Původně: Lenovo proklientský přístup.                                            Teď: Žofi, jak ti mohu pomoci!?

Hezký, úspěšný den. A teď večer, když odešli všichni lidé, Žofinka pláče. Něco ji bolí. Zničehonic. Ještě ráno si dobírala Mourka. Lezla do své oblíbené WC mísy. Celé odpoledne byla schovaná v koši. Nemá ráda cizí lidi. Bojí se jich. Koš má zastíněn dekou. Má tam své chambre separée. Večer najednou pod gaučem. Přesunula se na kočkolit. Podařilo se vytlačit hovínko. Zalezla si pod kamna. Nesmím se jí dotknout, pohladit. Brečí. Mám o ni velkou starost. Podruhé už nic nevytlačila. Co si počneme! Je pátek večer.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-02-16-zofinka

Ráno slunce. Žofinka okolo mě. Mraucala. To je její vyjadřování. Když se dívám zpátky, možná už ji něco bolelo. Nerozuměla jsem.

Na desátou přijel pán. Takový jo a ne. Má výsledky. Ale děsnej problém. On kvůli výživě vstává dřív. Nerozumím. Večer mu to nechutná. Má to cenu? Ztrácím s ním čas. Břicho jak buben. Herdek – chceš, nechceš? No tak jo. V duchu si říkám, to si chlapče rozhodni sám. Nikoho nepřesvědčuji. Vysvětluji, argumentuji a šup, ven! Nedodržuje, a přesto se zlepšil. Co chce? Ano, bude pokračovat. Nejsem nadšená. Tihle mi berou sílu, elán, nadšení, energii. Mouchy přilepené víte kde.

Žofinka se uložila do koše. Zas mě nic nenapadá. Asi se zalígrovala před cizími.

- Halo? Jste doma? Tady DPD.

- Ano. Jsem.

- Pojďte si pro balíček.

- Vycházím ven. Malé autíčko a slečna. Podává mi placatou krabici.

- Co to je? Jé, to je můj počítač.

Jdu domů. Nevěřím, že se nespletli. Takhle loni vrátili můj počítač během asi dvou tří dnů. Omylem. Museli si pro něj přijet znovu. Ani se mi do krabice nechce podívat. Opatrně rozkrajuji nálepku Lenovo. Fa prozákaznická. Hezky se chovají. Ještě při objednávce jsem mohla vytočit číslo. Teď se něco změnilo. Nedostaneš se na ně. Všechno se převádí na psaní. Na SMS. Na maily. Na "najdete na stránkách Lenovo"... Ztrácí se člověk. Vytahuji počítač z krabice. Je zabalen přesně tak, jak jsem ho odeslala. Před rokem prasklá deska z boku. Alza automaticky – ne, na mechanické poškození se záruka nevztahuje. Jenže Lenovo se zachovalo skvěle. Uznali vadu materiálu. Nějaká nekvalitní řada. Prasklo to asi do měsíce po koupi. OK. O ntb se starám jak o mimino. Přenáším ho opatrně. Někdy na kraji února úlek. Ježiš, to není vlas, to je prasklinka. To zas bude! Bylo. Ještě šlo zavolat. Paní Hodná si na mě pamatovala. Poslala jsem fotky. Odepsali: Mechanická závada. Na ni se záruka nevztahuje. Říkají tomu retail. Mají to perfektně zorganizováno. Vlastně všechny firmy. Pošlou instrukce, jak zabalit, vyfotit, kdy svoz. Odevzdáte. Když mi můj dovozce druhý den přivezl zboží, ptala jsem se:

- Vy jste mi nedal žádné potvrzení, to nevadí?

- Vy jste měla štítek, takže jsem to jen vyzvedl. Nebojte.

Asi dva tři dny zpátky jsem napsala na jejich mail, kde mi psali, že se počítač nachází na servisním pracovišti, takovou jako supliku. To mladí nepochopí. Že my staří opatrujeme krabičky od pokojíčků a koupelniček z dětství. Že se chováme k věcem solidně. Že nejsme prolhaní, abychom nepřiznali, že nám na počítač něco spadlo… Jestli by mohli přehodnotit… Žádná odpověď. Včera jsem na počítač myslela. Nechodím na mail. Ó, oni psali. Že je na cestě. Dnes ho posvátně tahám z originální krabice z originálních pěnových boxíků. Prasklina je pryč. Oči mi lezou z důlků. Nepletu se? Bylo to na levé straně. Je to v pořádku. Vyměnili desku. Čtu si záruční protokol. Prý se na desku vztahuje záruka. Aha. Tak možná že se vztahovala i na tu opravenou. Hm. Zkrátka – vyšli mi vstříc.

Chci paní Hodné poděkovat. Ne. Nedostanu se přes telefon. Jdu na jejich stránky. Klikám. Telefonní sluchátko. Ne, to není ono. Po chvilce si dole v sekci počítače čtu - telefon na kliknutí. Co to je? Kliknu. Jéžiši, štěstí, že mám zapnutý mikrofon a reprobedny. Ono to zvoní. On se tam ozval známý hlas paní Hodné. Koktám, že vůbec nevím, jak jsem se k ní dostala. Byla to náhoda, je jich tam víc. Prosím, jestli by mohla předat poděkování tam někam někomu, kdo rozhodl, že záruka, nikoli mechanické poškození. Ráda vyřídí. Ještě chvilku slyším zvuk z jejího prostředí. Cvak. Hotovo. No jo, ale jak jsem se tam docvakala? Bože, proč to nejde jednoduše...

Uháním na nákup. Na pánvičce ohřívám brambory. Rychle zas domů. Kupuji po dlouhé dlouhatánské době krůtí prsa v igelitu. Ireno, dej pozor! Bryskně je krájím na maličkaté kousky. Žofince i Mourkovi nabízím maličko z pánve z obou stran přehřáté. Bez ničeho. Bez koření, bez soli. Žofka je trouba. Neumí brát z ruky. Musí ze země. Krůtičku už mi nechala. Mourek si dal. Žofinka je jak z kozy dech. Obědvala jsem pozdě. 

Všimla jsem si, že ceny květin opět klesly na svou původní vysokou míru ze závratných nemravných valentýnských výšin. Mohou si s nimi dláždit prodejnu. 

Ve tři klientka. Mladá. Hezká. Milá. Hodná. Byla nemocná. Moribundus. Vypadá smutně? V té době jsem zrovna taky ztratila hlas. 

- Co je ti?

- Mám starosti.

- Nemáš.

- V práci nám dávají víc práce.

- To nevyřešíš. S tím si hlavu nelámej. Budeš zvládat víc. Co tam máš dál?

- Nevím, jestli máme dát Šimůnkovi odklad.

- Z jakého důvodu?

- Chodíme na logopedii. Učíme se ř.

- To se naučíte. To není nic těžkého. To zvládne.

- A ve školce si plete samohlásky a souhlásky.

- Vyjely mi oči až nad čelo.

- Prosím?! Co že si plete ve školce? Co to je za blbost? Vždyť je dítě!!!

- Samohlásky a souhlásky mu dělají potíže.

Bože! My jsme šli do školy učit se. Pamatuji si přesně, kdo byl u mého zápisu. To byla zástupkyně v její kanceláři. Nebyla to naše milovaná první paní učitelka Jitka Sedláková. Ne, ne. Myslím, že mi tam dala nějaké asi tvary. Nic jsem neuměla. Nějak jsem to zvládla. Nedělala jsem si starosti. Hotovo. Zápis ukončen. My jsme si hráli ve školce. A poslouchali pohádky od paní učitelky. A chodili jsme na promenádu na vycházky. A na písku jsme stavěli bábovičky. Přijali mě a tečka. Ale fakt jsem samohlásky a souhlásky neznala asi tak do druhé třetí třídy, kdy se učilo hy chy ky ry.

- Oni se musí umět podepsat. A on umí překrásně opisovat. A jak rád. Jak jsem byla nemocná, seděl u mě, hodinu a půl přepisoval písmenka ze vzoru. A hezky.

- A tak tedy kde je ten problém? Nevidím ho. Šimůnek je inteligentní, vychovaný. Jak on se vždycky hlásí – prosím, prosím, maminko, mohu něco říci? - Víš, co je problém? Mimochodem problémy neexistují. Jen výzvy. Ale víš kde je to, co tě tíží? Systém do tebe šije. Ze všech stran na tebe útočí. Dokazuje ti, jak jsi nemožná, jak jsi bezmocná, jak  musíš poslouchat, jaký jsi OTROK. Hezky se usměj. Ať ti vlezou na záda. Teď hlavně do sedmi let nahlásit, že je živý. Počkej, zavoláme o návod. Ano, potřebuješ HLÁŠNÍ O NAROZENÍ DÍTĚTE. Moje holky to ode mě mají. Moje už tam nebylo. Taky si za tím půjdu. On se už umí podepsat, to je fajn. Toto bude na pořadu dne. -  V práci to nevyřešíš. To přijmi. To mají všude. Dovolují si. A se Šimůnkem si starosti nedělej. Nejsou. Jen naučit ho ř. To je všechno. A to on zvládne dobře. Logopedka dá návod, a najednou tam ř bude. Já jsem našeho vnuka učila mluvit. Na chalupě. On patlal. Nesouhlasila jsem moc, když mu Deniska dala odklad. Udělala to nejlepší, co pro něj bylo. Za ten rok vše zvládnul. Když jsme na chalupě snídali:

- Lukášku, chceš chleba nebo rohlík?

- Vohlik.

- Ne. Tak nejprve si řekneme básničku z Brousku pro tvůj jazýček.

A to se snažil, protože chtěl ten vohlik. Jinak bych ho nedonutila.  Deniska se vrátila s logopedie. Volala:

- Mami, máš pochvalu.

- Směju se tomu. Když byly záplavy v Pze, reportér, který by měl jít na logopedii, říkal:

- Podivejte, co voda dokáže.

- Babi, babi, on to řekl špatně. Měl říci: Podíííívejte se, co voda dokáže.

- Správně, Lukášku!

Odchází očividně živější, veselejší, radostnější. Jede na kosmetiku. Tam si zrelaxuje a předá doma Šimůnkovi dárek ode mě. :-) 

Na šestnáctou tři ženy. Z daleka. Dvě skoro osmdesátnice. Jedna padesát šest. Jedna z nich učila angličtinu a zapomněla jsem co. Bývala krásná. Ponocuje. Je velmi příjemná. Dozvukujme si, jaké to bylo krásné povolání. Děti nebyly záludné. 

- A rodiče taky ne. Rodiče táhli s námi. Bylo to kouzelné. Jen platy jsme měli malé. 

- Mě dotoval manžel. Ale ráda vzpomínám. 

Její výsledky jsou až na viscerály pěkné. Na to, jaký věk má, skvělé. Neočekávám, že by něco koupily. A nemýlím se. A je mi to vcelku jedno. Druhá – ó, smrtelné výsledky. Pročítá si programy. Na odchodnou mi špitne do ucha:

- Já vám zavolám, pošlete mi to, ano?

Jen kývu.

Ta nejmladší sportuje, běhá, lyžuje, a tělu nedopřává výživu. Ono se jí za to odvděčuje. Metabolický věk vyšší o třicet let… Tuků plné tělo. Na břiše pneumatiky. Metabolická voda nedosahuje dolní hranici. Pracuje na životním odboru. Pečuje o zeleň.

- A nadávají jí.

- No jo. Když prořezává stromy. :-) 

Směju se. Doma ji čeká jednadevadesátiletá maminka. Paní se asi dvakrát zalijí oči. Říkám jí:

- Vy se moc rozdáváte. Kdo pečuje o vás? Vy jste číslo jedna na světě. Nejprve je třeba mít sama sílu, zdravé tělo, kondici, abyste mohla dávat rodině. Vy stojíte poslední v řadě. Já jsem číslo jedna pro sebe. Paní kýve. Třeba bude přemýšlet. Děkuje mi. Celou dobu vůbec nemluvila. To ty dvě křepelky s osmi křížky na krku, ty byly komunikativní. Milé setkání. 

- Líbilo se vám u nás?

- Moc.

- Dozvěděly jste se tu něco nového?

- Ano. Děkujeme.

Jsem ráda. Měly hezký výlet. Dostaly informace o svých tělech.

A teď jdu spát. Žofinka leží smutná pod kamny. Není to dobré. Tam nikdy neležela. Něco to značí. Ráno v devět otevírá veterina. Bože dej, abychom ji tam mohli dopravit za pomocí. Bože, ochraňuj naši kočenku, ať dožije rána. A dopřej tomu, kdo ji nakopal, aby došel také své odplaty. Děkuji. 

Dobrou noc!