Radost z pohybu dnes skvělá s tancem ve smíchu

Bílo. Dnes poběžím do luk dřív. Sice slunce vyšlo jen za mraky, ale jedu. Totiž radar Péťa hlásí odpolední déšť. Ten se dostavil večer. Zdá se dle zpráv z FB, že země lehla pod ledovou krustu. I Lukáš Biro z Blavy ukazuje své auto. Nádherně potažené ledem.

Koukám, hledím, bavím se, jak ve Špindlerově Mlýně nějaký nešťastník pokosil na ledovaté cestě několik aut.

- Mami, on neměl sněhové řetězy, to mu pojišťovna způsobenou škodu nezaplatí.

- Prosím tě, si to zaplatí. To dá! Jen si to musí říkat nahlas! :-) 

- Mně ten nárazník i s nalakováním stál 36 833-, z toho asi 28 000 jen lakování dílu a zbytek ten černý plast. Prostě 2 nárazníky za skoro 37 000

Dozvídám se o dopravní značce sněžné řetězy. Ahá. Áha!! Neznám. 

Peťůůůš? Znáš značku sněžné řetězy?

Někde jsem ji viděl. 

https://www.youtube.com/watch?v=nSKc4sBf3wo

Řehtáme se nad videem: Instruktážní návod k nasazení řetězů. Pán to vtipně komentuje. Sice mu ujíždí slova…

- Ahááá, ty voe, já je nechci nasazovat v zimě! Voe! Jak to... Takhle ne...  Šoupnu, né? Mám. Jak? Jak? Ty voe! To nedáš! A znovu – borka rozborka. Kam to tam mám dát? Eště jednou!  Nesměj se, voe! Jasně, to mám blbě, ty voe. To vidim.

Řinčí řetězy jak čert. Sakruje.

- To by mě zajímalo, kdo to vyrábí.

- Lindo, to se na to musí najet, ne?

- Ne. To na to jen připneš.

- Aha. Za nás se najíždělo.

Pán z instruktážního filmu se snaží dál:

- Ty voe, to má bejt za pět minut hotový. Jak? Komu? Mrzne. Jezděj kolem Skopčáci se čtřkolkama a já jsem v pr. Ty voe, to má bejt vobráceně. Netočto, je to zbytečný. Už bych byl mrtvej, zmrzlej.

Tak už se vidím, jak vytahuji řetězy. Na sněhu. Bez rukavic. To je skvělé – dopravní značka sněhové řetězy… Večer si návod pouštím ještě jednou, před spaním, pro natřesení bránice.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-05-ranni-a-dopoledni-kockovani

Tak tedy ráno. Rychle kočky, sebe.

- Peťuš, připravím brambory, obalím klobásy. A pojedu.

Jak postupuje čas. Slevuji.

- Peťuš, brambory připravím až přijedu.

Ještě namalovat. Ještě poslouchám konec dr. Stránského. Posledních asi pět minut. Velice důležitých. Poslouchám, jak v době kovidu někdo běhal, někdo pil. Kontejnery plné láhví. Dr. Stránský dělá medicínu, ale vypravuje, jak začal s vinařstvím. Nedoporučuje, prý je to šílená dřina. Člověk se přitom nudí, je to jednotvárná práce, metry a metry, metry a metry jednotvárné práce. Přijďte ke Stránskému, udělejte jeden den brigádu, dá vám víno. On se stal člověkem počasí. Když pěstujete živý produkt, vinice je dynamická.

Ještě jedna důležitost. Rodiče jsou animátoři. Nenechají děti nudit. Snaží se je stále něčím stimulovat. My jsme víc jako děti přemýšleli. Byli jsme kreativnější. Nuda je důležitá. Mozek jinak pracuje.

Dr. Stránský:

- Mozek, když se nudí, vymýšlí. Nuda je žádoucí pro děti. Protože začnou vymýšlet, hledat, vyhledávat, porovnávat. Když je jejich mysl řízena, třeba na Tik Toku – zůstávají v ploché úrovni a vůbec se nepouštějí do dalších úvah. 

- Petroušku, jedu. Klobásy obalím taky až se vrátím. 

Mohu jet. Chodníky neodmetené, fajn. Bílá cesta do luk. Dnes na vstupním kopci ještě nikdo nepekáčuje. fjiSpouštím se do pole. Jedu. Opět nikde nikdo. Až za železňákem proti mně modrá bundička. Podle pohybů paní. Dáváme se do řeči. Á, učitelka. Ano, obě se divíme, že nikde nikdo. Jen my dvě jsme zdvihly zadky a využíváme příležitosti k pohybu. Paní volá:

- Ještě se potkáme na dalším okruhu.

Jedu. Paní podjíždí na malou louku a potkáváme se až před jejím odchodem domů. Dozvídám se její jméno.

- Tak to vás asi zná můj Péťa.

- Vy jste od Péti? Tak ho moc pozdravujte. Já si je pletu s Jožanem. Oběma říkám ahoj.

- Teď už jsou rapidně odlišní. :-) 

- Nezapomeňte ho podzravovat. My jsme byli před sto lety na táboře od ZAZ.

V té době jsme se seznámili. Já dělala hlavní vedoucí v Holanech u Máchova jezera. On jel po mém turnusu kousek dál ve stejném kraji. Nebyly telefony. Ozval se mi pevnou linkou z výletu z Ústí nad Labem… Papírek s mým číslem měl s sebou? Nebo v hlavě? Pak přijel nečekaně. Jeho malý Honzíček měl zánět očí. Přivezl ho domů. To paní nevypravuji. Utíká, aby nevychladla. Já běžím z velkého okruhu na malý… Obě louky dělí uměle navršený železniční val. Jak to ti naši předci uměli zpevnit s jejich prostředky, aby po něm mohl přejet těžký železný oř! Asi byli šikovní.

Doma mě čekají. :-) Nebo čekají na oběd? Ohřívám včerejší polévku. Na páru brambory, navrch červenou řepu, petrželový kořen. Mám ještě v pytli od klienta z pole. Už jsem skoro všechno spotřebovala. Ještě mám hodně petržele a skvělou mrkvičku. Od jeho ženy křeník ve skleničce. Výborný! Rychle obaluji klobásky. Do kompotu vhazuji měsíčky mandarinky a krájím půl banánu.

Obědváme. Popíjím víno.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-05-odpoledne

- Peťuš, dala jsem ti na parapet vychladit pivo.

Je to pivo z Vánoc. Dárek.

- Ne, později.

Už vím. Vykroucá se.

Jdu si chvilku lehnout. Odpočinek potřebují v těchto dnech dopadajících silných kosmických frekvencí všechny tělesné schránky.

Chvilka stačí. Zatápím.

Péťa už před týdnem zhodnotil kávová zrníčka, která jsem vysypala do nádobky, něco jako hnůj. Přešla jsem to, že je to kvalita z Veselého výletu. Dnes mě rozesmál. On to umí.

- Tak jsem si zas uvařil kafe. Dvě za týden piju.

Přehání. Směju se srdečně. On má rád kávu několik hrnků za den. Mele si na ručním mlýnku. Nejraději má obyčejný Standard. Když dostane nějaké zvláštní pytlíčky darem, jako ta Krakonošova z Pece, není to ten pravý šálek. Remcá a nechce ho pít. Dnes další šíp. :-) Opakovaný. Směju se.

- Kdepaks´ koupila to kafe? To je hambuch jak má bejt.

Už jsem věděla. Se smíchem:

- To jsem ti koupila s láskou v Galerii Veselý výlet.

- No. To cejtím. To je... Mňam, mňam… :-) 

No neřehotali byste se? To jeho mňam, mňam. Jako fuj fuj. Nebo ble ble. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-05-vecer

Mezitím sedíme na gauči. Plánujeme. Povídáme. Žofka si vyskočila. Natahuji ruku s telefonem, ne a ne zachytit situaci. Chvíli před tím jsem rozsvítila svíčku s jablíčkovým nálevem. Stále dbám  vůně odcházejících Vánoc...

- Peťůůůš, já jsem tak smutná ,že už budu sklízet vánoční výzdobu. To byl tak krásný čas…

- Tak to nech na za rok.

- Určitě.

- Dost bolo focení. Jdu si dopít lahodnou kávu.

Baví mě. Jeho jedovatost je tak heboučká, tak miloučká, tak nezraňující. Můžu se potrhat smíchy.

- To musím vypít, i kdyby na chleba nebylo.

Mamka říkávala rčení babičky Pleslové ze Slatiny na Zdobnicí. To už je pětapadesát let.

- Radši pár korun dochtoroj, než by se boží dárek vyhodil.

Když mi bylo patnáct. Mamka byla s plícemi asi měsíc, možná dva na léčení v Žamberku. Měla o mě obavy. Duben nebo květen? Ještě chladná rána. Hlavně abych se ráno strojila. Drahuška ví, že její – dokud je na horách sníh, budeš nosit punčocháče – bylo zákonem. Pamatuji, jak jsem si navlékla bílou krásnou poctivou naškrobenou košili po Ivě. A šla do školy. Byla mi strašná zima. Ale košile mě dekorovala… Vím, že jí to někdo žaloval, že jsem šla jen tak nalehko. Ona s plícemi v léčebně v Žamberku… Ta paní Pleslová tam ležela s ní. Pamatuji, že si tam mamka pletla takový světle modrý svetýrek. Nádherný. Krásný. Jemný. Mamka v té době měla přítele pana Ř. Ten mě měl hlídat. A paní Pleslová na její strachování, aby její vztah neskončil dlouhým odloučením, měla moudrou větu:

- Za jednoho barevnýho deset strakatejch.

Tu větu používala mamka, když se na mě Ivka vykašlal. Zůstala jsem se dvěma holčičkami, rok a sedm. Fňukala jsem po něm. Táta od rodiny. Sedm let mě trápil. Podváděl. Měl svá alkoholová období. Občas se choval agresivně. Hodil po mně dvakrát židlí, když jsem čekala druhé dítě. Stejně to byla moje velká láska. Za ním jsem tak pobrekávala. Mamka to vždycky usekla:

- Za jednoho barevnýho deset straktejch!

Mám jednoho nádherného, krásného, s různými barvičkami a jsem za něj šťastná. Teď dopíjí tu Krakonošovu kávu, která mu nejde pod nos. A s láskou a elegancí mi dává najevo, že dárek z Pece z Veselého výletu je sice pěkně mastný, ale dle něj nestojí za nic. :-) To umí jen velká duše.

Závěrem něco z FB. Hezkého:

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-05-stoleta-pani-a-jeji-modlitba

Karel Imlauf

To je moje maminka, 27.2.2025 ji bude 101 roků

Karel Imlauf

Dobrý večer přátelé,

dnes mě učila maminka modlitbu, kterou zná jako básničku ve 101 letech zpaměti:

Má Lásko.

Má Lásko na kříž přibitá,

i ranami mých hříchů.

Ty stále ke mně promlouváš,

dost nebude mých díků.

Za kříž to Světlo v temnotách,

jež život znovu vrací.

Za každý den Tvé štědrosti,

jež z Tvých ran vykrvácí.

A k poslednímu setkání,

až budeš vážit mé dny.

Chci přinést všechnu lásku svou,

Ty na ní Pane shlédni.

Dej, aby byla mocnější,

než všechny moje viny.

A naplň ji svým dědictvím,

jak jsi všem věrným slíbil.

Ochranná křídla světelných bytostí všem! Krásné sny, dobré ráno!

Teď - dobjou!