Radostný. Klidný. Ve štěstí :-)
Spím. Spím bezstarostně. Neslyším žádný telefon. Ty máme daleko od sebe. Otevírám oči. Petroušek drží Zrzečku v náručí. Přejou mi dobrý den! Ten bude chtít určitě svačinku.
- Počkáš chvíli, než se rozkoukám?
Souhlasí, ale cítím, že už by velmi rád... Tak jo, lezu. Vidím mezi větvemi sluníčkové srdíčko. Ještě se rychle vracím a fotím si ho. Ukazuji pár ranních pohledů z okna Petrouškovi. Líbí se mu. Už byl proviant.
- Tady jsem koupil červenou řepu, mandarinky.. .
- Chceš tu zemlbábu?
Usmívám se. Otázka mu napovídá...
- Já jsem zapomněl koupit rohlíky!
V duchu si říkám, někdo je jí celoročně. My dvakrát třikrát do roka v zemlbábě. Tak dnes bude prasoden.
- Peťuš, umixuji ti dobrůtku. Proteindrinkmix.
Nadšeně souhlasí.
- A do toho ti dám půl červené řepy.
Došla mu slova... Nakonec se vzmohl. Odvážně:
- Že já blbec jsem to přinesl domů!
Řehtám se. Liju mu nápoj do skla. Sobě mixuji taky řepu a příchuť jahodu. Jdu mu příkladem. Večer poslouchám na Příznacích transformace Františku Janečkovou. Léčení barvami. Jo, vím. Dodržuji. Dr. Susan Bowerman nás v Zakopaném před třemi lety a v Pze před dvěma lety školila o fytoživinách. Barvy léčí. Barvy vyživují. Barvy pomáhají. Snažím se Petrouškovi dávat do krabičky na svačinku sedm barev. Nebo aspoň co nejvíc barviček duhy. Na nějakém školení před dvaceti lety, jo, bylo to o barvách, nám školitel prozradil, že se v sedmdesátých letech rodilo hodně dětí také díky kuchyním. Kterého chytrolína napadlo dělat rudé kuchyně! Vyráběly se i v oranžové verzi. Rudá stimuluje sexuální energii. Proto červené lucerny u vykřičených domů... Červenou krásnou lesklou kuchyň měli skoro v každé rodině. Rodilo se hodně dětí. Žena vařila. Muž přišel z práce...
Jdu zkontrolovat krmítka. To není možné. Proč sem nelétají ptáci? Zdravím zahradu. Zrzka jde se mnou. Probíhá závěje. Má stále radostnou energii. To je zvíře do dnešní doby. Cáká z ní radost, šibalství, nadšení životem. Měli jsme vzít i její sourozenkyni. Krmítka jsou ucpaná dřevěnými částmi s lodyh. Vyndavám dřevíčka. Pročišťuji. Dosýpám do pleteného před oknem. Na švestičce je prázdná chaloupka. Jdu dopředu. Dosýpám do domečku Restaruant. A na jabloňce je taky prázdno. Tak uvidíme, jestli přiletí.
Linda se tu objevila. Má krásnou čepici. Když jí odpoledne říkám, že jsme měli vzít dvě koťata, vykulila oči:
- Mami, to byste tu měli tankodrom. Tohle torpédo není k uhlídání.
Pravda. Když ji chytí rapl, nestíhám pozorovat, kde je. Neřízená střela. Lítá, skáče, vyskakuje, dělá kotrmelce, válí sudy, nečekaně mění směr. Obdivuhodnou rychlostí s neomylností proletí nejmenším prostorem. Je schopna přeskočit konferenční stolek a přesně mířeným skokem přistát na horním okraji sedačky. Až doručí novou, co si počneme! Objednávali jsme ji ještě, když Micinka opanovávala prostor. Budeme ji muset přikrývat dekou. Možná se Zrzka zklidní, až uvidí tu růžemi rozkvetlou krásku.
Umíchala jsem dva tvarohy. S dvěma vejci se vytvořila tekutá kejda.
- Peťuš, prosím tě, kup ještě pevný tvaroh.
Napovídám, který má hodně sušiny a tím pádem ho nevycpali polysacharidy. Tvaroh má být tvaroh. Nekupuji málo tučné. Plno nebo polo. Nic míň. Z nízkotučných vycrcnou to, co je přirozenou součástí. Mám ráda tvaroh Tonka. Ze Scuku. Jenže opravdu vydrží jen avizovanou lhůtu. Je bio. Vynikající. Luxusní. Tvarohy kupuji většinou od farmářů.
Loupu jablíčka. Ta z červené jabloňky. Opovrhovala jsem její nabídkou. Až letos si vážím. Ona nepřetržitě každoročně nabídne tři čtyři bedny plodů. Mám hodně jablíček naložených, ale dnes doberu jednu bednu. Shniláky pryč. Zemlbába z čerstvých. Rohlíky jsou tu. Tvaroh vmíchávám k ujedené misce s tvarohy ve vaničkách. Teď je to luxusní. Citronovou kůru. Maličko mleté vanilky od Svatého Salvátora. Můj vanilkový cukr, namlela jsem si tenhle týden. A maličko rumíku. Jasně, rozinky. Kamenínový pekáč po babičce prvního manžela - skvělá relikvie. Nesmírně dobré buchty jsou z něj. Dávám ho nahřát do trouby. Na dno máslo. Kladu v mléce máčená kolečka rohlíků, na to jablíčka, skořicový cukr. Dnes experiment - k užší části pekáče sypu celá jádra vlašských ořechů; skořicový cukr. Všechny příchuti cukrů jsem tento týden doplnila. Hodí se. Vrstva tvarohu. Máčený rohlík. Navrch plátky másla.
Ohříváme polévku. Za hodinku pekáč hotový. Protože je dnes prasoden, šlehám milovanému muži jím i mnou oblíbenou šlehačku.
- Mami, půjdu se s tebou podívat, kam to chodíš.
- Jj, už půjdu.
- Tak já se jdu obléknout.
- Prosím tě, když řekne už jdu, máš ještě půl hodiny času.
- A jo, no jo.
Aby si nesouzněli! Ti dva. Ale znají mou prokrastinaci...
Ještě se jdu kouknout na FB. Ustrojit.
- Mělas jít, když svítilo sluníčko.
Balím si krk do šálky. Bude mrznout, foukat, ale nepřibaluji se. Jdu jako vždycky. Příroda, sníh, pohyb, radost v lukách mě zahřejí.
Už vycházím. Spíš: Konečně vycházím. Linda jde kus přede mnou. Volám.
- Já jsem si zapomněla brýle.
Ono by to nevadilo, ale když fotím, chci přehlédnout celou louku. Vracím se domů. Linda je zpátky u branky. Nazouvám. Jedu.
- Mamko, tyhle boty jsem si myslela, že už nikdy nenavleču. A jak se mi dnes hodí.
U kopečku hodně dětí.
- Mamko, raději si sundej lyže.
- Tajdle to sjeďte. To sjedete.
Trapně křižuji kopec plužením tam a sem.
- Hezky jsi to sjela.
Nabírám tempo. Malá kilometrová loučka. Linda srdnatě kráčí po obvodu. Drží rychlost. Letos si nekoupila předraženou kartu na dopravu. Přemisťuje se svou rychlou chůzí. Asi bych to už nedala. Bolely by mě tlapky. Nebo chodit pořád v adidasech. První smrkací zastávka až za polovinou velké louky. Točím. Linda mě míjí. Chci to dát na FB. Ano, vidím Zrzku v koši. Nenahrávala jsem. Do prčic! Tak znovu. Za ty dvě tři minutky je daleko, daleko. Klušu. Jsou tu stopy. Některé úhlopříčně podvádějí. Já poctivě zajíždím až k okrajům louky. Fakt poctivě vybírám všechny rohy kruhu. Umíte si představit rohy kruhu?
První kolo splněno. Úplně s přehledem. Lehoučko.
- Mami, mně to stačilo.
- Pusu. Vyfotím si tě zezadu. Máš moc hezkou čepici.
Jedu druhou louku v uších skvělý, nejskvělejší pořad ANS. O otročení lidí. Očkování. Někdo volá do pořadu. V Přerově v železárně jsou lidé - snad Indové? - vykořisťováni. Chodí v provohzu v papučích! Jeden z nich natočil video. Hlavního tyrana znázornil jako fašistu. Ten ho dal k soudu. Urazil mu osobnost. :-) Soudy nesoudí podle spravedlnosti, ale podle nových korporátních zákonů proti lidem. Ten pán si vydělává asi patnáct tisíc. Dostal 500 tisíc pokutu... No, dobře jsme to dopracovali. To všechno jsme si nechali líbit. Neměli jsme pro dřinu a honění peněz v třísměnných provozech čas si všimnout, co ti zákonodární šmejdi za mrzký peníz odsouhlasili proti svým spoluobčanům. Ti je v dobré víře volili. Volili? Počítačovým cinknutým systémem? To jsme viděli teď naostro v Americe. Takhle to bylo i u Bushe mladšího? Taky tam bylo něco o ukradení voleb... Dostal se tam podvodem. Ale tehdy to ještě prošlo. Piráti by teď rádi uzákonili to dopisové hlasování. To by bordel poněkud posílilo.
V 25. minutě přesně vysvětleno, v čem tkví čipování. Dr. Vítová čte přímo ze stránek Moderny. Netají se, co očkování udělá. To je sebejistota. Navíc vakcína Moderny je Evropskou lékovou komisí schválena podmínečně. Na jako podmínku se čeká? Kolik lidí umře nebo kolika lidem vyrostou na hlavě nové uši? Jede se o sto šest. Píšou: Přínosy převyšují rizika. - Těch, co umře, bude méně, než těch, co přežijí. Pokusní králíci! Kdo se nechá očkovat, dělá to na vlastní riziko - fa není odpovědna za smrt nebo následky poškození zdraví. Tady se na všech demonstracích volá po dobrovolnosti. To je špatně. Už se tu hovoří aktuálně o kovid pasech. V dubnu ještě konspirativně. Dnes už reálně!!! Ne diskutovat, jestli očkování povinné nebo ne. Stát vůbec nesmí umožnit, aby tato kovidová vakcína byla ve zdravotnickém systému!! Je to jako volit - dám či nedám si injekci kyanidu? Ne! Neexistuje. Žádná volba. Nebýt! Ne rozhodnout se, ale stát má chránit své občany. Fy říkají, že nevědí, jaký to bude mít efekt. Jen očekávají, že se tělo přeprogramuje a je připraveno pro další biotechnologické experimenty! První očkování je jen zavedení operačního systému do živého organismu. Není to ochrana. Roušky budeš nosit dál. Nakazit se můžeš dál. Kdo dokáže, že budeš mít průběh kovidu lehčí?! Včera jsem viděla herce Přeučila, zpěváka Zímu. Tihle staříci pokud na ně přijde ta s kosou, nikdo nebude říkat: To mají po očkování. Ale - sešli věkem. Dobře vymyšleno.
Realizuje se tu politická představa jistých kruhů, jak zotročit lidstvo, jak omezit jeho počet. Souhlasím s míněním: Bez diskuze o očkování jestli ano, nebo ne. Ale: Očkování na kovid ne. To není klasické očkování - kdy jsou do těla vpraveny oslabené nebo mrtvé zárodky nemocí. Ne, ne. Politici vědí dobře, o co jde; dál se stýkají, dál chodí do restaurací, svá opatření vůbec nerespektují. Vědí, že jejich opatření jsou namířena proti lidstvu.
Tak - jedu druhou, třetí louku. A mám chuť jet dál. Jedu. Dnes čtyři louky po 1,7 km. K tomu malá kilometrová. Už se vracím.
Z kopečku na druhém konci louky, tam za chvíli přiběhnu, je slyšet radostné dětské halekání. Blaho pro uši. Nadšení. Ubíhám po obvodu vedle železničního náspu. Dělí dvouměstí na Jaroměř a Josefov. Pan Kozák v Říkají nám dějiny pravdu hovoří o městech hvězda. Je jich na Zeměkouli víc než dost. Josefov tam označuje za Jaroměř. Tak pozor! Jsem sice z Jaroměře, ale bydlím v Josefově. Dokonce v hradebním příkopu. Naproti nám v zahradě stará vechtrovna. Strážnice. Přes dům od nás stávávala městská korunková hradba. Zastavuji se pod stráňkou s ovcemi a jehňátky. Ze strany od ulice je chodí lidé krmit. Nyní bečí před večeří. Sem do luk k poli, kde stojím, se chodí pást. Mezi vrbami tu má majitel natažené lanko. Blížím se k výstupu - ke kopečku do luk. Jak za starých dob. Takhle to bývávalo za mého dětství. Chodili jsme na kopec. Lyžovat, sáňkovat, někteří kluci měli dřevěné boby s nožemi bruslí na spodku dřevěného prkna. Celé odpoledne jsme lítali nahoru dolů. Klouzali se ze stráně. Nahoru do kopce po svých. A to vidím tady. Kovid pauza má svůj klad. Děti se potřebují socializovat. Chtěj nechtěj jim to nikdo nezakáže. Jsme bytosti lidské. Cestou dolů radostně křičí. Snaží se udělat hada. Jeden zavelí:
- Až řeknu teď, tak vyrazíme!
Vůdce smečky - vždycky se najde jeden, nejsilnější. Vede stádo. :-) Tak to je. Radost pozorovat je. Právě všichni společně stoupají nahoru k další jízdě. Druží se, hýbou se, cvičí, posilují, získávají imunitu, vyrábějí si hormony štěstí, radují se, jsou na čerstvém mrazivém vzduchu. Juchůůůů! Právě se nahoře řadí ke společnému odjezdu hada. Točím je. Několik pádů. Nikomu karambol nevadí. Jdu domů spokojená.
- Hele, už tu máš paničku.
:-)
- Víte, kolik kilometrů jsem dnes uběhla? Čtyřikrát 1,7 plus jeden plus cesta tam a zpátky.
- A to je, mami, kolik?
Řehtáme se.
- Mamko, tyhle aplikace berou údaje o tobě. Pak nabídnou podle nemocí lidem reklamu.
- Vím. Měla bych to odpojit, viď? Dávám jim o sobě informace. A chci opustit Whats App. Je to šmejd proradný. Mám Telegram. A už rok se chystám pryč z FB.
- A ještě Signál.
- Tam mě někdo minulý týden zval. Ale nechtěla jsme mít tolik aplikací.
Instaluji signál. Linda ho aplikuje Péťovi. :-) Pro případ, kdyby...
- Holky, co mně tam zas cpete?
Vysvětlujeme. A už mu odpovídá paní F.
- Jak se máš?
- Napiš, že se má dobře, že mu to instaluješ.
Děláme si legraci. Paní přes nás posílá Péťovi pozdravy.
- Péťo, tak jí odpověz.
- Tak jí něco napiš. To je Zdeňkova spolužačka.
Řehotáme se.
- Pamatuješ na policajta F.?
- Pamatuji. Měl motorku? A myslím široký nos.
- Tak to je jeho dcera.
-Jedu za Kitty. Vezu jí kus doopravdického masíčka. Byla tam celý den sama.
Už nikdy k nám nepřijede. Dcera naší Micinky. Bojím se na ní sáhnout. Je to černá ostrá panterka. Zrzka by jí sežrala. Když tu bývávala, vždycky týden, než jsem na ni směla sáhnout. To už nebudeme riskovat. Micicinda ji trpěla. Ale Zrzka - to je jiný kafe.
- Dobrou noc!
P. S. Den naplněný štěstím, radostí, volností, svobodou, opiem běhu v polích. Jo, zapomněla jsem se zmínit. V jednom rohu bydlí bývalý vodoměrka. Vždycky vyběhne a volá, jak to dneska jde. Zrovna dneska nevyběhl. Četla jsem si na jeho chaloupce v běhu, že objekt je chráněn kamerovým systémem. Zakoukala jsem se; hledala jsem ten kamerový systém očima. Neměla jsem to dělat. Tělo se mi zakejklovalo. Už jsem myslela, že to vyberu. A představte si! Nevybrala. Válela jsem se ve sněhu jak novorozenec. Ještěže nikdo zrovna neběžel kolem. Jak brouk na krovkách jsem se snažila odepnout aspoň jednu lyži. Než se to povede... :-) To bylo divení! Plavala jsem ve sněhu... Vyválela jsem se poctivě. A radostně. Měla jsem ho všude. Oklepala jsem se. Přijížděla jsem k lesíčku, odkud už vyhlížím krásku s modrými obroučkami od brýlí. Daleko v poli fotím velkého černého hafana. Zalíbila jsem se mu. Namířil si přes pole ke mně. Nevěřila jsem, že doběhne. Asi abych ho měla zblízka. A doběhl. Věděla jsem, že mi nic neudělá. Jako všichni psi, kteří se tu na mě vrhají. Jejich páníčci z dálky křičí:
- Nebojte se, on si vás jen očichá.
Nebo:
- Nebojte se, on vám nic neudělá.
Nebo:
- On nekouše! Je jen zvědavý!
Nějak jsem se psů na volno přestala bát. Paní na něj volala. Marně. Skákal na mě, pytel těžký, s radostí dítěte. Říkala jsem si:
- Do sněhu už ne. K zemi už nejdu. To už jsme si vyzkoušela. To musím ustát!
Ustála. Odcházeli. Dala jsem se do pohybu. Pod kráskou s modrými obroučkami od brýlí - pár desítek metrů - jsem se zastavila. Ten černý bizon se z obrovské dálky ke mně vrátil znovu; a zas radostně útočil. Pištěla jsem, abych mu udělala ještě větší radost. Nakonec se umoudřil a běžel k marně volající paničce. Mám pocit, jestli to nebyla moje spolužačka z gymplu. Vlastička. Ale byla příliš daleko - pro mě. Pro jejího hafana jsem byla dost blízko.
Z toho všeho se moc raduji. Tak z pádů vlád.