Radosti dne: Maminka, masopust, vnuci, děti :-)

Ráno nahlížím do FB. Bez diakritky SMS může nasekat nedorozumění. Na FB čtu:

Ty píšeš špičky a já čtu špíčky a říkám si kde? Jaké? :-)Pak mi to došlo :-)

Iris Irenidae Hezký :-) Barča mi teď četla mail kolegyně, která napsala zákaznikovi- "... píču Vám..." 🤣 Prý se u něj v kanclu hodně nasmáli :-)


Začínám psát na konci dne. Omámená. Okouzlená. Srdce mi vibruje radostí, láskou, spokojeností...

Ráno. Vstávat. Žádné povalování. Šup šup. Chceš jet za maminkou, chceš jít na půl dvanáctou na masopustový průvod... Sesypávám dvě krabičky malin, hrušku, kafíčko, odlévám kravské mléko, termosku s vařicí vodou.

- Jeď už!

- Jo, jedu.

Prokrastinuji. Nevím, co to ve mně je. Ještě tohle, tamto, zdržuji se. Rána na terase do skla. Utíkám hledat ptáka. A je to pták. Sýkorka. Rozpláclá na kačírku. Beru ji opatrně do dlaní. Hladím. Uklidňuji. Pokládám do krmítka. Zdá se, že dýchá. Dýchá. Mrkla očičkem. Ještě jednou se k ní vracím. Žije. Fotím. Konejším ji.

- Peťuš, nějaká sýkorka asi chtěla letět do zelených kytek a narazila. (Přitom tam jsou roletky jako varování). Položila jsem ji do slunečnice. Asi má otřes mozku.

Konečně - jedu. Závory. Jasně. Klasika. Asi před šedesáti lety tu měli projektovat nadjezd. A to tu jezdilo určitě víc vlaků. Byla tu budka - hradlo. Paní obsluhovala klikou řetězový systém, zdvihání závor. Pěkná dřina. Bolela-li ji záda, byl-li krátký interval mezi vlaky, nechala závory dole. Řidiči nadávali - marně. Volám z auta sestřičce. Je v přízemku, ale pro mamku dojede... Zdvihají závory. Volám znovu:

- Ještě prosím lžičku a nůž. Chci mamce oloupat hrušku.

Parkuji; kabelku, košík s kateringem; letím do zimní zahrady.

- Máte ji tam .-)

Maminka čeká. Zalévám kafíčko vodou z termosky. Přilévám domácí mléko. Pouštím V tom našem venkovském kostelíčku.

- Mami, kdy jsi písničku slyšela poprvé?

- U Holubů. Milka do toho chtěla řečnit, zarazila jsem ji. Bylo nám tak čtrnáct, šestnáct.

(Na FB jsem pod video vložila text: 

V tom našem venkovském kostelíčku. Maminka slyšela poprvé u Holubů. Milka Holubová, sousedka, o rok starší, učila maminku lézt po stromech. Asi před čtyřmi lety se objevila v DD. Pan Heřmánek - manžel - odešel. Milka bydlela v přízemí. Ani nevím, zda žije. V patnácti jsem v Černožicích na brigádě ve Frutě přebírala jahody. Vedle mě taková malá ženička: Jakpak se jmenuješ? Irena Konečná.- Není tvoje maminka Venuška? - Jo, je. - To byla moje největší kamarádka. - Přifrčela jsem na kole domů. Mami, vedle mě dnes prala jahody taková stará sešlá Milka Holubová. Prý tvá kamarádka z dětství. - Jo, to je pravda... Od těch prázdnin jsem věděla, že chci studovat, studovat a nechci dřít, dřít, udřít se, jak Milka.)

Hrušku snědla, taky dvě vaničky malin, kousek dezertu - čerstvého ze zdravých mouk, navrch šlehačka se zakysankou, červený a černý rybíz... Nic koupeného... To se normálně i v jídelnách dělá. Všude! A mají tam třeba osm set obědů :-) :-) :-) Jenže nikde nesrazí obyčejnou třenou. Brousek je známka neprofesionality!

Tetelím se štěstím. Maminka je lepší než včera.

- Sestřičko, mamka asi nebude obědvat. Snědla ovoce, kafíčko, buchtu...

Jedu domů. Na obzoru moje hora. Sněžka. Vlevo od ní Černá hora. Kouzelný pohled. Zastavuji, fotím. O kousek dál znovu. Přeskakuji příkop. Nádherný pohled na horu připomínající pyramidu.

- Jsem tady!!

- Sýkora se zdvihla a uletěla. Jsem k ní šel a ona frr... 

- Tak to je dobře.

Jedeme do pevnosti. Masopustní průvod půjde v půl dvanácté městem... Pár černých koní v ozdobeném voze. Stánky s přírodním zbožím. Péťa čeká frontu na vstupenku. Mezitím jsem si celý bastionek oběhla. Provazník předvádí výrobu provazů. Ptám se, co je juta. Rostlina. Podobná juce. Zrovna včera jsem nad tím přemýšlela - z čeho je jutový pytel. Kováři pracují... Obrovský měch obsluhují lidé. Vzduch proudí k výhni dlouhou troubou. Staré časy. Vrátíme se sem. Průvod v čele s masopustem vychází. Barvy, krásné masky, veselí, radost. U velitelství Masopust přednáší žádost o svolení k masopustu. Velitel z balkonu povoluje. Jde se dál. V adventu v ratibořickém mlýně tančili a hráli členové folklorního sdružení Barunka. Ejhle, Barunka hraje. Tančí, baví lidi. Najednou mám před sebou kravičku:

- Bůůů? Jak se máš? Bůůů? Tady je kravička.

- A kdopak ty jsi?

- Nepoznáváš mě?

- Nee.

- Hana L.

- Jé, ahoj Hano. Už dlouho jsme se neviděly. Kdysi jsme spolu meditovaly. Vychovatelka ve škole ve Skalici. V důchodu. Vábili ji na asistentku. Její známá má úklidovou službu. Za sobotu si vydělá patnáct stovek. Je za ní vidět práci. Nesvazuje ji systém. Ještě jí vzdají hold - poděkují. Povídáme až do bastionu na druhém konci města. Fotím, poslouchám, raduji se. Masopust vypráví o stromě s jitrnicemi a jelítky. Konečně vyzývá:

- A teď můžete česat...

Členové Barunky tančí. Jdu pozdravit čertici - v Ratibořicích selku. Maska mi nabídne jitrnici. Kousnu - nebe v hubě. Petroušek je stále poblíž. Okukuji, fotím, jsem v sedmém nebi. Vracíme se do bastionu jedna. Prohlížím ulice města svého dětství. Tady jsem se proháněla, chodila do školy, tady jsem chodila do vojenské nemocnice k zubařce dr. Kartákové... 

Škoda, že se krade ještě víc než za třicetileté války. Barokní perla chátrá, otlučené omítky, vymlácená okna v zavřené vojenské nemocnici. Okna operačních sálů - rozbitá...

- Jsem zvědavá na zboží ve stáncích.

- Tam nic není.

To si myslí on. Mám jiné oči :-)  Lapidárium. Braunovy sochy z mariánského sloupu v Jaři na náměstí. A sochařský poklad: Socha Plačící ženy. Vytvořil Matyáš Bernard Braun... Přišel k nám mladý; někde z Tyrol. Vzal si dceru jaroměřského měšťana Annu Miseliusovou. Za necelé 2 roky po svatbě r. 1721 umírá jeho tchyně -pí. Anna Miseliusová; Braun vytváří známou a krásnou sochu Plačící ženy. Tady originál z jednoho kusu kamene; na jaroměřském hřbitově faksimile. Braunova manželka plačící nad smrtí své matky. Fotím.

Vycházím ven. Tyhle kopečky nahoru na šance mě loni v létě fascinovaly v místech, kde letos zažiju Brutal Assault.

Vycházím po šikmě. Kouzlo. Rozhled. Vidím do Krkonoš za stromy. Vidím na Jaroměř. Sněžka vyčuhuje se svou bílou čepicí za stromy promenád. Promenády - kolikrát jsme tu běhali jako malé děti. Celá pevnost se dá oběhnout po lipových promenádách. Kopírují půdorys barokního skvostu. Co vymysleli, narýsovali, vystavěli v dobách bez počítačů... Tohle všechno patřilo armádě. Sem neměla noha civilisty dovoleno vstoupit. Maminka kdysi dělala ve Zbrojáku - zbrojnici. Pokud jsem za ní šla ze školy, musela si pro mě na bránu dojít a odvést mě k ní do kanceláře. Děda tu v důchodu dělal vrátného.

Nakukuji ze šancí na druhou stranu. Aha, tam je dolík. Místo tělesné výchovy na prvním stupni. Bílé nebo žluté tričko, modré trenýrky holky, červené kluci. S družinou jsme si sem chodili hrát. Tam je vchod do podzemek. Okukuji půlkruhové komínky. Čoudí se z nich. Unikátní. Nemohu se nasytit. Jsem jak orel nad krajinou. Vím, že Péťa dole stepuje a myslí si, že ve stáncích "nic není". Chjo. Musím sestoupit.

Kolik vojáčků tu sloužilo. Trápilo se roky na vojně pod habsburskou knůtou. Tesknilo po svých milých doma. Štěstí, Prusové pevnost nikdy nedobývali. Obešli ji. Skončila doba pevností - Nisa, Terezín, Olomouc, Josefov...

- Dáme si něco teplého k pití?

- Já medovinku.

Mám kotel medoviny, on teplou hrušku.

Beru stánek za stánkem. Pačvorkové povláčky, ubrusy... Vybírám. Beru - velikonoční, pak s pivoňkami a pačvorkový růžový polštářek. Rozkošný. Už ho mám navlečený. Paní šije, vysvětluje, jak pačvork sešívá. Nádherná zástěra. Mám po mamince. Neužila bych ji. Ne, nekupuji. Líbí se. Platím kartou. Nekřesťanské peníze. Ale mám dva ubrusy a povláček. Duše má radost. Jdeme kolem stánků. Péťa si stále myslí, že směřujeme domů. Vždy někam odběhnu. A vždy mě najde.

- Já jsem myslel, že už jdeme.

- No, jdeme, počkej...

Pozoruji kováře, provazáře. Ptám se ho, jak se vyrábějí provazy dnes. Jako dřív - musí se smotat. Konopné. Dnes z umělé hmoty...

Tak jdeme.

Petroušku, ještě jdu támhle do té chodby. Stánky. Velká místnost. A Barunka tančí v masopustním reji. Nemohu se urvat. Tak ráda bych tu zůstala. Selka, medvěd, čert, myslivec, žid, kůň... Krásné. Tradice. Družení. Radost. Zpěv. Vibrace... Skřítek se slaměnou čepicí a ze slámy ušitými šaty... Vysvětluje:

Tady jsme v bastionu č. 1. Kde je Brutal, tam je pětka. (Myslím.) Umělecká kolonie je č. 4. Bastionů je tu osm a čtyři předsunuté, maličké předbastiony. Tedy dvanáct. Konečně se orientuji ve svém městě. Slečna se začerněným obličejem studuje v HK na mé alma mater. Obor angličtina. Mládě se zapojuje do dění, které pokládají na oltář vlasti spíš ti starší... Výměna generací. Děkujeme... Co skřítek a její kostým znamená? Kdo si z jeho šatů utrhne stéblo a dá ho pod malé zvíře, to se zvětší :-)

No jo, tak jedeme. 

Polévka hovězí. Petroušek někomu odbíhá pomoci na melouch. Proto tak spěchal. Hrudí z králíka jen ohřeju, brambory, kompot z jablek s třešněmi a jahodami. Už je tady. Ještě pár chlebíků. Na 16. mladí. Vnouček a vnučinka. Holčenka moje zlatá dospěla. :-)  Už se nestydí, komunikuje, pusinkujeme se, povídáme, hrajeme pan Čáp... Je milá. Klidná. Vnouček M. živý, všemu rozumí, ale někdy až po několikáté; je s ním legrace. Do všeho leze. Vyhrožuji: Ty, ty, ty! Už mu budou dva. Letí to. Snaška má mimo těch dvou ještě kočku, psa a manžela sloužícího vlasti. Všechno zvládá. Děti mají řád. M. chodí po obědě spát. D. musí být do osmi v posteli. To se vyplatí - na zdraví. Na nervové soustavě.

Peču lívance ze žitného kvásku.

- Ty jsou syté.

- Jo, protože žito zasytí. Nemá v sobě tolik lepku.

Nabízím kompot. Vnučinka D. si pochutnává na lívanci, kompotku, přináším náš moštík.

- Babičko, máš to hotové!

To malé stvořeníčko stíhá hlídat pánev. Včas mě vždy upozorní, abych nezapomněla obrátit.

Nabízím kramfleky. Se zdravou moukou; namlela jsem na hrubo špaldu, pohanku. V bramborácích se to ztratí. Hodně česneku, cibule, majoránka :-)

Povídáme si o masopustu, o rozhledu ze šancí, o konících... D. plnila úkoly. Vysoutěžila si sýrovou tyčku, dřevěnou káču. (Vlčka, čamrdu.) Koupili krásný kovový hrneček. Výrobce je mladý pán. Říkal, že mají doma s přítelkyní formu. Dnes měl na trhu premiéru. Vyrobila andílka.

Bezva atmosféra. Raduji se v tichu své duše. Ráno maminka, pak masopust, teď rodina manželova syna s malými energickými koťátky. Je radost je pozorovat, stát u plotny, muzlat se.

Dopisuji. Je mi nepředstavitelně krásně.Petroušek chodí v deset. 

- Jdu spát. Nezapomeň přikládat. Taky si jdi odpočinout.

- Peťuš, zítra jsme chtěla jet lyžovat. Ale budu se válet.

- Máš recht. Dopoledne sjeď za babčou. Pak přijde Honza... Taks prožila hezký den?

- Petroušku, byl překrásný včetně výhledu na Sněžku, na moje horečky. Se vším všudy. Bylo to krásné. Kouzelné. Nabíjecí...

Dobrou noc! :-)