Řemeslný den v Salonu republiky s koncertem ve smiřické kapli; v hojnosti :-)
Ťuk, ťuk na okno ložnice. Otevírám oko. Linda drží Zrzečku. Smějou se na mě přes sklo.
- Tady se spí!
Fakt. Hned jsem v limbu. Netuším, že Péťa s Lindou, jak se dostanou k sobě, hrozí nebezpečí. To už bych ale mohla vědět. Vzájemně s podporují a nebojí se, co tomu řeknu, když něco vyvedou. Dva na jednu. A dnes je ten den.
Otevírám okno do zahrady. Modré pytle. Raketový start. Ty vorle, jak mohou vědět, kdo dělá mošt!! To jméno znám jen já. Včera jsem nedopatřením vyslovila jméno Mikolášek. Letím bosa ven.
- Co to tady je? Vy jste mi naházeli krásná jablka na mošt!
- Mami, přebrala jsem je.
- Tys tam naházela i ta dobrá.
- Mami, červivá se neukládají.
- Ukládají.
- Babička říkala, že ne. To nevíš?
Začínám se hrabat v pytli a zachraňuji jablka do sklenic. Ve vzduchu visí napětí. Jsou na mě dva.
- Lindo, měli jsme bejt o pět minut rychlejší. A byl by klid.
- Nebyl. Támhle u asparágusu jsem si dala malá. A támhle jsem měla taky hromádku.
Dva košíky jsem vybrala. Na mošt se dávají malá. Až po obědě vidím hromádku mrňavých. Zlobím se. To mám prý na kompot. To určitě!
- Mami, kvůli dvěma litrům tam nepojedeme.
- Kvůli třiceti taky ne! Kdo to vypije. Je to samý cukr.
Až v autě cestou do Hradce jsem zjistila, že zmizli oba. Ani jsem to v úleku nepostřehla.
Mixuji si koktejl. Vidím Péťu stěhovat pytle do auta. Motá se okolo něj Linda. Aby se nezbláznila, že se zlobím.
Co se naděju, vidím Péťu s kanystry. A Linda mu zas pomáhá. Netuším, že byla s ním.
- Kolik toho máme?
- Asi dvaadvacet litrů.
- Šmarjá! Tak to rozdělíme dětem, sousedce, (bývalce) Janě, Denisce, synovec Mijanek, Linda vezme těm šunkáčům...
Začínáme rozlévat. Mošt ubývá. Tak aspoň udělal radost. Počkám, bude-li mít Deniska čas. Než se z něj stane burčák. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-25_Nase_dopoledne_-/
Jdu zahradou. Poledne. Péťa na stromě prostřihává.
- Ty zas likviduješ jabloň, viď?
- Babka by ti to řekla.
- Jo, jenže ty ostříháš ty malé a ne velkých nevykvetou květy! Nebudeme mít!
- Tak mi to pojď předvést.
Zacházím do chatičky. Vracím se. Linda sbírá větve. Slyším:
- Lindo, pozor!
To jako já. Jsem nebezpečná, neb chráním zeleň. :-)
- Jé, teď mi vypadla pružinka.
- Pane bože! Děkuji Ti za odezvu! Vidíš, nemáš to likvidovat! Tak hezky hledejte. Pružinku. Máte to celoodpolední hru v tom listí.
Rychle brambory na páru, ohřát polévku. Než se naobědváme, dvě hodiny.
- Peťuš, už se strojím!
Vím, že ví, že má ještě půl hodiny času.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-25_Do_salonu_republiky_a_zpatky_-
V půl třetí vyjíždíme. Pozoruji dálnici ve výstavbě. Prohánějí se tam mraky cyklistů, koloběžkářů, bruslařů. Pokouším se vykoukat, kudy se tam ti lidé dostali. Dálnice tak dlouho furt nic a najednou je celá. Myslím, asi až do Hradce. Nevím. Řídím-li, nemohu se takhle kochat. Dnes mám oči jako hlemýžď. Protože nájezdů je hodně. Jen vědět, kudy. :-)
Linda parkuje někde u nábřeží. My u nádraží.
- Kde jste?
- V Hořické.
- Mami, to je jako kdybys mi řekla že v Šafaříkově. Já nevím, kde to je.
- No, už budeme na Dukelské.
- Mami, furt nevím..
Řehtám se. Ulice a náměstí v Hradci jsou totálně přejmenované. Spíš znám stará jména z před třiceti lety. :-) Hořická je Hořickou odnepaměti. :-)
Projdeme Hradcem. Míříme na Trhy řemeslníků na Tylově nábřeží. Začínají u mé fakulty. To byla kdysi hlavní budova a měla jen jednu, a to pedagogickou fakultu. Můj vysněný obor někde od páté šesté třídy. Pamatuji, na ten den, kdy jsem vyzvídala, co musím jít studovat. Jenže tehdy stačil Pedagogický institut pro učitele u nás v Jaři. Dnes je tam Základní škola B. N. Za víc jak čtyřicet let se z vedlejší základní školy stala fakultní škola. V každé třídě přenosové zařízení. Dnes jsem koukala, že je tam děkanát fakulty filozofické. Navíc už asi dvacet let slouží nová budova univerzity naproti nemocnici...
- Kde jste?
- U fakulty.
Bereme stánek po stánku. Nejprve se nám zdá málo, jsme rozpačití. Potkáváme Lindu.
- Co máš?
- Nic tu není. Nemám nic. Jedu do Phy.
Péťa by to taky proběhl. Ale povídám si s trhovci, vyzvídám, jak co dělají. Některé znám. Třeba paní, která šije z rybích šupin. Je od nás z Jaře. Vidíme se v Kuksu, asi na Kohoutově... Měním názor. Je tu tolik dílen pro děti, tolik řemeslníků. Dvě hodiny si Péťa cvičil trpělivost.
- A co je toto?
- To je mačkářské sklo. Jsou to dlouhé tyče skla, nahřívají se, vymačkávají se tvary.
- A vy to potom dobarvíte.
Všech si dovoluji, jestli smím fotit. Jsou milí. Lidé jsou prý nenasycení, nakupují. Ano, cítím to na sobě taky. Dožínky, Theatrum Kuks, trhy v Kuksu, koncerty, divadla, Rodokruh... Nikdy jsem toho tolik nenavštívila, neabsolvovala v tak kratičkém čase. Až na ty snažily v našem divadle - roušku, roušku - je to vše v pohodě. Nikdo neprudí, neotravuje. Jen v Jaroměři!! V mém městě. Sví tancují na svých.
Jedna trhovkyně, krásná, štíhlá, inteligentní mi prozradila, že pozná kočkované.
- Cítíte je?
- Ne. Ne nosem. Jdou okolo jako nějakou chodbou. Jsou jiní. Odpojení.
- Šestá, sedmá čakra. To jsem slyšela.
Péťa stepuje opodál. Jdu k dalšímu trhovci. A že jich tuje. Brašnář, švadlena, šperkař, sklář, hrnčíř, kovář, drátenice... Jsme na konci. Vydáváme se k autu. Hradec Králové - Salon republiky. Platilo to za Gočára a Kotěry, platí to dnes. Pro mě krásné město. Široké bulváry z doby, kdy ještě jezdily koňské povozy. Občas projelo auto.
Jedeme. Cestou domů se bavím. Péťa si všiml modrého auta před námi. Jede při příkopu. Najíždí na bílou čáru. V kabině to musí hlučet. Péťa je z toho paf. Humorně komentuje. :-)
https://irenkah.rajce.idnes.cz/201-09-25_Vecerni_muzlani/
Kdo nás vítá? Mourek. Zrzka až později. Přisedám k Mourkovi. Zrzka je tu. Prý při pohledu na mládě pracují naše hormony ve prospěch člověka. Mně stačí vidět ty dva. Spřátelili se. Hrají si. Mourek ztratil svůj testosteron. Stal se z něj roztomilý kluk.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-25_Smiricka_kaple_-_Ozivle_varhany/
Jedu na Oživlé varhany do smiřické kaple. Před dvěma třemi týdny jsem tam byla poprvé. Na Glorchestře. Známý fláky z baroka, renesance... Vážnou hudbu neumím. Působí ale léčivě. Přibíhám na devatenáctou. Paní z úřadu se usmívá. Rychle prodává vstupenku.
- Nevadí, že to bude do první?
- Nevadí.
Vstupuji do své řady. Jsem druhá od konce. Paní vedle mě sice v náhubku, ale milá. Před oltářem sedí lidi v půlkruhu na pódiu.
- Proč tam sedí?
- Aby viděli na kúr.
- A my se smíme otáčet?
- Můžeme.
Pán, který minule uváděl koncert, mluví hezky i dnes. Až dnes zjišťuji dotazem u sousedky, že je to zpěvák; založil s varhaníkem Uhlířem tyhle svátky hudby. Nahrála jsem jeho slova.
Poslouchám rejstříky varhan. Hodně mě baví takové ty jemné, bublavé, zamlžené, hloubavé.
Po koncertu smíme k varhanům. Muzikant předvádí rejstříky. Ukazuje, jak rozdivočí prostor kaple. Kde se mačkaly měchy.
- To je prosím kalkant.
Využila jsem náhrobní nápis z josefovského hřbitova - Kalkat Mestek.
Procházím si balkony, oratoře. Už jsem tady nahoře byla, ale po lešení v době rekonstrukce kaple. To je už skoro dvacet let. Když jsem učila na učilišti. Prach, špína, lešení. Sklíčky v oknech u stropu jsem se snažila podívat do kraje. A dnes tu stojím v zlaté a barevné nádheře. Páni ze Smiřic - uměli si vybrat řemeslníky. Naplánovat tu nádheru. Naši lidé uměli. Umí ještě dnes?
Loučím se. Paní z úřadu mi dává plán dalších koncertů. Mimo Janka Ledeckého - zrádce mizerného - beru všechno. Neumím, ale líbí se mi. Vážná hudba. Léčí. Tečka.
Před kaplí pán volá na dalšího na kole:
- To jsem rád, že nejsem sám, kdo přijel z Hradce na kole. Pojedeme spolu.
Jdu k autu. Příště vím, že mohu parkovat v zámku.
- Taky bych jela na kole, ale po stezce po tmě domů se mi nechce. Ale dnes jsem viděla lidi na dálnici na kolách.
- To ne.
Vysvětluji. Pán je milý.
- Ještě si vyfotím tu perlu.
- Je krásná. Dobrou noc!
- Dobrou noc!
Doma hledám ovladač od vrat. Kde jen může být? Vysypala jsem kabelku. Ty bláho! To je divení. To je - musím to nazvat - bordel. Ovladač nacházím v kapse kabátku ze včera. Dělám si inventuru radůstek. No, jsme spokojena. :-)
Obyčejný den. Ten nejobyčejnější. Slyšela jsem strakapouda v ořechu.
Zažila jsem hojnost Vesmíru. Byla jsem se svými. I s cizími mi bylo hezky.
Ve Smiřicích neotravují. Vesmírná inteligence, ó, díky! Ať je hojnosti, MÍRu,
svobody, odvahy, čestnosti, zdraví a
lásky pro všechny dostatek!
Dobrou noc!
P. S. Z reklamy na krém Vichy. Kolagen v krému? Ten bych si nekoupila. To je špatně. Orgán, který neužíváš, atrofuje. Krémy Herbalife SKIN jen aktivizují tvorbu kolagenu. Z lékařského tréningu při uvedení SKIN mi v hlavě uvízlo, že není dobré dodávat do pleti kolagen. Pleť by si zvykla a přestala by s jeho produkcí.