Radostný

Dnes na devátou. A zvládla jsem vstát dřív než budík. Klient. Zhoršen. Vypadá dobře, ale hlásí, bude to špatné. :-) Hlavně jeho útrobní tuky. Zahrává si. Umí je snížit, pak usne na vavřínech. Prošli jsme jeho stravovací návyky. Nejí bílou mouku. Ke svačině housku. Takže jí bílou mouku. Brání se, že kaiserka není bílá. Odporuji - kaiserka je bílá, jen s otrubami. Bílkovinná makromolekula lepku - stále dokola... Jednoduše: Škodí.

Můj Šemík dnes nevyjede. Zítra ho poléčí. Petroušek zvoní. V deset stojí před domem.

- Povídalas za pět minut a trvalo ti to deset. Máš zkrácený čas na nákup.

Směju se. Ale on to myslí vážně. Ve tři čtvrtě na jedenáct má někde být. Mám v plánu koupit si velký světelný strom. Už asi dva roky po něm toužím. Dnes ho budu mít. No jo, ono se řekne semenec, ale zobej ho z láhve, když nemáš zobák. Nemohu ho nalézt. musí to být velká krabice. Očima sjíždím klece se zbožím. Nacházím jen krabice malých stromků. Jdu na recepci.

- Už asi není. Ukažte? To je od desátého.

- Ne, ne, minulé pondělí jste řekli od čtvrtého. A to je dnes. Tak tu musí být.

Bez ohledu na GDPR pan zelinář hlásí:

- Paní Smitková zavolá linku sto deset.

- Tak je to támhle pod těmi dvěma velkými krychlemi.

Jo, jdeme tam, a není.

- Tak už asi není. Minule byly hned pryč. 

- Určitě je. To by tu zbyla cedule.

Znovu stejné hlášení porušující debilní GDPR. Znovu jdeme hledat. Znovu marně. Znovu k recepci. Jsem klidná. Vím, že mi Péťa neujede, nevynadá a že se ze stromu budu báječně radovat. U recepce se objevuje bývalý hrobník, vojenský inženýr s partnerkou. Bratr mé zesnulé dětské kamarádky. Taky chtějí strom. Trošku ho pozdvihám:

- Jirko, ale já jsem tu byla první. :-)

Naposledy jdeme k regálům. Našli. Čtyři kusy. Huráá! Tak to budou i letos hned pryč. Beru ještě promítač vloček. V zahradě asi tři roky instaluji barevná světla. Mění se barvy i vzory. První rok se prý soused šel podívat na to kino do zahrady ke plotu. A ještě světýlka na jabloně. A girlandu se světýlky. A jednu okurku za osm korun. :-) A hrst buráků. :-) A dvě lampy na hrob na Vánoce. Jo, a tři stovky kahánků za čtvrteční cenu. A rychle k pokladně. Petroušek už je připraven, rovná věci do auta.

- Proč bereš tolik kahánků?

Tohle on nikdy nepochopí. To mám já a většina žen. 

- Protože jich denně hodně spálím. Peťuš, mám strom.

Volala sociální. Chtěla by znát mamčinu biografii. Hm, CV, ale my jsme vždy říkali životopis. Vyjíždím před polednem na novém kole. Užiju si to. Splnilo se. Využiju sociální, že mi sveze maminku dolů.

 Hned na kraji stezky vidím udusanou půdu. Obrovský stroj tu nechal hluboké rýhy. Je to proti přírodě. Nelíbí se mi to. Stezka v poledne - něco kouzelného. Před kolem se mi vznesla sojka a druhá. Usedají na strom na protějším břehu Labe. Dnes chci změnit trasu. Teď nebo až od mamky? 

Volám paní sociální. Bere maminku dolů do zimní zahrady. Vyptává se maminky na její život. Koriguji, opravuji, ale maminka to docela hezky s nápovědou zvládla. Luštíme. Ví, ví, ví, neví. Ví, neví. Lámu z ní odpověď.

- Já už s tebou nehraju.

- Ale chtělas luštit.

Je asi vysílená hodinovým rozpomínáním na život a lovením v paměti. Za chvilinku mi říká:

- Ty sis toho asi nevšimla. Ale já s tebou už nehraju.

A to mi vyhovuje. Zavírám křížovky. Volám nahoru. Pusa. Jedu na Smiřice. Dva roky jsem tu nejela. Předloni touhle dobou naposledy. To ještě maminka ležela se zlomenou nohou na umrtvovací stanici LDN v HK. Tam mi doktor řekl, že narkóza byla pro maminku to poslední. Už se nevzchopí. POVÍDAL DOKTOR. Jenže on nevěděl, že cokoli si lidská mysl dokáže představit, je možné... Jsem umanutá. Zapálená. Nenechám mít doktora pravdu. Jasně. U maminky jsou propady. Ale mluví. 

https://www.youtube.com/watch?v=5VRJ-uInN28

Na kraji stezky na Smiřice čtu na značce: Zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou vozidel Povodí Labe. Blýsklo mi hlavou: To se tě netýká. Kde by se tu vzalo auto!

Zastavuji se u ořechů. Nemohu poznat, který dává obrovské plody. Ale fakt obrovské. Je mi to jedno. Na asfaltu leží oříšek. Seskakuji. Louskám. Sbírám v trávě. Jsou jich tu mraky. Před dvěma lety ořechy pomrzly. To tu bylo lidí s košíky! Dnes nikdo. Jen asi dva tři páry chůze s hůlkami , pár kol. Je pracovní den, pracovní doba. Jsem ve výhodě. Doma máme tři bedny ořechů, ale jako správný hamižník si beru asi pět do batůžku. Večer je ukazuji Petrouškovi.

- Víš, totiž chutnaly mi víc, než ty doma. Byly z cizího.

Sedám na oře a svištím k jezu. Poslouchám do sluchátek o chtonicích a gnózi. Opakuji si. Vcelku už tomu rozumím. Od budhismu přes židovství k židokřesťanství. Slyším záběr traktoru. Zrychluji tempo. To asi jede na protějším břehu. Na protějším břehu? Tam vede jenom stezička. Před dvěma lety mně čert v červnovém žhavém dni nakukal, abych si ji vyzkoušela. To jsem si dala. Taková dřina. Tam teda traktor nemůže jet. Když ne tam, odkud ho slyším? Ty vorle, za mnou jede radlice. Hrne listí. Ireno, šlapej. Jez máš na dohled. Tak jeď! Uf. U jezu seskakuji. Traktor projíždí kolem. Měla jsem štěstí. Kdyby za volantem seděl RUR, shrnul by mě jako listí.

Směřuji domů. Poflakuji se přírodou od půl dvanácté. Kouzelné. Nabíjející. Skvělé. Suprovní. Luxusní. Unikátní. Sluníčkové. Na zpáteční cestě před přejezdem na stezku z Černožic k pevnosti se dívám do slunce. Už dlouho jsem se s ním nepropojila. Odkládám brýle. Ano, hodilo mi zas modrý filtr. Nabíjím se zorničkami. Ještě trošku. Ještě. Nemohu se sluníčkem nasytit. Bezva. Přejet přes cestu. Auto tu má značku pozor cyklisti. Jezdím tu taky. Auto jelo mým stylem. Ale stihla jsem to. Ireno, už šlapej domů. Prolelkovalas den. A dnes je den D! Dnes končí kolikaletá etapa? Desetiletá? Asi tak. Dnes večer ji ukončím. Jupííí! Už budeme volní! Svobodní! Děkujeme.!!

Přijíždím krátce před čtvrtou. Ještě za slunce. Než se přezuji, dám si - než jdeš do sprchy, než jdeš do sprchy - sportovní výživu, zamračilo se. Sluníčko zmizelo.

- Peťuš, já jsem dnes od půl dvanácté byla na kole.

- No ale tos to vychytala. Podívej, slunce je pryč.

Zkouším si naaranžovat svítící strom. Skyp. Linda. Dnes slavili Karlové svátek. Karel Gott by slavil. První svátek vdovy bez manžela. Kolega je Karel. Linda mi říká, že mě pozdravuje pan zvukař. Zvučil mraky českých filmů. Tady u nás v Josefově Musíme si pomáhat. Docent Karel Jaroš. Vzdělaný. Skromný. Veselý. Společenský. Taky ho pozdravuji. Letos neposílám SMS. Linda to vyřídila za mě. Během hovoru se ptá, co dělá Peťulka. Bolí ho koleno?

Je v pohodě. Nesu rozhovor k Péťovi. Je ve sportovním. Ty vorle, já něco zachrápala.

- Peťuš, ty jedeš na zápas?

- Včera jsem ti to říkal. Ale ty mě neposloucháš! Udělej mi výživu.

Kmitám namixovat mňamky. Měla bych pracovat. A mně se NECHCE. Nepracuji, zkouším si světýlka, možnosti časování, světelných módů... Hraju si. Užívám si volnost, svobodu, mír, dům... Život. 

Tak to byl můj obyčejný přízemní den. Kdo měl hezčí? Nehlaste se tak houfně. Uvědomujete si, že jste všichni prožívali den dle svých představ? Jaký si to představíš, takové to prožiješ!

Dobrou noc!