Radost z pohybu na sněhu není ideální

Probouzím se. Moc brzy. Zahrada ještě svítí. Něco si poslechnu z mobilu. Ani náhodou. Ve vteřině spím. Druhé probuzení. Slunce. Bílo. Radost!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-04-dvoji-probuzeni

Fotím krmítka. Ptáci poletují jak motýli. Tetelím se štěstím. Dnes si vyjdu do přírody.

Volá Linda. U nich nasněženo. Smějeme se, ani zmínkou nevyslovujeme povídku o Pražákovi, který prodal byt v Pze. Viz P.S. Totiž - ona už vyhazovala. Její LP se divil, proč je cestička cik cak. No, mohl si přivstat, že jo?

- U nás taky bílo. Krásně!

- Mami, tak dnes asi půjdeš na běžky, viď?

- Jé, jsem já to ale…. Já jsem si plánovala pěší výšlap.

- A kam bys šla?

- K prachárnám. Jé, tak to já půjdu na běžky. No neboj, taky by mě to napadlo. :-) 

Dopoledne hovor ještě s jednou blízkou osobou. Vylekalo mě, že mluví z cesty. Ješiši! Klade nelogickou otázku. Bože!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-04-krmeni-ptaku

Jdu bosa do sněhu nakrmit ptáky. Žofka pozoruje na schůdcích mě, ptáky i páníčka. Ten odhrnuje sníh. S někým telefonuje.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-03-smetana-na-maslo

Než nakrmím sebe a kočky,  sbírám z mléka smetanu na máslo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-04-pustte-me-dovnitr

Žofka pendluje do sněhu, domů. Jak bubenice tlučením pacek do dveří se dožaduje vstupu do domu. Mourek rezervovaně čeká na snídani. To určitě, bude si chladit pacičky v té ledové nadílce!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-04-cekani-na-snidani-si-zofka-krati

Kočky ve střehu očekávají masíčko na mističky. Žofka z dlouhéchvíle drásá pytel od koberečků do auta. Něco jí tam náramně voní. Ale šanta kočičí to nebude. 

- Po obědě vyběhnu.

- Ne, běž teď, dokud svítí sluníčko. Naobědváme se, až se vrátíš.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-01-04-v-polich

Dobrá nabídka. Děkuji za ni. Běžím. Boží! Od branky klušu po neodházených chodnících. Zaplať bůh lidi čekají na TSM. Na vstupním kopečku oslovuji holčičku ze školy Křišťálek. Asi před třemi lety jsem natáčela na pekáči; dolů vedle pekáče dováděl černý pes. A nahoru jí pekáč vytáhl.

- Pamatuješ si mě?

- Trošku. Přeju vám hodně štěstí!

Teď nevím, jestli řekla štěstí nebo zdraví, ale stihla jsem ještě poděkovat. Mou pozornost upoutala babička s dědou s vnoučetem na pekáči. Paní:

- Nechej paní sjet.

- Jé, já se bojím. Nevím, jak to zvládnu.

Pán se směje:

- Tak hodíte hubu.

- Jo držtičku myslíte?

Smějeme se.

Nějakým způsobem jsem se spustila. Tak, jsem tu. Kochám se. Pole, stromy, řeka, bílo. Nekonečno krásně. A hele, stopa! Vstupuji do ní. Na konci, kde se louka uhýbá řece, si tvořím svou stopu. Jsem zase tady. Volná, svobodná, pod sluncem, šťastná. Huráá. Klušu, klušu. Poslouchám do sluchátek pořad o zvycích. Redaktor Jirásko – velmi pečlivý, v úvodu říká, že spíš se zaměří na slovanské tradice. Ale sklouzl ke  křesťanským vánočním zvykům… Hezká kulisa. Spíš se dívám po přírodě. Proti mně manželé. Pejska na vodítko, druhý oříšek proti mně běží na volno.

- Pejsku, dej pozor! Neutrhne mi zadek?

- Ne, nebojte.

Míjím je a uvědomuji si, že hodně let necítím strach ze psů. Celý život jsem se jich bála. Asi příhoda z dětství. Jak jsme se tajně vkradli na statek do stodoly. Po žebříku jsme vystoupali na trám, žuch do sena. To se nesmělo, aby prý se nezapařilo nebo co. Když jsme se dost vydováděli, zase jsme se nenápadně vyplížili ven. Zrovna tam černý Rejchrtův vlčák hltal žrádlo z misky. A já ho šla pohladit. Ohnal se. Natrhl mi kabátek. Ještě že jen kabátek. Díru jsem si pečlivě jako osmi desetiletá zašila. Maminka si toho nevšimla. Až po pár dnech šla s paní Rejchrtovou do práce. Obě dělaly u hadrářů. Ve výstrojním skladu VÚ 8521. Mamka v kanceláři. Paní Rejchrtová ve skladu. Musela jsem s pravdou ven. Ukázat kabátek. Tehdy jsem tak dobře malými stýžky díru a menší dírku zašila. Vůbec to nebylo vidět. Paní Rejchrtová to prozradila. Dnes drátuji. Jak mě naprogramovali – studuj, studuj, hlavně na nic nesahej. Oni netuší, že od slunovratu díky Lence vím, že jsem ŠIKOVNÁ. To znamená ZRUČNÁ. Když jsem se ptala na zvrajceláštní, jak se tam hodnotí děti, jestli pět, pět plus, pět minus, vysvětlili mi, že i tam se z námkuje jedna, tři… Do osobních karet se psalo ne – má ruce levé, jak turecká šavle. Ale hezky kulantně: Méně zručný. A já jsem zručná. Už to o sobě vím. 

Zastavuji se pod prvorepublikovou vilou s modrými okny. Mám ji moc ráda. Krásná. Loni ji oblékli do nového okrového kabátku. Okna zůstala modrá. Každé jiné. Ve štítě kulaté jak do kajuty. Víc se mi líbila v šedivém, jenže byla dost sešlá, otlučená. Je to pro mě stále vila s modrými obroučkami od brýlí. Stojí na jaroměřských Ptákách. 

:-) 

Obíhám velkou louku dvakrát, malou jednou.Podjíždím železniční viadukt. Ten dělí Ptáka josefovská od jaroměřských. Sem chodili císařští vojáci střílet na ptáky. Odsud etymologie toponyma Na Ptákách. Zrovna teď u psaní po železničním mostě nad řekou projíždí vlak. - Po josefovských Ptákách rychle k Petrouškovi. Aby nehladověl. Stejně budeme obědvat v půl třetí. Měl svačinky.

- Peťuš, na mě dnes padl strach. Že zůstanu sama a blbá.

Uklidňuje mě. Ale kontruje s horší další příhodu s osobou blízkou. Ješiši!

- Peťuš, takhle to začínalo u mamky… Jenže u ní se to rozvíjelo pomalu a plíživě. Tohle je progresivní.

Hovořím s Mijankem. Mluvím o srdečném setkání v muzeu s jeho Kubíčkem a jeho slečnou a la třicátá léta.

- My jsme šťastní, že si oba kluci našli hodné holky. Teto, jsem v Harrachově. Ubytovávám šedesát tři dětí.

- Ještě se zeptám na Zdena. Prosím tě, Péťa prohodil otázku, co Zdeno… Dozvěděli jsme se, že už tu tři roky není. Jak zemřel?

To je jeho bratranec. Celý život vyrůstal a žil se svou sestrou Irenkou a rodiči  na Štrbském Plese. Bratry si podelily Iva a Irena, celoživotní provozářka v komplexu Hviezdoslav, Kriváň, Jánošík... Na důchod se vrátila do své rodné obce na jihu Slovenska.

- Oni se s Irenkou vypravili na výlet na Štrbské Pleso. Měl tam plno kamarádů a známých. Řekl Irence, aby jela domů sama. Že přijede autobusem. Ve Štrbě je taková malá točna. On se narodil na Silvestra.

- To já vím. Na jeho profilu jsem právě minulý týden vyhledala, že mu tam V. píše – Zdeno, budeš chybět. Na jeho narozeniny!

- Točil se tam autobus. Přimáčknul ho do závěje. Umřel.

- Měl alkohol?

- Právě že vůbec.

- Tak už běž ubytovávat. Ráda jsem tě slyšela. Hodně zdraví tobě i Radce!

Povídali jsme si poměrně dlouze. Přemýšlela jsem o tom, že Zdeno se musel na své místo odchodu dostat. Proto poslal Irenku napřed domů na jih Slovenska.

Dnes mi den uštědřoval těžké zkoušky a informace. Je třeba se dostat zas do roviny. Do harmonie. To není moje. Soustředit se na svou bublinu. Je třeba být silný. Tedy mít se rád, aby tu člověk byl pro druhé. 

https://www.youtube.com/watch?v=fml7FrNOwGA

Poslouchám dr. Lebenharta, pediatra odmítajícího očkování. Radí, ať se člověk raduje, hraje si. Tak to plním pečlivě a intuitivně. Každý den si hraju. Raduji se. Říká: Kdo se dobrovolně zblázní, nezblázní se doopravdy. Vyhne se Alzheimeru. Blbněte, chovejte se jako děti, humor, legrace, fanaticky dělejte věci se zanícením, pak vůbec nebudete mít problém s mozkem, že by degeneroval. On degeneruje u lidí, kteří příliš myslí. Západní civilizace jede na mozek, místo aby jela na srdce. Mozek je nástroj, jako nástroj jsou i svaly k fyzické práci. Mozek je potřeba, ale je to nástroj. Naše mysl nás nonstop terorizuje. I když spíme. Podle EEG i v noci. Mysl je aktivní – až na určité fáze spánku, kdy převládají teta vlny ve spánku REM. Tam jedině se napojíme výš. Ale jinak stále jedeme. I ve spánku přemýšlíme. Když někdo hodně dlouho přetěžuje mozek myšlením, má dvě ožnuti. Buď dostane degenerativní mozek – kdy se nedobrovolně začne chovat jako dítě. Nunto o něm pečovat, nosí plín,žvatlá nesmysly. A v akutnějším případě přijde mozková mrtvice. Je to častější u mužů. Nepoužívají tolik intuici, srdce – jako ženy. I po mrtvici jede myšlení jako zběsilé, jenže ten člověk to má zacyklené vevnitř, nedává to ven. Neveselé věci.

Srdce má mnohem větší energii než mozek, to je jasné z elektrozáznamů. EKG má mnohem větší amplitudu – 1,5 cm Mozek ji má v milimetrech. Srdce je mnohem silnější, má větší životní možnosti. Je třeba přesouvat své vědomí do srdce. Proto je tolik kardiaků, protože jejich srdce nemá tolik pozornosti. Není tolik používané. A mozkové věci jsou zase v přebytku; je třeba vyrovnávat tyto věci do harmonie. Pokud má srdce hlavní fci, není co řešit. Je to automaticky láska nejvyššího typu. A zároveň inteligence. Protože láska je nejvyšší forma inteligence, nejvyšší forma způsobu života. Všude vidíte Boha. Je to nejvyšší forma lásky a zároveň inteligence. To není v hlavě. Tam jsou znalosti, Ale ne inteligence. Ta je v srdci. Láska je inteligentní. Protože je to Boží projev. Láska je tvořivá a dávající. Myšlenky jsou všeliké. 

V závěru hovoří o zakázaném skvostném léku ivermektin:

Někde je k sehnání volně za pakatel. Zakázali ho. Je na něm napsáno – pouze pro veterinární účely. Antiparazitikum – primárně na určitý typ parazitů. Hlavně je to používané v alternativní onkologii jako pomocný lék. Je to lék protiinfekční i proti běžným infekcím. Dokonce je dobrý i na hormonální systém. Pomáhá i trávicímu systému. Byla za něj udělena Nobelova cena. Stáhli ho. Nedostatkový. Někdy nebyl izoprinosin. Pomáhal v kovidové době v začátku kovidu. Ceny šly závratně nahoru. Přitom levné léky – nehorázně drahé. Úmysl farmaceutických firem rozhodně není pomáhat lidem – říká dr. Lebenhart. Ba naopak.

Hodnotím den. Moje bláznovství – pomáhat lidem - se ukazuje jako prospěšné pro mě. Lásku k sobě buď získám, nebo ji postrádám. Kdo ji nezíská, není schopen mít rád druhé. To už dávno vím. Duchovní energie drží člověka ve vysokých vibracích a je to záchranné lano, když se na člověka hrnou situace… Ať duchovní energie proudí volně bez blokací něčím, co tam nepatří. Nikdy o sobě nemáme říkat nic nehezkého – třeba: Ty jsi ale nemožná. Celý život jsem se oslovovala jako Irenka. Dnes si říkám asi tři čtyři roky Ireno. Ireno, to dáš. Ireno, ty jsi šikovná. Lépe – dnes jsem cestou z běžek hodnotila svůj výkon v první osobě přítomného času:

Jsem šikovná.

Protože jsem. Opravdu jsem si to uvědomila. 

Na kopečku bylo pár rodičů s dětmi a pejsky. Ale na prstech rukou by se spočítali. Potkala jsem asi dva běžkaře. Daleko šikovnější. Mocněji se drželi ve stopě. Sníh byl čerstvě napadán. V jednom úseku jsem se přilepila k listí. Sundala jsem běžky. Hezky je navoskovala. Skočila do nich a šupajdila dál. Říkala jsem si, že příští okruh se tomuhle místu vyhnu. Pole je tady hrbolaté. Sněhu je poskrovnu. Ale kdo z mých vrstevníků se dnes vypravil do běžkového dobrodružství! Komu se chtělo? 

Den by byl krásný. Bombardoval mě nepříjemnými informacemi. Nemám to ráda. Na mě se musí pomaloučku, ne bim bim bim. Zvyknu si...

Zítra bude líp. To už to strávím.

Dobjou!

P. S. 

Mě to přišlo na email takhle:
Můj krkonošský deníček

15. srpna
Konečně jsem sehnal vytoužený domek v Krkonoších a prodal nehezký panelákový byt ve špinavé Praze.
12. října
Přestěhovali jsme se do našeho nového domu v Krkonoších. Bože jak ke zde krásně! Už se nemůžu
dočkat až majestátné horské vrcholy pokryje sníh. Kolem prostorného domu máme nádhernou zahradu.
20. října
Krkonoše jsou tím nejkrásnějším místem na zemi. Podnikli jsme malý výlet do okolí a přitom jsme viděli
několik jelenů a zajíců. Jak byli nádherní. Zdá se mi, že jelen je jedno z nejúžasnějších zvírat na zemi. A
ti zajíci tak krásně panáčkovali. Brzy však začne lovecká sezóna. Nechápu, jak někdo může zabít něco
tak nádherného. Doufám, že už brzy začne sněžit.
20. listopadu
Minulou noc krásně sněžilo. Probudil jsem se a vše bylo pod jiskřivou sněžnou pokrývkou. Krása jak na
vánočním pohledu. Proházel jsem příjezdovou cestu, cestičky okolo domku a uspořádali jsme rodinnou
koulovačku. Potom projel sněžný pluh a musel jsem znovu proházet příjezdovou cestu. Prostě to tady
miluji.
25. listopadu
Minulou noc připadl další bílý sníh. Sněžný pluh zopakoval žertík s příjezdovou cestou. Nevadí, během
chvilky jsem ji znovu proházel, přestože to pěkně udusal.
2. prosince
Další sníh napadl minulou noc. Kvůli zahrnuté cestě jsem se nedostal do práce. Jsem úplně vyčerpán prohazováním. Zkurvenej sněžnej pluh. Navíc přijel až v poledne.
3. prosince
Opět sníh… zase jsem se nedostal do práce. Jsem úplně vyčerpán prohazováním. Zkurvenej pluh se ani neukázal.
4. prosince
Konečně přijel ten zavšivenej pluh a nechal mi na příjezdovové cestě náklaďák toho svinstva.
7. prosince
Včera napadlo ještě víc těch bílejch sraček. Mám na rukou puchýře od lopaty. Jsem přesvědčenej, že
sněžnej pluh čeká někde za rohem, dokud neproházim cestu. Hajzl jeden.
10. prosince
Sypač posypal cestu škvárou, konečně se dá po ní jezdit. Nechápu ale, že s ni tak šetřil.
15. prosince
Ti svině zajíci nám ožrali všechny stromky na zahrádce.
25. prosince
Veselé zkurvené vánoce. Víc zasranýho sněhu. Jestli jednou dostanu do ruky toho zrurvysyna co řídi
sněžnej pluh, tak ho nakopu do prdele. Nechápu proč prostě na tu zasranou silnici nepoužívaj víc soli co
by rozpustila ten sajrajt.
27. prosince
Zase napadl vagón těch bílejch sraček. Už tři dny jsem nevystrčil rypák s výjimkou prohazování příjezdové cesty pokaždé, když projel pluh. Nakonec i pluh uvázl v závěji a ten ksindl řidič si přišel vypůjčit moji lopatu. Řekl jsem mu, že jsem jich už zlámal šest, když jsem prohazoval zahrnutou příjezdovou cestu a pak sem do něj mlátil tou sedmou, až se dal na útěk.
28. prosince
Konečné jsem se dostal z baráku. Odstranil jsem to bily svinstvo a vydal se do obchodu pro nějaké jídlo.
Při zpáteční cestě mi vběhl do cesty jelen a už se to nedalo ubrzdit. Mám škodu na autě za 50 tisíc. Ty
zkurvený bestie by měli postřílet. Že je ti lovci nevymlátili všechny.
10. března
Odvezl jsem auto do servisu ve městě. Člověk by nevěřil jak může za jednu zimu zrezivět od tý debilní soli, co s tím ty hovada sypou tu silnici.
15. března
Uklízím haldy škváry, které mi tu zanechal ten hnusnej sypač.
12. dubna
Odstěhoval jsem se zpátky do Prahy. Bydlíme v útulném panelákovém bytečku. Ted teprve vidím jak je to
nádherné město. Nechápu, jak někdo může žít v takový prdeli, jako jsou Krkonoše.
10. srpna
Konečně jsem prodal domek v Krkonoších jednomu naivnímu Pražákovi