Raduj se, raduj se, raduj :-)

Pondělí. Hodně jsem stihla. A hodně nestihla. Odškrtávala jsem body - počítač, žehlení. Nejdůležitější.

Vstávám lážo plážo. Užívám život. Všechna období byla krásná. I ta dramatická, smutná. V každém jsem našla to hezké. Když nás opustil první manžel, měla jsem své holčičky. Velká moje radost. A starost, abych je dobře vychovala. Holky se snažily. Ne že by nezlobily. Vzpomínám na ten hodně těžký úsek ráda. Před ním jsem prožila něco ještě strašnějšího. Nemoc. Nevěru. Násilí. Jenže já to zas prokládala malými drahokámky. Skládala jsem jednu těžkou zkoušku na vysoké za druhou. Sbírala zápočty do indexu. Směřovala k cíli. Nemyslela jsem na to těžké. 

Tak tedy vibruji na vlně radosti od rána. Petroušek má dovolenu. Jde něco pomoci bratrovi. Je tu s pytlíkem paprik.

- Chceš je? Dostal jsem od jednoho hodného pána.

Deset. Ještě nemám zapnutou rozlišovací schopnost. Mixuji si snídani. Míchám nápoje do těla. Svou ranní teplou citronovou vodičku a přípitek na lidstvo už mám dávno za sebou. Nakukuji do pytlíku s paprikami až když odešel. Blé. Zelené. A zahnuté. Malé. Neříká se jim kozí rohy? Ne, ne. Tak tyhle nebudu ani ochutnávat. Dobře vím, kdo má z rodiny plechovou hubu. Ty poputují k Lindě. Kdo ví, jak je na tom se snášením pálivosti Deniska. To by mě zajímalo. A taky už ani nevím, co má ráda za jídlo. A jaké barvy?

Vyřizuji objednávku. Pak svůj počítač. V květnu mu vyměnili už asi třetí klávesnici. V pátek se mu přihodila téměř smrtelná nehoda. Vylomil se dvojitý pant. Prý čím dražší, tím víc zranitelnější. Píšu si s firemní opravnou. Mám tam pána, kterého už znám. Posílám fotky. V květnu jsem zaplatila velkou sumu za klávesnici. Po kolikáté? Asi dvakrát praskla v záruce. Naštěstí mi opravu udělali vždycky zdarma. Přitom na praskliny se záruka nevztahuje. Pak praskla ještě, pak nešlo písmenko! Ty vorle! Za to by byl nový. A tak jsem platila a platila a dnes jsem si řekla dost. Můj nový IT technik mi vyčíslil opravu taky na stejnou částku s tím, že když ve značkové opravně se poškodí monitor, sáhnou do zásob. Ale u něj je třicet procent nebezpečí neúspěchu. Poslal mi odkazy na nový. Přeposlala jsem svému bývalému pomocníkovi a rádci. Schválil. Už jen hodit do košíku. Koupit. Dohodnout instalaci. Dopoledne je pryč, jak když hodíš kamínek do rybníka.

- Petroušku, potřebuji z pracovny něco vystěhovat. Dám si tam ten invalidní ntb. Na dožití. Jedu na nákup.

Svištím něco velmi drahého, ale za třetinovou cenu z TEMU vrátit do mé oblíbené trafiky. Balíčky mi tam už měsíc neposílají.  Směřují je do boxů. Já je tam nechci. A neumím místo dodání změnit. Vrátit drahou nefunkční věc mohu jen přes živého člověka. Tedy přes mou trafiku. Slečna něco cvaká v mobilu? Přede mnou dva zákazníci. Stojí. Vtípkuji.

- Že vy děláte, jako že to umíte, ale neumíte?

Smějou se. To je fajn. Neurazili se.

- Ne, já to umím. Ale pán to neumí.

- Ješiši! To nesmíte vyslovit.

Pán v dělnickém se přiznává:

- Já to opravdu neumím.

Takhle na tom jsme. Vždycky nám někdo mladší šikovnější ochotný pomůže.

Dnes si beru pro jistotu potvrzení o přijetí zboží zpět. Přece jen patnáct set a patnáct set je hodně.

Směr nákup. Nic nepotřebuji. Včera se tu zastavila paní, taková sympatická. Omlouvala se, že ruší v neděli. Vyptávala se, jestli nám chodí letáky Lidl. Nechodí. Asi tak měsíc. Ale chodí Kaufland a Penny. Hezky si to poznamenala. Prý na konci ulice zas nechodí Kaufland a chodí Lidl. Je pravda, že si v Lidlu kupuji jen kytky na hrob. A hned jdu k pokladně. Njn. Nemá mě tam co vábit. 

Všimla jsem si, že teď v létě, možná v době zavření průtahu městem, jsou parkoviště u řetězců prázdná. Nikde nikdo. I v obchodě. A taky jsem si všimla, že jdu okolo regálů s hadry, hadry, hadry, hnusnými hadry a nic. Něco tak strašného, co sem vozí a nabízejí, se jen tak nevidí. Nebylo to tak vždycky. Nebylo. 

Kupuji cibuli. Ve slevě. Dva fíky. Ve slevě. Jeden VE SLEVĚ za deset korun!! Deset!! My máme nejdražší vodu, elektřinu a koukám i zlevněné fíky na světě. Míjím školní potřeby. Včera jsem slyšela o nějakém porovnávacím nákupu u nás, v Polsku, v Německu. Školní brašna za dva tisíce tři sta. V Polsku za šest stovek. A v Německu - světe div se!! - byla brašna taky asi za šest set padesát. Hm. Péťa povídal, že to taky za víc nestojí. Dnes koukám v Lidlu brašna do školy za osm stovek. To jde. Ale stejně! Co si vybírám, je diář. Tak tyhle miluji. Začínají koncem srpna a končí prosincem dalšího roku. Motivační obrázky. To já ráda. Třeba: OD DNEŠNÍHO DNE BUDU REALISTICKOU. ZÁZRAKY BUDU PLÁNOVAT SAMA. To dělám. Tak jen taková připomínka. Opáčko. Nebo: Ať už děláš cokoliv, dělej to vždy od srdce. Za rok 26. srpna si přečtu hlášku: Dnešek je skvělý den. PRO NIC MIMOŘÁDNÉHO. A na tenhle týden za rok bude krásná motivační myšlenka: Včerejšek je minulostí. Zítřek je záhadou. Dnešek je dar.

- Peťůš? Kudy jsi říkal, že projedu městem na druhý konec?

Jejda. mám zelenou. Jeď! Opakuje mi itinerář i se semafory a kolik minut tam tak budu čekat. Jedu. A divím se. Aha! Jo takhle! Hm. A tihle mají firemní auto přes cestu. Mají před provozovnou rozkopanou silnici. Hm. Tady budu čekat. Mrknu do telefonu. Ješiši, zelená! Nikam nemrknu!

Vezu v ubrousku jeden kousek metýnky. Vždycky je ve Skaličanu jedna prodavačka. Jedna.

- Dobrý den! Ješiši! Vy jste tu tři. A do prčic! Já nesu v ubrousku jeden kousek pro radost na odpoledne…

Všechny tři prodavačky se nádherně usmívají. Ale fakt sem ráda jdu. Vždy milé, příjemně naložené. Nevidíš, jestli mají nějakou starost, trápení. Vždycky ochotné.

- Tak já myslím, že by si to zasloužila tady ten anděl. :-)  Před nedávnem jsem jela ze zeleniny, kde na mě byla nesmírně zlá, protivná, nepříjemná baba. A stavila jsem se tady. Jak v andělárně. 

- Jo, dejte jí to. Zaslouží se, ona mi to vyprávěla.

- Jo? Tak jo.

Ta třetí, to je ta, která mě někdy v březnu nebo dubnu na peroně vyblejskla provokativní fotku v punčocháčích mimo společenskou dohodu. To byly ty jedna nohavice černá a jedna červená. Jako kdyby to bylo někde v zákoně, ve vyhlášce, že se musí nosit obě nohavice stejné. Za nás se nesměla kombinovat zelená s modrou. Strouhali jsme mrkvičku, pokud jsme na oblečení tyhle dvě barvy našli: Zelená modrá, pro blázna dobrá. Modrá, zelená, pro blázna jak stvořená. 

- Ale my dnes játra nemáme.

- Nemáte?

- No, totiž kolegyně objednala jen dvě kila. Máme je ve slevě za 39,- Kč. Dnes se po těch dvou kilech zakouřilo jak pára nad hrncem.

- Tak to jí buchtu odejmu. :-) 

Smějou se.

- To je levné?

- No. Hodně. Normálně stojí 69,- Kč.

- Ješiši! Aha?

- Tak já vám zítra schovám kilo. 

- Tak jo. Tak zítra!

Já tam chodím totiž kupovat kočkám játra. Mají mít kosti, játra, hovězí. Nekupuji vepřové. Moc tučné. Jako když chytí myšku. A když kolem nich jede myše trávou, jen jí zamávají. 

Teď si mohu vybrat. Sjet dolů po cestě a pokračovat do luk. Jenže Péťa mě navigoval zpátky městem. A teď teprve čekám na semaforech pět minut. Nevadí mi to. Takhle kratičká okružní cesta městem mi trvala hodinu a půl. HODINU A PŮL! Nevěřila bych. No nic. Zatím mám dost času. To je výhoda nevědomých… Nikdo neví, kolik spotřeboval života...

- Peťuš, naobědvám se a víš co?

On ví. Protože odkládám jednu pračku za druhou. Prádlo mám složené v koši.

- Víš, jak jsi včera říkala, že vidíš z kuchyně sluníčko. Tak já jsem uříznul ještě jednu větev. A dal jsem ti na kmen zas toho skřítka. A má tam i okýnka.

Milé. On za dobu, co já jsem si klestila cestu rozsekaným městem, stihnul sundat z kmene skřítečka. Přinést štafle. Upidlat větev. Uklidit štafle. Dát skřítka do původní polohy na kmen. To jsou mé perličky dne. jdeme se podívat do kuchyně. Větve ze smrku odkryly západní laskavé sluníčko.

Obědvám. Chviličku spolu sedíme. Jdu do toho!! Vlastně ještě vykomunikovat peníze z Temu zpátky.  Omlouvají se. Zkoušejí, jestli je nechci jako kredit. Ne. Tak vysokou částku nechci jako kredit. Prý to může trvat dva až pět dnů. Ale ne. Jen to pošlete na účet. Šup. Peníze cinkly. A ještě těch druhých 1509,- ! Cink! Jsou tu! A ještě omluva a kredit 476 korun. Nevím, proč zrovna 476, ale dobré. A ještě mi prodloužili nabídku slevy 20% z července, kterou jsem nevyužila. No neber to. To já si zas něco koupím! Pro radost!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-18-za-nas-kocky-chytaly-mysi

- Hele, Žofka má myšku!

- Počkej. Hlídej. Jdu si pro mobil.

- Zavři dveře!!

Fotím. Jenže Žofie ji má jen jako živou hračku; myška skáče. Moc rychle metoší do trávy. Žofka jako že nic. Pobízím ji. Mourek zírá na safari vcelku chladně.

- Moure, pojď se zapojit do lovu!

Poposkočil. Hrábnul pacénkou. A nic. Jen já pištím, protože myš se nechce jen tak nechat. Je fakt, že si narychlo stihla pacičkami mýt ksichtejček. Jezdí jak motorová myše. Pištím. Skáču. Naběhla mi na mé žehlicí kozy. 

Nebudu popisovat, co bylo dál. Myška skončila na kompostu.

- Peťuš!!! Podívej. U mé židle je položená další!

I tu odnáší. Asi rejsek. Zrovna ti prý jsou užiteční. Ne ve spíži. Na zahradě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-08-18-hotovo

Žehlím, už je zima. Začalo foukat. Měla bych si jít vzít něco na sebe. To dám. 

https://www.youtube.com/watch?v=fjgep5w-6I4&t=977s

Poslouchám skvělého znalce Egypta Miloše Matulu. Žeru ho. A taky miluji Klenoty života. To je tak rok, co začaly. Skoro všechno se mi tam líbí. Až na výjimky. Ale to je i na Cestách k sobě. A na Příznacích transformace. Tam už moc nechodím. Dnes jsem nešla ani naporadu. Neposlechla jsem si ani TV Šalingrad od 21 hodin. Utekla mi i Karol Stonjeková taktéž od 21 hodin. Doposlouchám zítra! Maňana.

- Za chvíli budeš mít toho Hunyadiho.

Poučný krásný seirál. Hledám, kolik dětí po něm zbylo. Korvín. Nebyl to zeť Jiříka z Poděbrad?

Nesu těžkou hromadu vyžehleného prádla do domu.

Ireno, jdi už spát Máš zítra od devíti!

https://www.youtube.com/watch?v=P-CynEa-cUA

Poslouchám Jasné zprávy. Tak konečně přišli na škodlivost inkluze a asistentů ve třídách? Ve školách stouply od roku 2016 počty asistentů o více než polovinu a ve školkách dokonce o 86%! Celkové výdaje stoupají.  77% žáků se zdravotním postižením se vzdělává v běžných tířdách. Neodůvdonitelná inkluze je zhoubný politický omyl. Naše zlato - zvláštní školství - nám přijela zkritizovat a rozbouchat Rowlingová. Kritizovala segregaci žáků. Jak to bylo ve zvláštních školách skvělé! Všechny děti postupovaly pomalu, ale jistě k cíli. 

Konec pohádky. To jsem si dnes zatančila! Fantazie!

Dobrou noc!