Radostný

Překrásný den za námi. Doufám, že za všemi.

Telefon. Brr. Ještě nezvonil budík. Nájemník.

- Tady je Lukáš. Co jste potřebovala? Mně se vybil telefon a až v jedenáct jsem našel ztracené volání.

- Já vůbec nevím, co jsem chtěla, ale Péťa něco chtěl...

Lukáš už se chytá. Ohledně závětří. Nebo bojleru. Povídáme, povídáme; zajímá mě, jestli jsou spokojeni. Prý navýsost.

Už si nejdu lehnout; do zahrady. Pršelo. Na zahradním stole kaluže. Tlapkám v trávě. Volám naší kočičí hraběnu. Dává služebnictvu po ránu volno. Asi ji nakrmil Petroušek.

Mám čas upéct chleba. Hodinu a půl. Ne. Znám se. Jdu se kouknout na IDOS. V 9.03 mi jede bus do HK. Má čtyři minuty zpoždění. Šup, šup. Umýt. Namalovat. Ustrojit. To dáš. Máš na to pět minut. Závory nahoře. Frrr. Na zastávce někdo čeká. Mám štěstí. Teď si nejsem jistá, jestli jsem náhodou nejela tím dalším v 9.22. Měl být v 9.42 v HK. Přijeli jsme za deset deset. Parkuji těsně u zastávky. Vyhlížím autobus. Z parkoviště se na mě usmívá Stella. Krásná, inteligentní, nádherná bytůstka. Dobře vychovaná holčička. Mám je všechny tři v srdci. Ji, její sestru i maminku. U nich jsem poprvé viděla šátkování miminka; maminku jsem pozvala do školy. Předvedla, vysvětlila fci šátkování; u nich jsem taky viděla jiný styl výchovy, než jaký se preferoval za mě. Tehdy jsem začala rozkrývat pomaloučku zažité stereotypy. Měnit je. Hvězda Stella jde z Pepca.

- Tam mají takovou krásnou růžovou lampičku. Včera jsem si ji prohlížela v letáku.

Zrovna si ji nese domů. Vytahuje mi ji z batůžku. Její krk se dá natáčet. Má bílou.

- Ta je maličká. Myslela jsem, že je větší. Ještě jsem viděla růžovou. A kde má kabel?

Růžovou nese mamince. Už je tu bus. Stellinka se umí krásně obejmout na rozloučenou. 

- Chci vás všechny tři vidět. Vyřiď to a pozdravuj! :-)

Oblíbila jsem si naskočit na vlak nebo autobus. Za čtvrt hodinky být v HK bez starostí s parkováním.

Na desátou jsem měla jít na zubní kámen. Jdu se jen ukázat; před měsícem jsem byla poprvé na zubní hygieně. Dostávám pochvalu. Sbíhám bez roušky na ulici. Volá kolega. 

- Irenko, mohla bys tam večer promluvit? Tys to tak hezky minule řekla. 

Jasně. Slibuji. Napojím se ve dvacet. 

Klušu pro novou vůni parfému. Cestou míjím obchůdek s přírodní kosmetikou. Beru ručně dělaný balzám na rty z bambuckého másla. To já ráda. A přírodní vůni do prostoru. Nerada voním byt spreji. Jedy se vypařují z oblečení, z podlahy, z laků, z jídla... Jj, Rothschildovo: Budou jíst, pít, dýchat, nosit jedy - jede. Vcházím do Au parku. Velký nový dům. Trvalo, než ho zaplnili. Směřuji pro parfém do Yves Rocheru. Firmu znám asi čtyřicet let. Starý Rocher ji založil v roce padesát devět. Přírodní kosmetika. Kamarádka Zlatka mi z emigrace do balíčků vkládala jejich vzorečky stínů, vonítek... To tu nedávali ani v Tuzexu. Od Zlatky známe i kočičku Kitty. Zlatko, světýlko naše, nikdy na tebe nezapomenu. Tuhle jsem Petrouškovi říkala:

- Peťuš, když jsem natírala trpaslíka, to tu byla Zlatka asi naposledy. Zrovna jsem malovala. Srpen. Jely jsme k mamce do DD. To bylo hezké odpoledne. A druhý den jsem ji pozvala na oběd. Krásný čas s milovanou Zlatkou a drahou maminkou.

Zlatka mi obírala odkvetlé květy muškátů. Popíjely jsme spolu víno. Koupila v Pze byt. Pronajímala ho. Ten připadl její Lindě. A dům v Josefově je Margitčin. Margitka - vědátorka z Kolína nad Rýnem. Linda - kadeřnice; bydlela nedaleko maminky. Zlatka jezdila z Bayreuthu do Phy. Někdy hlídala děti své neteři; často zajela do Jaře. Vždycky jsme se setkaly. Bože, co všechno mě naučila. Od mých osmnácti let jsme se znaly... Vzpomínky mi běží hlavou... Zlatko!

V Yves Rocheru mě srdečně vítají. Aha, pamatují si mě.

- Ráno jsem dělala inventuru ve svých parfémech. Tak tenhle mám dvakrát, tu citronovou trávu taky dvakrát...

Pokračuji ve výčtu.

- Mohu si otevřít prodejnu.

- Budete mít frančízu?

Smějeme se. Jdu s s letáčkem pro nový parfém. Strhli mi sedm set padesát korun. A ještě jsme dostala fůru dárků. Dobrý kauf.

- Hezky se loučím. Děkuji za dárky. Dokud budou chtít v dopravě roušky, nepřijedu. 

- Přijeďte, tady se roušky nosit nebudou.  

Stavuji se v dm. Pletu si Tetu a dm. Nakupuji balzámy. U pokladny hledám odjezd domů. Za pět minut! Lidé mě pouštějí. Klušu k nádraží. Vybírám okénko bez fronty. Mažu k nástupišti. Průvodčí u vlaku.

- Uf, vy se tady tak pomaloučku procházíte. Já mám jazyk na vestě.

- Klid. Máte ještě tři minuty.

Spěšný vlak mě za pár minut vyplivnul na našem novém velko super nádraží. Kde je naše zaplivané rakousko-uherské starodávné historické původní nádražíčko?!

Jdu až k Lidlu pro auto. Nákup. Oběd. Za maminkou. Balím pro ni vždy to, co by ona vybírala mně. Zamyslela by se. Určitě bych byla překvapená nějakou dobrůtkou.

Balím koláč s ovocem. Borůvky.

- Jedeš za babčou? Musíme vypustit bazén. Léto skončilo.

- Peťuš, chtěl bys šlehaná vajíčka s borůvkami?

- Dám si.

Nesu mu na zahradu. Trošku odebírám mamince do skleničky. Frčím. Paní Jana slouží. Dala mamince deku. Dobře udělala. Vezu si maminku do altánku. Větrno. Povídáme si. Několikrát se mě ptá:

- Není ti zima?

- Je. Ale to nevadí. Jsem s tebou.

Balím mamku do deky, aby jí nebyla zima. Je v sedmém nebi.

- Mamčo, nabízím...

Začínáme borůvkami ve šlehaném vajíčku. Maliny - brr, kyselé. Ano, to jsem věděla. 

- Mami, to se ti zdá. Dám ti první švestku. Mami, asi bude kyselá.

A je kyselá. Mamka dělá grimasy jak malé dítě.

- Mami, budeme se fotit. Smějeme se.

Vymýšlím krávoviny, abych mamku rozesmála. Daří se. Směje se srdečně, jak malá holčička.

Kafíčko.

- Mamko, zahřej si ručenky o hrneček.

- Není ti zima?

- Je. Ale to vydržím. Mamko, natřu ti hřbet ruky krémíkem. Hezky si ho rozetři. Tak, a teď si sama naber. Mami, to je moc.

Otírá přebytečný krém o hranu krabičky.

- Mamko, pojď, zmasíruji ti ručenky. Slyšíš, jak ti lupou kloubečky v pravé ruce? Máš je zatuhlé. A levá - nic. Je to příjemné?

Mamka drží jako bécan.

- Mami, divej, Luis poslal krásnou fotku. Zapomněla jsem, kde bydlí. Urugay, Paraguay... Ne, z Chile přesídlil do Ekuádoru; tam, co lítají UFO. Mají tam i ministerstvo pro kontakty... Pozval mě. Neletím. Podívej, jakou krásnou fotku poslal. Víš co, natočíme mu zdravici. Pamatuješ? Ve třeťáku na gymplu. Luis Arturo Vargas de Cuevas. Jeho tatínek - osobní lékař prezidenta Allenda. Pamatuji si, že Allenda 11.9.1973 zabili. Luise dotáhla do školy latinářka. Luis už měl univerzitu z Německa, z Francie. Studoval naši Karlovu...

Nahráváme pozdrav. Maminka si na něj vzpomněla. Asi dvakrát za mnou přijel do Jaroměře... Maličkatý Chilánek. Pětačtyřicet let pauza. Na jaře jsem ho našla na FB. Denně mi posílá něco přes Whats App, messinger... Dnes poslal po videiku:

Srdešný pozdrav :-) 

Srdečně děkuji. :-) 

S mamkou je to víc a víc a víc srdečnější. Zpíváme. Chovejte mě má matičko.

- Mami, dnes už by děti nepochopily, proč "mu bude slušet bílý kabátek". Myslely by, že si natáhne nějakou bílou bundičku. Přitom je to odvěká pravda - rodičky rodí vojáky do válek. Mocný nařídí - a jde se. Mocný zavelí - roušky na huby! A lidé si je nasadí.

Pac a pusu. Zítra jsem tu zas. Domů. 

- Co babča?

Ukazuji obrázky. Pouštím videa.

- Tak jsem konečně sehnal to plexisklo. To je drahé. A sehnat to... To by si měli ti, co to rozbili!!

- Nechala jsem si z kauce málo. Už jsou šest stovek přes... A to jedu na úsporný režim. Normálně by je to vyšlo na dvojnásobek. Nevím, proč šetřím jejich peníze... Asi proto, že jsem hodná. :-) Jak může někdo prorazit závětří. Ruku bych mu urazila. Jak někdo může produpnout drátěné sklo. Haxnu bych mu urazila. Nemajetný si nikdy nebude vážit majetku. N. b. cizího majetku svěřeného do užívání.

Jdu péct bagetky. Krásně mi vykynul kvásek. Udělám z nich chlebíky.

- V neděli dávají na ARtu Kytici. Z Národního. Ale to si nebudeš pamatovat. Pro tebe to je bezpředmětné. Ty to neuvidíš.

- Prosím tě, že mi to připomeneš,viď?

Zlobí mě. Škádlí. Tak zlehka si mě dobírá.

Ve dvacet napojení na zájemce o práci. Vysvětluji, jak jsem přišla ke štěstí u Herbalife. Všichni hledají práci, ale dělat nikdo nechce. Linda přijela. Mám masku anonymous. Bude-li třeba, vezmu si ji na úřad. Mám mít zakrytá ústa? Tak jo.

Dobrou noc!