Relax
Pozdě ráno shazuji nohy z postele. Rozhrnuji závěs.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-28-vstavam-ptaci-uz-vstali-davno
Ptáci na krmítkách už hodují. Naše stoly navštívili stehlíčci. Vše ojíněno. Mírně cítím zuby. Asi mi včera nafoukalo do pusy. Ráda bych vyjela, ale dnes na programu ležing. Mám nárok. Mám příkaz – odpočívej. Tak dnes. Víc jak čtyři týdny příprav, mytí oken, vázání věnců, šití stromečku, zdobení domu, smýčení, pečení. To já moc ráda. Moc! Co bych neudělala pro narození sluníčka. Dny se prodlouží. Přijde nový rok. Nedělám si iluze. Kolikrát už jsem si zapsala, že ten příští bude vynikající. Soukromě si ho upravím. Ale ve světě vládnou držitelé moci. Zatím se udržuji ve své bublině. Některé zprávy se ke mně nedostanou. Tím se chráním. Dnes jsem si přečetla, že odešla teta Kateřina ze Saturnina.
Česká herečka Jana Synková aneb drbna Horáčková prohrála boj s nemocí! Zemřela ve svých 80ti letech!
Pisateli, prosím, jsi v Čechách. Tady se číslovky píší bez –ti. A řadové se píší jen s tečkou. Ale to tady mladí neznají. Koloušci mají maturitu, ale jsou naprosto tupí.
Tady to psal jiný sekáč:
Zemřela herečka Jana Synková (80), známá jako teta Kateřina ze Saturnina nebo psycholožka Kudláková z trilogie Byl jednou jeden polda. Odešla v noci na 28. prosince po dlouhém boji s Alzheimerovou chorobou, jen půl roku po smrti manžela Jana Schmida (†87). Byla pilířem Studia Ypsilon a zazářila i ve filmech, například v Babovřeskách či Špindlu 2.
Zaregistrovala jsem, že odešel Jan Schmid? Myslím, že ne. Měla jsem ho ráda. Od roku 1999 společně s publicistou Janem Lukešem scenáristicky připravoval a moderoval pořad pro Českou televizi Literární revue 333. tu jsem ráda sledovala. Bylo to vtipné, krátké, úderné, poučné, vkusné.
Prohlížím si fotky. Před šesti lety u maminky. V klidu. Zpívaly jsme. Nikdo nás neomezoval. Dívám se zpětně na mé opěvování péče v DD. Pořád doprošování. Pořád naschvály. Měla jsem moc ráda spolehlivou milou Irenku, paní Danu, slečnu Kamilu; ta má už dvě malé krásné děti; taky jsem měla ráda pana Milana. Obyčejného zedníka, ovšem se sociálním cítěním. Mnoho z pečovatelek mě nemělo rádo. Nevěděly, kdy přijedu. Dopoledne, odpoledne, k večeru. Byla jsem přímá. Vždy jsem řekla,co chci. Se staříčky jsem zpívala, hrála hry, povídala si. To se nechtělo. Prý musí odpočívat. Jo? Mezi šestnáctou a sedmnáctou se probrali k maximálním výkonům. Vydupkávali nemoci, bolesti, zklamání, zrady do země. Projevovali se řečí. Mluvili. Probouzela jsem je k životu. Vzpomínám na pilota. Měl v životě postavení. Najednou v DD sám, na vozíku. Manželka za ním týdně jezdívala. Jednou mě prosil, když už nemohl chodit, špatně viděl, slyšel… Ležel v pokoji. Šla jsem kolem. přivolal mě. Pochopila jsem, že chce pomomci... Nešlo to.
Dnes den určený k odpočinku, k spánku, k přemítání, vzpomínání. Copak jsem psala v roce 2018?!
- Haló, haló... Haló!!
Slyším. Maminka se probudila. Sedí na posteli a volá lidi. Dnes jsem jela až po obědě. Dopo v diáři tři klienti. V devět, deset, jedenáct. Jenže místo v devět omluvná SMS. Paní přijela až v půl dvanácté; ta na desátou - SMS mimo město. Jediní vzorní na jedenáctou. Paní - skvělé, jen trošku svalovinka dolů a toučky nepatrně nahoru, no, nastejno. Střídá je letos asi poslední klientka - ta před polednem .-)
Maminku zdvihám z pelíšku. Děsně potřebuje čůrat. Ale rychle.
- Jen mě veď. Já tam dojdu.
To určitě. Můj loket a rameno by dostaly na frak. Utíkám pro chodítko.
Mamka hezky capká. Noženka určitě bolí. Snaží se. Vracíme se. Hup na postel. Vyprávíme si. Maminka neví, že jezdím, ale ví... Je radostná. Vděčná.
- Mami, kdo ti koupil ty růže?
- Krásné, viď? Nevím.
- Já :-)
- Jé, to seš hodná.
Pokládám sugestivní otázku:
- A kdo ti koupil ten svítící stromeček?
- Asi ty, viď?
- Mamčo, prožilas krásné Vánoce. Byla jsem stále s tebou. Nesu ti důchodový výměr. Přidali ti.
Nasazuji na optické brýle ještě zoomové. Mamka okamžitě najde vcelku velkou obstojnou sumu. Já to doma studovala, hledala... Řehtáme se. Je bystrá.
Paní Maruška přichází na kontrolu - hlásím: Vše v pořádku.
- Měla bys už jet za Péťou.
- Jj. Ještě tě zabalím do deky. Chceš svetr červený, fialový, černý?
- Fialový
Vezu maminku na chodbu. Uháním domů. Připravuji pohoštění pro druhé mladé - starší manželův syn s rodinkou. Vnučinka D. a vnouček M. Potěr. Jsou tu. D. už je otrkaná. Už se nestydí. Pomáhá s bratříčkem. Velká krásná předškolačka. Nadělujeme. První dárek. Domeček. Snacha vše prohlíží jak holčička. Fotím. Vnímám energii rodiny. Všichni se sklánějí nad obrovskou těžkou krabicí. D. vytahuje kusy nábytku z ložnice, koupelny, jídelny, kuchyně, obýváku. Snaška se diví:
- Ono to svítí!
- Jů, fakt. A tady ta lampa taky. A jak se to vypíná?
- Ono to svítí na dvě možnosti. Hodně a málo.
Světla svítí a rádio mluví. No teda, to zírám.
- A tohle je výtah.
Nikdo si nedovede představit obrázek velkých i malých objevujících tajemství krabice :-) Těším se, až to doma sešroubují, spasují, sestaví.
Další dárek. Vláčková dráha. Druhý zázrak :-) Rozbalujeme, těšíme se. Nádherná energie. Zvonek. Přijíždí druhá vnučinka. V. Obě naše holčičky jsou překrásné. D. a V. A malý neposedný průzkumník M. Je to radost. Pokračování rodu. Manželovi nadělili shůry.
Přijíždí maminka od V.
Holčičky jsou hadi. Plazí se po břiše. Syčí. Aby nesyčely, dostávají měsíček mandarinky. Znovu. Znovu. Znovu. Vysvobození - pusinka na čelíčko, nosánek a krček. Kouzlo působí. Z jedné je princezna Elza, z druhé princezna Dorotka. Obě princezny jsou v mžiku začarovány zlým černokněžníkem do kočiček. Kočky mňoukají, dožadují se packami mandarinek... Zkouším, jestli by třeba nefungovalo jablíčko, banán, pomeranč. Ne. Kočičky fungují na mandarinku. Opět je odčarovávám kouzlem z pusinek. Jenže za chvilku jsou z nich pejsci. Hrajeme si. Nádherná energie. Pejsci zobou rozinky. Nejprve jednu. Pak hrstečku. Pan Čáp ztratil čepičku. Barvičky měla čepička od růžové po stříbrnou, třpytivou, kytičkovou... Maminka dnes řekla při mém odjezdu:
- Pohádka končí.
Ano, pohádka končí. Odjíždějí. Holčenka D. si u nás nechává botky na přezutí. Dobrá předzvěst. Tak to už asi někdy budeme princezničku hlídat bez rodičů... Těšíme se.
Ještě chvíli hrajeme na barvičky s V.
- ... Měla barvu barvičku porcelánovou.
Neví. Vysvětluji:
- Mám ji v mém zorném poli.
- To přeci neví, co je zorné pole.
Vysvětluji zorničku, zkouším periferní vnímání.
- Už víš, co je zorné pole?
- Ano. Tedy porcelánová?
V. ukazuje. Snaška a manžel si jdou zakouřit. Zatím s V. cvičíme, protahujeme se. Pokračujeme v barvičkách. Dostávám úkol:
- Měla barvu barvičku polovou.
- Cože?
- No polovou, víš...
V. ukazuje u oka na zorničku a rozpažuje...
- Jo ty myslíš zorné pole?
- No, uhodlas, babičko!
Rozpočítáváme. Spojujeme ruce, posíláme plácnutí po kruhu... Vítězná dvojice si stříhá kámen, nůžky, papír... V. si vymýšlí hábršperský text, to by člověk nevymyslel... Maminka chystá situaci k odjezdu. Ještě si hrajeme a končí i tahle pohádka.
Krásný den. Budoucnost je v dětech. Děti jsou požehnání. Radost. Jsem nadšená.
Devět.
- Mám zatopit, Peťuš?
- Jak chceš. Bylo tu zadýcháno.
Zatápím. Oheň, uhlíky, žhavo - moje vášeň.
Běží má pohádka. Nedebilní, nearchetypická, moderní, politická - ale LUXUSNÍ, vtipná, pěkně zahraná. Tajemství staré bambitky. Můžu ji vidět každý rok. Neunavuje, nerozčiluje, baví. Kalousek se tam rozmnožil na Lorence a Ference.
- Nestřílet! Jsme vláda! Máme intimitu.
- Imunitu!
- Ty, Lorenci, taky máš takovej teplej pocit v kalhotech?
- Taky by ty peníze mohli začít dělat z něčeho lehkého. Třeba z papíru.
- To ne, to by byly moc lehké a začlo by se krást ve velkém.
- Písaři, přečti to. Troubo, zatrub!
Přeji všem bytostem, aby byly šťastné! Slastný pocit v srdci. V duši. V mysli.
Dobrou noc!
Tak tohle jsem cítila před šesti lety. Čtu si text. Pamatuji, jak maminka potřebovala čůrat. A ty zrůdy ji zavřely v pokoji. Mrchy. Byla jsem šťastná, že jsem vysvobodila její pomalu stoletý močový měchýř. Bezohledné čůzy. Dcera jedné paní mi prozradila, že pečovatelka zavřela dveře k mamince do pokoje se slovy:
- A vás tady s tím vaším halo, halo hezky zavřeme.
Bohužel mi nechtěla prozradit, o kterou z těch andělských tváří se jedná. Ale ředitel to prý věděl. Taky pěkný vocas. Slizký.
Kde je mé nadšení? Vytratilo se. Už druhé Vánoce žádné tisíce za dárky vnukům. Hrát si, a snažit se, plazit se. A několikapatrový pokoj se svítící lampou a hrajícím rádiem? Ne. Ani náhodou. A pak si nechat nakopat. Ne. To ne. I kdybych zítra, i kdybych dnes sešla se světa, ne. S Ivou jsem se objala, Petroušek, Linda. Papapá. Petrouškův tatínek měl moudro:
- Nepůjdou sem, nepůjdou vocáď.
Já se budu pořád snažit. A pak si mě zas přitáhnou na nudli? Ne. Jste hodní. Ale už to stačilo. Nejsem na gumičku. Cvičte si jiné babičky. Vždyť nejsem jediná.
Prožívám moc hezké období. Čarovné. Jsem si myslela, že to slunovratem končí. Nekončí. Energie se přelévají. Těším se, až přijede kolegyňka, dnes už přítelkyně z Moravy. Čtu si na společném tg – ano, přijedou, třeba jen na dva dny, na lyžovačku. Těším se. Lucka, Míša a jejich rozkošný Dominiček.
Dopoledne trávím s kočkami.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-28-zofcina-premiera-zuchla-tam
Žofie dnes měla premiéru. Žuchla konečně do WC mísy. Zrovna jsem do ní hodila čisticí fialový papírek. Prkénko fialové od jejích pacek. Nedala si pozor. Zas znovu vyskočila. Tentokrát jistě. Suverénně.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-28-u-mourka-v-bezpeci
Jdu si mixnout snídani. Kde je Žofie? Jdu najisto. Nepřeju si, aby Žofie chodila ležet na bílou deku ke mně do pracovny. Kolikrát jsem ji už vykvitýrovala! Stejně si to zkusí znovu. I dnes! Jen se zeptám!
- Co tu děláš?
Už jede jako krokodýlek na nízkých nohách dolů z gauče.
Jdu za ní. Hledá útočiště u Mourka. Ten se decentně vyvaluje v koupelně na teplé dlažbě. Tulí se k němu. Schovává se pod jeho křídly.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-28-nasypat-do-krmitek
Jdu zasypat krmítka. Dnes to je na stezce určitě krásné. Ojíněné. Zas nikde nikdo. Včera mi asi nafoukalo do pusy cítím zuby. Dnes teploučko postele. Odpočinek. Teplo domova. Aspoň fotím jíní na větvích. Krásné. Příroda čarodějka. Stavuji se ve skládku pro jablíčka a brambory.
- Tady něco voní!
- Oběd!
Pozdní. Rozsvěcím andělské zvonění. Povídáme si. V zimě vařím jablečný kompot. Přihodím jahodu. Někdy přisypu jiné ovoce. Zahřívací perníkové koření je prospěšné organismu. Mám poslední let ní rajčátka. V zimě tu nemá co dělat paprika, okurek, rajče. Konzumujeme zelí, červenou řepu, pohanku, jablíčka...
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-28-lezing
Lehnu. Spím. Aspoň kratičko něco zkouknu. Poslechnu. Ale nedokončím. Spánek je silnější.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-12-28-nadrazi-pha-tesnov
Probírám se. Jen krátce. Čtu si na FB. Barbarství – nádraží Pha Těšnov. Já si ho ještě pamatuji. V páté třídě jsme sem přijeli na dvoudenní výlet s paní učitelkou Dášou Karabinošovou. Tehdy jsme šli do Stavovského na Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Krásný výlet na konci školního roku v páté třídě. – Tahle stavební perla šla k zemi kvůli magistrále. Kdo to rozhodl, kdo to povolil?
Jiří Hrňák je v Těšnov, Praha 1.
Praha ·
TENHLE BARÁK NA ODSTŘEL… když mi bylo pět let, vzala mne babička na nečekanou podívanou…
"V květnu roku 1875 začalo v Praze fungovat nové nádraží. Nechala je vystavět významná železniční společnost Rakouská severozápadní dráha, která o dva roky dříve propojila svou rozsáhlou síť železničních tratí s Prahou. Novorenesanční budova navržená architektem Karlem Schlimpem v podobě vskutku velkorysé, byla roku 1876 v časopise Světozor výstižně charakterizována: "Vůbec jest budova stavbou velkolepou, k účelům svým dobře příhodnou a slouží Praze k nemalé okrase".
Kdyz mi bylo pět let, vzala nás babička Emilka na nečekanou podivanou - demolici jižního křídla slavného Těšnovského (Denisova) nádraží. Budova musela ustoupit modernizaci města, konkrétně výstavby magistrály (kdo kdy viděl vést magistrálu centrem města? ). Odstřel byla rychlá záležitost, mam ji ale v živé paměti vrytou do šedé kůry mozkové, jako by to byl předevčírem. Jsem rad, ze mi babička umožnila zachovat si vzpomínku na tak výjimečnou budovu/komplex, jakým Denisovo nádraží bylo. Ona sama byla velká milovnice pražské architektury a všehokrasna s tím spojeným. Muselo jí to být také líto, stejně jako je dnes me, protože mi přijde ze odstřelit takovy diamant (nebo nechat zchátrat a pak odstřelit zbytek) je jaksi proti prospěchu kulturního vývoje našeho společenství. Jak vnímáte takové počiny vy? Co cítíte, když se podíváte na tyto fotografie?
Nedávno jsem viděl o tom dokument a to vzbudilo moji zvědavost vedet o tom všem více, protože to opravdu nebyl žádný panelák, bylo to umělecké architektonické dílo. Je to to samé, jako bychom nechali takto daleko zajít i budovu Národního Muzea. Alespoň pro mne. Mimochodem ta přeci stojí na úpatí magistrály
A tak si pokládám otázku, kam spěje náš lidský duch, který se projevuje skrze umění a architekturu - je to vyjádření našeho kolektivního Já v 3D prostoru - Qui Vadis? Hranaté, skleněné, kancelářské budovy. To nahrazuje krásu, kterou vidíte na přiložených fotografiích.
Konec úvahy
Následuji fakta:
1) Citovaný text je z tohoto krásného článku: https://www.muzeumprahy.cz/vzdelavani-muzeum-on-line-webove-vystavy-historie-prahy-tesnovske-nadrazi/?fbclid=IwZXh0bgNhZW0CMTAAAR2_9-4Rr9di6DUNurIFcZmoul4vGKXaTyIfKZz4CERejTS3RyxKk4qeqEM_aem_T32qBDeMMm9bCSdEpzQPGQ
2) Co říká Wiki?
Praha-Těšnov (Denisovo nádraží) bylo nádraží, které patřilo k trojici železničních stanic ve vnitřní Praze spolu s hlavním a Masarykovým nádražím. Otevřeno bylo v roce 1875, uzavřeno v roce 1972 po zastavení osobní dopravy na trati z Vysočan. Severní křídlo nádraží bylo následně zbořeno v souvislosti s výstavbou Severojižní magistrály. Zbývající části (odjezdová hala s triumfálním obloukem a jižní křídlo) byly odstřeleny v roce 1985.
Petroušek odjel pro mléko a pro špek. Je zpátky.
- Peťuš, jel jsi zase tou cestou jako včera k Ivě?
Přikyvuje. V ruce drží dvě obrovské štangle dva dny uzeného domácího špeku.
- Jel jsi v mlze?
- Hrozné. Mám dva kusy. A za rok už nebudou. Říkal, že už je starý.
- Hm. Já mám ještě jeden schovaný v lednici. To se nedá vůbec srovnat s kupovaným. Ten vypadá jak z umělé hmoty. Tohle je šťavnaté.
- Máš ho vyndat z pytlíku. Nechat odležet.
- Peťuš, na prkýnko do lednice…
Večer mi nese zprávu. Někdo dva kusy odřekl. Ještě zítra přiveze. Budeme mít zásobu. Používám ho místo sádla pod maso. Žádný rostlinný olej. Původně určeno k mazání strojů, pohonu aut a ředění barev. Ucpává cévy.
- Tak zítra dlouho spi. Nikam nejezdi, ať ti zas nenafouká do pusy.
- Peťuš, já si dám před pusu šálky. Uvidím, jestli nebude ledovatka.
Dobrou noc!