Radostné, bláznivé, rozkošné, úspěšné, přátelské milé pondělí

Pondělí. Mám ho za sebou. A jak krásné bylo. Radostné, přátelské, bláznivé, s náhodami, se splněným cílem, s ubezpečením, že lidská pospolitost není tak pročervivělá...

Na desátou má přijet Bára. Budeme cvičit intuitivní vidění.

Půl desáté. Stihnu do banky? Potřebuji vložit větší částku. Vybrat - žádný problém. Vložit? Hm! Výzva! Mám z minulého týdne přesné informace, co smím, co musím, na co pozor. Paní úřednice má školení. OK. Jdu k bankomatu sama. Přichází ředitel. Pomáhá. Hrůza. Vyplivne ti to hromádku. Nemůžeš to uchopit. Drolí se to... :-) Tluče mi srdce. Už je tu paní úřednice. Má přestávku mezi školením. Oba se mně intenzivně věnují. Upozorňují dva lidi, že to bude trvat déle. Ládujeme to tam, občas vypadne jedna, tři bankovky. Znovu je vkládám druhým koncem. Hotovo. Sčítáme, jestli mi bankomat něco nevzal. Nevzal. Hodilo to sumu, kterou jsme potřebovali. Jen půl hodinky snažení. Prý ať jedu do jiného města. Jo? :-) Se strojem těžká práce, co?  Zpocená šťastná, že se povedlo, uháním domů.

Uvědomuji si svůj sen, z něhož mě vytáhly sluneční paprsky. Zavřené oči. Přes víčka jsem prohlížela přes nějakou blánu pole. Šedé řádky. Viděla jsem obrysy pole, ale ne konkrétní kontury. Takhle to mám. Něco vidím, ale nemohu prokouknout virtuálními okénky brýlí.

Doma. Na desátou má přijet Bára. :-) Hodiny ukazují půl jedenácté. Klušou dál. Nevzrušuji se. Máme to jasně dohodnuto, tak přijede. Jen kdy? ů😂🤣😂🤣😁

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-17_Sklenicky_prisly,_dekuji/1564480592

Zvonek. Jedenáct. Vidím na kamerce blonďatou hlavu. Už chci z legrace houknout do telefonu:

- Překonalas´ mě! Jen hodinka zpoždění. Dobré ránko! Ale pak jen zabzučím a běžím ke dveřím. Jé, moje milovaná čtenářka.

- Dobrý den!

- Nesu skleničky.

- Vy jste četla? ❤️😍

- Třeba si vyberete, etikety ještě trošku smýt. 

Potěšení dne. Lidi mají srdce. Tečka. :-) Děkujeme!

Představte si, kam se propadlo naše zdravotnictví! Tedy - všechno dělají lidé!! Sestřičky jsou jak vosy, doktoři vám píchnou něco, o čem nikdo neví, co to obsahuje a co to v těle způsobí...

Třiašedesátiletá paní z našeho města upadla na kole. Má ještě bradu černou, levou ruku zlomenou.!- A jak jste se z místa nehody odploužila?

- Tlačila jsem kolo tou druhou. Doma jsem zavolala o pomoc. Sestřička mi řekla, že mám jít do nemocnice na chirurgii. Tak jsem si vzala taxíka. No jo, jenže ona nevěděla, že tam pracují jen do dvanácti.

- A co jste si počala?

- No sešla jsem na tu druhou chirurgii k Jakubáku.

- Ježiš, to ta ruka musela bolet! 

Doktorka H., která leta ordinovala v našem městečku ve svém domě, srdečná, láskyplná a lidi milující lékařka, by NIKDY neporušila lékařský slib. Pomohla by přednostně člověku, který je zmodřený, vyděšený, starý s plandající nemohoucí rukou!!  I bez rentgenových očí!! Jo, dnešní tzv. sestry už pod krkem odznak sester nenosí! Málo jim to na té jejich vyšší odborné připomínali! Mohou mít i vysokou, když chybí srdce, cit, slouží systému ukázkově. Mám klientku, která učila v důchodu jako skvělá instrumentářka lékaře na LF. Vtloukala jim do hlav etiku!!! Proč!!? 

Před měsícem jsem tu psala o mladém, kterého chytla záda na střeše. Odvezli ho bezmocného přímo ze střechy do mladoboleslavské nemocnice. Protože potřebovali lůžko, milého nemohoucího bezbranného mladého úpícího vyhodili na chodbu! Seděl čtyři hodiny bos s nohama na dlažbě!!! Úpěl. Marně. Nikoho nezajímal.  Odchod! to tam nebyl nikdo, kdo by mu nohy podložil aspoň rohožkou?!! Kde byly mozky, když chybělo srdce! 

Kdy se z těch hodných sestřinek, které k lůžku nosily léky, džbány s čajem, chodily se ptát na stav, kdy se z nich stali draci? Bezohledné strojové necitelné bestie? Pamatuji, jak v mém mládí se lidé v čekárně vrhli na sestřičku s obaly od léků. Ta ochotně zaplula do ordinace, při příštím otevření dveří rozdala recepty potřebným, hned se čekárna uvolnila. 

A teď, milé sestřičky, čtenářky, chutě do mě! Budu velmi ráda, počtu-li si, že vy pracujete s citem a s vypáleným odznakem v mysli.  

- A když jsem vystoupala do plné čekárny, bylo tam snad třicet lidí, tak jsem hned vycouvala, bylo tam nedýchatelno. Na dveřích jsem si přečetla telefon. Zavolala:

- Sestřičko, prosím vás, mohl by se mi pan doktor podívat na mou ruku, jestli ji nemám zlomenou?

Co jí ta potvora nafoukaná odpověděla? Lidi, tohle si říká zdravotní sestra. Je to spíš zdravotní mrcha. Mně se stalo něco podobného. A vím, o které paní mluvila. Bez citu, bez úsměvu, nafrněný generál, který má v rukou moc. Doslova nad zdravím a životem člověka. Žádná charita. To bylo. Sestřičky sloužily zdraví lidu!!!

- A to si jako myslíte, že pan doktor má rentgenové oči?

Paní, která tu celý život budovala naši republiku, naši vlast, odešla. Nikdo si nedovede představit, jak bolí zlomenina! Starý zraněný člověk na ulici! Bez pomoci! Odmítnutý. Stížnost na tu suverénní "sloužím zdraví lidu"!

Tak kde je ta Bára? Volám. Prý mi psala na FB. Ale nečetla jsem to. 

- Já přijedu tak na jedenáctou.

Nakonec dorazila v pravé poledne. Super. Překonala mě. :-) Jen dvě hodinky zpoždění. Prý já než se dostanu z domu. To znám!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-17_Cvicime/

Sedly jsme na sluníčko, chystaly kurz. Procvičovaly...

- Dnes mi volala nevidomá paní. Prý si od toho nic neslibuje, ale chce to prozkoumat. V listopadu se spojíme.

Telefonujeme tlumočnici, jak na to, abychom měly úspěch a radost. Paní přišla o zrak na roce a půl. Nepamatuje si, jak viděla. Mám velké přání. Aby to skončilo tak, jak u toho Itala:

https://www.youtube.com/watch?v=Yi37BLOzlkg&t=47s

Být dítětem, nesnažit se být první. Být bláznem, který věří na zázraky. To je základ úspěchu. Aha, to jsou ty Petoruškovy věty: Ty zas chceš někde viset na nástěnce, viď? - Ne, jen chci být dokonalá. A to není to pravé ořechové. Prý mám být trojka. Hm. Velká práce!

Na sluníčku se dobře pracuje. Ale neměla jsem týden brýle na slunci, hledám okénko... asi trošku vadí odlesky fólie. Zkoušíme energetický otisk. Načítám kuličku v kelímcích.

Baruška odjíždí. Neodmítla krabici jablek. Dávám jí ji na sedadlo. Tak jako já v kufru vozím mamčino poslední oblečení, pytel se svíčkami, přepravky, tak Bára v kufru vozí stan, lopatku, židličku, aby kdykoli mohla odjet na výlet. 

- Jé, já si asi zapomněla vzít sukni. 

- Ne, máš to hezké. 

- Ale to je jen svetr. 

- Vypadá jak šaty! Tlutítito.

Nákup. Jdu reklamovat balíček kolíčků. Jsou jak samovystřelovací. Nevydrží nic. (Zajímalo by mě, hádejte co? Ano, jestli ta zlababa ještě škodí na světě, nebo jestli už slouží v pekle čertům.) Mám účtenku z loňska a z minulého týdne.

- Ale to jsou staré kolíčky.

- To jsou staré. A nevydržely vůbec nic. Tak vám je tu shromažďuji a účtenka z loňska je tady.

- V pořádku.

Vracejí mi peníze. Připojuji se s aplikací. Něco mi nejde.

- Tak nevadí, pouštím paní za sebou. Klidně ji markujte. 

- Jé, já jsem vám nákupem přihrála jeden bod tady od paní. 

- To neva, já nesbírám. 

- Děkujeme za bod. Paní, omlouvám se a děkuji. Jsem roztržitá babka.

- No to ne.

- Ano, za necelé tři roky sedmdesát.

- To vypadáte dobře.

- Hlavně ráno to nevypadá.

- Já vás odněkud znám. Volejbal?

S tou paní jsme si padly do oka. Prý jako studentka chodila na brigády k Petrouškovu tatínkovi do Sempry.

- A kterého vy máte?

- Toho hezčího, hodnějšího, Petrouška.

Už jsme se doploužily na parkovišti.

- Já jsem Lída. Tykání navrhuje starší, ale já navrhuji.

- Já taky. :-)

Vytáčím Peťulku. To bude setkání!

- Ahoj Petře, tvá žena tě má v telefonu jako Peťulku. Pamatuješ si mě?

- Ahoj Lído, to víš, že si tě pamatuji.

Od lékárny jde její jednaosmdesátiletý tatínek.

- Nazdar Petře!

- Stando! Ty máš zítra narozeniny!

- A ty máš v únoru!

To bylo tak srdečné, skvělé, bláznivé setkání.

Paní se objedná na infovidění. Vyměňujeme si telefony. Závěr - objetí. Jé. To bylo předání energie. Loučíme se. Ještě koupit zelené čtvrtky. Ty mi chybí do lamina. Lépe se v masce načítají matné, neházejí odlesk. Nematou. Ale zas se neohmatají. 

Jedu na hřbitov s kyticí. Beru to okolo své kosmetičky. Vezu ji igelitku ořechů a krabičku jablíček. Ve své zemi nechali nový dům. Utekli k nám. Za deset let se tu nepoflakují, zařadili se, pracují. Zaslouží si lásku. Jak ji projevit? Třeba přebytkem úrody ze zahrady.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-17_K_rodicum/

Hrob je z psího vína zasypán zelenými kvítečky. Včely už nekoncertují. Vedro. Jsem jen v letní halence. Po včelách ani vidu. Zametám. Zapaluji. Děkuji. Prosím. Děkuji. Slibuji, že zas naklušu.

Z našeho hřbitova se sjíždí úzkou cestou lemovanou akáty. Bílými jak v té písničce Akáty bílé...  Loni, když jsme uložili maminku, objevila jsem akát v barvě bordó. - Hrobníkova kočička na mě dnes nečekala. Mám pro ní v kufru bonbony. Bára stan. Sjíždím dolů v očekávání, kdyby sem někdo chtěl rychle zahnout, abych nepřekážela. A stalo se. Zelenkavé krásné autíčko. Tohle auto jsem před hodinou chválila na parkovišti. Je to ona! Lída! Řebíme se na sebe. Stahujeme okénka. Obě vřeštíme jak opice:

- Je to možné?

- To není možné!

- Jak to, že jsme se nikdy nepotkaly a dnes dokonce dvakrát!

- Ahóóój!

Zvláštní. Zatahujeme okénka. Pokřikujeme pozdravy. Její tatínek mi taky volá ahoj.

To byl den, co? To byl setsakramentstky krásný bláznivý den. Ještě jedna věc, která mě těší. Voláme si s Lindou a tetelíme se štěstím. Dnes se něco ukončilo.

Přeji lidem svobodu, nezávislost, vytrvalost, rozum v hrsti, tedy selský rozum, zdraví, radost a přemýšlivost. Taky abychom si jeden druhému pomáhali. Na vlastenecké scéně to teda vře. Skupiny, které se už viděly u koryt proti vlastencům, kteří to myslí jinak. Začít odspodu. No jo, jenže tam budou chybět korýtka. A kde by ti chtiví asi tak chrochtali, mlaskali a vrtěli ocásky, že jo? Tak se to hádá. Nehádejme se a držme vibraci, Čechoslováci!

Oj, webnode asi dělá údržbu. Dopisuji až dnes, v úterý. Jaké bude? Jaké si ho uděláme. 

Dobrou noc!