Radostný den! Jsem si udělala. Pro sebe i pro lidi.

Hledám kočky. Jsou tu? Sahám do police v ložnici. Není. Jdu domem. Hledám Kitty. Není. Kde jsou? Otevírám do zahrady. Volám. Nikdo nejde. Micka leží v koši. Ani nemraucne. Vždy se ozve - mňa! S patřičnou intonací. Jdu do pracovny. Na židlích prázdno. Oči mi sjedou na pohovku. Bílá deka. Naaranžované džínové kočičí polštářky. Loni mi je dala snaška. Jednu z kočiček mi ušila Deniska. Ta černá panterka se asi s kočkami hezky pomazlila. Jsou rozházené, velký polštář promáčklý. Kitty leží jak sfinga.

- Co tu děláš?

- Nic. Ležím. Odpočívám po hře. Čekám, až vylezeš, protože mám hlad.

Ty vorle. Cvičení. Beru ji do náruče. Přemisťuji na židličku - už to je ústupek, že mohou lehat na židle. Někdy ráno na podsedáku najdu jehličí, kousky hlíny... Ne, ona si zkusí bílý gauč. Rovnám zpátky, aranžuji, prohlížím...

Dopoledne je pryč. Mám jet pro sůl do Dvora. Odkládám po půl hodinách. Odpočítávám, jak to stihnu. Musím se do čtrnácti vrátit domů. V 13.15 si přijde ve Dvoře paní pro jídlo. Jedu. Ó, krása. Krajina pocukrovaná. Perličky sněhu se třpytí. Zastavuji, fotím. Pozoruji, jak poskočila stavba dálnice. Nijak. Až pojedu domů, vyblejsknu stany archeologů... Tam se sedí. Celý den. Už dávno tu nemají co pohledávat. Na gymplu v prváku a ve druháku jsme kopali v Jaři - dnes je tam parkoviště Penny. Odkrývali jsme vrstvy; nacházeli hroby, kosti, mince.

Vedl nás právě vyhozený doktor, dnešní profesor Wolf. Vladimírek. Jak se mi líbil... Po revoluci se stal děkanem PF. Na výzkumu jsem ho sváděla. Vždy se smál.

- Ireno, co kdyby nás maminka zastihla infla granti?

- Co to je, pane doktore?

- To ani nechtěj vědět!

Dnes jsme oba staří. Asi před dvaceti lety mi nabídl tykání. Ó, pocta. Panu profesorovi táhne na osmdesátku. Když jsem učila na gymplu, někdy jsme jeli na Chloumek, na Boušín... Učil mě dívat se po krajině zrakem archeologa...

Tehdy pan doktor, dnes pan profesor Vladimírek Wolf měl vodovodní trubku s vykrojeným profilem. Zatloukl, zakroutil, vyndal. Na průřezu nám ukazoval historické epochy. Kdo tu kdy u Labe sídlil. Zbytky ohniště. Kdysi tu stál Na Kameni klášter... Husité...

Cestou zpět jsem několikrát zastavila v polích. Květnové nevěsty u cest dnes byly babičkami s neočesanými jablíčky. Za plotem v ohradě se trkaly ovce. U cesty na příkopě Braunův skvost. Projíždím jezuitskou Žírčí. Mnoho památek. Krásných. Zlotřilí jezuité! Špízáci. Dnes na to máme FB. Řád rozpuštěn - trvá dodnes.

Před Jaroměří fotím vykopávky. Naši spoluobčané tu celý den prosedí a dostanou zaplaceno víc, než na pracáku nebo na brigádě. Pak se dálnice prodražuje :-):-):-) Fotím, způsobuji pohyb mezi oranžovými vestami. Popojíždím kousek dál. Z chumlu se ozývá:

- Jé, dobrý den, paní Prokopová! Co tu děláte?

- Fotím!

- Jak se máte! To jsem ráda, že Vás vidím. Tolik let jsem vás neviděla!

No jo, bývalí žáci. Učila jsem na zvláštní. Sedám za volant a frčím. Za necelých pět minut přijdou moji milí klienti. Štěstí. Nemám závory. U vrátek stojí klientka s manželem. Chystají se zvonit. Tutám. Mávám. Brána bliká. Smějou se. Zná mě. Čte mě. Ví, že jsem nedochvilná. Zouvají se.

- Emi,  nekopej do mě!

- Já nekopu, jen jsem do tebe strčil :-) :-) :-) 

Srdeční, milí, přátelští...

Za maminkou.

- Pozdravuj babču! Jo, prý se jedna pečovatelka...

Jedu. Fotím západ slunce. DD. Ve vestibulu prohlížím fotku paní pečovatelky z prvního patra. V říjnu jí umřel manžel. Nezvládla. Dívám se do sevřených rtů. Vypadala jako silná. Energická. Čest její památce! Jedu nahoru. Irenka:

- Maminka se dnes vyspala po obědě a brečela. Něco se jí asi zdálo. Tak jsem ji uklidnila, odvezla dolů, mezi děti. 

- Mezi děti? Aha. Den otevřených dveří!

Mamka v poslední době řekne, že ji v deseti vyhodili na ulici, nebo že ji nějaký chlap, manžel někdo mlátil, nebo že byl na babičku zlý manžel... Nic z toho není pravda. 

DOD se vyvedl. Senzačně. Seznamuji se s novou sociální pracovnicí. Mají čtyři. Nová je sympatická. Jako ty ostatní. Nabízí čaj. Paní Libuška - aktivizační - tvoří z těsta vánoční tvary. Recept na těsto - hrneček polohrubé nebo hladké, půl hrnečku soli, půl vody. Těsto je vláčné. U stolu se sešly tři učitelky. Já, ředitelka MŠ - to je ta tichoučká, křehoučká, malá; naproti mě paní učitelka. Chce-li o něco požádat, většinou jí z úst vyjde Otčenáš, jenž jsi na nebesích. Není to příjemné. I mamce to vadí. Aby se nemodlila, hned se zeptám co potřebuje - vykrojit nebo nazdobit perličkou... Maminka už nemá v prstech jemnocit. Perličky pomáhám vsazovat já. Paní sociální nabízí kávu, čaj. Milá. Nese ovocný. Děti. To je opravdu luxus. Děti se učí vztahu ke starým. Dřív to bylo normální. Generační vztahy se nehrotily. Je mi dobře. Mamka válí, vykrajuje. Zdobíme. Povídáme. Vedle mě tvoří nová paní. Bývala překrásná. Nejde jí mluvit. Ale šikovná!!! Někde z Olomouce. Krásná. Milá. Asi vysoká funkce. Dorozumívá se přes tabulku s písmeny. U vykrajování stojí. Hladím ji po tváři. Zavírá oči. Mhouří jak kočka.

- Je to příjemné?

Div! Slyším:

- Je to  dsůlkjfslk

- Ó!

Děkuji za dnešní odpoledne. Za rozvoj jemné motoriky, komunikačních dovedností, za sociální interakci, za krásné prostředí, za milou atmosféru. Dík za práci, holčičky dole i nahoře. Dům přetéká dekoracemi. Zkrášlujete, snažíte se. A to není v popisu práce! Děláte nad rámec. Myslím, že byste si zasloužily každá aspoň pětitisícovku za iniciativu, ochotu, nadstandardní péči. A pan ředitel má přeci ty své vztahy na kraji! Určitě peníze schrastí. Přeju Vám to. Akorát že nepůjde proti svému zřizovateli. Tak nevím. A nebo se odměny dají třeba člověku, který ráno dýchá alkohol, nebo... Uvidíme. Nepředbíhejme. Věřme ve spravedlnost, cit. 

Dííík :-)

Dobrou noc!