Radosti života
Prožíváme kouzelné silné slunovratové energie. Každý den mě obdarovává. Jako by konec roku ještě vyrovnával dluhy. Kdo se snažil, pracoval na sobě, korigoval se, nebyl lenivý, sklízí plody svého snažení. Nemám tuchy, jestli jsem splnila své úkoly. Jen pocit, že jsem byla pilná. Nejtěžší je práce na sobě. Když jsem mamince žalovala na jednu svou ředitelku, kult osobnosti, carevnu, maminka mě pokárala, možná uklidnila, že nesedím na její straně stolu.
Po třech čtyřech letech jsem se sama stala ředitelkou.
- Mamííí, já už tam sedím. Už to chápu.
Je fakt, že mi ta falešná čertice, která chtěla měnit pravidla českého pravopisu, rozhodovat o všem, i o dějepisu, ač sama inženýrka chemie, dala do mé další činnosti velký, obrovský vzor, jak se nechovat ve vedoucí fci. Všechno zlé pro něco dobré.
Doba přání, obdarovávání, stisků, objímání. Mám ji moc ráda. Nejvíc z celého roku. Silně na mě dorážejí vzpomínky z dětství pod maminčinými křídly. Najedno vnímám i to, co jsem nikdy před tím necítila.
Budík. Ještě chvilku. Usínám. Jako šlehnutí proutku – probuď se! Ješiši! Kolik je? Na budíku hodně. Půl desáté. Ne, v pravém čase teprve devět deset. To dám. Potichoučku si vařím v džezvičce vodičku na ranní pití medové vodičky, na koktejl. Kočky mě nesmí slyšet. Chtěly by snídani. Jsem naiva. Mourek už sedí na parapetu francouzského okna. Otevírám. Vítám ho. V jeho závěsu vtrhne Žofie. Ještě linky, řasy. Telefon.
- Dobré ráno. Já jsem se asi ztratila.
To jsem ráda. Aspoň se domaluji. To nevyslovuji. Jen cítím v mysli.
Vždycky po mně chtějí adresu do navigace. A co takhle cvičit si orientaci v krajině? Vždycky jim říkám, že ne. Ať dobře poslouchají můj popis.
- Já jsem někde v nějaké uličce.
- Tak z ní hezky vyjeďte. Vraťte se.
Popisuji znovu, kde má zastavit. Je inteligentní. Povedlo se jí to. Zvoní. Otevírám.
- Ještě není deset, počkám venku.
To se mi líbí. Má mé sympatie. Hodiny bijí deset, jdu ji pozvat dál. Hovor plyne. Vystudovala FSTV. Učí tělocviky. Asi se hýbe. Je jen obézní.
Vypočítala jsem si její analýzu stavby těla.
- Jste žravá?
- Strašně. Umím sežrat v řadě deset housek. Jedenáct tatranek. A když jdeme na večeři, jsem známá tím, že před tím sním tři chleby, abych neměla hlad.
- Tak to asi jako tělocvikářka vyběháte…
- Mám na dvou patách tři ostruhy. Strašně to bolí. Nejmladší z mých pěti dětí je tříletá. Vlastně se nehýbu od těhotenství.
- Ostruha. To je v představě něco ostrého. Dá se na tom pracovat energeticky.
- Už se snažím.
https://www.youtube.com/watch?v=CZlalDem_D0
- Viděla jsem nějaké manžele Bělousovy. Dávali návod, jak třeba vyrůst zuby.
Každá buňka v těle mém, naplněná je světlem. Každá buňka v těle mém, světlem i láskou je.
- To není možné, já jsem včera o nich slyšela v sauně. Jste druhá ve dvou dnech, kdo mě na ně navádí. Najdu si je. Dnes si tady na prsteníček nalepím semínka.
S paní jedeme na stejné notě. Má pět dětí. Čtyři holky a jednoho kluka. Její jedenáctiletý syn nemá mobil.
https://www.youtube.com/watch?v=aoSsbWtDVgg
Martin Jan Stránský: Pozor, IQ dětí se snižuje. A mohou za to sociální sítě
https://www.youtube.com/watch?v=6pARBwkfSRI
Digitalizace blbne lidstvo https://www.youtube.com/watch?v=WUfvxE5rXbc
Při představě, že si s mobilem hraje miminko… Nahlas se ptám:
- Netýráte ho? Je fakt, že dr. Stránský varuje, že dětem mobily vyžírají mozek.
- Ne. A necítí se méněcenný. Hraje hokej. Kluci v kabině mluví o nějakých hrách. On neví, o co jde, ale o hokeji zná. Po večer si čte Hochy od Bobří řeky…
- Tak jemu zůstane mozek. Jak mu bude, až okolo něj v dospělosti budou samí debilové?
- Smutná představa. Holky běžkují. Teď jsem dala třicet tisíc za soustředění ve Finsku. Oni nejsou ochuzeni… Dělám jim Den s maminkou. Aby si mě hodně užili. Zrovna tuhle jsem vyzvedla tu třináctiletou. Vzala jsem ji na radnici. Do cukrárny.
- A to děláte měsíčně?
- Ne. To bych se zbláznila. Jednou za rok. Neoznámím. Vyzvednu je ve škole. A máme den jen s tím jedním dítětem.
Ráda poslouchám příběhy.
- Mně ten poukaz přišel právě včas. A jsem ráda, že jste mě vzala před Vánoci.
- Měřím na přístroji.
- Viscerály máte ještě v normě. Šestka. Ale kondice tělocvikářky dvojka. To je obézní.
- Jé, a tuky! 35%! Hrůza!
- No, to jste hodně zatučnělá. Kondie dvě - obézní. Aspoň pět - standard.
- To je strašné. Chci přijít na přeměření.
Nabízím jí jídlo. Překulí se přes Vánoce. Spěchá za svou nejmladší do školky…
Venku zázračné slunovratové sluníčko. V tak krátkém dni, při zanešené obloze se prokousalo. Zatápím v chaloupce. Přeji si tu dnes balit dárky.
Poledne. Petroušek volá.
- Máš už auto?
- Mám.
Autíčko koupil pro sebe, ale víme, že je pro mě. Oba se s ním naučíme. Má v sobě hodně prvků, které neumíme ovládat. Vesmír vyplnil před měsícem mnou zadané přání. Neuvěřitelné.
Celer na páru. Na pánev cibulku, houby, kus jater, které mám pro kočky. Zelí s křenem. Mňam. Jdu přiložit.
Objednala jsem se na masáž. Jedu. První vesnice za městem. Zázrak. Slunce mi mává. Křičím mu na pozdrav.
- Ahoóój, sluníčko!! Děkujeme, že ses prodralo. Už se k nám blížíš!!
Herdek, já nevím, kam jedu. Asi hodinku telefonuji s Luckou. Dnes skládá zkoušky z nemovitostní. Jede z Phy. Byla veleúspěšná u Herbalife. Druhá kolegyně taky – ta zas začala pracovat v redoxních signálních molekulách. Herbalife zvlčila…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-18-na-masaz
Volám.
- Za přechodem asi pátý domek. Postavíš se na rabátko. Počkej, jdu ven.
Pamatuji, že mi říkala – ne před vrata. Už ji vidím. Parkuji před vraty a couvám.
- Můžeš tady na to rabátko.
- A co to je?
- Tak tady všichni říkáme tady té ploše mezi chodníky a vjezdy do domů.
Vede mě do krásné zimní zahrady. A už jsme v jejím masérském salonu.
- Máš to tu moc krásné. A já jedu k tobě?
- Ano. Učím se to jedenáct let.
- Tak já bych asi chtěla záda.
- Ta jsou v komplexu s noženkami. Začnu jimi.
Lehám na záda. Její ruce probírají má kopýtka. Nepředstavitelně příjemné. Cítím dráhy. Obracím se na břicho. Domasírovává nohy. Na zádech normálně cítím jak táhne mořskou vlnu. Pomalounku jak loutkovodič ji vede, tlačí, tlačí. A další obratel. Slyším hudbu – zlaté kapky ťukají o mé tělo, o kámen ve skále.
- Máš krásně vyživené tělo. A hodně jinové energie.
- Jin je žena?
- Ano. A ty v sobě máš hodně ženské energie. To ženy nemají. Způsobuje to celulitidu.
- A nemají v ní nanočástice umělých hmot?
- Ne. Některé nemají skoro žádný jin.
- Není divu. Vždyť zaujímají vedoucí fce, jsou matkami samoživitelkami… Já mám letos asi poprvé v životě kouzelný slunovrat. Dějí se věci. Vnímám, jako bych dospěla, zmoudřela. Ale abych se nějak nevytahovala. Jako že vidím obě strany proti sobě. Každá má svou pravdu. Každá tu svou ze své pozice.
Je tu tak harmonicky. Svěřila jsem se do skvělých rukou též vědomého člověka.
- Víš, já už nemedituji.
- Já taky ne.
- Já medituji třeba takhle.
Předvádím sezení a koukání z okna, na slunce.
- Máš tady v perikardu hodně energie. Maličko ji odvedu. Nikdy se nebere z ledvin.
- Tam je prenatál. Ledviny máme pochovat. Dodat jim energii z dlaní.
- Ano. Dám ti teď takové jemné baňky. Necháme tělo dvacet minut pracovat.
Kupuji u ní dárkové poukazy. Bude zdražovat po Vánocích. Nesu si krásný zážitek.
Děkuji, Vesmíre!
- A jak teď odsud vyjedu?
Vysvětluje mi cestu. Není radno se otáčet. Objet.
Koukám do mobilu. Ano, kdykoli se uložím na kosmetiku, masáž… Vždycky je po mně velká sháňka. Linda, pan Podolský. Pět zmeškaných hovorů. Volám nejprve dítěti. Pak truhláři. Něco mi vysvětluje s pojezdy. Nejsem schopná pochopit, nač se ptá. Po Vánocích k nám přijde nový kus nábytku. Ostrůvek do kuchyně. Raději přijede, abych chápala.
Petroušek přijel novou červenou čtyřkolkou pana Forda. Ukazuje mi návod v češtině.
- Tak asi ho budeš chtít ty, viď? Jsem si myslel, že budu mít auto.
Směje se. Miluje mě. A já jeho. Zběsile, srdečně, opravdově, silně.
- Jestli chceš, odvezu tě na náměstí na to zpívání pořádným autem.
- Dnes pojedu svým. Domů by se mi asi moc nechtělo, když mám v plánu ještě balit dárky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-18-nove-pro-me-zapad-koncert-namesti-fantazie
Na náměstí plno lidí. Trošku se cítím nesvá v hromadě honorace. Usedám na židli. Někdo skytarou ještě dozpívává. Cantus už se srocuje. Vedle mě usedla lékařka. Přes ní oblíbená sestřička Renata. Čerstvá vdova od léta. Celý život usměvavá. I dnes. O víkendu jsme si přály. Přede mnou stojí sympatická vychovatelka s postiženými dětmi z DD. Tolik pochroumaných… Kolik z nich mohlo být prodavačem, řidičem, doktorem nebo patřit ke smečce právníků, notářů, soudců, obhájců, advokátů…
Nějaká důchodkyně trošku pocvrndala vychovatelku. Ani nevím, jak se to sběhlo. Omlouvá se jí. Vychovatelka – že to neva. Nějak ji odbyla. A důchodkyně nám líčí, jak se omlouvala, vychovatelka na ni spustila.
- Paní, proč to povídáte? Takhle to vůbec nebylo!
Baba syčí:
- Tak to promiňte! Já se vám hluboce omlouvám!
- Proč byste se mi omlouvala? Mně to je jedno. Jen takhle to nebylo. Paní na vás nehartusila.
To je jediná černá tečka dne. Cantus pěje. Nádherné hlasy. Nálada je uvolněná. Před vinotékou si lidé dávají svařáček, vínko, voní to tu vánočně. Krásná atmosféra. Paní doktorka jde do vinotéky. Přináší dva talíře chlebů. Jeden s masovou pomazánkou a cibulí. Druhý se škvarkovou. Nechává talíře kolovat. Moc dobrý chlebíček s masovou. Vrací se k nám talíř se škvarkovou.
- Mňam. Kdo to vyráběl?
- Vlasta.
Manželka vinaře Standy… Mají tu vinotéku a v Kuksu vinici a v Kutné Hoře vinné sklepy.
Užívám si atmosféru. Sousedskou. Hlavou mi jdou myšlenky z masáže. Dobře vyživené tělo. Ženská energie. Moudrost stařen.
Děkuji za den. Za všechny dary. Živote, děkuji za štědrost.
Bože, děkuji, že mi občas nadržuješ. Velké díky!
Dobrou noc!