zítra. Prý si pochutnal. Obložila jsem opečeným sýrem, křenem, nakládanou paprikou... Šikovný Péťa!
- Prosím tě, mohl bys mi říct, ty vorle, tys´mi postavil mísu s cukrovím na moje papírové ozdoby.
Zlobím se. Tak si dávám pozor, abych si je nezašpinila.
- Já jsem neměl brejle! Nevidím na to!
Na tuhle větu začínám být alergická!
Přede dveřmi jsem měla od Vánoc adventní věnec. Odstrojuji ho. Ukládám do boxu. Do boxíku dávám věci z Vánoc. Pomalu v něm budu Vánoční výzdobu rozebírat. Uklízet do krabic. Boxík má sklápěcí dvířku. Žuch, zlomila jsem špejli od větrníčku, který mi Petroušek před měsícem opravil. Připravil na jaro.
- Peťuš, prosím tě, tady jsem to zlomila.
- Ach, já bych chtěl být taky tak šikovný, jako ty.
Řehtáme se. :-) Ano, studuj, studuj, hlavně na nic nesahej.
S Péťou je stále řachanda. Ale ne ta silvestrovská. Normální. Nad něčím si tu hýkám radostí:
- Juchu, juchu, juchů!
Z pracovny se ozývá:
- Mám jet? Já to nestíhám! To abych měl šest rukou a osm nohou!
Zatápím. Dávám fotky na FB.
Jo, tak on se Zátopek nikomu nelíbil, jo? Aha, výhrady k Issové. Taky ji nemám ráda. Jo, nemyslitelné, aby se na to podívali... Hm. Tak copak dáme za rámeček. To si ti filmoví kritici za rámeček nedají:
Jsem divná a tak to zůstane i pro letošek. Nablít na něčí snahu je snadné. Mně se Zátopek nepředstavitelně líbil. A všem uměleckým odborníkům kritikům navrhuji - zhostěte se scénáře, jak vtlačit historii do dvou hodin, umělecký rámec, pak natáčení, hledání - koho do role Ťopka. Mimochodem - Neužil se skvěle zhostil role. Mluva, gesta, sportovní pohyby, rtuťovistost toho mužíka, jednoduchost vojáka sportovce... A kdo o něm něco četl, kdo ví, že nechtěl v Baťově škole práce běhat. Fňůkr! Tady je tolik znalců, ale nikdo nic kloudného nevypotil, nevyseděl, nenastudoval. Pardon - s láskou jděte se zahrabat, ne - s láskou styďte se, zpytujte, pak s něčím vylezte. Ráda se podívám. A jestli nebudu mít husí kůži, tak vám to roztrhám na cucky. Ještě jsem nečetla pozitivní reakci. Tak prosím, prosím - jediná drzá. Na zdar!
Není nad to, vyjádřit svůj názor. I kdyby byl hloupý, nejapný, neodborný, jen říci, co si myslím. To je odvaha. Tak si ji zas pocvičím. Nejsem stádní. A když dav bude štěkat svou notu, já si budu zpívat jinou písničku.
Jo. Jsem šťastná. A už to zas začíná. V osm výživový webinář. V půl deváté týmovka...
Dobrou noc!