Ráda bych - jakoby nic

Co ty to tu tvoříš? Jo ty krájíš nudličky. Péťovi do zobáčku.

Usmívám se. Maminka mě naučila. Myslím u krájení na ni. 

Kolikrát v životě tvořila těsto, válela placku, kolik nudlí nakrájela? Odpadávaly jí od nože tak tenoulilinké vlasové... Pečlivá. Šikovná. Kam se za ní hrabu!  Kdypak to bylo naposledy!? Mami! Nikdy člověk neví, kdy je něco naposledy. Poprvé - ano. Ale naposledy? To nikdo nikdy netuší. Kolik nudlí jsi mi nanosila. Neměla jsem čas. Brala jsem to od tebe jako samozřejmost. Když jsem studovala, kolik sklenic jablek na štrůdl... Jen vyklepnout na těsto. Mami, mami! Tak ráda bych tě zase objala. Opusinkovala tě na krku. Na tvé jemné tváři. Pohladila po vláskách. Potěšila. Ukonejšila. Aby tvé podvědomí bylo v klidu... Krájím, krájím. Ale tak tenké - jen málokdy se mi povedou. Vlastně nikdy. 

Petroušek mě chválí. Kouřívá na terase na nízké židličce. Má přehled. Poslouchá lidi. Někdy prý říkají: 

- Hele, tady to je ten hezký domek, ty kytky. 

Nebo: 

- Tady jim to krásně svítí. 

Nechávám pro lidi na stolečku v obrovské číši hořet svíci, rozsvítím na sáňkách růžová srdíčka, udělám světýlko ve lucerničkách... Pro jejich radost. Ať se kochají. Ať nemyslí na strašení. Petroušek má přehled i o kočičích námluvách. 

- Micka to má na střídačku. Dnes v noci spala doma. A ten morák seděl na terase na její podušce. Tak jsem mu řekl, ať vypadne. Prve seděl zas pod jalovcem. Povídal jsem mu, ať se schová, že bude mokrý. Pomalu kráčel pod vrata. Nechoď pryč. Buď tady. Micka za chvíli přijde. Odešel a přišel ten rezáč. Když se stmívalo, tak se očichávali, muzlali.

- No, a když je načapeš, tak Micka zahníká a na oko ho žene pryč ze zahrady. Falešná!

Petroušek mi tímto přichází popřát dobrou noc. Mluví o sobě ve třetí osobě:

- Přišel Péťův čas. Hezky se vyspi!

Konečně si sedám. Píšu.  

Ráno. V diáři: Lyže. Jo, lyže. Leje jako z konve. Divný čas. Furt že bude krize, ale neřekli, jak ji zrežírují. Volám do DD. Stále obsazeno. Zítra to bude týden... Nemám čas tam stále volat jak do studny. Volejte, volejte, my vám to stejně nezvedneme. No konečně. Paní vedoucí volá zpátky. Zvykly jsme si na sebe. Oblíbila jsem si ji. Má cit pro situaci i pro člověka. Umí se dobře rozhodovat. Myslím, že by zrealizovala v DD jiný směr chodu. Vytáhla by ten tanker z nebezpečí potopení. Má klidný hlas.

- Paní Hrobská, na poradě jsme se radili, jak zrealizovat vaše přání, spojit se s maminkou přes skyp. 

Hm, to jsem neřekla, jen napsala. Ale to neva.

- A řešíme to. Myslím, že zítra by se to mohlo uskutečnit. Jen si upřesníme čas. 

No to by bylo skvělé. Podpořila bych mamku, mohla bych si s ní povídat třeba v době, kdy je tam mrtvo. Někdo paní vedoucí nahání. Nechci zdržovat. Nejsem tak důležitá.

- Já vám ještě zavolám.

Rychle tvořím - něco mňamňózního:

❤️❤️❤️Máme pro vás tip na báječnou valentýnskou pochoutku! 😋😍
Valentýnské čokoládovokokosové mražené bonbony
Porce: 12
Doba přípravy: 10 minut plus 30 minut na zmrazení
Ingredience:
• 3 kopečky F1 jemná čokoláda
• 15 g kakaa
• 60 g kokosového oleje (dnes jsem si jela koupit do Kauflandu BIO - jemný, skvělý. Matlám si ho na tělo. Navíc velmi chutný.)
• 60 ml plnotučného kokosového mléka
• 60 g rozinek
• 1 lžíce sušeného kokosu
Postup:
V kuchyňském robotu nebo mixéru smíchejte všechny ingredience kromě sušeného kokosu. Mixujte dohladka.
Pekáček vyložte potravinovou fólií a vložte směs, vyhlaďte ji špachtlí a vytvořte pěkně rovnoměrnou vrstvu.
Posypte sušeným kokosem a vložte do mrazáku, nechte 30 minut mrazit. Jakmile směs ztuhne, nakrájejte na kousky, nebo použijte vykrajovátko ve tvaru srdce.
Bonbony můžete skladovat v uzavřené nádobě v mrazničce až 3 měsíce.
Energetická hodnota: Energie: 88,9 kcal, Tuk: 6,9 g, Sacharidy: 6,2 g, Cukry: 4,5 g, Vláknina: 1,1 g Bílkoviny: 1,7 g

Hotovo.

Jedu na objížďku. Náměstí. VZP. Do prčic, mají jen do půl dvanácté. Pět minut scházelo. Nic. Jedu na druhý konec města do elektry. Tak jak mamka měla svou lékárnu - a já ji po ní převzala - miluji osazenstvo lékárny Na poliklinice, mám svou elektru. Vše potřebné do domu realizujeme přes ni. Ochotní, veselí, vstřícní. Procházím prodejnou. Je tu jeden, který mi neporadil dobře s koupí tabletu. Jediný ztratil mou důvěru. U mě se kredit už těžko získává. Ten člověk byl nový. Určitě se už vypracoval. Ale hledám ty své. Důvěryhodné... Prodejna prázdná. Co tu mají krásných barevných spotřebičů. Zálibně procházím pračky, myčky, ledničky, konvice, kulmy, fény, mixéry... Ty barvy! Ve skladu se někdo objevil.

- Já bych potřebovala pomoci vytáhnout z telefonu fotky. Vždycky jsem ho připojila, dala Galaxy, byly tam. A teď nejsou vidět.

- Jsou na obědě. Počkejte? Zavolám. Hele, už jsou tady. Kde je Michal?

Vedou mě k opravdu chytrému klukovi. Uviděl mě a chytil se za hlavu. S nešťastným obličejem.

- Ne, já tu vlastně ani nejsem. My zas jedeme. Není tu vedoucí. Je na prázdninách. Mám mít od pondělka hotovou inventuru.

- Jo, dobrý. V klidu.

- Prosím vás, mohla byste přijít v pondělí?

- Jasně, vždyť mně už to nejde asi čtrnáct dnů. Tak já počkám. :-)

- Moc děkuju.

Za co mi děkuje? On mi vždycky pomůže, když něco nevím, neumím. V pondělí už tam bude i vedoucí. Si počkám, že jo? :-) A ráda. 

Jedu Kaufland. Ocet vinný. Ocet jablečný. Chci si usekat ze skořápek hnojivo. Ať tu stránku mohu zavřít. :-)  Tak copak mají u pokladny?! Bože, ty krásné žluté narcisy - takové pěstovala mamka. Už vadnou. Nikdo je za 34 korun nechtěl. Před maturitou jsem chtěla přespat u Prokopů. V rodině mého cobydup nastávajícího Ivulky. To bylo okolo mého svátečku. Maminka nařezala takovouhle kytici pro Ivulkovu maminku... Před mou  maturitou maminka odjela do Mariánek. To byla odvážná. Důvěřovala mi . Pamatuji si, že jsem nemohla strachy spát. A 19.7. na mé narozeniny jsem se stala nešťastnou mladou paní Prokopovou. Záhy jsem přišla na svůj omyl... A teď tu vidím plnou krabici těch žlutých krásek. Asociují mi vždycky minulost. Za deset korun kupuji dvousvazek. Holčenky kytičí, nemohu vás koupit všechny. Promiňte! Dnes už nedostanete napít... Zítra umřete... V suché krabici. Ireno, neprožívej to. Jen kytky! - No právě - vypěstovali je někde v Africe. Odvezli do Holandska přes půl Zeměkoule na květinovou burzu. Poslali je do jaroměřského koncentráku. Lidi obracejí korunu, aby si koupili potraviny, natož pugét...

Kdysi po svatbě jsem neměla ani na sunar. Ivulka mi celou výplatu dal. A pak ze mě všechny jeho i moje peníze vytahal; utratil na pražské burze za LP. Moje kamarádka Ola ve třeťáku na gymplu měla Davídka. :-) Tak Olina si už tehdy občas koupila kytičku. Považovala jsem to tehdy za nešetrnost. Sešlo se čtyřicet pět let a moje vnímání se obrátilo naruby. :-)

Když jsem se poprvé viděla s Petrouškem, psal se rok 1989 a bylo to 4. 7. Každého 4. v měsíci, ale KAŽDÉHO! mi nosil květiny. I na Velikonoce, Vánoce, svátek, narozeniny, jen tak i k ročnímu výročí, stále. Vagony květin. Po sedmnácti letech a čtyřech měsících si mě vzal. Od té doby dostávám, ale už ne každého čtvrtého v měsíci. Má mě jistou. Často mi nosí. Naposledy nádhernou orchideu svázanou do kruhu. A tak už mi není líto dát peníze za květiny... Nejsou drahé. Ty super drahé neberu. Vykupuji často ty k odpisu. :-)  Jéžišku, co řečí nadělám okolo jedné kytky narcisů za deset korun.

Včera jsem si u Rossmanna v Náchodě koupila krásné legínky. S pentličkami. Jasně zelené k zelenkavým šatům. Měli trhaneček. Do telefonu mi prodavačka říkala, ať je dovezu. No jo, jenže já do Náchoda nejezdím často.

- Tak je vraťte v Jaroměři.

Dnes jsem je šla vrátit. Holčenky prodavačky byly moc hodné. Usmívaly se. Chtěla jsem výměnu. Už měsíc je nemají.

- To stály sedmdesát korun?

- No, byly z výprodeje.

- My jsme je tu prodávali za deset.

- Fakt!? Chcete říct, že jsem si v Náchodě koupila výprodejové sedmkrát dražší?

Smějeme se. Jdu prodejnou. Něco si u nich koupím za ochotu. Uvažuji postaru. Jim je můj nákup ukradený. Kde jsou doby, kdy prodavačky byly placeny z obratu. Lije. To je výtečné. Příroda potřebuje zalít. Bledule a sněženky poskočily radostí. Konečně se napily.

Vracím se do VZP. Slečna se usmívá. Daly jsme se do hovoru. Podepřela si bradu. Poslouchá. Nevěří mému věku.

- Jak jste to dokázala, že vypadáte tak dobře.

- Před víc jak třiceti lety mě umluvil můj nynější manžel. Je to největší chlap mýho života.

Vyprávím svůj příběh. Varuji ji, aby nedělala z chlapa oslíku, otřes se. A když přitáhne do jeskyně kance, ať mu tleská, děkuje, ať se raduje... A tančí oslavný tanec.

- Tak myslíte, že ten chlap je důležitý?

- Velmi. Nejste na trápení, těžkosti, radosti a všechno to, co nese NWO, sama. GDPR - oddělili nás. Abychom o sobě nevěděli. Ale oni o nás vědí všechno...

Hovoříme. Slečna poslouchá s očima dokořán.

- Já bych si s vámi chtěla povídat.

Mluvím i o tom, že má zatažené žaluzie. Prý příkaz... Chápu. Příkazy, zákazy, zatemňování oken, budov, odpojování lidí od slunce, vypojování od zdroje...

Slečna je nesmírně ochotná. Včera jsem poslala platbu, do konce týdne zkontroluje, jetli mám vše v pořádku. Abych nedlužila...

Tak a rychle domů. Na patnáctou přijede pán. A ještě telefon z DD. Paní sociální. - Maminka včera tvořila s Libuškou. A měli jsme prvorepublikový den...

Se zájmem poslouchám, jako když mi paní učitelka chválila holky na schůzkách rodičů.

- Víte, já to mám v hlavě špatně. Já stále vidím mamku mlčící, sedící u stolu, čučící do zdi. Nikdo s ní nemá čas promluvit.

- Včera na tom prvorepublikovém dni si dala štamprličku vaječného likéru...

Usmívám se.

- No ale jak to, že mi nikdo nevolá, že mamce něco chybí. A taky v koupelně kontroluji toaletní papír. Kolikrát ho najdu na v košíku. Ale přeci má být pověšený na držáku, aby ho mamka měla u ruky... 

- Já jim to řeknu. Dohlédnu na to, aby ho tam měla.

Paní sociální mě uklidňuje. Ptá se, kdy si přijedu pro vánoční tašku.

- Ne, ne, vy si nejprve vyfotíte tu flekatou zničenou a vyrudlou osušku, abyste měli důkaz, že ji nějaká ruka hodila do prádla. Vy si totiž naši dohodu nepamatujete. Pořád si píšete, poznačujete do sešitu, ale nedodržujete. A tam to potom skřípá.

Vnímám snahu. Opravdu vnímám. Jenže tam není důsledná kontrola směrem    shora. Tečka. Večer. Peču bagety, ale tradičně přidávám žitný kvásek. Nebe v hubě. Něco tak lahodného jste ještě nikdy nejedli. Fakt dnes 1*.

-Ťuti, pojď, mám tu bonbóny!

- To je dobré. Tos vyrobila?

- No, je to rychlé. Je to z čokoládové formule Herbalife. :-) 

Zadělávám na placku. Válím nudle. Hlavou mi jde, jak jedna Helenka 22.2.2020 vyfotila na mobilu ve 22.22 display svého telefonu. A pak si přečetla, že Marek Ztracený skončil svůj koncert zrovna na tyhle dvojky - 22.2.2020 ve 22.22 hod. Co to mělo značit?

- Peťuš, dovez mladým nohu. 

Hledám dárečky. Ovoce... 

- A nezapomeň tu nohu. 

- A jo! 

Mezitím zatápím. Už jsem zběhlá. Za celý rok netopíme elektřinou. Taky nám poslali dvoumístný přeplatek.

Poslouchám školení. Jdu vyndat myčku. Krájím nudle. Sedám. Procházím den. Byl hezký. Ponurý zprávami o koránoviru. :-) Nechci to k sobě pustit. To je ještě ponuřejší než zprávy o Alkulajdě. A ta baba německá sdělila, že nic. Zachraň se, kdo můžeš. Nechci číst zprávy. Nechci se nechat chytit do tenat temnoty. Ale přesto se mi před oči dostalo sdělení: Kdo prodělal koránovirus, nakazí se znovu.s No nic, to se nás netýká. Splňujeme věkovou hranici, ale máme těla neotrávená léky, v kondici, vyživená. Děj se vůle Vesmírného architekta!

Dobrou noc!