Ptáci zpívají. Slunce žhne. Svoboda slova funguje. Jsme zdraví. Je mír!

21.04.2022
Díky němu žiju
Díky němu žiju

Včera lehký splín, nevím čím. Blíží se výročí maminčina opuštění naší planety. Nutno se stále dívat na svět s optimismem, úsměvem. Nebýt netrpělivý. Všechno jde, jak má. Nemůžeš vyrvat motýla z kukly. Usmívej se, laď se z vnějšku, pusu do rohlíku a už se ti směje i nitro. Drž vibraci. 

"Po 29 letech intenzivního výzkumu dosáhl Dr. Hawkins následujících působivých výsledků...

Kdokoli, kdo dosáhne vyšší úrovně vědomí a vibruje na frekvenci optimismu bez úsudku, vyvažuje negativní energii 90 000 lidí, kteří vibrují na nižší úrovni...

Každý člověk, který dosáhl vyššího vědomí a vibruje na frekvenci čisté lásky, uznání a úcty ke všem živým bytostem, přeměňuje negativní energii od 750 000 lidí vibrujících na nižších úrovních...

Každý, kdo dosáhne vyšší úrovně vědomí a vibruje na frekvenci osvícení, štěstí a míru, kompenzuje negativní energie 10 000 000 lidí vibrujících na nižších úrovních...

Kdokoli, kdo dosáhl vyšší úrovně vědomí a vibruje na frekvenci milosti, a když je její čistý duch za tělem jeden se vším, vyrovnává negativní energii 70 000 000 lidí vibrujících na nižších úrovních...

Už chápete, proč mluvíme o dosažení takzvaného kritického množství

Vidíte, jak to všechno závisí na vás Chápete, jak je to všechno propojené

Ti, kteří vám říkají, že vysoká bytost přijde a zachrání vás, jsou lháři, kterým chybí integrita a soucit. Chtějí, abyste se spoléhali na síly mimo sebe, takže pokračujte ve 3D dramatu rozdávání svých sil...

Máte jednu důležitou práci... ZVYŠTE SVOU FREKVENCI

Musíte na sobě pracovat. Čím výše se vám podaří vibrovat, tím více hojnosti lásky, zdraví a bohatství budete přitahovat a tím více lidí ovlivníte, a tak bude vzestup pro všechny zrychlen...

Musíte se vážně podívat do zrcadla a zjistit, jestli se tam ocitnete. "

Převzato: Radim Luba

Až na ta modální musíš, musíte skvělá zpráva. Možná že tohle je odpověď mého ducha, kterého se občas ptám, co dál, jestli jdu dobře, jaký mám úkol... Neumím se napojit. Duch mlčí. Ale posílá mi takové patníky, ukazatele, zprávy napsané na nebi. Drž vibraci a pomáhej světu dobrým naladěním. Raduj se.

Jdu do zahrady. Bosa. Ještě před deseti lety na meditačním týdnu všichni ráno na Čtyřech směrech bosi v nádherné měkké trávě. Já jediná v botkách.

- Irenko, zuj se.

- Ne. Fuj. Měla bych špinavé nohy.

- Kolik špíny vnímáš, tolik jí máš v sobě.

Ale to jsem se naštvala! Je to asi pět šest sedm let, co svatá bedna hlásila, že čím dál tím víc lidí chodí boso.

- Ty taky chodíš bosa!

- No jo, já taky. Hm.

Naučila jsem se chodit i pod smrkem v jehličí, miluji odložit boty u linky. Mám po domě asi troje pantofle. Natáhnu si je. Hned z nich vyklouznu. Chodím bosa. I v zimě k pošťákovi po zasněženém chodníčku. Ráda jdu krmit ptáky sněhem. Labůžo. Osvěžující! Pak rychle na teplou dlažbu. Skvělé. V botách jsem jak ve svěrácích. Nejraději bych chodila bosa i po městě, do obchodu... Společenská dohoda. Matrix. Hygiena. Morálka. Když všichni chodí v botách, že?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-21_Jidlo%2C_kocky/

Tak tedy v županu s nůžkami v pracovních rukavicích a telefonem v ruce kráčím vlhkou trávou. Vedle na stavbě něco ťukají. Otravují už od října. To my jsme začali - jo, já vím. Opakuji se. Ale bylo to 16.4. na můj svátek. A lidem se stavělo nádherně, protože nemrzli. Ve slunci se přeci jen líp vegetí i na stavbě. A byl materiál. A byli řemeslníci. Sehrané party zedníků, tesařů, klempířů, jen komín Schiedel - jsme byli druzí. Dali si na zeď plakát a stavěli. Světe div se. Postavili ho na jedničku. V prosinci jsme poprvé zatopili. Vyběhli jsme před dům. Dým stoupal. 

Zdravím se se zahradou. Zrzka někde v záhonu vábí klíšťata. Mourek - věrný přítel a loudil. Hned se mi vine okolo nohou. Za plotem bují mladé kopřivy. Prostrkuji ruku, trhám si zelené k snídani. Když táhnu zpět, pozor, ať si nepolámeš kvítka na růžovém dárku s říčními perličkami.

V telefonu SMS od blízké. Jak byla včera smutná a jak jí bolelo u srdce a a a. Jejich cesty se rozešly. On zapíchaný. Smrdí jí spikeproteinem. Nemůže ho cítit. Rozcházejí se i v tom, v čem my dvě se shodneme. Protože jsme vyprovázecí. Poslala jsem jí povzbudivou hlasovou zprávu. Nedošla. Má starý stroj. To mi cinklo hlavou až večer. 

Objednávám pro nového klienta výživový program. Vkládám mu tam i vitamíny. Některé mají v sobě víc jak sto procent, aby je tělo zpracovalo třeba z devadesáti šesti procent. Jsou přírodní, proto je tělo přijímá. Chemické za pár korun tělo zpracuje ze tří až pěti procent. Jsou to vyhozené peníze. Je to prý velká věda. Volá poradce. Radíme se.

- Prosím tě, připomeň mi, jak je to s našimi vitamíny, když je příroda prázdná.

- Půda se kontroluje třeba tři pět let, pak se teprve na ní začne pěstovat. I čaje z bylin z jižní Ameriky nebo z Číny musí být z čistého prostředí...

Odesílám balík. Platím kartou. Spěchám, abych to stihla v čase. Spěchat se nemá. Pink. Ty vorle, že já mu tam hodila vitamíny pro ženy. Kontroluji objednávku. Ano. Volám do skladu. Ne, ne, to nejde...

Slovo nejde neexistuje! Copak nemohou zavolat do polského skladu? Ať si trhnou. Volám klientovi. Směje se. Porovnávám muže vs. ženu.

- Máš tam teda víc vápníku o padesát mikrogramů, víc železa... Fosfor, zinek, měď, hořčík - máme stejně. Déčka, éčka stejně, ale K máme my ženy víc.

- Jedním uchem tam...

- Jo, dobré. Tak jen abys nebyl překvapen.

Sedím u ntb. Mourek se mi prolísnul pod nohama. Nechodí za mnou. Ví, že na gauč nesmí. Hup. Je tu. Beru ho do náruče, přišel se pomazlit. Pokládám ho na houpací křeslo. Spokojen, že je u mě. Nesmí ani do pracovny. Moc by se mu líbilo na bílé dece. Ale je to prostor černé návštěvy. Kitty by měla infarkt. Nebo by jí vypadly zuby, až by rozevřela tu svou kobří tlamu. 😍😍😍😊😊😊😊

Světlo mého žití se vrátilo z rachoty. Miluje ji. Asi by se se mnou doma z bláznil. A já s ním. Pořád bych musela myslet na to, co mu hodím do koryta. 

- Tady máš nějaký pohled. A tady ti píše město.

- Co mi zas píše?

- Asi už nic. Že jsi zaplatila.

Uf. Dnes člověk nikdy neví. Zákony neplatí. Nařizují tu udávání. Pomalu ti dají plombu na počítač. Nesmíš vyslovit jiný názor, jinak jdeš pod gilotinu. Nebo ne? Platí Ústava? Prosím? Platí? Ale neplatí, čučte:

https://www.youtube.com/watch?v=ZAMHRVEy9rI

https://www.facebook.com/vrabelladislav/videos/1141787116656474

https://www.youtube.com/watch?v=TSqFH8zML98

- Večer někam jdeš!

- A jo, zapomněla bych. Na přednášku. 

- Když vyjedeme na za pět minut půl šesté, vezmu tě s sebou.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-04-21_Stredoveke_venkovske_kosteliky_a_vecerni_priroda/

Čtvrt na šest. Jdu se ohodit. Beru si vestičku. Vyčuhuje mi voálová halenka. Ne. Převléct. Beru si jen chlupatou vestičku pod prošívanou. Ne. Nehodí. Mohli by si mě splést s medvědem. 

- Jedem!

- Jj, ještě si navléknu svetr.

Rychle boty a do auta. Bude vrčet. 

- Jsem ti říkal, že...

- Peťuš, mé hodinky ukazují půl. To znamená, že je za pět minut.

- A moje hodinky ukazují za dvě minuty půl! S tebou tak někam jet!

- Peťuš, tak mě cestou někde vyhodíš. Já doběhnu.

A fakt. Na křižovatce se zeptal, jestli doběhnu.

Jasně! Sbíhám kopec k divadlu. Nevím, jestli je to v suterénu nebo v malém sále. Jdu do suterénu. Prázdno. Ano, oslíku, hlavně, že jsi oběhla divadlo. Vybíhám schody - fuj, to jsou ty schody, kde dva roky nahoře stáli takoví ti přisluhovači kata. Lamželeza. Šel z nich strach. Stáli se zkříženými pažemi v roztaženém postoji. Nezdravili. Nesmáli se. Nešel jim sice plamen od huby, ale šel z nich strach. Takový hezký milý vstup do stánku umění. Jejich pozdrav zněl roušky! Roušky! - V té době v Německu si šel nějaký pán natankovat. Taky na něj obsluha řvala u placení roušku! Šel do auta. Vrátil se. Nevydržel. Vystřílel to tam. Běžím ještě do dalších schodů. Už jsem v sále. Předávají někomu růži... Narváno; v první řadě pět míst volných. Usedám. Začínáme. Historické kostelíky v okolí našeho města. Velmi hezký výklad obou přednášejících. Zjistila jsem, že vlastně nic nevíme. Oblézáme půdy, zkoumáme krokve, klenby, svorníky, díváme se za oltáře, pak nám tam zbude nápis, u něhož nelze přeluštit důležitou číslici z letopočtu a nevíme. My nic nevíme. Tady nad soutokem stával kostelík sv. Jiljí. Nedávno - za Josefa II. To není tak dávno, aby se nedochovalo - kam šly zvony, kam křtitelnice, renesanční náhrobky zazdili do neorenesanční budovy radnice. Kostelík určitě rozebrali do cihly... Ale nezapsalo se. Přednáška se mi líbila. Moc. Líbilo se mi, že netvrdili - tuto nádobu používali naši předci asi k... Jako to bylo v Arabele. Takové ty pavědecké padohady.

Vybíhám do jarního podvečera. Jaro. Mám ho ráda. Když už teda ta zima skončila, tak teď mám ráda jaro. Zpívají. Zpívají jak diví. Nádhera. Až přijde léto, vedra, budeme-li mít ještě jazyky v puse, budu milovat léto. 

Volám na tu žalující na svět SMS z rána.

- Jsem ti poslala zvukovou zprávu. Ale určitě ti nedošla.

- Nedošla.

Jsem tě chtěla rozradostnit na dopoledne. Namluvila jsem ti tam, že jdeš dobře, úspěšně, že si v životě vedeš, jak nejlépe to jde. Sinelnikov říká, že každé rozhodnutí je správné. I když za minutu, hodinu, rok, deset let, na konci života poznáš, že to nebylo dobré. Ale v tomhle okamžiku ses´ rozhodla, jak nejlépe jsi uměla. Vzkázala jsem ti to svými ústy od maminky. Víš? Já taky takhle dostávám zprávy od své. Abys nebulila. Mně taky včera přepadla chandra. Dopoledne jsem si pobrečela a užívala si - víš jak brečí děti? Dlaněmi jsem si vytírala slzy. Byla jsem na chvíli holčička v mateřské škole. Jen mi nikdo neřekl - neřvi. To jsem si řekla sama sobě nahlas. 

- No a jeden pán mi taky říkal, že včera skoro brečel, že mu bylo smutno.

- Hm. Dnes jsem v ptačím pítku viděla oranžovou barvu. To byl ten avizovaný "písek ze Sahary". Sračky, které nás ovlivňují na těle, duchu... Arzén, bárium, hliník... Vše překročeno o tisíc procent.

Povídáme si až k domu. Před domem mě předjelo auto. Petroušek se vrátil ve stejný čas. Zrzka i Mourek čekají. Fotím zlaté koruny. Ty měla mamka moc a moc ráda. Kvetly ji v přední zahrádce. A lilie - jak nádherně voněly. Mami, už tam nejsou. Nějaká kjava nebeská, ta, co mi ještě dluží peníze, zahrádku vyplenila. Uřezala drze rybízové keře až u země. Čůza. Zlaté koruny mi darovala Deniska asi před třemi čtyřmi lety. Krásně kvetou. Komu se jimi mohu pochlubit. Mami! Magnolie - měla jsem dvě. Jedna zmrzla. Ta s rozeklanými květy mi zbyla. Nejsem zas takový zahradník na baterky. Učím se. Už se nemohu zeptat... Mami, tobě vykvetlo i koště. Celý život propojená s přírodou... Mamka.

- Víš, co mě mrzí? Trápí? Ale nebudu to lámat, že nejsem tmelitel. Za mamky se scházela rodina u velkého stolu. Když už nebyla doma, zvala jsem moje a Petrouškovy děti. K velkému stolu. Nesnášenlivost. Bezohlednost. Neumění dialogu. Sobectví. Pýcha. Po maminčině odchodu se ze mě, nevím proč, stala perosna non grata. Kvůli tomu se ale na bok fakt nepřevalím. Přebolelo. Trhněte si. Mají mě rádi cizí. Dnes jsem poslouchala, že duše, které se k matce narodí, nejsou její příbuzní. To se mi hodilo do mysli. Myslím dost často na jednu paní ze Dvora. Znaly jsme se málo. Jen asi sedm osm let. Když ke mně přijela, přivezla mi třeba sklenici vyloupaných vlašských ořechů pod víčkem. Nebo slivovici. Byla ke mně hodná. Určitě mě měla ráda. Loni v adventu jsem byla smutná... Dozvěděla jsem se, že když já jsem slavila své račí narozeniny, užívala léta, ona odešla. Čekala jí třetí dávka. Tu už do ní nenarvali. Ucpání...

- Víš, ale já jsem sama. Ty máš Péťu.

- Nejsi. Máš bratra, děti.

Jdu dělat topinky. Krájím z tvrdého skrojku krajíčky.

- Víš, co to vrže?

- Nevím.

- Krájím chleba a poslední skrojek k neukrojení.

Mourek hýká, áhá, oddychuje, popotahuje, chrupčí jako člověk. Loni si nás našel. Vyvolil. Vyháněli jsme ho. Byl moudřejší než my. Ucpali jsme díru mezi ploty. Oběhl zahradu, zjevil se z druhé strany. Pošetilé jednání. 

- Já nemám kam jít, co jíst, budu tady s vámi bydlet. 

Asociuje mi to něco. 

Tečka. Dnes jsem se dozvěděla, že normy ve školce na prostor na lehátka už nikdo nekontroluje. Do ložnice se zkrátka narve lehátek, aby se do každé třídy s jednadvaceti dětmi přifařilo devět cizích a obědů se bude vařit víc, ale za stejné peníze. Nu, a naše rodiče budou platit jako morovatí, teda - jako dřív, jen na talířku jejich děti najdou méně. 

Den končí. Máme se rádi. Jsme zdraví. Ptáci zpívají do tmy. Žijeme v hojnosti. Usmíváme se. Držíme vibraci.  

Dobrou noc!