Prvomájový

Blížíme se k pololetí, k rovnodennosti. Dny jak korálky denně neomylně naskočí na nit, kterou vždycky podle našich zvyklostí jednou za rok uvážeme na uzel. Letos už je na niti korálků hodně! Jako by někdo podváděl. Zrychloval čas nebo navlékl dva naráz…

Petroušek dnes zachraňuje svět v energetice. To mám ráda. Jsem sama doma. To byl hit. Dnes ho žiju. Dělám si co chci. Nikdo mě nekontroluje, nepopohání. Na druhou stranu se světlem mého žití, prý se dřív říkalo mých očí, je prča. Už to v červenci bude 36 let. Řehotám se jeho řečem.  Tvoří směšné  novotvary. Nevím, kam na to chodí. Třeba rumcuch. Jak ho to napadne, taková békárna. Prve jsem vzala skleničku s víčkem na patentní uzávěr. Spěchala jsem a víčko s těsnicí gumičkou se vyháklo z drátěného očka. Roztříštilo se o dlažbu. Měl hned příležitost mě láskyplně vyplísnit, že chodím bosa.

- Počkej, to musím hned zamést, aby sis nevrazila sklo do nohy.

- Neboj.

Dáváme společnými silami sklíčka do hromádky. Já velkým smetákem, on malým.

Jsem zachráněna.

- Peťuš, že nám teď tak padají věci z rukou, viď?

- Mně? Co mi upadlo?

- Upadly ti dvě věci. Ta poslední byla včera termoska. A jak jsem ti promptně dodala novou, viď?

- No, ještě abys neměla a nechala mě jít bez čaje.

Hezky zamluvil, že taky něco rozbil. Teď tu ve vzduchu visí střepy způsobené mýma rukama. On na sobě nenechá mokrou nit. Je dokonalý. :-) 

Směju se.

- Peťuš, mám tu jedno víčko od skleničky, kterou jsem naopak rozbila. Dá se to zkompletovat. Můžeš se předvést.

- To si vezmu do pracovny, to mám na celý večer.

V minutě je zpátky.

- To jsem, viď?

Musím řehotat na celé kolo. Jinak to nejde. 

Dnes nemám chleba ani bagetu. Na zítra mu do opravené skleničky dávám jogurt s Herbalife příchutí jemná čokoláda a chia semínky. Hlavně ať na to přijde až v práci. Semínka nejsou jeho vášní. Už ho slyším:

- To byl pěknej vejšpluch.

On požívá jiné slovo… Horší. :-)

Jak jsem užila první máj? Krásně. Ráno jsem zalila novou travičku okolo nášlapů. Snažila se vyčistit konvalinkové pole od bršlice. Kochala se šťavnatou zahradou. Doslova. Ještě před pár dny byla vysušená. Ale deště způsobily přenádhernou bující zeleň. Obcházím třešně. Budou. Chválím rynglata, blůmy, jabloně, jahody…

Poledne.

- Copak mi chystáš?

- Ťuti, nic.

- Tak se těším.

Napadá mě, že bych mohla, když je ten první máj, lásky čas, uvařit polévku. A s knedlíčky. Ne s mými, koupila jsem v podnikové prodejně Skaličanu. Maličko mých špaldových nudliček. Jen náznakem k těm knedlíčkům. Mrkev, celer, petržel, cibuli, česnek. A libeček, petrželku, pažitku… Hranolky do trouby. Hezky pokořenit. Krůtí prsa. Mně na novou čínskou litinovou pánev wook zbytek krevet. Běžím do skleníku. Poslední dva saláty. Další se teprve rodí. A uříznu první letošní kedlubničku. Fialovou. Ach, ta je dobrá! Ta se mi povedla. Krájím jedno jablíčko do kompotu. Přilévám jahodový. Péťa přišel z Kolbenky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-01-prvni-maj

- Petroušku, můžeme jíst. Mám všechno hotové.

Nosíme ven na stůl.

- A co tady ten salát?

- Ješiš, na ten jsem zapomněla. Jsem ho ostříkla hadicí. Asi pět slimáků v něm bydlelo.

Petroušek s nálevem z jablečného octa, třtinového cukru, himalájské soli s dvaadevadesáti prvky. NaCl má jen dva. Ostatní vycrcli. Prý. A sobě se smetanou. Hodujeme. Prvomájově.

- Peťuš, jak ti to chutnalo?

- Mám plné bříško. Moc dobré. 

- Kafe?

- To bych si dal.

Použil tu větu. To říkávávala mamka, když jsem ji tu měla. Nabízela jsem a ona opakovala svou repliku, která je u nás dnes legendou. Taky jiná: Teď si tady sednu, až si z toho lehnu.

Lezu na půdu pro polstr na houpačku. Druhý je v bedně venku. Otevírám ji. Vyletěla vosa. Hele. Mají tu domeček. Běžím pro vysvač. Luxuji. Na zdar!

Petroušku, běž do chaloupky. Je tam na prkýnku dortík.

Nemusím říkat dvakrát. Petroušek je buchtový.

- Dnes půjdu na fotbal. Už jsem tam nebyl, ani nepamatuji.

- Běž, běž, já si tu budu sázet.

Odjel. 

Jdu si pro květiny. U sousedů se vzteká holčička. Vyběhlo mi z úst:

- Neřvi!

Rozcapují se tu. Hlučí. Ruší nás a poškozuje hluboký zvuk jejich tepelného čerpadla. Hlavně nás obtěžuje jejich dům, jejich přítomnost. Berou nám slunce, soukromí. Za chvíli jede malá vzteklice na kole po chodníčku. Chválí ji, jak jí to jde. A za malou chvíli je vidím vracet se po silnici. Co to je za zvrácenost! Považovat za normu – motat se na silnici je bezpečné. To svět neviděl! Asi před dvěma třemi měsíci, možná na podzim, jeli takhle nějací mladí po cestě. Dítě na vehiklu. Kdyby jelo auto, dítě ohrožuje řidiče. Ano, nepíšu, že auto ohrožuje bezpečnost lidí na silnici. Naopak, dítě na silnici nemá co dělat. Ohrožuje bezpečnost provozu.

V sedmdesátých a osmdesátých letech byl provoz podstatně řidší. Ruské národy pendlovaly z Jaroměře do vojenské nemocnice v pevnosti. Po cestě. Jednotlivci, páry i skupinky se trousili jak švábi. Okřikovala jsem je, že u nás se chodí po chodníku.

Třicet let si podává ruku s čtyřiceti lety a máme tu další úpadek.

Osazuji si svou Rozinantu. Moje kolečko, které mi nadělil Jééžišek ve třetí třídě. Maminka mi povídala, ještě před nedávnem, že na něm jela z nádraží domů. Hezky to zařídila, abych o dárku nevěděla. Určitě jí sekundovala i Iva. Byla o devět let starší. Ta už věděla, kdo nosí dárky doopravdy. Ani nevím, kdy jsem to prokoukla. My vyrůstali v pohádkové mírové době, na kterou dnes nasazují psí hlavu. Holčičky si nelakovaly nehty ještě na střední škole! Zakázáno. Nebyly pak alergie. Fouktátka. Kluci byli vedeni k chlapství. Maminky jim nebarvily vlasy. Jedy z barev na vlasy tráví tělo!! Holčičky zas k ženskosti. Žádné mísení rolí. Mateřská byla jen pro ženu. No nic. Kolo konečně prokouklo. Nemám ještě hotovo. Chvíli sedím na sluníčku na houpačce. Přemýšlím, jak to bylo s Máchou. Ve stejném roce vydal Mág i zemřel. 1836. Báseň za nihilismus romantici kritizovali. Ve staré Barunčině českoskalické škole bývávalo na tabuli ve větě slovo gegj. Když jsem na fakultě skládala zkoušku ze staré češtiny, součástí byl i pravopis té doby, taky čtení švabachu, kurentu. To jsme si museli v antikvariátu koupit nějakou knížečku a u zkoušky z ní na nějaké stránce začít číst. G bylo J, J bylo Í, au se četlo ou… Mácha měl dívku Lori. Eleonoru Šomkovou. Nebyl to romantik, spíš despota. Měli syna Ludvíčka.Museli narychlo udělat ohlášky mimo Prahu. Vydal se to zařídit do Litoměřic. On chodil všude pěšky. I do Itálie. V Litoměřicích vykonával službu koncipienta u justiciára Durase. V neděli v říjnu 1836 se vydal na vrchol Radobýlu. Měl to rád. Byl odsud nádherný výhled na Čechy, na Středohoří. Je tam romantická sopečná krajina. Najednou dole uviděl požár. Utíkal hasit. Uřícený se účastnil zvládání požáru. Měl žízeň. Napil se prý z konve. Bylo mu špatně, ale stále chodil do práce. Ještě se vypravil do Phy za synem. A teď nevím, vrátil se do Litoměřic? Lori se o smrti nedozvěděla snad hned. Musím si znovu oživit učivo. Nakonec zemřel na choleru nebo slabou choleru. Prý tehdy řádila v Pze.

Jedna vzpomínka. Romantická. První máj jako lásky čas. A druhá na fejeton Máj 1890. Jan Neruda. Pro něj nebyl v ten den svátek, teprve se jím stal po dramatickém rozplynutí ranní mlhy, když "najednou se vyhouplo slunce a bylo tak jasné, tak zlaté, tak blažené"l. Jan Neruda neskrýval, že se děje něco neobvyklého: "Zvláštní den! Podivná nálada! Nikoli strach - ach ne, toho mně nepřipadla ani možnost, ale takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy. Pocit nikoli příjemný." Neruda připomíná rok 1848 a 1866. Máj roku 1890 však neměl být, rudý jen záplavou dělnických praporů, karafiátů a kravat. Se vší krutostí měl znovu připomenout míru sociálního a třídního napětí a nový nástup dělnictva posvětit jeho vlastní krví. Třikrát během necelého roku se střílelo do horníků! Nejdříve v červnu roku 1889 za stávky dělníků kladenského a slánského revíru na Kladně, několik dnů před 1. májem 1890 bylo zabito sedmnáct stávkujících horníků ostravsko-karvinského revíru v Ostravě a 22. května 1890 bylo zastřeleno dvanáct a zraněno třicet horníků stříbrského a plzeňského revíru při stávce v Nýřanech. Také takový měl být rudý máj roku 1890!

Neruda. Nikdy se neoženil, tak toužil. Z chudých poměrů…Milován. Milující. Nemohu si vzpomenout, v jakém díle psal o přístroji, který bude na kopci; ty se budeš hýbat a najednou ten přístroj přenese děj do malé krabičky... Co měl asi Neruda na mysli? Kameru?

I v Chicagu nebylo v květnu veselo. S dělníky se zacházelo tak, jako dnes. Žádné štráchy, babičko, když umřete, tak tady nebudete. Říkávala maminka.

Kolo osazeno. Petroušek mi pomohl zasadit koniklec a hořec. Hořec jsem si odnesla k plotu k chaloupce. Zabalila jsem ho do černozemě. Lindo, dej si pozor! Jestli nebude mít příští rok aspoň tři pět květů, tak uvidíš! :-)

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-05-01-koprivovy-balzam

Krájím kopřivy. Nakládám do olivového oleje. Dvě sklenice. Dvě půllitrovky. Na mírném ohni dřevěnou vařečkou zahřívám…

Krásný den jsme prožili. Právě uplynuly čtyři hodiny zahřívání. Hotovo. Zas zítra!

Dobrou noc!