Radujme se. Veselme se! Děkujme, že nejsme v DD! Nebrblejme! Užívejme svobody pohybu, rozhodování, zdraví!
Miluji pátek, sobotu a neděli bych si nejraději nechala jen pro sebe. Zítra zas prácička... Prokrastinace. Pojedu v deset. V jedenáct. Po obědě. Když v deset ještě zalezu slastně do peřin, nemohu absolutně v deset ani teleportovat se, natož vyjet.
Vyvaluji se do jedenácti. Pak už auf. Oloupat brambory, dát je na páru. Na ně jitrnice, zelí, pro mě mrkev, celer... Peťovi zelí studené. Už hodně let ho vůbec neupravuji. Dřív jsem ho přislazovala a přisolovala a někdy dělala jíšku a la moravské. Ne. Jen prohřát na páru. Polévka od včera.
- Jedu na stadion; je tu kočka! Sejdeme se doma. Zopakuj, co jsem říkal.
Čumím do FB. Opakuji, co mi Petroušek sdělil. Překvapila jsem ho. Většinou se soustředím a neposlouchám.
Vrátil se.
- Tys ještě neodjela?
- Ne, musím svařit vodu do termosky, vzít ubrousky, hrneček... Sbalit katering. Dřív jsem měla v DD na patře přístup ke konvici, ke dřezu; zázemí... Je to jak u blbých na půdě. Musím si všechno přivézt jak na pionýrský tábor. Volala Anička. Ještě jí povezu jídlo.
Jedu. Hergot, mamka zas v temné ledové chodbě. Má svetr, ledové ruce a fialové rty. Včera jsem myslela, že je má fialové od hrozna. Ne, od zimy. Vylévám ledový čaj - tfujtajlx. Zalévám kafíčko do termohrnečku. Loupu hrušku. Slupky jsem slupla já. Celou hrušku pro ni. Pochvaluje si. Ptá se, odkud hruška je.
- Z České republiky.
- Ty seš hodná.
- Ne, mamko, to je normálka. Ty ses o nás taky starala.
Květulka přinesla roládu na ubrousku. Patrné, že koupená, nikoli upečená čerstvá a z másla. Rama, rama, jupi, jupi... Tady se zkrátka vaří a peče klasicky. Tedy nezdravě.
Držím mamince hrneček, ukrajuje dobrotku. Pomáhám jí odkrajovat, nabírá lžičkou kafíčko... Ruce jí nestačí. Má moje dvě k dispozici.
- Ještě že tě mám.
- Mamko, důchodce je nikdo. Na důchodce si každý dovolí. Chodím si tě sem hlídat.
- To máš pravdu. My nejsme nic.
- A přitom jste taky byli ti mladí, ti produktivní, ti pohybliví, ti, kteří tvořili hodnoty pro naši zemi. Včera jsem Péťovi říkala na Zavadilce:
- Peťuš, tyhle všechny paneláky, králíkárny, se nastavěly pro lidi za komunismu, který nikdy nikdo neviděl. Samoobsluha by kapacitně stačila bohatě. Ne, pro lidi se tu vystavěly na úrodné půdě, na studánkách, potůčcích, pramíncích Lidl, Kaufland, Penny, na místech starých domů druhé Penny, Tesco... A všude jezdí lidé s košíky. Zastavěná země.
- Támhle vidím náklaďák.
- Tam stavějí dálnici. Na našich úrodných polabských polích... Lidi budou chrochtat blahem na dálnici.
Maminku paní Dana hezky nafénovala. Moc hezky. Včera byla neučesaná od mladé, dnes jí to sekne.
- Mami, tady máš dobroty. Dám ti je do šuplíku, ano?
Utíkám do pokoje. Hledám růžovou halenku. Jo, je tu. Nemám tam vánoční papírovou tašku DLE DOHODY NA VĚCI NA VYPRÁNÍ - KREPSILONKY, ručníky, halenka, svetr... Taška není. Ale nacházím dvě pohozené ponožky. Mrsknuté ve skříni. Jen tak. Dvě. Každá jiná. Neznám je. Taky proč bych znala fusekle Jarušky. Na každé nažehlený štítek: Fišerová. Beru je.
- Jaruško, tohle jsou vaše ponožky?
- Noó, jsou.
A už se sune k pokoji.
Žaluji pečovatelce. Jak je tohle možné? Jedna a jedna cizí ponožka u mamky. Nerozumím tomu. Proč nemá horký čaj!´Proč není Boženka u okna. Proč s ní nemluví? Přímá péče přeci značí - komunikace s klientem. Marně hledám na šňůře mamčinu mandalu. A nezajímá mě odpověď, že nechtěla. Dítě taky nechce papat, spinkat, kakat... Vybarvování mandal - nesmírně prospěšné pro harmonizaci mozkových hemisfér.
- Ale Boženka byla vysazená.
- Aha, tak to bude mít paní Ivanka radost. Ale hračky nemá.
Vracím se k mamince. Vyprávím jí o vodě. Jak crčí, zurčí, skáče, jak je zvědavá. :-) Utíkám do pokoje. Beru zelený čaj s citronem. Pytlíčky se NEMAJÍ NECHAT LOUHOVAT DLOUHO. UVOLŇUJE SE Z NICH LEPIDLO, ŠKODLIVÉ LÁTKY.
- Mamko, dala jsem ti tam lžičku medu.
Zalévám vařicí vodou z termosky do jejího porcelánového ke Dni matek. Halenku zničili, hrneček drží.
- Je to horké!
Ohřívám mamince ruce o hrneček. Ještě druhou. Ruce teplají. Čaj chladne. Podávám jí hrneček do ruky. Vyndavám pytlíček.
- Co to tady mám?
Vytahuje sekanou z rukávu jak kouzelník králíka.
Shánčlivá maminka.
- Já jsem měla strach, přijdu domů, nebudu mít co jíst.
- Mami, tfuj. Budeš smrdět sekanou.
Vytahuje ještě z druhého. Tak inteligentní bývala. Maminka moje blbne. Smutné... Můj porodník, primář, krásný chlap, na konci života jedl hovínka. Mám ho v mysli stále krásného, duchaplného... Zajímavé je, že si maminka pamatuje: Fotíme se - zavři pusu. Celý život její plíce těžko dýchaly. Teď její měchy sípou. Ví - zavři pusu. Vždy řekne:
- Měla jsem zavřenou pusu .-)
- Mohu tě tu nechat? Podívej, támhle je hájovna, vidíš? Vedle té černé střechy. Dnes je vidět celá, nejen štít. Támhle na kopci je...
- Habřinská škola. A támhle je Chloumek a Prašivka. Prašivka byla za mého dětství holá...
- No a když tě popovezu tímhle směrem, vidíš? Támhle jsou Holohlavy. Vidíš ta světla aut? Ne? Támhle sjíždějí z kopce kolem holohlavského rybníka. Umíš si to tam představit? Pokračují přes Černožice, už jedou támhle po státní. Vidíš?
Mamka pozoruje. Upíjí. Hřeje se.
- Mami, udělal ti čajík dobře?
- Udělal. Zahřál mě. Přišel mi vhod.
Jde kolem pečovatelka. Srdečná. Milá. Pečlivá. Mám ráda, holčeny. Co se naběhají, co se tu nadřou. Je jich tu žalostně málo. Jak to mají stíhat? Okolo půl čtvrté jedou na přestávku. Dvanáct hodin - to je fuška. Krátká přestávka, nabrat sílu a šup zas do práce. Systém k likvidaci pracovníků i klientů. Náročná práce.
- Mami, tady tou chodbou se dostaneš k lidem, jo?
Je mi jak zanechat malé dítě napospas...
- Potřebuju na záchod.
- Aha, tak tě odvezu.
Prosím pečovatelku; byla jsem tu celé odpoledne. Chci domů. DOMŮ! Nedá mi to. Vracím se.
- Mami, já tě raději vysadím.
Z pokoje se ozývá hlas paní Dany:
- Jen si připravím košili, už ji dám!!
Dvaadevadesátiletý močový měchýř drží... Bezmoc, když člověk potřebuje. A loni jí nějaká kráva nebeská řekne: Máte plíny. Zavřeme tady halóóó! Chci vědět, kdo to byl!!!
Stavuji se v obchodě. KIK. Nic nechci. Anglické nápisy. Hezká sukně. mám jich moc. Prohlížím. Obhlížím. Nic nechci. Houbičky. Mám jich mraky. Beru balíček. Ty, vorle, kam si je nacpu...
Zatápím. Micinka mě vítá.
Levým uchem poslouchám lžizprávy lžibruselské veřejnoprávní soukromé ČT..
- V Anglii děti ubodávají děti a mladé lidi. Njn, když to chtějí, tak to mají... Politici... Bacha na zalknutí penězi...
- Aha, tak daně by chtěla překopat. Asi jí to nevyjde. Makají. Ale blbě.
- A zalévat se nesmí, jo? Tak my jsme rozvodí Evropy. Od nás se zásobuje Evropa vodou. Od nás odtéká voda do všech moří. A kampak se ta voděnka poděla!? Stále jí bylo dost a nějak se nám odfoukala na vyplnění ropných vrtů? Kde jsou potůčky, mokřady, studánky, pramínky!!!
- Peruc. Starobylá obec. Oldřich neměl potomka se svou chotí. Ale když jel okolo Postoloprt...
Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše.
Když skrzě jednu ves jedieše,
uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
bosa i bez rukávóv rúcho práše.
Ta sedlka krásna velmi bieše
a k tomu ovšem stydlivé nravy jmieše.
Počě sě jejie krásě diviti stojě
a inhed ji za knieni sobě pojě.
Ta knieni šlechetna velmi bieše,
sobě jmě Božěna jmieše.
Páni jemu počěchu z toho za zlé jmieti,
kněz vecě: "Páni, račte slyšěti!
Z chlapóv šlechtici bývají
a šlechtici často chlapy syny jmievají.
Nebo ostaralé střiebro šlechtu činí
a často šlechticě chudoba sprostenstvím viní.
Vyšli smy všichni z otcě jednoho
a ten sě čte šlechticem,
jehož otec jměl střiebra mnoho.
A když jest tak šlechta s chlapstvem smiešena,
budeť Božěna má žena!
Radějí sě chci s šlechetnú sedlkú českú smieti
než králevú německú za ženu jmieti.
Vřet každému srdce po jazyku svému,
a pro to Němkyně méně bude přieti
lidu mému.
Němkyni německú čeled bude jmieti
a německy bude učiti mé děti.
Pro to bude jazyka rozdělenie
a inhed zemi jisté zkaženie.
Páni, neviete dobra svého,
lajíce mi z manželstva mého.
Kde byste řěčníky brali,
když byste přěd kniení stáli?"
Když z Božěny syna jměl,
tomu byl Břěcislav vzděl.
(Překlad ze stč. do novodobého jazyka na odkazu https://blog.veruce.cz/oldrichuv-dub-v-peruci-povest-o-oldrichovi-a-bozene/ Je tam i text od prolhaného Václava Hájka z Libočan :-) )
Slavná obec Peruc nemá na opravu lávky. Likvidace prodejny dokončena, likvidace hospody v procesu. Co jsme za národ. Jaké politiky jsme si navolili, jaké nám tam nacinkali...
Jsem šťastná - jsem zdravá, svobodná, pohyblivá, zamilovaná, milovaná, jsem doma. Raduji se, tetelím. Moje buňky vibrují radostí... Štěstím. Dýchááám! Přeji i Vám všem!
Dobrou noc!
P. S. Plná náruč jara pro Vás! Za lajky. :-)