Putování za záhadou

Dnes nikam nepojedu. Vždycky ve středu měla u maminky službu Iva. Pokud jela. A já jsem si říkala: Dnes nikam nemusím. Od maminčina odchodu už nemusím žádný den nikam. Zajímavá věta. Tři zápory.

Kočičí holky v zahradě. Zvu je k snídani.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-08-ranko-ranicko

Obě hupsly do domu docela ochotně. Mít mokré packy není příjemné. 

Zmeškaný hovor. Paní, která za mnou asi před dvěma lety přišla žádat o právní pomoc. Neumím ji pomoci proti systému. Nezvládne nic. Jsem ráda, že stále bydlí ve svém bytě. Že má stále svou bílou kočičku. Chválím ji, že se nenechala umluvit, aby byt prodala. Špatně vidí. Syna před pár lety zmlátili ti, kteří žijí z  podpory. Šel v šeru ze hřbitova. Zemřel. Dožaduje se práva. Nemá šanci. Zameteno pod koberec. Nemá lékaře. Všichni ji odmítají. Jakmile se dožaduješ práva, jsi psanec. Kdyby se něco stalo, o její kočku se postarám.

- V květnu jsem u vašeho domu parkovala, když Skalice slavila povýšení na město. Ale pak začalo pršet, doběhla jsem do auta, nešla se podívat na zvonky.

- Byla bych ráda, kdybyste se někdy stavila.

- Stavím.

Užívám den. Krásně pochmurný, mokrý, podzimní. V poledne zas vypli proud. Naskočil. A zas. Čím to je? To není možné. Vyplňuji formulář o nahlášení vypnutí proudu.

Volá technik z poruch z ČEZu. Jdu k rozvodně. Otevírám skříňku.

- Dívejte se vlevo. Jak svítí display?

Už vím, kam míří. No jasně.

- Zeleně.

- Tak kdyby svítil oranžově…

- Jj.

Jenže oni mi už několikrát napsali, že evidují krátkodobý výpadek tehdy a tehdy a tehdy od 18:05 do 18:13. Do prčic – dohledám, proč nás od srpna obtěžují výpadky?!!

Dožehlila jsem. Namířila jsem k sousedovi, jehož okno září do dvou hodin v noci. To je ten, který mi dovolil asi před třemi pěti lety vstoupit do protější zahrady nasbírat si James Grieve. Kdyby mě někdo načapal, mám obrannou větičku. Mám to dovoleno. Doptávám se na něj. Tady už nepracuje. Aha. Úplně zblblá. Ptám se na jiné jméno. Totiž v tom domě bydlela má spolužačka od mateřské školky Zdenka J. a její bratr Radovan J. Jak se tak doptávám, vypadám jak kretén.

- Ale pan M. už zemřel.

- Cože? Mireček zemřel? Ten, který měl dva psy od bratra?

- Jo vy myslíte Jaromíra M.

Hanbou bych se propadla. Fakt vykrámovaná babka. Popletla se mi dvě jména. Přitakám radostně. Jeho bratr, který za dvacet let z hubeného čahouna vyrostl do obrovské hmoty, mi diktuje telefon. Neopovažuji se ho zeptat, jestli je to on. :-) 

Volám.

- Mirečku, prosím tě, chci se zeptat, jestli ti taky vypínají proud.

- Ne. To bych si všiml. Měl bych resetované hodiny u trouby…

- Ale Petroušek povídal, že když nám ho vypli poprvé někdy v srpnu, tak že i tobě zhaslo okno. A pak se zas rozsvítilo.

- Víš, co? Já jsem původně elektrikář. Stačí utáhnout šrouby na elektroměru.

- A stavil by ses?

- Stavil. Ať mi Petr zavolá.

Ještě volám sousedce. Taky nic neví. Hm. Divné. Zvu ji na ořechy.

Možná proudu věnuji velkou pozornost. Na co myslíš, to sílí.

Vařím na páře naše brambory. Ještě půl košíka. A pak už koupit u sedláka. Ze všech příloh nejvíc miluji brambory. A v létě rajčatovou rýži. Nebe v hubě. Dnes si na páru přihazuji i kolečka mrkve. A dvě tři růžičky květáku.

Pozdě jsem snídala. Pozdě obědvám. Moje okurky, rajčata… Už okurečky dojíme a konec. Chladí. Je čas kompotů.

Petroušek je tu.

- Nějaká slečna přišla na ořechy.

Směje se. Sousedka je tu s košíkem. 

- Už běžím.

Jdu s ní do zahrady. Naše ořechy jsou v černé slupce. Otíráme si ruce do mokré trávy.

- Co říkáš volbám?

- Vůbec nic. Nechávají mě klidnou. Nezajímá mě to. Jen když přijdu do obchodu, valím oči.

- Tak to my taky. Jen se smějeme. Byli jsme v Anglii.

- No, ta nás vždycky podtrhla. Nikdy nejednala čestně.

- Když já tam mám jediného vnuka, víš?

- A mluví česky?

- Já chodím na kurz angličtiny.

- Ptám se na vnuka. Je to půl Slovan.

- Trošku.

- Měl by.

Nasbírala košík. Jsem ráda, že se pod stromem vyčistilo. Mám hezké ořechy od Ivy. Nemáme nouzi.

U branky už stojí Mireček. Dal Petrouškovi měřidlo, až zas vypadne proud, aby s ním zjistil, jestli jde proud do rozvaděče.

- Péťo, řekni jak jsi kontroloval, jestli i sousedům vypadl proud. 

- Je fakt, že si vzpomínám, že to opravdu někdy před měsícem vypadlo...

Uvidíme.

- Petuš, chtěla jsem zatopit, ale upeču buchtu. Zahřeje se to tu.

- Netop. Venku je teplo.

Odjel za tou svou. :-)  Kotelnou. A pak jak říká "na chlapy na ping pong".

Muzlan si jel za svými koni. Koníčky. Maminka by řekla Pferdíčky. Když byla malá, učila se v němčině Das Pferd, die Pferde. Kůň, koně. Ale nevěděla zdrobnělinu. Tak prý Pferdíček. Das Pferdchen. :-)  Koník.

Loni mě jedna klientka naučila sledovat soutěže. AZ kvíz, ten jsem znala. Moje vášeň – Na lovu. To jsem neznala. A Kde domov můj – unylá, bez švunku, hlavně – těžké otázky. Opravdu na znalost regionu. Lov jsem neznala do loňské přednášky v knihovně. O Olšanských hřbitovech a o hřbitově na Vyšehradě. přednášel jakýsi dr. Martinek, člen AV... Vůbec jsem netušila, kdo je přednášející vždělaný člověk.

- No to je ten ze soutěže Na lovu.

- Takové blboviny nesleduji.

- Ne, to je vzdělávací soutěž.

- Fakt?

- A tam je dr. Vševěd a to je ten, co dnes přednášel…

Přes léto jsem nic moc neviděla, ale dnes jsem si dopřála.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-08-dnes-hrali-s-cernymi

Dnes v AZ kvízu hráli s černými.

Večer mám nejvíc práce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-08-uvidime

Peču buchtu z internetu. Uvidím, jak zítra ztuhlá bude chutnat. AZ kvíz mi dělá kulisu. Cvičím si své znalosti. Dnes měla soutěžící smůlu. I pán. Oba hráli dost dlouho jen s černými. Ono se jinak odpovídá doma. A jinak pod tlakem ve studiu. Proto bych se tam nikdy nepřihlásila.

Nakrájet kočkám játra, krky. Petroušek krájí kus hovězího. Míchám jim směs na zítra. Připravuji pro něj do krabičky chlebíček na zítřejší svačinku. Sýr, rajčata, okurku, vajíčko… Jablíčko. Naplnit mu termosku čajem. Nám uvařit čaj z rybízových výlisků. Hotovo. Pro dnešek končím.

Čtu moudra:

1.

Nikdy nebudete mít to, co chcete, a nikdy nedostanete to, o co žádáte. Je to proto, že vaše žádost je přiznáním nedostatku, přiznání, jež produkuje určitou zkušenost – chtění – ve vašem životě. Správná modlitba tudíž není prosbou, nýbrž vyjádřením vděčnosti.

Děkujete-li Bohu za to, co chcete v životě prožít, ve skutečnosti přiznáváte, že už to prožíváte.

Vděčnost je tudíž nejúčinnější modlitbou k Bohu; je potvrzením, že jsem vás vyslyšel ještě dříve, než jste o něco prosili.

Proto nikdy o nic neproste. Oceňujete.

2.

Kamkoli jdeš, jdi celým svým srdcem.  Pozornost – opravdová a hluboká pozornost – je mnohem vzácnější, než si člověk může představovat, i když se to může zdát jinak a většina lidí si myslí, že ji používá.
Vidět – skutečně vidět. A skutečně naslouchat.
Umíme naslouchat...? Umíme se na sebe skutečně dívat...?
A přesto je to to nejnutnější minimum pro jakoukoli výměnu, jakýkoli lidský vztah: Pozornost

Pravda, pravda. Poslouchat, být pozorný, dívat se. Pozorovat. A na konci dne si vzpomenout, shrnout, promyslet, zhodnotit.

3.

Připomínka o Amiších. Je jich jen necelého půl milionu. Zcela mimo systém v Americe. Zdraví, neočkovaní, neznají rakovinu.

Amišové jsou důkazem toho, že systém je postaven na naší závislosti a pohodlí. Jsem si jistý, že jste slyšeli něco o komunitě Amišů, kteří žijí odděleně od světa. Nechtějí nic od americké vlády! Žádné sociální dávky, dávky, rodičovská péče, lékařská péče, dokonce ani důchody. Na oplátku neplatí daně a americká vláda zjistila, že je to tak lepší, než kdyby je měla živit společensky.

Amišové jsou tak živoucím důkazem toho, že systém je proti nim bezmocný. Proč?

- Odmítají hrát podle pravidel systému! Amišové nemají sociální pojištění, → systém jim ho nedává a oni ho nechtějí. Mají své vlastní lékaře, léčbu, léčbu bez chemie. Podle záznamů Amišové nikdy neměli rakovinu! Chovají se a pěstují si vlastní potravu, bez chemie.

- Nevyužívají banky→ jsou imunní vůči finančním krizím a úrokům. Nemají peníze v rámci komunity, na co?! Komunita má ale peníze, když potřebuje čas od času něco zajistit – například lesnické stroje a podobně. Jinak nepoužívají moderní stroje, protože nepoužívají ani elektřinu. Čím je pak budete vydírat?

- Vydělávají peníze prodejem svých domácích přírodních produktů ve městech, kde mají své obchody. Peníze jsou dávány komunitě, ne jednotlivcům. Podle svědků jsou jejich obchody během dopoledne často vyprodané. Možná proč?

- Nepožadují státní dávky, sociální dávky, důchody → nejsou závislí a tudíž kontrolovatelní.

- Jsou soběstační. Vlastní jídlo, obydlí ze dřeva, přírodní energie (oheň, voda), oblečení.

- Když se systém zhroutí, vůbec to necítí.

- Mají soudržnou komunitu, ne individualismus Systém bojuje proti jednotlivcům. Jedinec je slabý. Pokud však komunita drží pohromadě, je nezničitelná. Amišové řeší problémy mezi sebou, bez soudů a úřadů, podle svých zákonů a zvyků, často založených na křesťanství, protože jde o komunitu, která vyznává biblickou víru.

- Nevěnují pozornost světu. Nemají televizi, internet, mobilní telefony, noviny. Nevědí nic, co se ve světě děje a jaký to má smysl?

- Jsou tak imunní vůči propagandě, strachu a odvádění pozornosti, což jsou hlavní zbraně systému.

Proč je systém proti Amišům bezmocný?

Ekonomický tlak? Nemají žádné účty, které by bylo možné zmrazit.

Sociální kredit? Jejich pověst je v komunitě, nikoli v digitální peněžence.

Cenzura informací? Informace se šíří ústně, z člověka na člověka.

Vypínáte elektřinu, plyn, wifi? Žijí bez ní.

Systém se je ani nesnaží zničit, protože jsou pro něj "neviditelní". Neplatí daně v digitální měně, nepotřebují žádnou infrastrukturu, nepotřebují nic od světa. Jsou ekonomicky a energeticky pro systém nezajímavé. Topí se dřevem, které nosí, mají vlastní vodu, svou půdu, své lesy, mladé rodiny si staví dům v komunitě, kde mají rády přírodu. Zároveň dávají mladým lidem příležitost vyrazit do světa již v mladém věku. Mládež tak odejde okusit sílu světa, jeho nádheru a slávu. Paradoxně se až 90 % z nich vrací do komunity, mluví o světě jako o bláznech. A dokonce i ti, kteří zůstávají, aby žili ve světě, jsou zcela odlišní od obyčejných obyčejných lidí.

Poučení pro nás:

Cesta ke svobodě nevede přes boj se systémem, ale přes postupný odklon od něj. Každý krok k soběstačnosti – ať už jde o pěstování vlastní zeleniny, výměnu zboží mezi sousedy nebo omezení používání digitálních zařízení – nás činí o něco svobodnějšími a o něco méně závislými na systému.

Skutečná svoboda začíná tam, kde končí naše potřeba závislosti na systému. https://t.me/prebudeny

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-10-08-vecerni-kocici-laska

Přišly za mnou kočky do koupelny. Miluji kočičí kino. Mourek jako tatínek myje Žofinku. Na konci většinou nějaké kousnutí, kviknutí, mytí přechází v souboj. Hravý a přátelský. Každá jde na své místečko. Žofinka si oblíbila hluboký koš překrytý dekou. Moureček oddychuje na koberci nebo na teplé dlažbě. Dnes si vlezl do koše s novinami u kamen. 

Je čas.

Dobrou noc!