Radostný a smutný

Večer. Joj, to byl den. Petroušek se vrátil z tréningu. Ptá se na kočinelu. Bezstarostně odpovídám:

- Od rána tu nebyla. Ráno jsem krmila jen Mourka. Bude zavřena v chaloupce.

Jsem si jistá, že Péťa otevře dveře a ona vyskočí s výkřikem:

- No konečně! Mňau!

Ale ne. Nikde nikdo. Teď v noci jsem šla blízko sousedově stavbě. Z chodníku jsem ji neslyšela. Nevím.

- Peťuš, zavolej, aby se přišel podívat, jestli ji omylem nezamkli. 

- Ne, tam byl slušný kluk a Lukáš taky slušný. 

- To já vím. Ale jestli ji tam nezavřeli omylem.  

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-07_Rano._Zrzka_neprisla/

Ráno. Dnes si má služba odvézt počítač. Přiveze mi vyměněný disk. Volám svému řidiči. Mám hodného. Ochotného.

- Dobrý den, nemohl byste přijet o deset minut dřív?

- Já teprve vyjíždím z depa.

Aha. Domlouvám si, jak to uděláme. 

Odjíždím na melíry. Moureček se vyvaloval na koberci. Nakrmila jsem ho. Napadlo mě, že Zrzka přiběhne na poslední chvíli. Nestalo se tak. Jedu za Erikou. Dnes nemám velké zpoždění. Cestou k ní jsem si vzpomněla, že znala mamku. Někdy mi ji hezky načesala. Oči se mi zalily.

- Mami, já tu jsem sama.

- Jsem ti nablízku.

- Mami, nevím, jestli jdu dobře životem.

- Jdeš. Neznepokojuj se.

- Mamko, kdybys věděla, jak to tu vedou.

- Všechno je v pořádku. Důvěřuj. 

- Mami, já vím, ale už je to nekonečné, vysilující. 

- Vždyť si zpíváš. 

Povídám si s ní a bulím. Možná už čtu v poli, že se nám ztratí Zrzka. Taková zvláštní živá komunikace.

U Eričky mě vítají její dvě husky. Ebi a Quincy. Zas nevím, jak se píše Ebi. Obě holky choulostivé. Nechtějí ven. To děláme my lidé. :-)  Psí sněžné holčičky jsou okolo mě. Moc příjemné. Krásné energie. Roztomilé psiny. Drbu je. Hladím. Fotíme se. U Eriky milo pobýt. Mám ji moc ráda. Hledám odkaz na film, který jsem včera někde viděla. Samá mrtvá těla připravená k rozřezání. Hromady zašitých. Dětské hromádky s vybranými vnitřnostmi. Ukázka, jak se odebírá adrenochrom. Droga mládí. Bohatí za ni dávají obrovské částky. Adrenochrom se jim usazuje v očích. Proto mají na oku moncla – jak jim látku odčerpávají. Odkaz jsem našla až doma. Erika by se rozrušila. Tak to mělo být. 

Cestou domů se stavuji v Penny. Na půl druhou přijde paní. Pak pán. Pak dvě paní. Všechno bezva. Ale malý kázek se vloudil. Rozhovory. Vysvětlení špatných výsledků. Klid. 

- Mám lyže. I s vázáním. 

- Tak to jsem ráda. Pořád že si vezme Lukášovo vázání z jeho lyží. ten už nikdy lyžovat nebude. 

- Pojď mi je ukázat. To mám radost.

Myslím, že i on má radost. Jeho káčka už ani v bazaru nechtějí. :-) 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-07_Konecne_si_koupil_nove/1580539051

To ještě musíme vyzkoušet. Červené. :-) To se raduji. Moc. 

Poslední přichází jednapadesátiletá maminka s devětadvacetiletou dcerou. Maminka tichoučká, zdravotní sestra. Dcera suverénní. Stále odporuje. Cokoli řeknu, nejde jí pod vousy.

- Já mám čtrnáct dnů upravený režim.

Povídá, co snídá. Vím, že lidé jsou macatí, protože špatně jedí. Jsem zticha. Aby měla mladá holka 161 cm a u toho přes osmdesát kilo, to je ve stravě. Za mého dětství 80% pohyb, 20% strava. Dnes poměr naopak.

- Já jím k snídani müsli.

- Mícháte si sama?

- Ne, vím, že bych měla, ale…

Lidi si myslí, jak je müsli k snídani super. Žádná bílkovina. Bez vitamínů. Jen vláknina. Do dne ale potřebujeme výživu; mikro i makro živiny. 

Ukazuji tabulku bílkovin. Zas oponuje. Vegetariánka.

- Kolik jste měla v osmnácti letech?

- No to si nemohu přece pamatovat.

Kontruji.

- Já si to pamatuji. Měla jsem 69 kilo. Je to dál, než jste se narodila.

- Já jsem loni měla 63.

- A dvacet kilo jste nabrala za rok? Tvrdíte, jak zdravě jíte.

Dává chvíli pokoj. Věnuji se jim nad míru. Oběma dávám služby navíc. Zas do toho holka vnáší své ne. Připomíná mi Klause. Malého Klause. Prosíííím.

- Podívejte se, vy máte horší hodnoty než maminka!

- Pořád mi vnucujete, jak dobře jíte. 

- Mě zajímají viscelární.

- Viscerální. Viscerální tuky 9. Když tak dobře jíte, to mi nejde do hlavy, že jste za hranicí zdravého množství. Tuků máte 43 procent!!

- Ale já mám upravený režim. Já jsem loni dělala v lese. Pomáhala jsem planetě. Sázela jsem stromy. Teď jsem začala dělat u počítače. Nehýbu se. Kdybych….

- Máte nemoc kdybych abych. Tak se hýbejte. Jste mladá. Máte vysoký BMI.

Už mi leze na nervy, káča jedna.

- Kde jste nabrala ta kila? Jak se vám to povedlo?

- Váha není všechno.

- To vám hned ukážu na měřiči. Podíváme se na kvalitu složení vašeho těla. Kilo tuku spálí 4 kcal, kilo svalů 28 kcal. Co potřebujeme na těle? Svaly – motor metabolismu.

- Kolik stojí ten protein? Přijela bych si. To je kvalita.

Dávám jí pixlu, ať si to nastuduje. Jsme číslo jedna na světě. Už na ni nemám nervy. Malý Klaus. Prosím, prosím… Tu bych ve třídě mít nechtěla. Cítím jak saje. Pijavice. Rychle se jí chci zbavit. Vysvětluji údaje její mamince. Zasahuje. Žádám ji, aby byla zticha.

- Mamka má maniodepresivní psychozu.

Je zdravotní sestra. Vypadá zakřiknutě. Vysvětluje:

- Já to měla naposledy před Vánocemi.

- Jak se to projevuje?

- Mamka moc mluví.

Je jí fuk, že maminka umí mluvit sama. Odpovídá za ni.

- A to, že moc mluví vám vadí?

- No to jste ji neviděla.

- Kdo vás upozorní, že moc mluvíte?

- Dcera.

- Já. Já jí vždycky řeknu, aby svůj stav zkonzultovala se svou lékařkou.

 Vy s ní manipulujete. Ale prachsprostě.-

Maminka je zakřiknutá.

- Já bych si to chtěla zkusit.

- Mami, je to kvalita, ale ty to nechceš.

Valím oči. Chce se mi ji vyhodit.

Maminka nesměle zase říká, že by si chtěla…

- Mami, nechej to tady.

Do studia chodí lidé. Povídáme si. Třeba s díky mé služby odmítnou. Jejich věc. Je mi to jedno. Jsou svobodné bytosti. Jsou laskaví, normální. Divím se, jak je ta holka suverénní, drzá, hloupá, manipulativní. Kdo to čte, asi si pomyslí, že jsem drzá já. Nejsem. Chce se mi jí říci, jak je neuvěřitelně blbá a tlustá. Kontroluji se.

- Vy experimentujete se svým tělem. Dejte na to pozor.

- Mami, nech to tady.

- Chcete šejkr?

- Mami, ona chce vydělat.

Zdá se mi to? Na jedné pixle? Péťa je na tréningu. Kdyby tohle slyšel, vyletěl by, vykázal by ji za branku. Když mu to líčím, ptá se mě:

- Proč jsi ji nevyhodila?

- Péťo, řekla jsem jí, že už jsem jí všechno změřila, údaje dala do ruky, že se nyní budu věnovat mamince. Pořád se do ní navážela. Ona byla tak drzá, že na mámu vyzvonila všechno. To je pro mě něco neobvyklého.

- Jak se cítíte? Jaký máte ze sebe dojem?

- Až nyní odjedete, spadnu do křesla. Jste úpír. Naprosto jste mě vysála. 

- Ne, vy jste úpír.

To je na přes hubu.

- Já jsem vás nevysála, já naopak lidi nabíjím.

Ty vorle, ať už je ve tmě. Už nikdy ať se nevrací. Spratek jeden nevycválaný.

Maminka si nese v tašce jednu pixlu jídla. Třicet snídaní. Zakřiknutá, ponížená, tichá. Aby se zas dcera neprojevila.

Fuj. To bylo odporné. Větrám. Vyměnit energii. Dnes už se mi nechce vykuřovat. To byl divný tvor. To jsem ještě nezažila.

- Peťuš, a ona tu mámu měla jak své dítě. A blbá byla.

- Jak říkám, mělas´ ji vyzvat, aby odešla. Ať počká v autě.

Ještě hledáme kočku. Prohlížím si fotky. Jak měla koťátka. Jak přišel Mourek. Chlapík štíhlý jako rys. Pěkňoučký kocourek. Jak načuhoval do chodby. Tak rád by k nám šel. Jenže šprkal.

Volám nové klientce. Pochvaluje si. Mladá holčina. Příjemná. S ní je radost komunikovat.  

Půlnoc.

Čtu: 

- Doma. 

Linda zvoní.

- Mami, neboj, ona se vrátí. Když tak teta Iva má plný dvůr koček.

- Hm, třeba někde randí s kocourem. Ale ne. Nevěřím tomu. Vždycky přiběhla na jídlo. Seděla na křesílku. Je pryč. Pamatuji na den, kdy jsme si pro ni přijeli po zmizení naší Čičičindy… Když narostla, udělala se z ní krásná velká kočka s přenádhernou srstí, zmizí. Kdo nám ty kočky krade?

Jdu spát. Smutná. Včera tu asi ještě byla. Petroušek ji pouštěl. A já kocoura. 

Dobrou noc!