Řemesla a vlčí máky

Sobota večer. Prohlížím si svoje denní výtvory. Okvětní lístky šípkové růže vrstvené v medu, zavřenina – od slova zavřít – třešně, na zkoušku. Každá pátá se kazí. Vezmu si do batůžku čisté skleničky a zavřu si do nich bezové květy ihned po utržení.  Slané jahody s kvítky černého bezu a pomerančovou kůrou. Zítra poprvé ochutnám. Jsem zvědavá, jak chuť slaných jahod přijmu. Za hodinu končí den. Krásný, pestrý, dobrodružný, láskyplný… Hodní lidé v něm se mnou vystupovali. A jak začal?

Asi v půl osmé horkou vodu na start slinivky břišní, těla. Dnes jen s citronem. A beru si Zapper s frekvencemi. Před devátou budík. Vzápětí Linda. Máme spolu jet do Hradce na řemeslné trhy. A už nikdy s ní nepojedu. Pořád spěchá, pořád mě žene. Já už nestíhám. Užívám si života, zkoumám, porovnávám, prohlížím, kochám se, divím se, rozprávím. Ale hnát se, to už ne. Začínám žít. 

Rychle vymáchat pračku prádla v octové vodě s pár kapkami vůně. Kočkám. Sobě. Namalovat. Půl desáté, už je tady. Už nervozita. 

- Jedem. Mám vytáčet med. 

Mám v hlavě harmonogram. Dohodly jsme se v deset. Přivezla mléko od Maliny. Samá smetana. Dávám ho svářet. Na jedničku. Vymýt sklenici. Troubí. Volá. Znervózňuje. Naposledy. Jedeme. Bojím se. v Hradci nejsme ani tím jejím raketoplánem za třináct minut. To já bych vláčkem i s cestou po Hradci všechno zvládla v klidu a v kratší době. Bez stresu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-06-remeslne-trhy-nabrezi-hradec-kralove

Trhy řemeslníků. Čeká nás tam její kamarádka. Nervozita opadá.

Hned na začátku prapodivné zvláštní sochy. Krásné. 

Na kraji stánek obrázků na skle. Paní Škrancová autorka těch krás. Výtvarnice. Vystudovala v Brně krajkářství a návrhářství.

- Jé, Irenko! Já jsem se na vás těšila!

Objímáme se. Chci si u ní něco koupit. Vyhlídla jsem si kus prázdného prostoru na zdi na chodbě. Tam mám její galerii. Vedle je paní, která začínala s názvem  Vesna se svou přírodní kosmetikou. Před Vánocemi se mi ozvala s nabídkou krémů. Ale ty jsou! Hebké, jemné, z nejlepších olejíčků a másel. Ona mě poznala. Já ji ne. Ale vím, o koho jde. Hlásím, že krémy jsou na jedna s hvězdou.

- Jak se jmenujete? Najdu vás pod Vesnou?

- Už ne. Ale v mailu mě najdete, když si zadáte krémy.

- Díky. Tuhle jsem si říkala, jak vás najdu v massingeru. Tam je tolik zpráv. To bych nenašla, když nevím, jak se jmenujete. Máte už certifikaci?

- Na něco ano.

- Hurá! To už můžete prodávat oficiálně.

Beru si v tubičce něco na odřený prst a tak. Dostávám na rty dárek na výběr – vysunovací nebo v krabičce. V krabičce.

Tady je tolik nádherných dílniček. Děti si zkoušejí kutat do kamene jako sochaři. Nebo do dřeva jako řezbáři. Perfektní akce. Tady se může zrodit budoucí řezbář, sochař, malíř, tkadlec. Vynikající. Blížím se ke stánku s porcelánem. Obdivuji jeho něhu.

- Irenko!!

Otáčím se, kde mě kdo volá. Baruška z Herbalife.

- To je tvůj stánek?

- Můj.

- Kde máš slepice?

- Vyprodané.

Je tu asi sto padesát stánků, pamatuji-li si dobře.

Á, tady mí divní krásní andělé. Manželé hledí. Autor nikde. Beru na sebe jeho úlohu.

- Tyhle anděle vyrábí pán z vyplavených kusů dřeva v rakouských jezerech.

- Ano, říkáte to dobře. Dobrý den!

Má tu hodně květinových zápichů.

- Víte, že jsem si v Kuksu koupila zápich za 150 korun, pět. Prý to ručně vyrábí. A totéž jsem našla na Temu za hubičku!

- Já to opravdu vyrábím. Vidíte? Tedy pod květem je taková násadka na tyčku. Beru to osmkrát do rukou.

- Věřím.

Jsem u krámku s onyxy.

- Nejezdíte náhodou do Kuksu?

- No, náš příbuzný. My jsme rodina.

- On tak hezky vypráví o onyxech.

- To jsou vápence.

- Mám od vás srdce.

- On tam předloni na vánočních trzích zemřel.

- Jak zemřel?

- No, schrupnul si mezi prodáváním a spadl do řeky. Najednou zmizel. 

- Byl opilý?

- Ne, on nosil i v zimě ty debilní kroksy. A týden před tím nalilo. A zrovna pak mrzlo. Stánek byl prázdny. Auto otevřené. Peníze tam zůstaly. Pořadatelé si všimli, že on zmizel. Možná šel na záchod a uklouzl. Spadl do Labe.

- Jak spadl?

- No ze dvou metrů na kámen… Přijela policie, rodina. Sbalili zboží. A my pokračujeme. To bylo v sobotu. A jeho našli až v pondělí.

- Ješiši.

- Mladý byl.

- A hezky uměl prodávat své zboží. Tak ať se vám daří!

Telefonuji Lindě. Pojede domů napřed. Volá. Vpředu jsou prý krásné sochy.

- Ty jsem si vyfotila jako první. Hned. Tos´  ještě byla v aufru.

- Je tam věštec. A v kapsičce má peníze…

- Kolik stojí?

- Devět tisíc.

Obcházím pomaloučku stánky zpátky. Vidím maminčinu školu. Tehdy SVVŠ. Střední všeobecně vzdělávací škola. Dnes Gymnázium J. K. Tyla. Studoval tam i Mijankův Kubík. Má holčinu, stylizující se do třicátých let. Moc se mi líbí. Elegantní.

Dnes jsem viděla video s mladým třiatřicetiletým klukem. Vyjádřil myšlenku, že bydlí u rodičů. Nezmůže se nikdy na bydlení. Rezignuje na to, aby měl děti. Někdo tam připsal, že to viděl před dvaceti nebo kolika lety někde v cizině, už nevím, třeba v Anglii. Rozpad společnosti. Napadá mě, že naši rodiče se snažili nám pomoci. Sousedsky postavili dům pro dvě generace. Přišla doba, kdy jim dům zbyl, neb děti vyletěly do světa. Možná by se ta doba měla vrátit. Možná ještě rády přijmou  základ – bydlení.

Socha – vlastně všechny sochy v sobě mají něco tajemného. Chci sochu zaplatit. Jsem ťululum na placení QR. Nedělám to. Pokouším se. Platila jsem tak letos na jaře placku, když jsem v pevnosti utratila veškerou hotovost. Někdo mi tam pomohl. I tady jsou dva mladí. Pán mi pomáhá. Protože první pokus – něco nejde. Druhý – opět. Restartuji telefon. Zkouším. Umělec je z Opavy. Klidný. Tichý. Nenápadný. Košile, džíny. Takový tichý člověk, zadrhává. A tak nádherné projevy fantazie. Keramiku dělá třicet let. Kreativní. Koukám, kdy mi jede vlak. 12:04. Je kousek po půl dvanácté. Zdrželo mě bankovnictví. Nakonec se to povedlo. To už je za deset dvanáct. 

- Já to neunesu.

- Já vám s tím pomohu.

- Na nádraží?

- Ano.

- Dává mi věštce do vysoké krabice. Těžkou krabici vleče do auta.

- Kudy?

Vedu ho k nádraží. Bohužel, před budovu se nedostaneš. Dřív s kufry mě tam mamka odvezla a šlo to. Parkujeme v ulici u nádraží. Pán trpělivě za mnou kluše. Kupuji jízdenku. Jdeme na druhé nástupiště. Děkuji. Ať se daří!

Vystupuje v vagonu. Za devět tisíc mi rád pomohl až do vlaku. U vlaku mě už čeká Petroušek. Veze mě i věštce domů.

Vrací se na střechu do mamčina domečku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-06-do-luk

Mám hodinu na to, abych vyběhla k prachárnám. Jedu autem. Parkuji u Kratzeru. Trhám si okvětní lístky vlčího máku. Kochám se jejich krásou v zeleni obilí. Lístky ukládám do sklenice. Utíkám k rybníčku a nahoru po louce. Zastavuji se u šípkových růží. Dovoluji si šípkové víle. Trhám jejich okvětní lístky. Metoším na pelyněk. Zklamání. Jsem zděšena. Ten nádherný šťavnatý pelyněk, co ho tu bylo, je posekán. Není. Jsem smutná. Dovoluji si bezové víle nastříhat květy černého bezu. Sleduje mě z Krkonoš Sněžka.

- Horo, hor, bílá krásko, zase si tě oťapu. Přijdu.

- Já vím. Čekám tě.

Jsme k sobě tak blizoučko. Kdybych natáhla ruku, dotkla bych se jejího vrcholu. Běžím dolů loukou. Šup, šup k autu. U domu ještě není Petrouškovo auto. Příjíždím včas. Rychle brambory ze včera přeměním na americké brambory. Přisýpám hranoly. Pánev rozpálená, Petroušek je tady. Mám pochvalu. Prý jsem jako hodinky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-06-letni-den

Odpoledne držíme siestu.

Na chvilku vadnu v křesle pod slunečníkem.

Přijíždí LP. Mám jisté plány. Radíme se. Odjíždí. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-06-06-sezona-v-proudu-letos-experimenty

Vyrobila jsem si jednu zavřeninu z třešní. Uvidím, jestli se mi zkazí. Prý u zavřenin každá pátá zplesniví. Budu to zkoušet. Zítra si vezmu skleničky s sebou a nacpu si černý bez. Plátky vlčího máku jsem si natrhala poprvé v životě. Pro mě od mala jako jedovatý. Najednou ho vidím pole a pole. Vždycky se pěstoval jen modrý. Lístečky prý působí jako slabý kodein. Do skleničky jsem navrstvila okvětní lístky šípkové růže. Med. Vrstva květů. Med. Založila jsem další sklenici na bezové šampaňské. Mé bylinkové víno z bezu, máty, meduňky a citronů už pustilo chuti. Výborné. Červené se změnilo na pitné. :-) Vlastně, já jsem si do každé sklenice dala lžíci medu. Aha, proto je pitné.

Dvě. Žofka tluče na okno. Jde se spát.

Dobrou noc!