Radost ze svobody pohybu, z horkého čaje, kdykoliv si zamanu...

Co u čápů? Nacvičují? Krásní. Elegantní. Přátelští. Mají ráno o několik hodin dřív než já.

Devátá. Klientka.

- Jak se cítíš? Mně pohled za okno přináší divné pocity. Neklid, něco neurčitého, těžko pojmenovatelného. Po tropech zima jak v psinci.

Souhlasila. Souzněly jsme. Proč volíme poslance do EU, když rozhodne komise? Volení nebožáci to za obrovské peníze jen odsouhlasí... Depresivní. Debilní.

Čtu u pana Nitscheho Werichův citát o lidech, lidství, jak jsme si rovni, jak se nemáme povyšovat, protože všem je v zimě zima, atd. Odepsala jsem:

Jiří, miluji lidi, ale v poslední době nerada vycházím. Je těžké milovat všechny stejně jako sebe sama. Lidé od dob Jana zhrubli, neštítí se hrubostí, neslušností, podrazů... Dívám-li se na starý film z debilní doby - vidím mezi lidmi souznění, lásku a i když se nemají rádi, přesto zachovávají prvky slušného chování... Dnes jsem tu měla klientku. Ptala jsem se jí, jak se cítí. Na obloze hliník. Léto. Shodly jsme se na pocitu roztřesení, neklidu, obav, sklonu ke smutku...¨

Za maminkou. Stavuji se v Lidlu, Kauflandu. Ovoce. Mamince chryzantémy. Retro týden. Kaštany a Milenu v původním obalu. Bohužel, původní receptura bez palmového tuku a glukózy zničena. Nestlé si dělá co chce. Jak ředitel v DD. Není všem dnům konec. Jsem optimista. 

Procházím v Kauflandu bez zájmu šunty... Mají tu už dlouho zbytek dresů. Byly drahé. O něco víc  nevzhledné. Vidím nějakého kohouta. Vypadá to jako kohout, a je to lev. Náš státní znak. Rozčepýřený zmoklý ubožák. To se jim povedlo. Když ne hymna, aspoň poničit jiný symbol státnosti.

Semafory. Něco  mi spadlo pod sedadlo. Lovím. Posunuji sedadlo. Nějaký papírek. Ztracený papírek deset km před Medlovem :-) Našel se. Nevytrousili jsme ho venku. :-) 

Maminka sedí v průchoďáku zvaném jídelna. Zima jak v psinci. Protahuje tu průvan od schodů. V letních kalhotách. Bez deky. Všichni sedí bez deky. Všichni - asi tři lidé. Ostatní leží zašpuntovaní v postelích. Stačí židle a stůl. Studený odchov. Jen si zvykejte. Paní lékařka-herečka, :-) nevím :-) ráda komunikuje. Nemá s kým. Ještě si něco pamatuje. Sympatická.

- Vidíte, máte hodnou sestřičku. Přišla za vámi.

Tlačím maminku před sebou. 

- Já jsem dcera :-) 

- Jé, dcera.

Špatně vidí. Tvrdí to o sobě. A opravdu .-) Chtěla jsem ji vzít s sebou ven. Kamilka nedovolila. Asi nemá paní od rána dobrou náladu.

Ostatní u stolu sedí tichoučce jak vrabečci v trní. Debilizují se televizí. Záření nesmírně škodí... Beru maminku do pokoje. Balím ji do přehozu. Deka není. Paní Boženka je v pelíšku a deku vidím vyčuhovat z pod její přikrývky. Nejsem hyena. Dřív byly deky na každém pokoji. I ty zmizely.

- Mami, tady máš borůvky s jahodami. Tady máš bublaninu. Tady jsem ti koupila kytku. A kaštany, margot... Dám ti to do šuplíku. 

Ze šuplíku koukají dva ovladače. Od obou televizí. Ježkovy voči. Běžím je vrátit. Prý je chtěla,  tak jí je nechali :-) 

Zapomněla jsem meruňky. Viděla jsem v kukani mísu. Asi dostali. Ale nebyl nikdo, kdo by je rozloupal, vybral pecku, nakrájel na prkénko na soustečka pro stará bezzubá ústa. No, nic. Mamka si meruňku umí rozlousknout a vstrčit do pusy. Kouše sama. Kouše stále. Dásně jí na LDN během tří měsíců ustoupily, zuby jí tam schovali do šuplíku. Tam byl koncentrák. Nejedla. Od té doby jí jsou zuby velké. Ač tady je péče milionová, dásně už asi nedorostly. Systém. Likvidovat. Odpad. Další!

Luštíme.

- Hudební šlágr?

- Nevím.

Dřív by řekla evergreen, hit...

- Hit. Mamko, snaž se. Polní savec.

- Nevím.

- Mami, přemýšlej. Kdo je na poli? Je ve vyjmenovaných slovech. Poslouchej, budu ti je přeříkávat.

Vyjmenovávám slova s y po s.

- Sýkora.

- Mami, savec.

- Nevím.

- A už to stačí. Neříkej mi nevím. Ještě před čtrnácti dny jsi to sypala z rukávu. Teď jsem hledala tvé věci, neluštily jsme. Jsem jak policajt. Nemohu za to, že stále něco hledám, že není nic tam, kde má být. Neříkej nevím! Mami, boty nemáš dobře obuté. Už to budou dva roky, co jsi křivě šlápla a zlomila sis nohu. Neposlechlas. Mamko, a nechodíš. Nesnažíš se. Aspoň na chodítku kdybys chodila. 

- Ale já bych to zkusila.

Využívám situace. Běžím sehnat chodítko. Není. Nikde žádné. Zachraňuje mě pečovatel. Sice neví, pod kterým zámkem jsou, ale věřím mu. Jdu za maminkou zpátky na terasu. Veze se malé chodítko. Vpředu kolečka, vzadu napevno. Maminka zkouší a jde jí to skvěle. Unavená. Noženky bolí. Balím ji znovu do přehozu. Pokračujeme v luštění.

Co je na poli? Je to savec a pochutnává si na obilí. Poslouchej ta slova. Sytý, syn, sýr, syrový, sychravý, sýkora, sysel, sýček...

- Sysel.

- Výborně.

- Květní prášek?

- Pyl.

- Vidíš, jak ti to jde.

- Pružinky?

- Pérka.

- No vidíš!

- Přijímací místnost pro hosty?

- Pokoj.

- Mamko, může to být pokoj. Ale kde měšťané přijímali hosty? Nebo kde se provozovalo umění? Jan Neruda chodil právě do přijímací místnosti k Anně Holinové...

- Smím říct nevím?

Odzbrojila mě. Kdysi jsem malé Lindě vysvětlila před cestou lanovkou z Malé Úpy na Portášky, že půjdeme po Růžohorkách; nebude říkat, že ji bolí nožičky. Ještě jsme ani nevyšly od Portášovy boudy:

- Maminkoóó, mě bolí ručičkyýý!

Nezabila jsem ji. Ani Lindu, ani maminku. Řehtáme se.

- Přeci salón. Mamčo, máš žízeň?

- Napila bych se. A potřebuju na záchod.

Termoska včera byla s ledovým čajem, dnes tam pro změnu není termoska ŽÁDNÁ. V zimě by se horký čaj hodil. Hlavně si to napište do sešitu! PANÍ KONEČNÁ MÁ RÁDA HORKÝ ČAJ. Má tu tekutý čerstvý med. Pomalu houstne. PANÍ KONEČNÁ MÁ RÁDA CHLEBA S MÁSLEM A MEDEM. Klidně i k snídani i k večeři. Ne, stále melduji, melduji, melduji... DONEKONEČNA!! Včera jsem sdílela telátko s pejsíčkem. Telátko stále mlelo hubou. Viděla jsem se v něm.

Jdeme na záchod. Běžím pro horký čaj. Nikde nikdo. Jsem jak vetřelec. Zázemí pro nás pro děti chybí. Vařím čaj v konvici v zakázané kukani. Nesu ho pro maminku.

- Mami, jaký je?

- Horký! To mám ráda.

Chvíli si povídáme. Chvilku si zpíváme. Chvilenku jdeme chodit.

Luštíme:

- Výkal?

- Lejno. Exkrement.

- Mami, co je támhle pod ptačím hnízdem?

- Tak hovno.

Logicky. A přeci to není... 

- Mami! Trus! Tuze?

- Velmi, Mnoho. A nebo nevím.

Mamka se řehtá. Trochu jsem ji pocvičila. Zas se dala do přijatelného stavu. Vidím tady babky i dědky blbnout. Sedí, čumí, nehýbou se, debilizují se. A systém to schvaluje. PODPORUJE! NWO!

- Maminko, hezky jsi dnes luštila, chodila, zpívala. Mám tě ráda.

Vezu ji do "nádražní haly", zvané jídelna. Potkáváme Jarušku. Nabízím jí kousek buchty. Je při chuti stále. Milá, usměvavá. Kolíbavá charakteristická chůze. Loučím se. Pusu.

Jdu se zeptat sester, jestli má maminka Xtra cal na kosti. Hledají, hledají. Nemají. Nová, milá, mladá, chce vyhovět. Stará, která mi v únoru vyhrožovala, že mají karanténu a nemám tam co dělat. Žádná karanténa. Výmysl... Už zase mi leze NWO na nervy. Všichni zglajchšaltovaní. Bioroboti. Neudělají nic navíc. Naprogramováni jen na základní úkony. Brrrr. Je mi blivno. Pak smutno. Ty hodné sestřičky jsou asi na dovolené. Vždy mi hlásí týden dopředu, že je potřeba výživu kostí donést.

- To nemusíme hlásit, to je jen doplněk stravy. (Honem kontroluje v sešitě, jestli je to schváleno lékařem. :-) A je! :-))

Ty vorle, běž vocaď, nebo ji klofneš mezi oči. Agresivita není žádoucí. Sestupuji po strmých schodech.

- Sněžko, Sněženko moje, vím, vím. Už jsi viděla horší věci, viď? Jak bahno zavalilo lidi... No jo, ale to bylo dávno...

Dnes jsem s maminkou hodně pracovala.

Doma. Líčím. Petroušek pin pong. Pracuji. Nemám čas na své věci.

Půlnoc.

Dobrou noc!

P. S. Dnes mám o jednu čtenářku víc. Doporučila mi Helenka Heclová. Děkuji.  :-)

P. S. 2 - Zpráva v messingeru s obrázkem od pána, který zachraňuje čápy, zavodňuje svůj pozemek. Dostal ode mě finanční dar. Pečuje o hnízda velkých ptáků. Byl obhlédnout hnízdo orla. Vystavěl jim na jaře. Dvě mláďata prý do deseti dnů vzlétnou... Na fotečce vidím železnou konstrukci na komíně :-) pro čápy.